Červen – nervy (a záda) si servem

Nemůžu uvěřit, že červen už je skoro u konce. Přesně proto, jak rychle teď ten čas běží, je mi jasné, že se ani nenadějeme a bude příští rok, a jak se toho bojím, tak se na to těším. Kolik se toho ovšem ještě do té doby stane? Vždyť jen za těch pár týdnů si to člověk pomalu ani nestačí zapisovat!

Minule jsme skončili někde u kousnuté(ho) Lucky(ho). Tedy od té doby jsem přišla na to, že je to patrně nakonec přece jenom holka, neb konečně začala pořádně kvákat, ale dělá to jen když se plaší, jinak si hraje na kačera nebo prostě mlčí. Zato Dalmeida jede, to je alfa kachna, co nezavře zobák, a její beta Connie jí sekunduje. Buddy pak ztvárňuje naprosto dokonalý prototyp uťápnutého hodného kačírka, co vesměs nevydá zvuk, a když už musí, tak mu to kvíká a skřípe, jako by ho bolelo v krku. Je to ovšem krasavec a narozdíl od těch bab bláznivých i docela poslušný, jen kdyby se tak nebál.

Hlavní kachní informace z poslední doby ale je, že jsou ty potvory tak velké, hlučné a nenažrané že jsou to spíš husokachny, a už i šéfová konečně uznala to, co říkám už jak dlouho – že to nejsou čistokrevní běžci ani náhodou. Ale nějak extra nám to nevadí. Mimojiné to vypadá, že by díky tomu, že jsou něčím řízlí, mohli být schopni popoletět, když po nich půjde liška. A to se vyplatí.

Hope se nám taky vybarvila – doslova. Už je skoro úplně opeřená a za těch posledních pár dní pěkně vyrostla, byť má ještě co nabírat do plné velikosti. Stala se z ní docela slušná starší sestřička pro naše tři ducksketýry, byť z nich není vyloženě odvařená a ráda se se mnou přijde pozdravit, když přijdu k rybníku a zavolám ji. Je to takové štěňo/kotě. Hrozně ráda vás vidí, pozdraví, máme svůj rituál, ale pak si zase docela rychle jde po svém, nezdržuje se s vámi. Možná by se zdržovala, kdyby nebyl v okolí nikdo jiný, a kdybych já měla víc času se s ní natáhnout třeba u nás v klidu na gauči. Jenže zaprvé ten čas nemám a zadruhé ty její bomby už nejsou žádná sranda, to už jen tak kapesníčkem neseberete a utěrkou to uhlídáte jen částečně. Nehodlám to riskovat 😀

Kachny mě tedy stále udržují v čilém ruchu a není s nimi jednoduché pořízení (tedy hlavně teď po večerech, kdy má každá skupina jinou večerní rutinu a jiné spací místo a není to sranda). Ale děje se i spousta jiných věcí.

Tu a tam pečeme buřty, když je slušně a nikdo není doma, tedy hlavně o víkendu. Připomíná nám to domov, povídáme si u toho o vodě, o kempování, o naší chalupě v Brdech, rodině a kamarádech, o společných vzpomínkách a o plánech na příští rok, až budeme na chvíli v Čechách.

Pořád chodíme na procházky a túry. Ono se to sice v Anglii konečně začalo uvolňovat, ale teprve tenhle víkend se začaly otevírat města, přičemž většina obchodů stále má zavřeno (obzvlášť s oblečením), a najdete tak maximálně take away stánky či kavárny, tu a tam venkovní tržiště, drogerie a velmi výjimečně něco jako gift shop. U těch pár otevřených věci pak stojí fronty nebo je třeba počítat s opatřeními, v obchodech nemáte na nic sahat, udržovat odstupy a podobně.

Já osobně si například potřebuju nakoupit docela dost nového oblečení a trpím, protože teď to prostě nejde. Online jsem to zkoušela a co mi přišlo, to mi nepadlo nebo to bylo z materiálu, co bych si nevybrala, kdybych měla možnost si to ohmata. A ne, nepotřebuju to oblečení z marnivosti. Něco už prostě vzalo za své, protože toho nemám moc, a co mám, tak dostává pořádně zabrat, a hlavně jsem významně zhubla, což je sice moc fajn, ale až tak významnou změnu jsem nečekala a to pak není jen že vám jsou větší kalhoty (což se dá utáhnout páskem), to pak na vás dřív upnutá trička visí jako byste je měli po přítelovi nebo staršímu bráchovi a z celkem elegantní garderoby (když to padne, tak to vypadá úplně jinak) se stane kus hadru, a to ani nemluvím o tom, že jsem prakticky přišla o dekolt a podprsenka, kterou jsem si loni kupovala jako „lol, to je maličký“, na mně teď plandá jako „lol, to je moc velký“. A z kalhotek mám bombarďáky a potřebovala bych k nim kšandy 😀 #firstworldproblems

