Cigaretku libo?
Už dlouho jsem nereagovala článkem na někoho a skoro mi to až chybělo, a vida, dneska se zadařilo! Dnešní náhled do čtečky přinesl své ovoce a mě zase jednou inspirovala LoveShy. Jako obvykle to začalo jako prostý komentář, ale když už to začne přesahovat tři odstavce… no, člověk si to pak radši vezme k sobě 🙂 Dlouhej článek je tak nějak tolerovatelnější než otřesně dlouhej komentář…
Já mám na kouření podobnej názor jako na všechny ostatní lidské výstřelky a záliby – ať si každej dělá co chce, dokud mi s tím nezačne zasahovat do mýho života a mně ho znepříjemňovat. Kouření je ukázkový příklad. Ani mi tak nevadí v hospodě, kam jdu vyloženě na pivo a počítám s tím, že to natahám do hadrů, do vlasů, do plic, všude. Tam to patří, tam si dám klidně taky (i když jsem si za posledních pár let hodně zvykla na nekuřácké hospody a podniky a upřímně, díky nim moje tolerance kouřového smradu klesla, protože už to dneska prostě neni tak běžný, a většinou není nutný se po příchodu domů celá vyprat a vykoupat). Ale když s tim někdo chodí po ulici, nedejbože s tim stojí na zastávce nebo nějakym místě, kterym nemůžeš jen projít, musíš tam prostě stát a čekat, nebo když se ti někdo zasmrděnej nakýbluje do narvanýho busu a ty prostě nemáš kam uhnout, tak mě to silně rozčiluje, hlavně proto, že kouření vnímám převážně jako zlozvyk. Slabost. Neschopnost přestat s nesmyslným zvykem, který pro většinu lidí nemá žádné skutečné efekty. Je to jen placebo. Hnusně chutnající, smrdutý, drahý jak cyp, okolí silně obtěžující a zdraví vysoce škodlivý placebo, bez nějž si lidi připadaj jako že nemaj kam s rukama, že nevědi, co dělat, připadaj si pitomě, když čekaj na zastávce jen tak bez tý cigarety v rukách, připadaj si nervózně – ale ve skutečnosti tohle všechno je pouze v jejich hlavě a cigareta jako taková to neřeší. Beru to jako psychickej problém toho člověka a ve spoustě případů i jeho naprostou lenost a neochotu s tím něco skutečně dělat, kterou maskuje výmluvama, že je to těžký a že to nejde. Prdlajs.
Znala jsem spoustu silnejch kuřáků, co jen tak ze dne na den přestali, buď protože museli nebo protože chtěli. Najednou si uvědomili, že je to blbost a prostě si vymysleli lepší využití svejch peněz i svýho času. Nebo museli, ze zdravotních důvodů třeba. A šlo to. Ne každýmu to samozřejmě jde tak narychlo a myslim si, že by se to ani nemělo dělat, pokud je tělo vyloženě zvyklý na denní přísun toho sajrajtu, tak najednou mu ho sebrat musí bejt ohromnej šok a to taky nemůže bejt zdravý. Ale i kdyby postupně, jde to. I já jsem kouřila, ne moc, ale přece. Dodnes se považuju za příležitostného kuřáka, i když moje frekvence kouření nepřesahuje dvě až tři cigarety ročně a kdekdo by mě tudíž nazval nekuřákem – ale takové označení si podle mě nezasloužím.
Ale až na to placebo, až na tu „hustotu“ mi to těch několik let, kdy jsem kouřila trochu víc, skoro nic nedávalo. Velmi výjimečně, když jsem hodně, hodně nasraná, a vyskytuju se v blízkosti nějakého kuřáka, od něj tu jednu vydyndám, ale i za tím jsou obvykle zástupné důvody. Jako třeba že vím, že při cigaretové pauze mě nikdo nebude rušit, že to je taková posvátná úmluva mezi lidma, kterou jsou ovšem oblažováni z nějaké podivné protekce pouze a jedině kuřáci. Zaměstnanec snadno dostane pauzičku na cigárko – „Heleď, já si skočim na jedno, jo…“ – „Jasně, utíkej.“ + shovívavý úsměv, zatímco nekuřák? „Heleď, já jdu na chvilku ven, jo…“ – „…proč?“ – „No jen tak, se nadejchat.“ – „Aha…“ + divnej pohled. Alespoň taková je tedy moje vlastní zkušenost. A samozřejmě, jak dobře ví Rachel z Přátel, při cigaretové pauzičce se lidi sbližují. Jsou v katarzi, uklidňují se a často mají chuť se svěřit kamarádovi kuřákovi. Člověk se tomu v tom seriálu směje, ale já si to šla ověřit a fakt to funguje. Při cigaretových přestávkách jsem se nejednou dozvěděla věci, které by mi jinak nikdo nevyklopil, a ani jsem se nemusela ptát. Je to kouzlo.
