Cesta na ostrovy: Noc bez domova

Vážně ani nevím, jak jsme se dostali do Penzance. Vím jen, že řidičovy tankovací a cigárkové pětiminutové přestávky s důrazným zákazem vzdalovat se od autobusu nám vůbec nepomohly – potřebovali jsme si dokoupit nějaké jídlo a hlavně pití, protože jsme před sebou měli náročnou noc v cizím městečku, zásoby jídla se výrazně ztenčily a zásoby vody došly hned na začátku cesty úplně, takže jsme si nemohli udělat ani manu.

Na konci cesty se do mě dávala čím dál tím větší nervozita, jak to hlavně zvládneme s tou zimou. Teplo tedy vážně nebylo, takže jakmile nás řidič vyhodil po druhé ráno na konečné na tom liduprázdném autobusovém nádraží, naše první starost byla kam se vrtnout a kde se přiobléct.

Pan M. mě v první chvíli nechal stát na nádraží a šel obhlédnout nejbližší okolí a výskyt toalet. Hned zkraje nás tak Penzance naštvala – na tamějších veřejných toaletách byl nápis:“WC nefunguje“ a pod tím přeškrtnutý nápis „Použijte WC pro invalidy„, kde jsem z toho přeškrtnutí vyrozuměla, že tu prostě žádná alternativa není a záchod nebude. No dobře, jsem už velká holka a umím leccos vydržet 😀

Čapli jsme tedy kufry a že se půjdeme podívat o ulici dál, kde to vypadalo, že bude jakási high street, tedy hlavní ulice, kde by mohl být třeba nějaký fast food nebo nonstop á la čongové u nás? Prostě cokoli, kde bychom mohli koupit aspoň tu vodu nebo tam na chvíli pobýt. Tahat se s těmi kufry už bylo čím dál tím víc na palici, tomu mému upadla další část podvozku a začínala jsem mít vážné obavy, že na Tresco vůbec nedojede. Ale jinak to holt nešlo, protože kde je jako necháte? Stát na tom nádraží? Ono totiž až tak liduprázdné nebylo, hned o čekárnu vedle mrznul nějaký zřejmě bezdomovec. Byl by sice trochu blázen, chtít se tahat s pětadvacetikilovým kufrem, ale na druhou stranu nemůžu vědět, jak moc je zoufalý.

Na high street nebylo otevřené vůbec nic kromě dvou olezlých fast foodů s kebabem. Všechno ostatní včetně Poundlandu a Coopu mělo otevírat až tak k sedmé ráno a my věděli, že to bez toho pití prostě nevydržíme (a hlad už jsme měli taky), a tak jsme se po důkladném prozkoumání ulice rozhodli, že už tu kosu nedáváme a že tedy dáme radši ten fast food. Z těch dvou jsme si vybrali ten, kde bylo pár lidí, což se později neukázalo jako spolehlivé vodítko a myslím, že příště si dáme větší pozor. Ale kdo to mohl tušit.

Ten kebab byl jedno z nejhorších žrádel (tomu se nedá říct jídlo) a blivajzů, co jsem kdy jedla, a kdybych to měla jíst znovu, to si radši dám místo toho třikrát porci fish and chips (připomínám, že ryby fakt nejím a je mi z nich blbě) a zapiju to houbovým milkshakem (s houbami je to podobné) 😀 Navíc to nebylo ani levné a ještě jsme vyplázli dvě padesát za flašku Spritu, což bylo asi tak to jediné rozumné pití, které se tam dalo koupit (kromě light coly). Pak jsme se nějakou dobu tvářili, že jíme (čím byl ten blivajz studenější, tím hůř to šlo) a s láskou jsme vzpomínali na kebab brightonský, kolem jehož kvality tenhle prostě ani neletěl. Snažili jsme se ten pobyt co nejvíc protáhnout, protože i když to bylo nechutné, bylo tam tepleji než venku a dalo se tam sedět. Nakonec nás odtamtud ale přece jenom vyštípaly jednak debaty, co tam vedli místní ožralci, a jednak pocit, že je poněkud hloupé tam tak dlouho oxidovat. Řekli jsme si, že to zvládnem a kolem čtvrté se vydali zase na průzkum liduprázdných vymražených ulic.

Nakonec se nám úkrytem stala jedna pasáž. Sice i tam byla zima, ale přece jenom se tam dalo aspoň sedět a kempit na lavičkách. Chvíli jsem myslela, že bychom tam třeba někde mohli i usnout, ale i když jsme na sebe navlékli většinu teplého oblečení, co jsme měli, pořád to stálo za houby, nebylo to ani trochu pohodlné a upřímně řečeno, jen myšlenka na to, že by mě najednou vzbudil nějaký místní policajt, ať mu to vysvětlím, nebo že bych si neohlídala věci před zbloudilím opilcem, mě držela dost vzhůru.

Pan M. navrhl koukání na seriál, ale záhy jsem zjistila, že na to vzhůru nejsem. Dokázala jsem fungovat, dokázala jsem být ve střehu, aby mi někdo nevzal věci. Dokázala jsem se vnitřně zahřívat myšlenkou na to, že za pár hodin budeme bydlet a že se nás ujme kamarád pana M. David, který tam už na nás čeká. Ale nedokázala jsem vnímat seriál nebo film, když realita byla sama o sobě tak dramatická, že se to těžko rozdýchávalo.

