Druhý den našeho skotského dobrodružství jsme začali lehkou snídaní – cereálie a čaj na pokoji – a pak se vydali tam, kam se obvykle vydáváme v každém novém městě – do botanické zahrady. Pro mě to nebylo poprvé, ale o to víc jsem tam musela jít a panu M. to tam ukázat, protože posledně se mi tam moc líbilo, a tentokrát to nebylo ani o kapku nudnější, ba naopak.

Tenhle trip se udál, dávno dávno tomu, v květnu minulého roku, tedy 2021. Skoro nemůžu uvěřit, že jsem to tehdy fakt nezvládla zapsat, kontroluju články, jestli náhodou jen nemám alzheimera, ale fakt jsem to neudělala, článek byl pouze rozepsán, a tak jsem na sebe strašně zvědavá, jak to dám dohromady po tak dlouhé době – to bude poprvé, co se o něco takového pokusím – ale mám fotky a taky notýsek, takový můj malý bullet journálek, co s sebou vozím už x dovolených a používám ho na ultrarychlý záznam událostí z každého dne, protože jsem se během posledních tří let naučila, že po návratu do práce není vůbec kdy to zapsat a jinak to pak dohromady nedám, ani s pomocí fotek a videí. Naše dovolené jsou většinou akční, děje se toho strašně moc a už po třech dnech nevím, co jsme všechno dělali včera nebo předevčírem.

Jsem taky zvědavá, jestli se tohle začne postupně vracet do normálu, teď když jsme ukončili tuhle náročnou kapitolu života s nekonečnýma pracovníma hodinama, nebo jestli jsou to jen takové náhodné vlaštovky z toho, že zrovna nemám tolik co dělat, když jsem teď doma v Čechách.

Tomu se strašně těžko věří, že to jsou čtyři roky, co jsem byla naposledy na Junktownu. Ale je to pravda. Za ty čtyři roky se stalo strašně moc věcí, na jednu stranu mě to všechno udělalo docela jiným člověkem, ale na tu druhou je zjevně pod všema těma novýma vrstvama zkušeností, bolestí srdce i těla a neuvěřitelných zážitků furt ta stejná bláznivá Em, co si nemůže pomoct, když jí něco promlouvá k srdci, a musí prostě poslechnout a jít za tím hlasem. Jako ten lesní elf z LOTRa, co jednou uslyšel zvuk moře a zpěv racků (což na mě mimochodem má asi tak stejnej efekt jako na něj, co si budem) a už nikdy nebude mít v srdci klid, dokud se tam nevydá a nenechá se tím pohltit. No tak takhle mě mimo jiné volá svět post-apa, steampunku, cyberpunku, šrotu a rzi, chlapů ozbrojenejch všelijakýma gadgetama a armorama nebo naopak odzbrojujícím komfortem naprosto absurně roztrhanejch hadrů a usměvavýho chillu, svět krásek se všema možnýma druhama alternativních oděvů, účesů, makeupu, piercingů, síťovanýho čehokoli, potetovaný nebo nepotetovaný kůže, prostě svět spokojenejch vyblázněnejch lidí, co konečně taky jednou dali prostor svému vnitřnímu já, aby se projevilo a vypustilo na vzduch nějaký jejich vnitřní alternativní charaktery, který si jinak v prostřední civilní reality moc na svý nepřijdou, a jestli jo, tak jsou to zatraceně šťastný lidi.

Váhavě sedám k notebooku. Vzpomínám na všechny ty momenty v posledních měsících, kdy jsem měla psavou slinu a v hlavě se začala rozvíjet vlákna myšlenek, která jsem musela utnout, protože zrovna nebylo jak nebo kam to zaznamenat. Ani se nesnažím vzpomenout si na ty konkrétní myšlenky, vtipy a glosy – jejich existence je už pasé, holt už nejsem ten člověk, co by ihned zaznamenával všechno okolo i uvnitř sebe a bavil tím své internetové i reálné okolí. Už jen co se na Instagram vejde, a pro soukromé publikum.