Jsou tu i důvody řekla bych meditační. S cigaretou se člověku líp uklidní, protože na ni v tu malou chvilku plně soustředí svou pozornost – alespoň já jsem to tak dělávala a dělám to tak dodnes, když na to kouření přijde. Plně se věnuju celému rituálu, od zapalování (vlastně už od shánění ohně, i to si užívám, protože to nemám denně, je to něco nového nebo alespoň dlouho nedělaného) přes vdechování a vydechování (hluboce meditační záležitost), vnímání škrabání v krku a případného motání hlavy, pokud kouřím nalačno, uvědomuju si, co za svinstvo do sebe tahám, a jaký efekt od toho očekávám. Uvědomuju si svoje prsty, lehce svírající štíhlou bílou tyčinku. Papírový materiál a vůni a texturu úplně nové cigarety, právě vytažené z krabičky. Uvědomuju si, jaká je to blbost. A že jediný faktický důvod, proč to vlastně občas udělám, je čistě experimentální – zajímá mě, jestli to je i letos v létě úplně stejně bezduchá a nesmyslná činnost jako to bylo vloni na jaře, kdy jsem kouřila naposledy.
Neřekla bych, že mě meditace v tomhle směru přiměla nějak prozřít, to už jsem věděla dávno, že mi to nedává smysl. Ale pomohlo mi to vidět s mnohem čistší hlavou, že kouření vůbec nepotřebuju, už ani pro to placebo nebo zvýšení coolness levelu. Když mám nervózní ruce, strčím je do kapes nebo se prostě obejmu rukama. Hraju si s copánkem nebo zaklesnu ruku za ucho tašky, co mám přes rameno. Hraju si s prstýnky. Nebo si čtu. Hrabu se v kabelce. Pořád se něčím zaměstnávám, a ve chvíli, kdy si to uvědomím, se sama sobě zasměju a přestanu to dělat. Prostě jen klidně uvolním ruce a vnímám je. Vnímám svůj postoj a dochází mi, že mám volbu – můžu se čímkoli zaměstnávat, nosit s sebou knihu nebo jojo, nebo se můžu ve chvílích podobného stresu prostě uvolnit a upřítomnit, no a nebo můžu udělat tu blbost, že začnu po kapsách nosit cigarety. No ale proč bych to proboha dělala, když si můžu vybrat něco jiného?
A tak už vlastně kouřím jenom vodní dýmku. Baví mě ty příchutě a vůně. Baví mě to sdílení s přáteli a ten design. Baví mě sledovat to připravování a doufat, že si to jednou taky zkusim. Baví mě, že to ze sebe necejtim, a když jo, tak jedině jako příjemnej ovocnejch nádech. Baví mě, že mi z toho neni blbě, ani z toho nemám pachuť v puse, právě naopak, je to jak dát si žvejku. Záchrana, když tu žvejku nemáš. Je to pro mě symbol čajoven a čajovny já ráda. Je to dobrý na zvyšování kapacity plic, nutí mě to pomalu a plně se nadechovat. O cigaretách se ještě pořád vyjadřuju v přítomném čase, pořád říkám, že „občas kouřím“, ale v podstatě to není pravda. Poslední cigaretu jsem měla vloni v létě a předtím 13. 10. 2012, poté, co jsem půlku noci prochodila po bytě s umírajícím kotětem v dlaních, a snažila se ho rozdejchat. Nerozdejchala. A cigarety už taky moc nerozdejchávám a myslím, že si žádnou zase pár let nedám, nemám proč. A podle všech komickejch proroctví se tak ze mě předčasně stala taková ta brblavá, nadávací baba, co jí serou „ty mladý“ a vůbec je nechápe. Ale u těch mladejch by se to vlastně ještě dalo pochopit, tam v tom hraje roli ten kolektiv a tlak na to, bejt cool, je fakt vysokej. Ale jakou výmluvu maj ty starý?
Kuřáci jsou feťáci. Můžu to napsat, protože jsem kouřila spoustu let a vím, co to s člověkem dělá. Není to jen o tom, že si vytvoříš určité rituály (zazvoní telefon – sáhneš po cigaretě, uvaříš si kafe – sáhneš po cigaretě…), ale předefším se jedná o fyzickou závislost, kdy nedostatek nikotinu v krvi vyvolává abstinenční příznaky.
A jako u každé závislosti, i tady jde o to, aby člověk měl pevnou vůli a motivaci s kouřením seknout. Nekuřák nikdy nepochopí (a já se mu vůbec nedivím), jak hodně těžké je se tohohle děsného zlozvyku zbavit. I když skončíš ze dne na den, mlátí to s tebou dalšího půl roku:)
Nejjednodušší je nezačínat, ale to se lehko řekne, že. Začíná se lehce a z blbosti a končí se těžce a z rozumu:)
Taky jsem kourival… hlavne abych mohl filosoficky hledet v dal a u toho cadit a upe resit otazky zivota a smrti 😀 Kouril jsem asi od 14ti, ve 20ti jsem prestal, protoze mi bylo blby lidem smrdet v praci. Prekvapive to slo lehko, do baru, kde by me to lakalo, moc nechodim a doma na to clovek po chvili zapomene, kdyz chce. Takze kdyz mi nekdo zacne vykladat, jak nemuze prestat, vim, ze jenom nechce.
