Cestování

Vždycky, když se mám někde na netu popsat, slovo „traveller“ mi napůl nejde přes pysky. Mám totiž pocit, že aby se tak někdo mohl označovat, měl by mít ke všemu, co se týče cestování, přinejmenším kladný vztah, ne-li si to užívat. Já ale často spíš trpím.

Na tohle období jsem se těšila, hrozně moc. Celých devět měsíců, pomalu. Odpočítávali jsme dny, a hlavně když se všichni ostatní kolegové pomalu začínali vytrácet, připadalo nám, že se svého odjezdu snad ani nedožijeme. Ale najednou se to přece jenom začalo blížit, a najednou je to tady. Jedeme už za deset dní.

Místo užívání si bych to ale spíš popsala takhle – panika, stres, šílené těšení se, víc paniky, víc stresu, pocit, že se nedokážu uvolnit. Celé to ještě podtrhuje bláznivá vichřice, která se po ostrově prohání jen s občasnou přestávkou už několik týdnů, hlavně poslední týden většinou doprovázená i deštěm. Dům nedům, často si tu připadám spíš jako ve stanu, vichr lomcuje s dveřmi a naráží do oken, v jednom kuse se ozývá hučení meluzíny, jak to sviští skrz různé skuliny, a nezřídka nám na okna klepou větve, vyčuhující z křoví za barákem. Tisknu se k panu M., buší mi srdce a říkám si, už aby to bylo za námi. Už abychom měli všechno zařízené a byli na cestě, nebo spíš už aby ta cesta byla za mnou. Už chci být doma a mít pokoj.

A že toho zařizování není málo. Už asi měsíc obepisuju Couchsurfery a před pár dny jsem přidala taky BeWelcome, o němž jsem se čerstvě dozvěděla, ale nic. Odpověděla většina, ale buď prý možná, nebo mají už obsazeno, nebo jedou na svátky pryč. Netušila jsem, že to celé couchsurfování je tak vytíženou institucí a že bude takový problém sehnat někoho dostupného. Nejochotnější týpek z Brightonu nám dokonce nabídl, že prý mu v té době bude někdo jiný zrovna hlídat dům, a že se jich zeptá, jestli by nás u něj tedy mohli hostovat oni. Spolubydlící to ale prý nakonec zamítla, že tam těch lidí bude už moc. Prý mám napsat jedné paní a zkusit to u ní – té jsem psala ale už současně s ním a ani tam jsme se nedostali dál než na možná. Prý by nás brala, ale neví ještě, jestli v té době nebude v Londýně.  Ozve se cca za týden.

Zaráží mě na tom hlavně to, kolik couchsurferů má pro hosty dost žalostné ubytovací podmínky. Neříkám, že potřebuju nutně postel s nebesy, ale spousta lidí své poměry popisuje jako že žijí třeba dva lidi v jednom pokoji, kde mají matraci na zemi. Pokud si přineseme spacáky, můžeme spát na zemi vedle nich.

Vůbec spousta lidí na CS i BW počítá s tím, že budeme mít svoje spacáky a tak dále. Dobře, neříkám, že nám musejí nabízet zrovna péřové duchny a nejměkčí matrace, ale na to, že jde o couchsurfing, lidí s faktickým gaučem jsem na něm moc nenašla. Nejkurióznější nabídka, kterou jsem zatím četla, navíc obsahovala striktní zákaz vnášení jakýchkoli neveganských potravin. Inu dobrá, jsem všemi deseti pro veganství a veganům držím palce, ale omezovat takovým způsobem i hosty, to mi přijde přece jen jako trochu drastický pokus o výchovu společnosti. Ježto se v Brightonu těšíme mimojiné na to, jak zprasíme celou bednu koblih Krispy Kreme, představa, že si je nemůžu vzít domů, mě moc nenadchla.

Každopádně Brighton je až poslední zastávka, takže z toho ještě až tak nepanikařím. Horší je to s Londýnem.

S tím to nakonec dopadlo tak, že jsme vzdali snahy o nalezení přespání zadarmo a využili tipu jednoho z CS, co nás odmítl, ať se podíváme na AirBnB, že prý tam jsou levné hostely. To v praxi znamená něco trochu podobného jako CS, akorát s tím, že se za to platí, a tudíž tam mají mnohem líp vyřešenou nabídku bytů/pokojů a mnohem míň záleží na vašem profilu a jestli máte rádi štěňátka a procházky v dešti.