Do starých blogerských kolejí se špatně vrací, člověk může mít pocit, že jak jednou přetrhl nit, už to nemá smysl, neví, jak zase navázat, bla bla – četla jsem to tolikrát na blozích druhých lidí, a i po těch letech, přestože to teď zažívám z té druhé strany, můj závěr zůstává stejný – nemá smysl pokoušet se něco navazovat nebo přehnaně dohánět. Prostě sedni a piš, co tě napadne, stejně jako dřív. Nemusíš se omlouvat, nemusíš nic vysvětlovat, většinu lidí to stejně ani nezajímá, zajímá je, co se děje teď.

No a co se děje – jsem doma v Čechách. Je to jako ve snu a absolutně nechápu, kam se ztratil všechen ten čas od mého dojezdu, fakt z toho silně panikařím. Myslela jsem, že touhle dobou budu mít dávno oběhané všechny důležité kamarády, místa, doktory… no a mám prd. Oukej, vyklidila jsem si skříň, docela slušně. Něco jsem doma poumývala, pořešila, něco debordelizovala nebo to mám rozdělané, taky jsem slušně pokročila s kostýmem na Junktown/Cybertown, byla několikrát na chalupě za babičkou, prodělala si „konečně“ taky ten vylízanej Covid, kterýmu jsem se úspěšně doteď vyhýbala, a to i přestože jsem s ním byla mnohokrát v těsném kontaktu, s panem M. jsme po odjezdu s Anglie zažili další ohromné dobrodružství při druhé návštěvě Aljašky a prvním zkoumání New Yorku, a taky jsme teď společně jeli po dlouhé době na Rock For People, což bylo vlastně to hlavní, o čem jsem chtěla dneska psát. Akorát už jsem z té sliny zase nějak vypadla a teď mám trochu nihilistickou fázi jakože koho to zajímá 😀 Ale zkusím se tím probojovat, chci si pár věcí zaznamenat hlavně pro sebe a něco málo pro druhé.

Dva týdny do odjezdu. Včera jsem to nevydržela a začala naplno balit. Během chvilky se mi z toho udělalo nevolno, konečně jsem viděla, kolik mám věcí a že toho fakt nebude jedna bedna, a taky to neni úplně jednoduchý, protože různé věci poputují na různá místa, a panikařím nad mnoha rozhodnutími a dilematy naráz. A to ještě nemám pojištění do USA, ani přikoupené kufry k letence do Čech – protože taky ještě nevím, kolik toho povezu s sebou do Čech a kolik těch kufrů si tam mám dát.

Jako kdybyste viděli, jak teď vypadá můj ksicht. Já až přijedu domů, tak mi ani těch 18 neuvěřej, s takovou pubertální vizáží.

Doteď jsem neměla kapacity řešit tu cestu domů, soustředila jsem se spíš na život tady, teď, a když něco, tak na Aljašku. Abych měla všechno vybavení a oblečení, co potřebuju. Teď se mi to nějak převrátilo a zmotalo dohromady, chodím tu okolo těch beden a věcí jako mrtvola, ze stresu kašlu a dávím se, bojím se otevírat skříně a šuplíky a štve mě, jak přicházím o jinak krásný velikonoční víkend. Ono mi totiž hlavně došlo, že větší část věcí by měl o příštím víkendu odvážet pan M. ke kamarádům na uskladnění, o týden později jedeme ke druhým, ale tam by se z mých věcí mělo asi dávat ideálně minimum, takže to není jako že na to všechno mám ještě dva týdny. Mám jeden.

A k tomu zítra nás místo dalšího svátečního dne čeká pomáhání na poslední párty, kterou tu ještě budeme dělat, posledním velikonočním honu. Nemám na to náladu. Tuplem ne kvůli tomu, co se stalo dneska v noci. Ale zase je asi dobře, že mě to přivede na jiné myšlenky, a budu se držet vědomí, že ve středu a ve čtvrtek mám po odpoledních volno, pan M. má dokonce čtvrtek celý.

