Cesta domů: Londýn naposledy a má velká svetrová ztráta

Poslední den v Londýně utekl bláznivě rychle. V deset jsme museli mít vyklizený pokoj, ale vstávali jsme samozřejmě mnohem dřív, abychom zabalili, posnídali a zkompletovali sushi. Spát jsme šli samozřejmě opět dost pozdě, takže to nebylo nejpříjemnější ráno a už jsme se vážně těšili, až se normálně vyspíme.

Neměli jsme toho zase tolik na pořadu – nejprve se šlo do velkého Primarku na Oxford Street, a pak jsme se měli jít vylepit do Hyde Parku a prostě relaxovat. Ale to by bylo, aby nebyla nějaká pakárna, alespoň jedna za celý výlet.

Naštve to hlavně proto, že jsme v Primarku ani nechtěli nic nakupovat, šli jsme tam jen na čumendu. Ale prostě stalo se, že jsem tam přišla o svůj nejoblíbenější svetr ze všech. Byl to celkem obyčejný příjemný černý svetr a já ho měla už osm let a byl pořád naprosto perfektní, a to byl – jaká náhodička – taky z Primarku. Byla to první věc, kterou jsem si kdy v Anglii pořídila, první nákup z Primarku, první zajímavé oblečení, první seznamování se s Anglií a jejími možnostmi 🙂 Říkejte si o jeho kvalitě co chcete, ale tenhle svetr byl důkazem, že se tam dají koupit fantastické věci. A byl prostě skvělý.

Jenže jsem ho zkrátka měla v batohu, kam se společně s bundou a dalšími věcmi špatně vešel, takže zip nebyl dopnutý. A tak ho buď někdo vytáhl, nebo vypadl a ztratil se v tlačenici ostatního oblečení, které se tam všude běžně válí po zemi. Buď ho někdo zmerčil, všiml si, že nemá cenovku, a sbalil ho, nebo ho někdo položil na některou polici vedle ostatních svetrů (ty samé už tam nemají, to je jasné, ale mají hodně podobné, i po těch letech), nevím. Na oddělení pro zákazníky byli milí a vstřícní asi jako Bellatrix Lestrangeová, takže i když si na mně vzali kontakt, nečekám, že by se mi kdokoli ozval. Krom toho mám pocit, že mi kdysi někdo, kdo v Primarku pracoval, říkal, že cokoli se tam najde, si prostě zaměstnanci berou. Tak mi nezbývá než doufat, že ten, kdo ten svetr získal, ho bude milovat aspoň tak, jako já, a že si ho bude vážit. Ten člověk vůbec neví, jak báječný kousek získal. A mně to bude hodně dlouho mrzet. Když jsem říkala, že se chci zbavovat svého oblečení, takhle jsem to rozhodně nemyslela.

Nicméně stalo se, už s tím nic neudělám. A tak jsme se šli alespoň rozptýlit do toho Hyde Parku, kde byly čirou náhodou ty největší vánoční trhy, jaké jsem kdy viděla. Byla to vlastně pouť smíchaná s trhy, kde měli ty nejkrásnější věci (kam se hrabou trhy naše) a nejvíc jídla, spoustu atrakcí a dokonce i cirkus. Všechno bylo samozřejmě bláznivě předražené, i na nás, takže jsme se nakonec spokojili jen s vlastním sushi a dali si jednoho indiánka napůl, ale stačilo ku spokojenosti 🙂 Mohlo by ovšem být tepleji.

Po projití trhů jsme se tedy šli ještě ohřát a přeptat do Primarku, jestli se za ty tři hodiny něco nezměnilo (mluvila jsem s jinou madam, ale byla úplně stejně příjemná jako ta první), a samozřejmě nic. No, tak jsme pokračovali.

