Dělat svou práci dobře není zase tak těžké, pokud v tom máte systém a pokud nemusíte doplácet na hříchy a zanedbávky druhých.

V opačném případě to může být dost nad člověčí síly.

Nemůžu uvěřit, že jsou to už dva měsíce (devět týdnů), co jsme dorazili. Zdá se, že tímhle způsobem by nám to tu mohlo dost rychle utéct, což je fajn (už vymýšlím vánoční dárky :D), na druhou stranu mám teď trochu výčitky, že málo chodíme po práci na procházky, a obavy, že nestihneme vidět všechno, co bychom rádi. Což je ovšem celkem absurdní, na tak malých ostrůvkách toho moc k vidění není.

Snažím se si připomínat, že bydlím na ostrově a můžu jít na pláž, kdykoli se mi zachce. Ale ne vždycky si na to vzpomenu. V létě to snad bude lepší, ono to taky není až tak lákavé, když se do vás opírá studený vítr. Ale až bude teplo, jen počkejte! Jógo při východu Slunce, tady mě máš.

Jsem ještě zelenáč. Sotva jsem přijela a zapracovala se, a teprve se snažím dát si dohromady, co tu od toho vlastně očekávám, proč jsem sem jela a jak to na mě působí. Je třeba smířit se každopádně s tím, že tenhle rok, alespoň do konce naší „šichty“ na ostrově, nebude pro mě asi moc produktivní.

Sedm týdnů uteklo jako nic a já se snažím prokousat tradiční krizí třetího měsíce, která tady prý obvykle přichází už na druhý, jak nás varovali – a měli pravdu.

Poslední týden mě ale i přes to úterní volno celkem zmohl a dost unudil, tak snad je to jen tím a ten příští bude zase lepší.

Úklidy v normálních chatkách mě teď v podstatě až baví – uklidnilo se to, člověk už líp umí, zaběhl se, vytvořil nějaké uklidněné vztahy se všemi okolo. Do práce se normálně těším, už jen kvůli těm lidem – supervizoři, řidiči, všichni jsou tu v podstatě super a často se nasmějeme. Těžko bych vybírala svého oblíbeného spolupracovníka, každý tu má hodně do sebe. Dokonce i tělo si zvyklo na náročné šlapání do kopců. Kolo mám sice nějaké pošahané, nejlehčí převod úplně nejlehčí není a často mi spadne řetěz, ale i tak mě nohy už nebolí, ani se tak nezadýchávám a nepřijde mi to až tak náročné, abych kvůli tomu šla za místním bike guyem, neboli opravářem kol.

Nakonec jsme se dočkali a dostali vytoužené volno. Nečekaně hned v úterý, po příjemně výletně odpočinkové neděli, strávené na Bryheru, a celkem nenáročném pondělku, takže začátek týdne to byl pohodový.

Původně jsme vlastně o cestě na St. Mary’s ani neuvažovali, dokud to nenavrhla vrchní manažerka. Dokonce ani hned poté, spíš jsme měli na mysli odpočinek, potřebný spánek, prostě relaxačku. Ale jak to jednou řekla, nějak nám to zahlodalo v hlavě, pan M. povídá – proč vlastně ne?, a tak jsme jeli.

Dostavila se únava. Týdny utíkají jako dny, ale mít jen jeden den v týdnu na odpočinek je záhul, a jakmile zjistíte, že druzí mívají alespoň tu a tam ještě jedno volné odpoledne navíc a vám ho nikdo za celých šest týdnů nedal, začne vás to trochu dojebávat.

Včera nám vrchní manažerka oznámila, že dnes je třeba uklidit jen dvě odpolední chaty, a proto dává většině týmu odpoledne volno. Prý to na nás nevybylo proto, že bychom dělali něco špatně nebo že by nás neměla ráda – s tím na nás ostatně teď chodí vůbec nějak často – ale proč to tedy na nás vybylo, to jsme se nedozvěděli, a v člověku to nakonec přece jenom začne hlodat závistí. Co je na tom totiž fér, že ti, kdo měli minule volno, ho mají teď znovu, zatímco my ho ještě neměli vůbec?

Ale máme ho alespoň slíbené na úterý – za předpokladu, že se nic nezmění, což se tady děje pořád, takže kdoví. Nezbývá než doufat a případně dělat rámus. Je tenká hranice mezi tím být celkově skvělý a flexibilní a být splachovací. Nevím, jestli mi to pomůže až tak fyzicky, to jedno odpoledne navíc, ale psychicky zcela jistě.

Ještě žijeme, ale máme dost.