Představovala jsem si, že si ty poslední tři měsíce užiju. Že to bude takové oko v hurikánu, že na nás padne klid z toho, že se nás tu věci už přestávají týkat, a že nastane balení a těšení, i když bude samozřejmě taky nějaké hektično.

A jako trochu jo, ale hlavně mám pocit, že spíš propadám tomu hektičnu, melancholii a smutku, a že si to moc neužívám. Ne že by nebylo relativně klidno – rodina na celé ty poslední tři měsíce měla a má naplánováno spoustu aktivit a dovolených, což nám sice zasáhlo a ještě bude zasahovat do spousty víkendů, ale mělo to i své světlé stránky. Pan M. se mohl věnovat plánování své blízké budoucnosti a koupi vysněné dodávky, bylo třeba naplánovat trip na Aljašku a do New Yorku, a já mám před sebou velká rozhodnutí o vlastní budoucnosti, blízké i vzdálenější. Je toho hodně, na co teď myslím, ještě víc, než normálně, a to už je pro anxietika co říct. Je toho moc. Mozek mi zkratuje a víc podléhám skotomizaci a odkládání než těšení se. Jsou rozhodnutí, která udělat nechci, alespoň ne zatím, a mám pro to i dobré důvody, ale žaludek se přesto cuká a dloube do mě, že bych měla mít všechno rozseknuté a naplánované. Jenže já tak nefunguju, a i kdybych fungovala, stejně jsou věci, které teď nemůžu vědět, a jakékoli finální rozhodnutí by s sebou neslo risk, že všechno nakonec bude stejně jinak. Ale nějak se nemůžu uklidnit a odpoutat se od pocitu, že bych to všechno měla zvládat víc s přehledem a být prostě lepší. Že na mě všichni spoléhají a civí a čekají, co ze mě vypadne, a já nemám na jazyku nic než vinu za to, že jim nemůžu říct to, co ode mě čekají. Klasický people pleasing…

Bolí mě srdce. Že opouštím Holly a kachny. Že už nebudu mít v péči jejich osud. Jako bych je zradila. Jsou moje, i když nejsou, nikdo jiný se o ně starat nebude, a já mám pocit, jako bych byla ten nejhorší páníček na světě, jako bych odjížděla do jiné země a nechávala svoje zvířata jejich osudu. Jako bych měla morální povinnost jim zařídit nový domov – a bylo by dost jednoduché to udělat, jenže realita je taková, že moje prostě fakt nejsou a že to vůbec moje povinnost není. Udělala jsem maximum pro to, aby žily a byly spokojené po celou tu dobu, co jsem je měla v péči, ale už prostě nebudou moje starost. Nějaká úleva z toho nakonec taky kápne, ale dokud mi někdo nedá vědět, že je po nich, pořád na ně budu myslet a nosit si je, obrazně, v tom věčně zauzlovaném žaludku. O psa se bojím míň, toho nakrmí a vyvenčí vždycky, ale kachny jsou takové to „sejde z očí…“, a nikdo je tu jako domácí nebere, přestože by sakra měl. Nikdo nechápe, že jsou taky inteligentní a mají osobnosti, že slyší na svá jména a že jsou to zvířata závislá na rutině. Že není těžké předvídat, jak se budou chovat, pokud jim tu rutinu narušíte, a že pokud jim nedáte to málo, co opravdu potřebují, například je o víkendu nakrmit, zařídí se jinak, třeba tak, že si půjdou hledat potravu do pole. A tam číhá liška. Přitom by fakt stačilo tak málo… je to beznaděj, od které utíkám, ale nikdy jí neuteču úplně, na to jsem si ty hlasité opeřence moc zamilovala.