Mno, ale jinak tedy. To je taková milá starost. Horší je to s řešením naší letní cesty domů. Jak jsme nadšení, že se Anglie posunula z červeného levelu Semaforu na oranžový, tak jsem unavená z toho, jak se snažím vystudovat, co a jak tedy vlastně pro nás platí. Nechápu, proč to nemůžou někde napsat jednoduše, ale byrokracie holt asi jiná než na palici být neumí, a do toho nikdo neumí číst a každý se stará jen o tu svou situaci, takže vám nakecají, co všechno jak je, co můžete a jak to je vlastně easy, jenže ve skutečnosti není, protože vaše situace je prostě jiná. Většina pravidel se totiž týká občanů ČR, kteří se vracejí domů. A to my nejsme a to je velký rozdíl – což jsem ovšem zjistila až po několika týdnech, kdy jsem se to snažila nastudovávat. A krom toho na několika oficiálních místech píšou různé věci, a člověk z toho v hlavě má guláš, a nakonec mi nezbyde než psát na infolinku, aby mi to tedy vysvětlili, protože jsem z toho tumpachová, ale popravdě tomu ještě dávám čas, protože doufám, že se to do toho měsíce ještě zlepší. Probohavás prosim, ať!

A další mizerná zpráva byl Merlin.

Nevím, jestli si pamatujete Merlina, byl to babičky kocour a byl to kocour kouzelný, tedy hlavně aspoň dokud byl ještě koťátko. Pak si ho vzala babička a nějak se to zvrtlo 😀 Ale i když se z něj stal takový vztekloun a neruda, byl to svým způsobem miláček, a fakt mě nebaví, že ho ty jeho vleklé zdravotní potíže musely doběhnout zrovna v době, kdy jsem tam nebyla a nemohla se s ním rozloučit, a je mi jedno, že mu bylo 16 a měl už nažito. Totéž se stalo s jeho sestrou Melsie, a jsou lidi, kteří tohle nechápou, ale truchlení je zdravý a normální proces, tedy hlavně truchlení s rodinou a lidmi, kteří také truchlí nad tím samým. Ta pospolnost, sounáležitost, a všechno, co k tomu truchlení patří. S životem expata přichází mimo jiné ten problém, že nemáte šanci truchlit normálně se svými blízkými, a tím pádem to nemáte šanci normálně zprocesovat. Ať už jde o úmrtí osob blízkých nebo známých, o domácí mazlíčky, nebo i jen o přestavby a velké změny v okolí vašeho rodiště, všechno to vyžaduje být u toho, abyste s s tím dokázali zdravě srovnat. Jak tam nejsem, stává se mi, že dojedu domů, a i když to vlastně vím, mozek jakoby vykazuje error a nechápe, kde ten člověk/zvíře je, nebo odmítá uznat, že ten a ten oblíbený podnik už neexistuje, nebo že zmizela celá budova, okolo které jste chodili celé své dětství.

Merlina jsem obrečela, ale přišlo mi to skoro vynucené. A málo. Nebylo to ono. A pořád ho tam někde vidím, pořád se podvědomě těším, že ho uvidím, a vím, že to zase bude šok, až tam fakt budu a dojde mi, že už tam po něm zbyly dávno jen žluté kšíry a prázdno. No jednou mi z toho všeho stejně hrábne, jen počkejte.

---

Co se dalších zvířat týče, měli jsme tu konečně divoká kachňátka. Ale zase ne tak, jak jsme si to vysnívali. Nebyla od našich divokých rezidentů, ale od cízí kačeny, která tu asi byla poprvé a nevěděla, co a jak. Nejprve mladé zavedla do bazénu, na němž naštěstí byla plachta, ale ven je to pořádný schodek, a tak nemohli ven. Naštěstí jsem byla u toho, tak jsem je vylovila, ale hned bylo třeba řešit, že nám takhle naskáčou do nádrže za domem a bude – což se ostatně stalo před pár lety, když jsme tu ještě nebyli, a nedopadlo to dobře.

