Cesta na ostrovy: Před letem, za letem…

7. 3. 2015 Nádraží v Penzance. Za pár minut odbije sedmá hodina ranní a svítá. Naše cesta na Isles of Scilly byla zatím tak dobrodružná a vyčerpávající, že se zdá, že samotný pracovní pobyt na ostrově už nemůže přinést většího vzrušení a víc únavy. Ale kdo ví.

Středeční ráno nás zastihlo plné lehké nervozity, která se proměnila na nervozitu těžkou, jen co jsme začali zápolit s kily a váhovým limitem na kufry. Jako by nestačily už první dva zádrhely – a sice že ani můj táta kvůli práci, ani babička kvůli doktorovi se nepřijdou rozloučit na letiště – pořád se nám nedařilo dostat se na dvacet kilo na kufr, a to jsme ještě vůbec netušili, jak to bude s kytarovým obalem pana M.. Vezmou mu ho jako příruční zavazadlo nebo budou dělat problémy? Přes jeden rozměr přesahuje, budou to měřit? A jeho velký a megatěžký batoh?

Večerní balení – tramtadadá!

Tolik toho bylo zabaleno a zase vyházeno z kufrů ven, protože co pár deka navíc, to spousta peněz navíc (nebo spěšný let do koše). Najednou jsem si uvědomila, že mě to neustálé snažení se o vtěsnání do limitů už zmáhá a nebaví a že mi přijde bláznivé muset se vzdávat gadgetů a věcí, které opravdu miluju a které bych ve svém novém životě chtěla mít. Nemohla se mnou letět moje milovaná aromalampa – jedna z mála věcí, které pro mě dělají jakékoli místo domovem – ani malý plyšový medvídek, k němuž se uchyluju, když není po ruce nic jiného chundelatého na hlazení nebo když je prostě třeba se svěřit něčemu, co neodpovídá, jen soucitně mlčí. Neprošel tělový krém ani nivea, bez níž si housecleaning vůbec neumím představit, a o co snad ještě hůř, oseky nepřežila ani moje nová kulma, s níž už to mám trochu jako Vespa ze Spaceballs. „To je můj extra fén na vlasy a já bez něj nemůžu žít!!!“ 😀

Ne, vážně. Nemám ty svoje splihlé rovné vlasy ráda a kulma byla můj pomocný nástroj, jak se dostávat přes tu blbou délku vlasů, kdy už to není mikádo, ale ještě to není úplně dlouhé. Co mě pan M. před odjezdem ostříhal, vrátilo mě to do doby, kdy je mi té kulmy prostě dost potřeba. A ještě se teď nemůžu rozhodnout – mám zase čekat, až to doroste, nebo to mám vzít zpátky na to mikádo, když už teda? To jsou problémy!

Ani kafe od Starbucksu mi neprošlo, natožpak čajová konvice na sypané čaje (nebo ty čaje samotné). Nakonec mám pocit, že s sebou nemám snad nic, co jsem opravdu chtěla, mám jen trochu oblečení, buben, abychom si mohli s panem M. občas zahrát, několik párů bot a samozřejmě počítač, protože bez toho ani ránu a internet máme slíbený.

Za normálních okolností bych tyhle věci až tak moc neřešila, tedy hlavě ty čaje a tak. I když mi je notně proti srsti kupovat si v Anglii něco, co mám doma (a o čem vím, že to tam nikdo v mé nepřítomnosti konzumovat nebude a že to nejspíš projde), nedá se prostě nic jiného dělat. Jenže co uděláte, když jedete někam, kde si nejspíš tyhle ani žádné jiné věci koupit moct nebudete?? A co s váhovým přesahem, který moje váha neodhalila a vyplul na povrch až u odbavení?

Do koše letěly jedny mé pyžamové kraťásky a tuba lepidla, která už teda byla trochu vyschlá, ale pořád to lepilo a vyhazovat takhle věci mi je proti srsti ještě mnohem mnohem víc.

Nakonec jsme se ale vtěsnali, po několika přebaleních a rvaní těžších drobností do kapes. Bylo na čase začít se bát, jestli panu M. projde jako příruční zavazadlo ten kytarový obal, který jedním rozměrem přesahoval. A ten můj těžký batoh? Pan M. tvrdil, že příruční zavazadlo u Easy Jetu váhově omezeno není, ale mně to pořád nedalo, nepřišlo mi to logické, když si všechno ostatní tak hlídají, a tak jsem se bála.

V takových chvílích nikdy nevíte, na koho narazíte. Může to být problém, ale taky nemusí. Zatímco jsme stáli ve frontě na kontrolu příručáků, všimli jsme si slečny, kontrolující snad každý batoh a kabelku, jestli se vejde do „klece“, tedy do rozměrů. To nám na kuráži nepřidalo. Naštěstí u nás to ale neřešila a my prošli s čistým štítem, dokonce i s malou, ale celkem naditou kabelkou, kterou jsem měla pověšenou přes tělo pod bundou. Člověk prostě nikdy neví.