Na poslední chvíli se ještě snažíme do kalendáře narvat dovolenou, na kterou máme nárok. Nikam nepojedeme, pan M. potřebuje pracovat na dodávce a ne že bych taky neměla co dělat. Krom toho příštích několik měsíců můžeme dovolenkovat a nicnedělat, až to hezké nebude, takže nejde tak úplně o tohle. Nicméně není jednoduché to do toho kalendáře dostat tak, jak by to člověk potřeboval, tak uvidíme, jak to dopadne.

Kandidáti na střídání za nás jsou, ale potvrzeno zatím není. Máme obavy, že nám je sem bude chtít rodina nastěhovat na překrývací týden, vůči čemuž máme výhrady a nejsem si jistá, jak moc bude rodina poslouchat a jak moc si budou chtít dupnout. Takhle v konci, kdy už člověk nemá moc co ztratit a nemusí se tolik snažit o dobré vztahy, to může jít kterýmkoli směrem, v závislosti na momentální náladě. Ne že by nám totiž vadilo někoho zaučovat, to je podle mě dobrý nápad, ale v těch posledních dvou týdnech budeme mít tolik práce s balením a řešením věcí, že docela bude stačit vidět je celý den pracovně, fakt je nepotřebujeme mít na krku během polední pauzy a večer po práci, kdy budeme potřebovat čas na úplně jiné věci. Nehledě na to, že si nemyslím, že by byl dobrý nápad, abychom s nimi trávili až moc času, to poskytuje prostor otázkám a odpovědím, které by rozhodně bylo v zájmu rodiny raději nechat nevyslovené. Snad nebudu muset tento argument vůbec použít, a kdyby ano, tak snad zabere, když nic jiného.

A to je tak asi všechno k momentálním myšlenkám. V kostce. Už zas musím běžet něco dělat, pípá na mě myčka. Jo, ta myčka trochu zlobí (hlavně je to asi tabletama), ale ta mi teda bude fakt krutě chybět…

„Hele a kdy bude další článek? DVA MĚSÍCE!“, vybafla na mě kamarádka o Silvestru a docela mě tím zaskočila. Jednak mám teď blog v hlavě už tak upozaděný, že si na něj kolikrát vzpomenu spíš jako jen na dávný, mlhavý sen, a druhak jsem rozhodně zapomněla na to, že naši místní kamarádi o jeho existenci vlastně vědí.

Tak jsem si řekla, že to zkusím a s diářem v ruce se pokusím zpětně ve zkratce zaznamenat, co se dělo a momentální rozpoložení.

To se nedá popsat, jak náročný to je, zařídit si tu blbou dovolenou a vůbec se vymanit z toho nezdravýho prostředí a prostě někam vyjet, ještě k tomu sama. To je obzvlášť velká nevídanost. Teda jako ono by se to dalo popsat, ale nebudu s tím ztrácet čas a dávat té toxicitě ještě větší moc nade mnou. Hlavní je, že jsem z toho nakonec na týden přece jenom vypadla, a i když si to vyžádalo kýbl nervů a vypadanejch vlasů, zvládla jsem to všechno zařídit úplně sama, nepodělala jsem dokonce ani žádnou byrokracii pro cestu do Čech, ta proběhla úplně komicky hladce, a jen je škoda, že jsem pak v tom letadle zapomněla péřovou vestu, jinak by to bylo úplně dokonalý.

Ale popravdě řečeno, celkem jasně jsem vesmíru tuhle oznámila, že si chci koupit jinou, která na mě nebude tak plandat, a že mě v tom tahle vlastně brzdí, protože na co bych měla já minimalistka dvě… takže si fakt nemám na co stěžovat, krom toho, že jsem debil, co se neumí pořádně podívat pod sedačku.

Po dojezdu mě vyzvedl můj osobní Ježíš, můj kamarád a správce webovek. Ono se mu tak už dávno neříká a já mu tak většinou taky už neříkám, ale stejně mu ten Ježíš nějakým způsobem u mě už asi zůstane, hlavně se to hodí jako přezdívka na blog, když nechcete jmenovat, a jako kdo by si stěžoval na to, že na něj vzpomínáte při poslechu něčeho tak legendárního jako Depeche Mode…

Na krmítku za oknem sedí červenka. Sahám po foťáku, ale jako obvykle, nestíhám, je na mě moc rychlá. Červenky jsou prchavé jako myšlenky. Nebo štěstí a chvíle klidu. Přesto jsou krásné a člověk má vždycky radost, když se mu jen mihnou před očima. I když je v tom taková jakási hořkosladkost z vědomí, že je nikdy neuchopí do ruky.

