Vlastně si pořádně neuvědomuju, jaké jsme měli štěstí. S trochou snahy jsme si zvládli domluvit pohovory na National Insurance Number už ve chvíli, kdy jsme byli v ČR a neměli v ruce žádné letenky ani záruky, že se vůbec dostaneme na Isles of Scilly, že stihneme svůj let, že nám ta práce neuteče. Všechno se dělo tak narychlo, že měl člověk jen málo času na myšlení a prostě jen konal s tím, že to nějak dopadne.

Když jsme ve středu večer vytahali kufry do našeho starého pokojíčku, těžko se nám věřilo, že už jsme zase zpátky. Napůl se zdálo, že jsme nikdy neodjeli, a napůl jako by to bylo všechno v jiném životě. Pořád ta stejná, jakoby neúplná a chaotická atmosféra, co tam je už od doby, co Squirrel odešla do kočičího nebe plného horkých kamen, před nimiž se dá spát, šunky a smetany. Bez jejího hlasitého chraplavého mňaučení už tu ten život prostě není, co býval.

7. 3. 2015 Nádraží v Penzance. Za pár minut odbije sedmá hodina ranní a svítá. Naše cesta na Isles of Scilly byla zatím tak dobrodružná a vyčerpávající, že se zdá, že samotný pracovní pobyt na ostrově už nemůže přinést většího vzrušení a víc únavy. Ale kdo ví.

Středeční ráno nás zastihlo plné lehké nervozity, která se proměnila na nervozitu těžkou, jen co jsme začali zápolit s kily a váhovým limitem na kufry. Jako by nestačily už první dva zádrhely – a sice že ani můj táta kvůli práci, ani babička kvůli doktorovi se nepřijdou rozloučit na letiště – pořád se nám nedařilo dostat se na dvacet kilo na kufr, a to jsme ještě vůbec netušili, jak to bude s kytarovým obalem pana M.. Vezmou mu ho jako příruční zavazadlo nebo budou dělat problémy? Přes jeden rozměr přesahuje, budou to měřit? A jeho velký a megatěžký batoh?

Večerní balení – tramtadadá!

Tolik toho bylo zabaleno a zase vyházeno z kufrů ven, protože co pár deka navíc, to spousta peněz navíc (nebo spěšný let do koše). Najednou jsem si uvědomila, že mě to neustálé snažení se o vtěsnání do limitů už zmáhá a nebaví a že mi přijde bláznivé muset se vzdávat gadgetů a věcí, které opravdu miluju a které bych ve svém novém životě chtěla mít. Nemohla se mnou letět moje milovaná aromalampa – jedna z mála věcí, které pro mě dělají jakékoli místo domovem – ani malý plyšový medvídek, k němuž se uchyluju, když není po ruce nic jiného chundelatého na hlazení nebo když je prostě třeba se svěřit něčemu, co neodpovídá, jen soucitně mlčí. Neprošel tělový krém ani nivea, bez níž si housecleaning vůbec neumím představit, a o co snad ještě hůř, oseky nepřežila ani moje nová kulma, s níž už to mám trochu jako Vespa ze Spaceballs. „To je můj extra fén na vlasy a já bez něj nemůžu žít!!!“ 😀

Ne, vážně. Nemám ty svoje splihlé rovné vlasy ráda a kulma byla můj pomocný nástroj, jak se dostávat přes tu blbou délku vlasů, kdy už to není mikádo, ale ještě to není úplně dlouhé. Co mě pan M. před odjezdem ostříhal, vrátilo mě to do doby, kdy je mi té kulmy prostě dost potřeba. A ještě se teď nemůžu rozhodnout – mám zase čekat, až to doroste, nebo to mám vzít zpátky na to mikádo, když už teda? To jsou problémy!

Článků o tom, jak si během pobytu v Anglii nebo krátce po dojezdu zařídit NIN neboli National Insurance Number, je internet plný. Obvykle to bývá celkem jednoduché vyřídit, jen se pak pár týdnů čeká, než vám ho pošlou. Doporučuji třeba tohle video. Zařídit ale NIN už z České Republiky, tedy ve chvíli, kdy ještě v UK nežijete a čeká na vás dejme tomu horká pracovní nabídka, pro kterou ho musíte mít, to je kumšt a taky trochu peklo, jak jsme se s mou drahou polovičkou nedávno přesvědčili.

Jelikož jsem to sama musela před pár dny řešit a počet rad k tomuto tématu na internetu se blížil nule, pokusím se sepsat svůj vlastní čerstvě ozkoušený návod na to, jak ten systém trochu očůrat a věci urychlit.

Snad to pomůže zoufalcům mého typu, kteří si NIN nezařídili včas během své první návštěvy UK (povídejte mi něco o Bychovi…), teď se to snaží napravit a nemají čas to dělat běžnou cestou.

Nikdy jsem nechtěla řešit odjíždění narychlo. Ať dělám, co dělám, vždycky se snažím vyhnout příliš náhlým velkým změnám, a na odlet do příští práce jsem chtěla mít čas se psychicky i fyzicky připravit, alespoň dva týdny.