Tak jsme jim tam naštelovali prkno a naštěstí to docela rychle pochopili. Jenže hned první noc peklo, šéfová psala někdy o půlnoci, že slyšeli hrozný rámus, že tam na to všechno něco útočilo, že vyběhli tu rodinku zachraňovat, vylovili kachňata, jenže kachna se lekla a uletěla, tak dala šéfová mladé do stájí a nechala otevřenou vrchní půlku vrat, kdyby se maminka vrátila. Pak jsme ani jedna nemohly spát.

Ráno se podařilo mladé s maminkou znovu spojit, z čehož jsme měly ohromnou radost, jenže taky stresy, co bude dál. Na milou kachnu pak pořád něco útočilo, ať už vrány, nebo kočka, a i když jsme pořád běhaly a zachraňovaly, stejně jsme během dopoledne zjistily, že dva mrňousci jsou v čudu, a nepřišly jsme na to, co se s nimi stalo, což nám po té noci obzvlášť zlomilo srdce. Blížil se víkend a já měla chmury, že se budu muset zabývat dalším zachraňováním o dalším víkendu a že už to prostě psychicky fakt nedávám. „Naštěstí“ během pátečního odpoledne, poté, co přišla o dvě miminka, se milá kachna rozhodla, že u nás není bezpečno (popravdě ji beztak vyplašili rodinní hosté), a kamsi s nimi odešla. Od té doby jsme je neviděli, což je na jednu stranu smutné, ale na druhou jsem za to vděčná, protože já už na to fakt nemám. Mám co dělat s naší bandou.

A to jsem ještě zachraňovala vlaštovku, to jsem vám snad ani nepsala. Té naštěstí stačila asi hodinka odpočinku v krabici od bot v chladné stodole a zvetila se – podle mě se jen přehřála, protože byl fakt horký den, nebo narazila do stěny a trochu ji to sebralo. Tenhle příběh naštěstí dopadl dobře, ale zase tuna mentální energie, kterou jako odkud mám pořád brát, nevíte?

---

Z toho všeho povídání si o domovu a z únavy mě to čím dál tím víc začalo táhnout k řece, protože řeka je prostě něco, co mě vždycky hrozně nabije, a na co mám vesměs krásné vzpomínky (jen pár nekrásných), a tak jsme ty řeky o posledních víkendech víc začali vyhledávat a i se nám daří. Nejvíc se mi zatím líbila ta pod Box Hillem, kam jsme se chystali už strašně dlouho, a kdybychom věděli, že je to tam takové české a zároveň že tam roste ten zatrolený medvědí česnek, co jsme kvůli němu celou sezónu jezdili až kamsi do tramtárie… XD tak bychom tam byli už dávno.

A do zahradnictví jsme jeli. Ono vůbec konečně moct vyjet někam do obchodu, na kafe venku, někam, kde jste měsíce nemohli být, je prostě neuvěřitelně osvěžující. Nejvíc ale kamarádi. Dva víkendy po sobě jsme měli „randevúčka“ s kamarády, a to je přesně ten další pilíř, co potřebuju posilovat, když mám takový výdej energie v práci. Díky UChu za všechny pozitivní lidi, co vás vždycky rádi vidí a chápou, čím si procházíte, protože oni si procházejí podobnými věcmi. Sounáležitost je všechno.

V práci mě tedy v poslední dobou přece jen pár věcí taky nabilo – kromě kachen, se kterými je kromě starosti i spousta radosti, vy už asi víte, že miluju vyklízení, debordelizování, reorganizování, zbavování se krámů. A k tomu se přesně konečně rozhoupala rodina, cca týden jsme makali jako barevní a strhali se na tom, a ještě není hotovo, ale ten pocit dobře odvedené práce a ten rozdíl, to je prostě k nezaplacení.

A taky nás ohromně nakoplo, že si s náma rodina po dlouhé době dala „sedánek“, jak tomu říkám, a během něj nás opět chválili a taky nám slíbili pár dní volna v dohledné době za odměnu, a blíže nespecifikovaný bonusek, za který se taky nebudeme zlobit. Potřebujeme to všechno – volno, změnu prostředí, i to vědomí, že si někdo přece jen uvědomuje, co všechno pro ně děláme, a že to hlavně dokáže ocenit. Říkám to už delší dobu – naše práce je náročná, ale všechno je to o lidech, a pokud se ke mně někde chovají s takovým respektem, tak mi z nich může stokrát hrabat pro jejich nedostatky a móresy, ale ve výsledku jsem za ně hrozně vděčná. Ostatně mnohokrát jsme se přesvědčili, že může být mnohem, mnohem hůř, a od jedněch kamarádů to máme právě v poslední době v přímém přenosu a je to fakt síla. Ne že by mi to dávalo něco nějak výzamně do perspektivy, já dokážu ocenit, co mám, i bez toho, ale při tom srovnání člověk začne mít skoro pocit, že si nemá na co stěžovat. Tak považte, jak hrozné to ti kamarádi musí mít XD