Pan M. našel na zdi zásuvku. Jal se nabíjet si tam telefon, když už nic jiného. Pokusy o nalezení záchodu nebo alespoň koutu, kde by to šlo, pořád selhávaly (v pasáži všude kamery), a už to začínalo být fakt zlé 😀 Sedět se nedalo dýl než deset minut, člověk začal neuvěřitelně tuhnout. Z chození už jsem byla na palici, tak strašně se mi chtělo spát, že mi hučelo v hlavě. Jako bych tam měla nějaký gumový pás, který jede a jede a jede a už ho prostě tahám děsně ztěžka a potřeboval by dobít motorek nebo promazat nebo prostě na pár hodin vypnout, aby si odpočinul.

Čas se neuvěřitelně vlekl a dal se počítat jen na počet návratů racka, který se k nám vždycky chvilku přibližoval a pak si to zase rozmyslel. Když se pasáží prokoulel větrem nesený igelitový pytlík, atmosféra pustiny už nemohla být dokonaleji vykreslená. Kolem šesté jsem se vydala zpátky k autobusovému nádraží, kde bylo taky do té doby zavřené nádraží vlakové – a zjistila jsem, že už ho otevřeli a že tam je jakási čekárna a taky záchody – sice s cedulí „Jen pro cestující s Railway“ (tedy vlakem) a já nesnáším pokoušet takové cedule, ale když musíš, tak už fakt sakra musíš, a tu zimu už jsem fakt přestávala dávat. Tak jsem se vrátila za panem M. s informací, že se konečně máme kam schovat, ten zajásal a pomalu jsme se přesunuli – nebylo až tak kam spěchat, pořád jsme měli několik hodin do příjezdu minibusu.

V čekárně bylo neuvěřitelné teplo. Na záchod jsem šla asi šestkrát. Jednak jsem to držela už spoustu hodin, jednak tělo dostávalo na frak a nelíbilo se mu to, jednak ten nechutný kebab. Za chvilku jsem začínala zapomínat na těch pár hodin předtím – ono se to nezdá, ale v takovou chvíli čas skutečně vůbec neleze a neleze a nemůžu se zbavit pocitu, že to trvalo týden a ne jen těch pár hodin, než jsme se dostali do tepla.

Na záchodech (měli je moc pěkné :D) jsme si taky natočili vodu, pan M. namíchal manu a mohli jsme do sebe konečně vpravit něco normálního, co mělo potenciál postavit nás na nohy. Pan M. pak na té lavičce v té krásně vyhřáté čekárně usnul jako špalek a mně nezbylo než opět závidět. Kdybych byla vzhůru třeba tři dny a tři noci, stejně v takovou chvíli neusnu, a už vůbec ne vsedě, tak jsem se aspoň pokusila rozepsat článek do poznámkového bloku, jenže pak mi chcípl notebook, a tak jsem místo toho prostě jen podřimovala, přemýšlela, předstírala, že čekám na nějaký ranní vlak, a uvažovala, jak děsný pocit je být bezdomovec. Nemůžu pochopit, že si takovou cestu někdo zvolí. Já mám nervy už jen z toho, že používám čekárnu pro vlaky, když pojedu autobusem 😀 Jenže můžu já za to, že autobusové nádraží žádnou čekárnu nemá?? Nemůžu!

V takové chvíli se samozřejmě neubráníte ani myšlenkám na rodinu a na vůbec všechny lidi, co si zrovna lebedí ve svých vyhřátých postelích uprostřed spánku a neví o světě.

Jak se začala blížit sedmá, osmá, nádraží celkem ožilo a já si začala připadat zase trochu normálně. Lidi proudili dovnitř, vlaky odjížděly, pan M. se probral z mrákot a nastal čas řešit, odkud vlastně ten náš minibus pojede. Na to jsme ale do poslední chvíle nemohli přijít, pořád jsme si znovu četli instrukce, které nám poslala Hilary – naše budoucí vedoucí či co – a usoudili jsme, že to musí prostě být hned před stanicí, což nám pak potvrdilo těch pár lidí, co právě tam na něco čekali. Za použití logiky, která byla už v danou chvíli fakt náročná na zvládnutí, jsem usoudila, že to, na co čekáme, bude shuttle, jelikož shuttle je prostě kyvadlová doprava, co jede z A do B a zase zpátky, a to přesně my chceme, ne? A tak jsme si stoupli k nástupišti s cedulí Shuttle for Airport a doufali, že to, co přijede, bude mít tu barvu a nápis, jak nám to Hilary popsala. A nakonec fakt mělo.

Ani tenhle řidič pak naštěstí neměl řeči nad našimi hypertěžkými kufry. Jen s nimi zacházel takovým způsobem, že jsem si začala dělat starosti o věci v nich. Jelikož jsem si ale beztak nemohla vzpomenout, co že v tom kufru vlastně mám, a stejně bych s tím nic nezmohla, nezbývalo, než si prostě sednout na zadek a nechat se unášet. Teď jsme konečně byli tam, kam nás celou dobu Hilary honila a kde jsme museli přesně v tu chvíli být, abychom stihli náš transport a nemuseli přemýšlet, kam se v Anglii vrtneme na dva měsíce, než přijde další šance. Měli jsme zařízené NIN pohovory a byli jsme tu. Teď jsme konečně nastoupili tu část cesty, kterou už nemusíme plánovat, řešit ani platit. Teď už si nás převzaly ostrovy a bylo na těch, kdo nás budou zaměstnávat, aby nás dopravili na správné místo, a na nás už jen abychom se drželi a neztratili z dohledu lidi, co vypadali, že jedou taky tam.

Za nějakých patnáct, dvacet minut jsme byli na maličkatém letišťátku s příznačným názvem Land’s End a čekal nás let nejmenším letadýlkem ever. Nemohla jsem ze sebe setřást myšlenku, která mě bavila, a sice že teď s tou rachotinou spadnout a umřít by bylo svým způsobem neskutečně epické a přesně v mém stylu. Až by to někdo psal na facebook, mohl by tomu dát hashtag #epic fail.