Nabídka je vizuální, byť se najdou lidi, kteří si asi myslí, že bez fotky kusu jejich zábradlí bych nemohla žít, mnohem detailněji popsaná a včetně mapy a adresy, takže rovnou vím, kam přesně jedu. Podařilo se nám tedy vybrat týpka přímo asi deset minut od Buckingham Palace, se slušnými referencemi a rozumnou cenou. Vyšlo to na cca 55 liber za dvě osoby na dvě noci, což je za babku. Kdybychom přespávali skrz CS, ono by to ostatně taky zadarmo nebylo. Nějaké to společné uvařené jídlo, nějaká lahvinka, a ono na to taky pár korun padne. Týpkovi jsem nemusela odesílat tak vyčerpávající „motivační dopis“ jako lidem na CS a BW, rovnou jsem prostě odeslala rezervaci včetně platby, kterou pak on musí jenom potvrdit, což udělal. Jen se mi moc nelíbí, že rovnou nenapsal i nějaké detaily setkání, asi se čeká, že se budeme zajímat my, ale už do rezervace jsem mu psala, že bychom měli být v Londýně cca v osm ráno a že by bylo fajn, kdybychom se mohli krátce poté objevit u něj, potkat se a odložit si věci, než vyrazíme na túru. Tak nevím, čekala jsem, že na to zareaguje.

Budu tedy čekat ještě pár dní a pak případně stejnou službu využijeme i v Brightonu, bude-li to možné.

Do té doby je ale ještě třeba naplánovat spoustu dalších věcí, třeba jako dopravu po Londýně. Přečetla jsem o tom za odpoledně asi pět vyčerpávajících článků a několik různých FAQ a tabulek a stejně nejsem moc moudrá z toho, jestli je pro nás výhodnější mít Oyster Card nebo Travelcard. Tak jako tak budeme potřebovat jednou nebo dvakrát vybočit do venkovních pásem, na něž, jestli to správně chápu, se snad ani jedna z těch možností nevztahuje, sice se mi podařilo pochopit rozdíl mezi Visitor OC a Standard OC (je to ale úplná blbost a nevím, proč to tak komplikují), ale ani při nejlepší vůli jsem nedovedla pochopit, co je to ještě navíc k tomu všemu London Pass with Oyster Travel Card 😀 Jestli tomu někdo rozumíte, tak mě proboha prosím zasvěťte. Já to vidím tak, že až dojedeme do Londýna, zajdeme prostě do nejbližšího metra a tam se půjdu znovu překonávat domluvou s nějakým Lodýňanem přes mikrofon – jak já to nesnáším. Pokusím se mu vysvětlit naši trasu a budu doufat, že to bude ochotný chápající člověk, který jakožto zdejší bude vědět, co je pro nás výhodnější. A samozřejmě budu doufat primárně už v to, že mu budu rozumět. Angličtina neangličtina, když s někým mluvím přes nějaká sluchátka, mikrofony nebo telefon, tak prostě nepanimáju, a to často ani v mateřštině.

Taky je třeba vyřešit telefon. Musíme koupit novou simku, už máme vytipovaný Lycamobile, ale abychom si mohli nechat naše číslo, musíme nejprve zavolat na Vodafone a vyžádat si naše PAC číslo, s nímž pak tu novou simku objednáme. Takže:

1. budeme muset jet asi na druhou stranu ostrova, kde je stabilnější signál
2. budeme muset doufat, že nám ta simka vůbec ještě funguje a že vůbec půjde zavolat
3. budeme muset volat, což – viz výše – samo o sobě postačí jako nanejvýš stresující faktor, hlavně proto, že to nejspíš budu dělat já

To pitomé číslo nám navíc neřeknou hned, ale cca do dvou dnů, takže i kdybychom se vydali honit signál hned zítra (a vzhledem k vyhlídce počasí si nejsem jistá, že bychom tu cestu přežili ve zdraví), budeme ho mít dejme tomu v úterý a pak budeme mít maximálně týden na to, aby nám tedy ta nová simka došla. Pak už jsme totiž na cestě.

Kromě všech těchhle problémečků se zítra budu muset zabývat taky balením velkého kufru, který pojede asi už tenhle týden napřed. Pan M. ten svůj posílal v úterý a bylo kolem toho takového řešení, že to by vydalo za další článek. Společnost, kterou na tohle máme vybranou, sice přepravuje takovéhle zásilky neskutečně levně oproti klasické poště, ale domluva s nimi je asi taková, že si s nimi pan M. denně vyměňuje x mailů a je čím dál tím vzteklejší. Když se naposledy pídil po tom, kde je jeho kufr, společnost mu tvrdila, že neví, a že možná v Penzance – a ptali se ho, jaké PSČ Penzance má. Pan M. na to obratem odepsal, že sice neví, ale že možná strejda Google to bude vědět. Chlámu se u toho, ale zároveň je to k vzteku 😀 Nemůžu pochopit, co je tohle za jednání a profesionalitu. A nejlepší je, když se taková společnost chvástá tím, že si zásilku vyzvednou přímo od vašich dveří, a přitom je to totální kec. Alespoň bydlíte-li na nějakém bohem zapomenutém pidiostrůvku. Jenže když to neplatí všude, tak se tím nechlubte, žejo.

