Cesta domů: Brighton a Česká Republika

Poslední dva dny naší tour utekly, ani jsme nevěděli, jak.

Hodně času padlo na přecházení z místa ubytování do centra, a krom toho jsme zvládli:

• navštívit Pier a vyhrát v něm nějaké ty cetky, co tam nemohly zůstat… 😀
• potkat se s Danielem z Hovu
• oběhnout snad všechny naše oblíbené obchody a obchůdky (Infinity Foods, Tiger, Poundland, Poundworld, 99p Store, Primark, sportovní potřeby, Apple store, Claire’s…) a projít se v Lanes
• zbodnout vytoužené koblihy Krispy Kreme (nakonec jich nebyla celá bedna, jen malá krabička, ale celkem stačilo)

• nakrmit veverky v Royal Pavillion Parku
• projít se pro promenádě u moře
• očuchat a obstříkat se všelijakými parfémy v drogerii
• a spoustu dalších věcí 🙂

Díky dvěma nocím přespávání se našel čas i na vaření, kdy pan M. spáchal pro všechny výborné špagety s masovými  koulemi, a nakonec nás Ben a Juliette vzali ještě do kavárny, kde ona pracuje, a kde zrovna probíhalo živé hraní – další úžasný zážitek.

Bylo to krásné a rozhodně toho nebylo dost, Brighton si pořád umíme představit jako místo k žití, ale má-li k tomu kdy dojít, bude to asi boj, protože jedna věc se bohužel nedá přehlídnout – bydlení je tam šíleně drahé.

Nakonec se nám to ale přece jenom nachýlilo ke konci a my se rozloučili, po stopadesáté sbalili a vyrazili na vlakové nádraží, kde se nám po několika peripetiích a nejasnostech (nervy už únavou tekly) podařilo koupit ty správné lístky na Gatwick. Během půlhodinky ve vlaku pan M. spořádal zbytky sushi, a jinak jsme moc nemluvili, měli jsme všeho až nad hlavu.

Na Gatwicku bylo třeba ještě naposledy překontrolovat, co kde máme, obalit zavazadla fólií (jistota je jistota) a zacheckovat zavazadla. U check-inu jsme se zasekli kvůli lidem před námi, kteří letěli jaksi komplikovaně a s různými společnostmi slečna u přepážky se jim snažila vyřešit checkování, takže odešla pro supervizora, aby se k přepážce vrátila asi o čtvrt hodiny později – to jsme vůbec nepochopili a fakt nás to nepobavilo. Nakonec si od nás zavazadla ale přebrala, kontrolami jsme prošli a jediná sranda tak byla, když nás těsně před doražením k bráně nechali vyvolat 😀 Všichni ostatní už zřejmě byli za branou, takže i když ještě bylo času dost, asi se jim chtělo už jít nebo co, a prostě nás měli potřebu popohnat, což nás trochu vyplašilo, ale všechno bylo v pořádku.

Minutku na to už jsme se skládali do sedadel v letadle a poslouchali český jazyk ze všech stran. Vrchní „letušák“ do mikrofonu hovořil česky a anglicky různé instrukce a my mu ani v jednom jazyce nerozuměli, protože naprosto šíleně mumlal a zněl asi jako když se někdo snaží hrozně rychle něco říct, jenže zapomněl, jak se tvoří slova.

Zvláštní je, že stejnou zkušenost máme prakticky s každým letem. Pokud nejsou instrukce předem namluveny a nejedou ze stroje, naprosto všichni letušáci, letušky i kapitáni ze sebe chrlí věty a slova šílenou rychlostí, s přestávkami na špatných místech, s prapodivnou kadencí, s nedořečenými slovy a větami utnutými často v polovině.

O necelé dvě hodiny později, tedy v půl druhé ráno místního času, už jsem se na „Letišti Václava“, jak tomu říkali (nepochopíš), objímala s mámou a tátou, kteří nás vzápětí odvezli domů a tam jsme šli všichni brzo spát – v čemž nám ovšem nepomáhala ta záplava divokých koťat, co nás tu čekala 🙂 Jsou to nádherní drahoušci, ale jedno se jim musí nechat – vyspat vás prostě nenechají.

Ráno, tedy kolem dvanácté (no co je :D), jsme se vykydali z postelí, naobědvali a pak jsme řešili různé věci, já si zastřihávala vlasy, a pak jsme vyrazili konečně na ty nové Star Wars.

Zaprvé je třeba říct, že je fakt na hovno, když jeden nesleduje hodiny a ten druhý si neuvědomí, že má na mobilu ještě pořád anglický čas – přišli jsme s docela slušným zpožděním a já neměla na to, abych se přes ty lidi cpala doprostřed, kde jsme původně měli sedět a kde to vypadalo, že nám navíc někdo ta místa zasedl – nebudu se tam s nimi hádat, nehledě na to, že jsem fakt nebyla sto v té tmě říct, která sedadla jsou vlastně přesně naše – takže jsme zůstali sedět dál od středu (ne úplně na kraji, ale ideální to zkrátka nebylo).

A zadruhé, co se filmu týče – lehký spoiler alert – když jsme vyšli ven z kina, brečelo tam zoufale mimino. Museli jsme s ním bohužel souhlasit, tenhle kousek se prostě vážně nepovedl a nechápu dost dobře lidi, kterým ten film přišel v pořádku, skvělý a kdesi cosi. Podle mě to bylo plné nesmyslů, záporáci stáli za bačkoru a jejich schopnosti nějak podezřele mizely, když se do boje s nimi pustil netrénovaný hrdina – který ovšem stál na dobré straně, tak asi proto. Přidejte k tomu scény se starými hrdiny, kde scénář napsalo asi třináctileté dítě a hrálo se vyloženě na to, že wooow, je tam Han Solo, tak je přece úplně jedno, co bude dělat a říkat, lidi to stejně požerou, nebo fakt, že celá zápletka dokonale obšlehla, co už se stalo v minulých dílech – Temná strana je najednou nějaká nepoučitelná, nezdá se vám? Bylo v tom plno mělkého patosu, naprostých krávovin a nepříjemných ksichtů, které na tom obřím plátně ve 3D vyjdou ještě nepříjemnější (to neměli zájem o roli žádní pěkně vypadají herci?), takže nezbývá než doufat, že v příštích dílech se dozvíme něco, co to všechno nějak ospravedlní, vysvětlí, a co nám dá šanci vytvořit si k novým postavám nějaký solidní vztah. A že to prostě bude lepší.

My jsme si tedy alespoň po filmu napravili chuť výborným smaženým sýrem od Houmra, na který jsme se těšili jako magoři už několik měsíců, a spoustou dalších dobrůtek, které jsme ponakupovali cestou do toho Houmra 🙂 V tomhle směru je fajn být doma. Uvidíme, jak dlouho to vydrží.