Vyklízení pro nás znamenalo kromě hory práce a zvedání těžkých věcí i to, že jsme získali pár věcí, které se nám hodily, a kterým jsme tak mohli dát nový život. A to já vůbec hrozně miluju. Mít najednou něco, co je pro mě nové, ale přitom to nové není, a tak nejen že nemusím mít špatný pocit, že jsem podporovala konzum, naopak mám pocit dobrý, že jsem něco zachránila. A ještě to bylo zadarmo 😀 Jen jsme se trochu vztekali, že se to vyklízení nedělalo už dávno, že jsme si některé věci nemuseli kupovat, a něco by se nám bývalo hodilo už před rokem, kdy se o tom půjčování kontejneru na odpad mluvilo poprvé… 😛

A spoustu věcí si taky vzala paní, co sem chodí žehlit, a to taky potěšilo, protože ona to strašně ocení a mně to ohromně ulehčilo práci s řešením, jak se těch věcí nejlíp zbavit – šlo hlavně o věci pro děti.

---

Příští týden jdou dětičky do školy. Na dva týdny tedy jen, pak jim začínají prázdniny. Ale krucinál díky UChu za ty dary, jak my se všichni těšíme, my i rodičové 😀 Bude zvláštní vracet se k normálu, a něco mi z lockdownu rozhodně bude chybět. Ale pořád mám naději, že se svět aspoň trochu něco naučil, a že mu to v něčem pomohlo.

A teď se úzkostlivě (já to jinak neumím) upínám k následujícím věcem:

• abychom mohli jet na dovolenou (a kamarádky svatbu) domů
• abychom dostali co nejdřív těch pár dní volna a dokonale se zbavili starostí především o kachny (zlověstně se bavíme představou, jak se s tím popere šéfová, nicméně děsím se toho, že budou ztráty – a všichni víme, že bolet to bude hlavně mě)
• aby se brzy otevřely v normální podobě obchody s oblečením a já si mohla konečně tu ztrátu kil naplno užívat zkoušením si dříve pro mě nemyslně malých velikostí (kurně zasloužím si to)
• aby se do té doby, než budeme moc jet, doma nikomu dalšímu nic nestalo, a abych všechny, na nichž mi záleží, mohla vidět v pořádku
• abychom mohli taky vycestovat na nějakou tu normální dovolenou, ať už do Skotska, kam jsme měli jet v dubnu, nebo na Cornwall za kamarádkou a nádhernou krajinou, nebo kamkoli jinam – už bych zase potřebovala nějaký ten all inclusive pobyt na zregenerování se
• abychom v září mohli na Camp Wildfire, kam jsme si koupili lístky už před dávnými časy a je to taková jedna věc, co si myslím, že by nás mohla příjemně nabít a osvěžit
• abychom příští rok nějak v pohodě zvládli to odjíždění tady a plánování, jak dlouho vlastně pobýt v Čechách a co dál

Hrozně ráda bych jela na Junktownu. Pohráváme si ale i s myšlenkou na RFP a na tisíc procent bych chtěla jet na vodu. Ovšem s pre-settled statusem už to pobývání doma na neurčito není úplně možné, a tak mě čekají nějaká náročná rozhodnutí. Ale tož to má ještě čas.

Teď mám takový nadějný pocit, že se začínáme nořit z lockdownu, a je to takový pocit jako po nemoci. Tělo a mysl jsou unavené, ale už se to lepší, nabíráte energii, věci se zlepšují a vy se těšíte, až budete moct zase žít naplno.

Samozřejmě se bojíme relapsu, neděláme si iluze. Anglie to všechno pořád „zvládla“ naprosto idiotsky a pořád se idiotsky chová. Nechápeme to a nejsme z toho nadšení. Ale snad to všechno dopadne dobře a ještě něco z toho roku 2020 přece jenom budeme mít. A když ne, tak alespoň hodně zvláštních vzpomínek a vyprávění, a mezitím ty drobné radosti, k nimž se člověk upínal, aby si vůbec udržel nějaký zdravý rozum. Tedy samozřejmě v rámci zachování povinného bláznovství.