A pan M. bude ještě taky posílat druhý kufr a kytaru. A máme poslední týden na všelijaké spotřebovávání zbytků a někdy je to o nervy, zvlášť když máte kuchaře perfekcionistu, který nemůže z toho nalezeného kuřete v mrazáku udělat prostě jen přírodní řízky, kdepak. On si musí vymyslet smažené stripsy ve speciálním těstíčku a krustě z cornflakes! 😀 Což o to, byly restaurační kvality, ale chápete mě. Zatímco mně stačí napít se džusu z krabice, on si žádá sklenici, led a ideálně snítku máty. Nechápu,že má někdo potřebu si takhle zbytečně komplikovat život. Dejte mi špagety, pesto a parmezán a budu nejspokojenější. Kdo potřebuje strávit x hodin vařením lasagní? O.o

Jinak byl poslední týden celkem fajn, byť opět únavný. Byla změna, dostali jsme pár prepů, čili příprav chat, které byly celkem jednoduché, byť matoucí. Spousta věcí je tu teď ve stavu chaosu, nikdo nic neví nebo nezařídí včas, já sama nejsem schopná normálně myslet a už vůbec ne předvídat věci, co nikdo vědět nemůže, takže jsem se během jednoho rána asi třikrát vracela do Depa a ještě víckrát snad do jedné chaty jako blbeček, a to jsme ještě k tomu dostali do vínku jeden nový pár, Maďara a Litevku, kteří jsou super a inteligentní, ale hlavně slečna je na můj momentální energy level až moc od rány a nezavře pusu. Buď se ptá nebo něco vykládá, nebo komentuje, co zrovna dělá, což při dvou dnech strávených společně v jedné kuchyni bylo vážně trochu o nervy. Někdy o sobě říkám, že jsem multitasker, no dobře, ale to na mě nesmí nikdo mluvit. Pak jde všechna koncentrace do kelu a všechno mi trvá pětkrát tolik. A jak jsem si vždycky přála někoho zaučovat, hrozně mě ubíjí to dělat u někoho, kdo už má s uklízením zkušenosti, a byť se na kdeco ptá, u kdečeho jiného si myslí, že to ví líp. Zbytečná práce je zbytečná práce.

Příští týden bude asi podobný, i když ho možná zase strávíme víc sami – snad. Ale co je stejně nejúnavnější, je počasí. Už se vážně těším, až se toho větru a deště zbavím.

Dobré by bylo, kdyby se nám podařilo prodat těm novým za nějakou babku náš člun. Jen je bohužel od sluníčka dost jetý, jaksi natavený. Ale snad ještě nějakou dobu vydrží. Oni to stejně v dohledné době nevyzkouší, při tomhle počasí.

Nevím prostě, jestli jsem na cestování vyloženě stavěná. Jsem expat, to určitě, ale cestovatel? Asi moc ne. Ze všeho mám strach, ničím si nejsem jistá a dát tohle všechno dohromady bez cizí pomoci mi připadá prakticky nemožné. Jízdenky, letenky, Megabus, vlaky, plánování, časování, a kdesi cosi. Do toho pracovně ukončující formuláře, daňové formuláře, a až přijedeme domů, tak to taky končit nebude. To zase nastane obvyklé nenáviděné kolečko po pojišťovně, pravděpodobně pracáku (nevím, jestli se na to nevykašlu) a snad i po shánění nového ortopeda, aby mi vyřešil bolavou nohu.

No ale vidíte, i přes to všechno jsem vážně tady. Protože znám klíčovou ingredienci pro to, aby to i takový plašmuška jako já dokázal a aby mohl někam vycestovat a pracovat ze zahraničí, a to tajemství zní:

VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE.

A je jedno, jestli je to přítel, přítelkyně, kamarádka nebo někdo cizí, koho jste našli na internetu. Dneska cestuje takových lidí, že není problém vyrazit a někoho po cestě nabalit. A co kdybyste dali dohromady pár lidí z vašeho okolí, co tvrdí, že na to nemají kuráž? Když se sejdou tři sobi, tak se kuráž znásobí 😉 Tím chci říct, že prostě věřím tomu, že i ti největší prokrastinátoři a neználkové mají šanci prorazit díru do světa a ze všeho se vymanit, jen když se spojí s někým dalším. Tak si to třeba promyslete.