Jenže najednou je tu nabídka, která nepočká, a najednou musíte žonglovat s x věcmi naráz, aniž byste měli jakékoli záruky, že všechno vyjde. Boj s úředním šimlem je vysilující a nervydrásající. A vlastně i když vyjde, pořád tak úplně nevíte, do čeho jdete.

Proč to všechno tedy podstupuju? Protože to potřebuju. Musím něco dělat, něco velkého, o čem můžu doufat, že z toho jednou budou zajímavé vzpomínky. Vždycky jsem s napětím četla o lidech, kteří se zničehonic sebrali, chopili se příležitosti a změnili svůj život. Vyskočili ze své komfortní zóny bez padáku a bez představy, co bude, a ten volný pád je zocelil a dal jim sílu a inspiraci k úžasným věcem. Otevřel jim oči v tolika směrech, a vždycky je co nového se učit. Takové lidi vždycky obdivujeme, závidíme jim, možná, mnozí z nás „vědí“ (respektive jsou předsvědčení), že jimi nikdy nebudou. A mě baví to přesvědčení bořit. Dokazovat pořád znovu sobě i světu, že tohle může potkat opravdu kohokoli, jen stačí se tomu otevřít. Svět příležitostí a lákavých cizích světů, svět bláznivých událostí není otevřený jen těm, kdo jsou vyloženě dobrodružné povahy nebo jsou kdovíjak fit a zdatní, jak to mnohokrát působí. Ten svět je otevřený každému a je to jen a jen na vás, jestli ty příležitosti budete vyhledávat nebo se jich chopíte ve chvíli, kdy kolem vás proletí. Čapnout to za prdel může každý, jen buďte připraveni, že se vám z té rychlosti bude zezačátku nejspíš dělat blivno, protože na to nejste zvyklí. To ale neznamená, že to není pro vás.

Prokrastinace se neděje jen tak. O něčem svědčí a něco z ní plyne. Když se vám do něčeho nechce, musíte pro to mít důvod, a pokud se zdržujete od něčeho, o čem jste si mysleli, že to vážně chcete, asi je na místě zapřemýšlet. Možná se vám vaše podvědomí snaží tou prokrastinací něco říct.

Nemalé radosti tu obvykle nevedu, tenhle blogerský trend mě zatím celkem minul, ale kdybych takovou rubriku měla, dneska bych rozhodně měla o čem psát.

Dnes se mi totiž podařilo trefit do správné hvězdné konstelace a pustila jsem se znovu do špajzu. Říkám znovu, protože to je běh na dlouhou trať, zvlášť s přístupem rodičovstva, respektive mámy. Nemůžu to dělat sama, potřebuju ji jako supervizora, potřebuju, aby někdo odsouhlasil, že to a to se může dát tam a tam a tamto ať se klidně vyhodí.

Už jen dostat souhlas k tomu se tím prohrabávat a chodit se ptát na souhlasy, se ale získává podobně snadno jako občanství na Novém Zélandu.

Sníh je tentam. Nedávno nás ještě zachvacovala pořádná chumelenice a všude bílo, tři dny relativního tepla to ale zvládly roztát a připravit Sofi o možnost lítat jako liška po zasněženém poli.

Což o to, jí nevadí lítat po něm i tak, ale mejte si pořád toho zabahněnýho psa.

Jak moc je dospělý člověk těžký, si uvědomíte teprve ve chvíli, kdy se ho bezvládného snažíte nadzvednout ze země a obléct do čistého pyžama.

Maminka pana M. měla včera kolem šesté ráno mrtvici a leží v nemocnici s ochrnutou levou rukou a nohou.

V noci ze soboty na neděli jsem dostala zajímavou lekci.

Při editaci designu jsem zabloudila do vod, kam by žádný wordpressář raději bloudit neměl – do funkcí šablony. Dobře – pokud se vyznáte v HTML, je to věc jiná, ale pokud se v tom nevyznáte a chcete něco vyzkoušet tak, jak to děláte třeba s úpravou barviček a fontů, radím vám dobře – nedělejte to.

Celý web mi totálně spadl a s ním i administrace, takže se nebylo možné dostat dovnitř a chybu napravit. K tomu si přidejte fakt, že byly asi dvě hodiny ráno, můj blog není zálohovaný, a máte vymalováno.

Když je krize, tak je krize, a tak jsem se ji rozhodla řešit po svém – pozměnit zase trochu design. Momentálně s tím ale fakt bojuju. Není to to, co bych chtěla – už proto, že mě zase jednou popadla touha zrušit sloupek, což ale není jen tak. Už v tom zase cítím nějak moc chaosu a nijak tomu nepomáhá fakt, že nevím, jak to provést, aby se v nadpisech článků zobrazoval mnou vybraný font. Díky tomu je tu teď těch fontů na moje oko až příliš, což je mi tak akorát k vzteku, ale aspoň to záhlaví!

Potřebovala jsem větší změnu a došla jsem k závěru, že když si člověk potřebuje připomenout vůbec ten smysl všeho tohohle, tak záhlaví je dobrá cesta. Záhlaví má přiměřeně uhodit do očí a dát světu vědět, o čem že to bude, a já jsem ráda, že mi to teď zase jednou trochu vnitřně sedí.

Při té příležitosti mě napadlo spojit to oznámení – a tak trochu i vylití – s takovým menším (zase lžu) bilancem ohledně blogu vůbec.