Cesta na ostrovy: Přelety a přejezdy, miniletadlo a člun

Nevím proč, ale vždycky, když takhle někam jedeme, dřív nebo později narazíme na pár „detailů“, na které nás nikdo neupozornil. Třeba jsme nevěděli, jaký je váhový limit pro přepravu Skybusem, totiž tím malinkatým letadýlkem, co nás mělo přepravit na ostrov St. Mary’s. Bylo nám k tomu řečeno, že se maximálě může stát, že některá naše zavazadla budou muset jet dalším spojem – ale jak bychom si je pak vyzvedávali nebo jak by se dostala k nám, to jsme se rozhodli řešit až v případě, že tak nastane.

Nicméně když jsme o dost později viděli v našich pracovních smlouvách zmínku, že váhový limit na člověka je 15 kilo, museli jsme se dost smát. Naše kufry měly každý minimálně 22, a to jsme ještě měli těžký batoh, kytaru a nakonec i další tašku, protože z nějakého důvodu nebylo v pohodě, když jeden odbavený kousek měl víc než určitý počet kilo, ale bylo v pohodě, pokud jsme ta kila přendali do zvláštní tašky a tu jsme pak měli navíc. Ok, však co, já se s nimi hádat nebudu, hlavně, že nám nikdo neřekl něco jako „tolik toho mít nemůžete“ a teď jako řešte to 😀 Ale celkem stačilo, jak se na nás dívali, a i to je důvod, proč bych se příště ráda pokusila mít ten kufr lehčí.

Na Skybus jsme měli čekat asi třičtvrtě hodiny, takže jsme mezitím relaxovali v čekárně, snažili se otřepat z probdělé noci a těšili jsme se, že za chvilku už budeme tam.

Když nám zbývala ještě půlhodina do odletu, neodolala jsem kavárničce za námi – po té noci jsem ostatně měla na kafe nárok – a došla si na „regular“ cappuccino, o jehož velikosti tam ale měli dost nadsazenou představu. Ten kýbl, co jsem dostala, by mi vydržel ještě půl dne, ale tak zase, nebudu si stěžovat.

To jsem si nechala až na chvíli, kdy jsem si do toho vařícího kafe nasypala cukry, zakryla ho víčkem a najednou se objevila uvaděčka a že prý se máme sebrat a jít do vedlejší místnosti. Tam mi tedy ještě nikdo nic neřekl, ale po asi pětiminutovém instruktážním videu najednou prohlásili, že se tedy jdeme „naloďovat“ a že s sebou bohužel nesmíme mít žádné tekutiny. Ostatní cestující se chápavě usmáli, narychlo do sebe začali házet ty svoje dva loky, co jim zbyly (všichni si to, zmetci, koupili mnohem dřív než já), a začali se zvedat, zatímco my s panem M. jsme do sebe tedy horempádem začali klopit vařící kýbl kafe. Což o to, on má držku azbestovou, ale já měla v tu chvíli chuť někoho zabít, protože to kafe nebylo vůbec levné, nebylo ho málo a naklopit ho do sebe v těch pěti, deseti vteřinách tolik najednou by mi nedělalo dobře ani kdyby bylo jen vlažné. Nakonec jsem to nezvládla, všichni už byli pryč, dobrou třetinu kelímku jsem tam prostě musela nechat stát vedle koše a fakt mě to nepotěšilo. Doteď nechápu, kam proboha spěchali, když jsme měli mít do odletu ještě bůhvíkolik času.

Letadýlko bylo skutečně malinkaté, tak na deset, patnáct cestujících, a tvářilo se dost papundeklově. Během dvou minutek nás přivítali na palubě, najednou se roztáčely vrtule, a protože pilotova kabina neměla žádné dveře, mohli jsme koukat na všechna ta udělátka a jak je on i ko-pilotka mačkají a přepínají, no bylo to jako ve filmu. Letadýlko se trochu projelo po ranveji a hned jsme už trhaně stoupali a házelo to s námi, naklánělo se to, propadalo se to a bylo tam pár momentů, kdy jsem se začínala shánět po pytlíku, protože tomu zatrolenému kafi se najednou zachtělo zpátky na svět. Nakonec jsem ho naštěstí usměrnila a žádné katastrofy se nekonaly 🙂

Let byl kouzelný. Když pominu to házení, ale v podstatě i s ním, letět něčím tak malinkým, tak privátním, tak nízko a tak krátce bylo krajně výjimečné, a navíc jsme si byli dobře vědomi toho, kolik takový let za normálních okolností stojí. Sto čtyřicet liber na zpáteční cestu na jednoho vážně není málo a jsme tak vážně rádi, že tuhle část cesty hradí zaměstnavatelé. Ovšem kdyby to nedělali, neumím si představit, že by tam vůbec někdo jel pracovat.

Během cesty jsem se snažila zahlédnout velrybu, delfína, tuleně… něco neobvyklého, co jsem nikdy neviděla. A něco jsem dokonce nakonec zahlédla, jen jsem si nedokázala uvědomit, jak je to vlastně velké a jestli to tedy vážně byla velryba nebo delfín. No, není všem dnům konec.

