Cesta domů: Exeter

V Yze se mi spalo jako by mě hodili do vody. Občas jsem se vzbudila dupáním na chodbě a není mi jasné, kdo to tam furt uprostřed noci pobíhal, ale jinak mi noc utekla jako nic a zdála se mi spousta živých snů, které si sice pamatuju, ale nedovedu z nich za prase vydedukovat, jak by se mi proboha mohly splnit.

To znáte, ne, že co se vám zdá první noc na prvním místě, se vám splní? 🙂

Ráno bylo řešeno dost nakvap. Měli jsme objednanou i snídani, kterou bylo třeba zařídit na půl osmé, abychom už v osm mohli vyrážet zpět do centra a na autobusové nádraží. Naštěstí to nebyl žádný problém a my konečně, po hrozně dlouhém snění, vyzkoušeli pravou anglickou snídani 🙂 Se vším všudy, tedy i s kafem a pomerančovým džusem a samozřejmě i s výbornými čerstvými croissanty a ještě kusem toustu se sýrem – když už mám ten bufet, tak se nacpu 😀 (mimochodem vyloženě mi chybí možnost chodit na jídla all inclusive, musíme zase jet na nějakou dovolenou)

Chyběly jenom houby, a o těch pan vrchní, když jsem večer předem řekla, že je nechci, rozšafně prohlásil, že ty stejně nikdo nežere 😀

Po snídani jsme jen odevzdali karty, měli jsme už zabaleno, a mohlo se tedy rovnou jít. Jelikož jsme už nebloudili, stihli jsme to tentokrát mnohem líp a zbyla i chvilka na Poundland. Ne, že by nám docházely zásoby, ale když mám jet čtyři hodiny autobusem, potřebuju žvýkačky a kolu, protože nikdy nevím, kdy se mi udělá nedobře – a taky že udělalo. Díky tomu, a že se nám stejně oběma chtělo spát, jsme tedy stěží rozkoukali připraveného Hobita. Po zbytek cesty proběhl víceméně ve znamení ticha, každý si jel svou hudbu do uší a spalo se. Tedy pan M. spal, já se jen trapně snažila – já tohle prostě neumím 😛

Zapršený pohled na St. Michael’s, celkem trapnou anglickou napodobeninu francouzského Mont Saint Michel, kde jsem byla a nedá se to srovnat. To je fantastické místo! 🙂

Když jeden nemůže spát… 😀

Do Exeteru jsme dojeli bůhvíproč se zpožděním, které tak úplně nevím, kde ten řidič nabral, ale ono to moc nevadí. Tu cestu máme naplánovanou tak, že takové zdržení v teple nám jen prospěje.

Po dojezdu jsme jen rychle obhlídli terén, kde co na nádraží je, a pak už jsme šlapali do centra, které naštěstí není daleko. První zastávka bylo Sainsbury’s, kde jsme si po devíti měsících dali naše zamilované malinové koblihy aka nejlepší marmeládové koblihy ever! 🙂 

A pak jsme to přes krátkou zastávku v Modrém Banánu, kde neměli ani prd (podle netu tam mělo být nějaké steampunkové oblečení), vzali konečně do Manson’s, kde si pan M. užil splnění svého obrovského snu. Přijel si převzít svou na míru vyrobenou kytaru a potřást si rukou s jejím výrobcem, zakladatelem téhle značky, Hughem Mansonem. Dostal taky na tu kytaru podpis, všichni tři se spolu vyfotili (jako Hugh, pan M. a kytara :D), pak si na ni zahrál, a pak jsme už vyrazili. Kytaru si samozřejmě pan M. nechá poslat, nemělo by smysl se s ní tahat, ale možnosti převzít si ji osobně od svého idola, který dělá kytary i pro jeho dalšího idola Matta Bellamyho z Muse, nemohl odolat. Proto jsme sem ostatně jeli, žeáno 🙂

No a po Mansonových nám toho už zase tolik nezbylo. Byl hlad, takže jsme se jali hledat přijatelnou stravovnu, hlavně ale nějakou s internetem a co nejdelší otvíračkou, a nakonec jsme zakotvili v Burger Kingu, kde mě pekelně štvou uzavřeným horním patrem s cedulí, že je zavřeno pro cleaning. Ony tam jsou totiž záchody, takže mi není jasné, co se mi tím snaží říct. Že si tři hodiny před zavíračkou už nikdo nemůže dojít na záchod?

Pan M. vyrazil do nedalekého Starbucksu zjistit, zda u nich platí nabídka na zlevněné kafe, kterou našel ve své mobilní aplikaci. Pokud ano, vrátí se s velkým kotlem kafe, na které se sice těším, ale začínám mít obavy, že to ještě dneska s tím záchodem bude zajímavé 😀 Každopádně u BK se schováme jen maximálně do devíti. Pak nás situace vyžene ven na mráz (ono to naštěstí tak zlé není 🙂 Je rozhodně tepleji než bylo v březnu), pravděpodobně to vezmeme přes ještě otevřené Sainsbury’s (musíme koupit nějakou vodu) zpátky na autobusové nádraží, a tam nás čeká čekaná, a to až do dvou ráno kdy nám pojede další Megabus do Londýna. Snad se tedy trochu vyspím aspoň v tom. A snad všechno půjde i nadále hladce a zítra kolem třetí už budeme ubytovaní a s vyřízenou lítačkou. Čím dál tím víc se těším, až budu konečně doma a už se nehnu.

Ale napadají mě takové zvláštní myšlenky, jako že možná doma vždycky po chvíli tak trpím mimo jiné i proto, že část mně je prostě posedlá podobnou touhou po „akčnosti“, po pohybu. Nemám pokoj, pokud nemám něco před sebou, nějaké možnosti. Neříkám plán, tak moc neplánuju, ani mi to nejde, ale potřebuju tušit, co bude, jinak jsem nervózní. Škoda, že název blogu Restless Child už je zabraný 🙂