I když, jednou jsem červenku v ruce měla. Vletěla mi do domu, tak jsem ji chvíli honila s utěrkou a nakonec se mi ji podařilo lapit na okně, chudinku vyděšenou. Možná je člověk lucker, když tu prchavost aspoň jednou držel v rukách a může na to vzpomínat. Nebo je pak každé další prchavé setkání na dálku o to bolavější.

Dneska jsem poprvé vytáhla šátek, aby mi nefoukalo na krk. Byly za ním v košíku pavučiny, musím to tam vyluxovat. Je to jedna z těch věcí, co jsem se k nim už strašně dlouho nedostala, jako blogování.

Ale poslední dobou se mi nebývale dařilo vracet se alespoň v malých dávkách k nějaké své interní minulosti, ve smyslu dělání věcí, co mě dřív bavily a naplňovaly a k nimž jsem se v některých případech nedostala už roky. Tak si k tomu všemu už pár týdnů říkám, že jakmile chytnu slinu, sednu tu k tomu a kašlu na to, že to nebude tak lehké, jak bych si představovala, že prostě tu slinu zachytím do slov a pošlu to do světa a budu koukat, jak budete koukat. To se ví, asi třikrát jsem to šla udělat a zrovna mi do toho někdo volal, nefungoval laptop nebo se chtěl aktualizovat, nebo jsem si řekla, že si nejdřív stáhnu fotky, protože mi to psaní vždycky šlo líp od ruky, když jsem k tomu hned mohla přidávat vizuály, jenže to je většinou akce na tak dlouho, že se tím to psaní nebezpečně oddaluje, a to je pak jasný, že jakmile nezačnu hned, tak mi do toho něco vleze.

Ale teď! Teď jsem tady. A píšu. A přijde mi to, jako bych blogovala poprvé, nebo jako bych alespoň začínala nový blog. No, skoro jako by to tak bylo. Za ty poslední dva roky a půl jsem toho přece jenom zažila a jen blázen by si myslel, že budu pořád stejná, i když v některých věcech jsem. Přijdu si inspirovanější, než kdy dřív, nebo spíš jako bych byla nasátá daty, která potřebují zpracovat a zeditovat a ve vhodnou chvíli z nich pak vytvořím něco úžasného. Přece jenom je v tom emocí, že na to nemá žádná sebelepší hollywoodská rom-comka.

No prosim. Už mi volá pan M., pracovní krize. Sigh. Ještě že je venku tak pěkně.

Fakt někdy nechápu, co je na tom tak těžkého si najít čas na blog, ale jak jsem vkládala naděje do dubna, nakonec jsem se během něj propadla do totální temnoty a snad by se i našel čas, ale nálada prostě ne. Už u těch předchozích posledních příspěvků mi vadilo, že ji mám takovou nijakou, a polehoučku, pomaloučku, jsem si v sobě střádala nějakou lepší, kreativnější, pozitivnější, abych se jednak hecla dondat fotky do de facto už napsaného dalšího článku o Cornwallu, a jednak že napíšu i něco aktuálnějšího. Jenže pak se začaly dít věci a všechno šlo absolutně do kopru a do pozadí. Ti, kdo mě sledují na Instagramu, už vědí, ale slíbila jsem si, že až na to budu mít žaludek, napíšu to i sem, i když se mi do toho strašně nechce. Poslední týden jsem fakt urputně pracovala na lepším naladění, přestože to vůbec nebylo lehké, a vracet se k těm všem sra*kám mi není po chuti. Ale musí to být. Slíbila jsem to JIM.