Po doletu na St. Mary’s jsme dostali zpět naše zavazadla a vyzvedl si nás takový týpek podobný Stuartovi z Big Bangu, jen mnohem vyšší a namakaný. Ty naše dva megatěžké kufry vzal každý do jedné ruky a zvedl je skoro jako by nic, načež je odnesl ke své tmavě modré dodávce a tam si nás odškrtnul v seznamu a spolu s dalšími pár lidmi nasázel dovnitř. A už jsme jeli. Cestou si „Stuart“ povídal s ostatními cestujícími, nejspíš se znali, a byli velmi veselí, přátelští. Během cesty se zastavil u nějaké paní, zašveholili spolu pár vtípků a pak pokračoval v cestě a prozradil nám, že to je jeho maminka a „unesla“ mu dceru. Začínali jsme chápat, jak je to s tou místní semknutostí komunity – zdejší ostrovy jsou prostě tak malé, že se tu lidi znají jako v té nejmenší vesničce, a ještě je to zesílené tím, že jde o ostrovy. Od první chvíle jsem věděla, že coby rodilá Pražanda a tak trochu asociální introvert budu mít s tímhle trochu kříž 😀

„Stuart“ nás dovezl k pobřeží, kde byly kufry opět vyloženy a přeloženy na člun. Pan M. už nemohl být nadšenější, čluny, to je jeho. A tak jsme nedbali mokra a větrna a narozdíl od dalších dvou cestujících jsme se neschovávali do kabinky, naopak jsme si to maximálně užili venku na sedačkách. Drželi jsme jeden druhého, drželi jsme batoh, aby v tom větru neodletěl, nasávali jsme mořský vzduch a obdivovali masivní vlnu, kterou za sebou rychlý člun nechával. Měla jsem pocit jako po propařené noci, když jedete na chatu k babičce a jen se těšíte, až už tam budete a dostanete oběd. Máte prostě dost.

Za pár minut jsme byli konečně na Trescu. Dva veselí týpci nás naložili do malého otevřeného náklaďáčku a že nás odvezou do Depotu, čili do centrály. Tak jsme se zase drželi kufrů a jeden druhého a mohli jsme si hlavy ukroutit, jak jsme se rozhlíželi, kudy to jedeme a jak to tady vypadá. V tu chvíli už s námi jela jen jedna kudrnatá slečna, která nám řekla, že pracuje v restauraci kousek za místem, kde budeme bydlet, a že se určitě uvidíme. Seznamování s místními tedy začalo dřív, než jsme čekali.

V Depotu (nebo Depu, říkám tomu, jak se mi zrovna chce, ale hlavně proto, že tady to všichni čtou jako Depou) nás zavezli do kanceláře a tam jsme se konečně seznámili s naší budoucí šéfkou, Maďarkou Katalin. Celkem brzy jsme zjistili, že s Hilary jsme se nějak záhadně minuli – ta práce ji začala zmáhat, a tak odjela pryč, i se svou britskou modrou chundelatou kočkou (na kterou jsem se zvlášť těšila už od našeho Skypu). To nás moc nepotěšilo, stejně jako dalších pár detailů, které nám nikdo dopředu neřekl, třeba jako že máme s sebou mít černé boty (naštěstí jsem měla) a tmavé kalhoty (neměla jsem) a že si zaplatíme internetové připojení. 45 liber na počítač, plus 20 za každý telefon. Sweet. Zajímavé bylo i čtení smlouvy, podle níž naše bydlení má stát o malou, ale přece jen znatelnou kapku víc, než kolik nám říkala Hilary. Stejně tak plat je o trochu, ale dost značnou trochu nižší než kolik jsme měli slíbeno. Ještě zajímavější ale bylo, že podobné věci řešili po příjezdu i někteří naši kolegové. Zdá se, že tuhle část výcviku nemají na Trescu tak úplně zmáknutou, ale na druhou stranu jsme třeba zase nevěděli, že budeme mít slevu v místním obchodě. Abych řekla pravdu, ještě se mi snad v životě nestalo, že bych dělala někde, kde by všechno bylo tak, jak mi od začátku říkali. To je vlastně vůbec nejzvláštnější.

Byla tedy sobota, my byli konečně na ostrově, dostali jsme asi hodinové uvedení do technických záležitostí, potkali jsme se konečně s kamarádem pana M., Davidem, a jeho slečnou Aničkou, dostali jsme smlouvu a uniformu a kolo a spoustu informací, a pak nás zavezli do našeho Bottom Annexu, do naší podlouhlé chatky, kde mi to připomínalo školy v přírodě. Po vybalení jsme vzali ta kola a jeli zpátky do Depa, respektive na zdejší „náměstíčko“, kde je obchod. Tam jsme si poprvé nakoupili za zdejší šílené peníze (byť se zaměstnaneckou slevou) a večer byla první bašta v našem novém „doma“.