Velikonce stály za to. Hodně lidí, hodně práce, o dost špinavější chatky, spousta špinavého prádla na roztřídění během večerních „duties“ neboli prostě večerní části práce, která se odehrává v Depu. Mnohem víc lidí na ostrově znamená o kapku obtížnější pohyb  po silnici, zvlášť proto, že Angličan Neagličan, na nějaké strany tu všichni dlabou a kolikrát vás dost nepříjemně překvapí blbec za zatáčkou na straně, kde nemá co dělat. Samozřejmě to „okomentuje“ nechápavým výrazem, jako že ten blbec jste vy. Ale co naděláte. Navíc, v mnoha chatkách během Velikonoc zůstávalo dost neuvěřitelné množství jídla a kdybych si poctivě a inteligentně vedla záznamy, kolik za týden utratíme, během podobně bláznivých období se ta cifra bude dost blížit nule, alespoň co se nakupování ve zdejších vodách týče. Amazonu, hlavně kvůli všelijakým veganským superpotravinám a, ehm, nutelle, nedáme pokoj 😉 😀

Počasí se dost zlepšilo. Už se dá jezdit jen v mikině, ovšem pořád je třeba mít ji zapnutou ke krku a na uši pořádně narazit čepici. Zvlášť ve spěchu, kdy není před odjezdem z chatky moc čas vychladnout, neřeknete fň a už vás bolí v krku, že jste ofoukli na kole.

Hosté už blázní. Děti pobíhají po ostrově – a klidně i v krámě – naboso a v kraťasech a rodiče je klidně nechají (protože nějaká hygiena proč jako, žejo), nemálo bláznů jsme už viděli se koupat, ačkoli podle nás je moře šíleně ledové a nedovedeme to pochopit. Minulou neděli jsme si udělali neplánovaný výlet na sousední ostrov Bryher, a když jsem musela strávit asi deset sekund nohama ve vodě, abych vytáhla pana M. na břeh, myslela jsem, že umřu bolestí. Jako by mi ty nohy někdo zavřel do svěráků a brutálně utáhnul. Angličani jsou cvoci.

Jsme na ostrově tři týdny a věci se už celkem ustálily a nastala trochu nuda. To, že přesně vím, co mě celý týden čeká, je trochu na palici. Jediné variace se projevují v tom, že cesta k chatkám bývá rozličná podle toho, kam zrovna jedeme (samotné chatky nám pak ale připadají dost stejné, hlavně proto, že v mnoha případech skutečně jsou), a v tom, jak moc je která chatka zasviněná, které nádobí bylo použito, kolik postelí se musí přeměňovat ze singlů na doubly či naopak, a co po sobě hosté zanechali pro nás.

Začínají se vykreslovat vztahy. Koho budeme mít rádi a kdo bude mít rád nás, a naopak s kým si asi nikdy nad plechovkou cideru nebo guinesse nepokecáme.

Připadá mi, jako bych přímo fyzicky cítila každý vztah, který tu s kám mám. Velmi citelně si uvědomuji jejich křehkost a každý pohyb, který v něm udělám, může buď utvrdit nebo dost změnit směr, kterým se ten vztah bude vyvíjet. Mohu být odtažitá a někoho si postupně znepřátelit, mohu někomu dávat najevo, že jím pohrdám, a jednou mi to vrátí, nebo mohu být za všech okolností vstřícná a někdy možná až moc – což ale možná způsobí, že se mi otevře i někdo, u koho by to nikdo jiný nečekal. V tak uzavřené malé komunitě na tom všem hrozně záleží.

Na to, kolik mi je, jsem už dělala docela hodně prací, hlavně proto, že jsem se nezdržovala vysokou školou. A většinou to byly chuťovky, třeba jako moje práce v Ječmínku, jejíž náročnost mohou pochopit tak možná ti, kdo mají podobné pracovní zkušenosti z fast foodů či obchoďáků. Šestnáctihodinnové směny, pracovní měsíc o 250 až 300 hodinách, šílené podmínky a mzda pod patnáct tisíc, normálka.

A vloni jsme se taky neflákali, během teplejších měsíců jsme měli práce nad hlavu a časová organizace nám taky dávala zabrat, zvlášť krátké přestávky na oběd, přejezdy, nervy, teď přijedeme pozdě, teď co tam budeme vlastně dneska dělat… Přesto mám pocit, že tentokrát jsem se vrhla zase ještě do náročnějšího kola. I když se snad vážně potvrdí, co nám všichni meldují od prvního dne – že se do toho dostaneme a že to budeme zvládat. Ne že to bude pohoda, to ani zdaleka. Ale že to budeme zvládat.

Přijet na ostrovy v sobotu je velká výhoda. Neděle je tu totiž jediný volný den, a to vás samozřejmě nechají být, takže zdejší příroda dostala svou šanci získat si nás dřív, než nás zaskočí vražedné pracovní tempo.

David s Aničkou se jali nás na ostrově uvítat, co nám neukázala Katalin, to že nám ukážou a vysvětlí oni, a mimojiné i díky Davidově neutuchajícímu optimismu a pozitivnímu náhledu na svět jsme se nechali ukonejšit, že to půjde a že to bude skvělý zážitek.