Nebylo už zase tolik času, takže jsme jeli brzy domů, dobalit, dosebrat se a vyrazit na Victoria Coach Station. Tam jsme potřebovali najít bus do Brightonu, a pokud možno vrátit Oyster karty, abychom dostali zpět zálohu a peníze, co nám na nich zbyly, což jsme zvládli, byť to bylo časově i prostorově trochu náročné. Victorii v podstatě totálně nesnáším, je to tam hrozně velké, zvlášť pokud musíte přecházet mezi metrem, vlaky a Coach station, je to šílená štreka a miliony lidí, co se pletou pod nohy.

V busu se mi – tento výlet už tradičně – udělalo opět špatně, ale tentokrát docela fest. Hodinu jsem se to ze sebe snažila setřást, ale pořád jsme jen popojížděli a zastavovali, popojížděli a zastavovali, řidič nás pořád nebyl s to vymotat z centra, protože provoz byl prostě šílený – pátek večer, no, a ještě před Vánoci. Nakonec se mi podařilo uklidnit žalude žvýkačkou natolik, že jsem mohla zavřít oči a trochu jsem i usnula. Když jsem se o necelou hodinu později opět probudila z mrákot, bylo mi líp a mohla jsem se konečně najíst.

Pan M. celou dobu zjišťoval další potřebné informace a komunikoval s Benem, naším hostitelem z Brightonu, u nějž a jeho přítelkyně jsme měli zůstat po další dvě noci. Bylo devět večer a domluvy byly trochu komplikované tím, že Ben měl zrovna v ten večer nějakou párty v práci, kde nemohl chybět, takže se o nás měla aspoň zpočátku starat Juliette, jeho slečna. A způsob domluvy s nimi byl takový, že kdybychom neměli internet v mobilu a mapy, tak nevím.

Nicméně našli jsme se, sešli jsme se a J. nás vzala do nejhlučnějšího nejvytíženějšího pubu, kde jsme stěží našli stůl, přeřvávali jsme se a ještě k tomu jsme seděli přímo u smradlavých záchodů, kam se přes nás neustále někdo snažil dostat, napadaje na nás. To nebyl zrovna ideální začátek, ale aspoň byla velice milá a příjemná a měli jsme si co říct, z čehož jsem měla asi největší strach.

Naštěstí měla pochopení pro naši únavu, a tak jsme po jednom pivu vyrazili směr domov, což byla celkem štreka a ještě k tomu do kopce, ale došli jsme.

Couchsurfing je pro nás úplně nová zkušenost, takže jsme z toho byli vyklepaní (pořád ještě jsme), ale myslím, že tihle dva se postarali o to, abychom z toho měli krásný zážitek a vážně dobrý pocit. Snad až na to, že než jsme sem dorazili, bavili jsme se o naší práci coby cleaneři a já se rozhořčovala nad tím, jaká jsou Angličani prasata, jak třeba nesplachují, nebo jak na tom místě, co jsme spali včera, měli úplně nechutně hnědé záchody – a pak jsme došli k nim a záchod byl úplně hnědo-oranžový a nespláchnutý 😀 Fail. Ale co se mě týče, tak hlavně jejich, já se kvůli tomu, že je někdo prase, odmítám cítit trapně.

A to přitom taky dělala cleanera, kdysi dávno. A ani to není Angličanka, ale Francouzka. Dobře, neříkám, že je normální mít doma hygienicky čisto, kdo na to má mít čas? A my to u našich taky nemáme nejčistší. Ale mít takhle zasviněný záchod a nesplachovat? Nebo šlem na dřezu v kuchyni? To vůbec nemůžu pochopit.

K nějakému dalšímu infu a zbytku fotek se, obávám se, dostanu až doma, už nám chybí jen zítřek v Brightonu, večer se rozloučíme a přemístíme na Gatwick a odtamtud letíme cca v jedenáct večer do Prahy. Ráno v jednu jsme tam. Myslím, že do té doby moc času na psaní mít nebudu – leda možná v letadle – ale nevím, jestli mi zase nebude zle 😀 Tenhle týden je v tomhle nějaký divný.

Ale snad to nakonec dopíšu všechno, ať to máme komplet. Zatím se mějte famfárově 🙂