Pak už to byla pohoda. Létání s EJ už je stará známá „nuda“ a v porovnání s tím vším ostatním, čím jsme si museli v posledních dnech projít a co nás ještě čekalo, to bylo jen takové oko hurikánu, prázdná chvíle, kdy se nic nedělo a která utekla až moc rychle.

Hned na Gatwicku nás čekala další menší výzva – najít pokud možno nějaký fast food, kde se najíst, a pak vlakové nádraží, zjistit odjezdy a koupit lístky do Bilingshurstu, odkud nás měla vyzvednout Hanka. (Pokud jste u mě prvně, Hanka je Češka, žijící už léta v Anglii i s mužem Liborem a nově i s přírůstkem Mariánkou 😉 Jsou to naši kamarádi, to oni nám dohodili naše předchozí au-paiření)

To jsme zvládli všechno celkem v pohodě, jen se nám nechtělo (hlavně mně) splašeně honit vlak, co měl jet za dvě minuty, a tak jsme se aspoň v klidu najedli (Upper crust bagety ujdou a jablíčka měli nom nom), lístky se koupily v automatu (miluju, když nemusím s nikým mluvit, jen mačkám tlačítka a nahážu peníze) a za půl hodinky už se frčelo.

Hanka nás nevyzvedla autem, ale nákupním košíkem. Z nějakého důvodu byla přesvědčená, že pojedeme jen s malými kufříky a že to bude stačit, takže trololo 😀 Žel UChu až takoví minimalisti vážně nejsme, a tak jsme měli skutečně co dělat, abychom se do autíčka, které nemělo kufr (jen takový ten minikufřík a to ještě zaplněný kočárkem) a na zadních sedačkách v něm kralovala dětská sedačka a kupa oblečení, vmáčkli. Nakonec jsme oba měli své obří dvacetikilové kufry na sobě, nemohli jsme se pohnout a já ještě měla za hlavou kytary a držela jsem je celou cestu, stejně jako ten kufr, aby se nic z toho nesvezlo na Mariánku, které se ještě k tomu vůbec nechtělo v té sedačce být, a tak jsem na ní zpoza kufru neustále dělala ksichty, abych ji rozptýlila. Multitasking my ass.

Po dojezdu jsme byli konečně zase „doma“. Hanka nás pohostila zeleným čajem a matéčkem, po němž údajně minule děsně dlouho nespala (já byla tak vyřízená, že to se mnou nemělo šanci nic udělat, spát se mi chtělo stejně strašně), a nakonec i večeři nabídla a my byli příliš zesláblí, než abychom odmítli 🙂 Když jsme dost pokrafali a dost se jí i Libora naotravovali, zavezl nás ještě Libor přes pumpu (Tesco Express, potřebovali jsme trochu nakoupit) k Ashleigh, a tam už jsme byli doma úplně, i když zase trochu jinak.

Little Thakeham, pokud jsme mohli posoudit, je pořád stejný, jen přibylo lešení a budou mu sundavat střechu. Daisy přibrala, byla zarostlá příšerným způsobem a vůbec jí nebylo vidět do očí, takže jsme ji pořádně začali poznávat až druhý den po návratu ze stříhání. Minnie a Lily byly taky obě zarostlé, takže vypadaly jako obří chlupaté koule, i Pearl nabrala na chlupech a ztmavla jí „maska“ (Pearl je ragdoll, opět pro nováčky). Nejstarší Tabitha mi přišla jaksi menší a podle Ashleigh je velmi nešťastná, že prý špatně nese, že jí umřela osmnáctiletá Squizzie, se kterou se měly rády. Myslím, že faktem prostě spíš je, že Tabitha nesnáší dobře prudké pohyby a hluk (ostatně Lily a Minnie jsou taky velmi plaché) a obojího si na Thakehamu užije víc než dost. Však i když jsme poprvé přijeli, kočky byly dost divoké a nedaly na sebe skoro sáhnout. Získat si je nedalo moc práce, ale muselo se to umět. Než jsme odjížděli, bylo normální, že s námi všechny spaly v pokoji, Tabitha mi několik nocí proležela na prsou, předouc a zatínajíc do mě spokojeně drápky. Tohle mě na tom všem beztak mrzí nejvíc, že jsme je museli opustit.

Na druhý den jsme měli domluvené pohovory na NIN v Brightonu, a tak jsme se vynasnažili jít spát nějak rozumně. Vůbec to celé bylo tak napěchované do krátkého časového úseku, že mi přišlo, že jsme tím jenom proletěli hlava nehlava. Vůbec jsme se nerozhlédli, spoustu věcí jsem chtěla udělat a neudělala, protože prostě nebylo kdy. Tak vlastně dost doufám, že se k Ashleigh koncem roku dostaneme znovu a třeba na trochu dýl. Ono to s ní taky není nejlehčí, však jsme si s ní užili, ale tentokrát nám hrozně pomohla a mám prostě tak nějak pocit, že bych jí to chtěla oplatit alespoň pár dny vypomáhání. Za tu šanci strávit ten čas co nejvíc s kočkama a hladit je, dokud zase nenabudou pocitu, že lidem na nich může i záležet, by mi to stálo.