Já nevim, jestli můžu vůbec říct, že jsem přestala, protože to by vyžadovalo fakticky začít a fakticky prožít nějakou dobu, kdy s nějakou pravidelností kouříš. Já jsem sice takovou dobu asi měla, ale v podstatě na to mám jenom vzpomínky, jak vytahuju cigaretu kdykoli se blížím ke škole a chci, aby mě s ní někdo viděl, nebo tak něco. Myslím, že jsem nikdy nekouřila jen tak čistě pro sebe, až na pár výjimek, kdy jsem se tím opravdu chtěla uklidnit. Jinak to u mě hlavně v pubertě byla spíš póza a jsem ráda, že mě to nijak nechytlo a že je to pro mě tak jednoduchý. Snadno dovedu kouřit, když na to přijde, ale taky velmi snadno dovedu nekouřit.
Aby me s ni nekdo videl… 😀
Me bavilo kourit o samote – poslouchat do toho Nirvanu, premitat, mhourit oci pred kourem a byt proste upe hustej 😀 Co ale absolutne nedokazu pochopit – ze jsem dokazal kourit rano pred snidani. A nebo kafe a cigarko k snidani. No nechutny :X
Tak jako taky jsem si s tím občas sedla na zídku nad Hlavním Nádražím, kde lidi nechodili, a strašně drsňácky jsem si to užívala, v těch svejch punkrockovejch ohozech plnejch špendlíků, a s bláznivýma barevnýma kreacema na hlavě 😀 Ale i tehdy jsem si aspoň představovala, že mě u toho někdo vidí a řiká si:“Tyjo, ta je hustá“. Nojo, každej jsme měl nějaký mládí… 😀
Tak ráno a nebo vůbec nalačno by mě to zabilo. Kafe, to je zajímavý, si třeba doma k snídani fakt neudělám, ale nevadí mi jít třeba dopoledne na brunch a dát si ho někde venku jako první věc. A když zrovna pracuju v nějaký kavárně, tak ho taky nemám problém pít už od rána, spíš mám naopak problém ho nepít a ten den s ním nezačínat 🙂 Ale to je asi prostě tim, že doma mám jenom instantní sajrajt a na ten po ránu nemám žaludek. Pořádný kapučínko z pořádnýho kávovaru je něco jinýho.
Tak já kouřila někdy ve 12, čistě z takového toho dětského zkoušení, jaké to je a kouřila jsem asi tak 14 dní. Dle mé paměti mi to chutnalo, ale bála jsem se rakoviny a tak jsem toho nechala. Paradoxně jsem se pak dozvěděla, že kamarádčin děda, který kouřil, umřel na rakovinu plic.
* a kterému jsme kradli cigarety
Taky jsem jedním z těch lidí, na které docela stačilo vytáhnout strašáka rakoviny a můj selský rozum si to dal dohromady tak, že prostě nechápu, jak do sebe to svinstvo někdo může dobrovolně cpát. Kdykoli jsem si v posledních třech letech cigaretu dala, úplně jsem cítila, jak si zasírám organismus.
Jinak jsem si vzpomněla, jak jsem to v úplných začátcích nešlukovala a frajerky, co mě to učily, na mě dělaly machry, že když to nebudu šlukovat, dostanu rakovinu jazyka. Dodneška nevim, co je na tom pravdy, ale kdykoli se k tomu kouření dostanu, o ten jazyk se bojim, i když šlukuju poctivě 😀 (ještě aby ne, tyjo, když už, tak už)
Myslim, ze to s tim jazykem je pravda, stava se to prave z doutniku… co jsem tak slysel.
No vidíš, člověk už ani předstírat nemůže… doutníky, ty mě vůbec nepolíbily. To jsem zkusila asi dvakrát a jak všichni řikaj, že jim to hrozně chutná nebo voní, tak mně teda vůbec – a to i přesto, že mi jejich právoplatní majitelé (jen jsem si od nich „čoudla“) tvrdili, že jsou kvalitní. Mně to nechutnalo teda vůbec nijak a když jsem to nesměla šlukovat, tak jsem nevěděla, co s tím 😀
Ooh, ty vše dokážeš tak dokonale trefně vystihnout, to snad ani není pravda. Právě jsem LoveShy psala tak nějak nesmyslnej komentář a přitom na tolik věcí jsem zapomněla. Psala jsem o tom, jak mi nevadí příležitostná cigaretka v hospodě, ale že mnohem radši při takové příležitosti sáhnu raději po doutníku. Ale vůbec mě nenapadlo zmínit, kolikrát za rok se do takové hospody dostanu a jaká pravděpodobnost je, že se mi cigáro nebo doutník vůbec dostanou do ruky 😀
Zapomněla jsem na milovanou čajovnu a pro ni typické voňavé vodní dýmky.
Zmínila jsem své nenáviděné kouřící kolegy v práci. Ale nenapsala jsem, jak mě neskonale vysíraj ty jejich přestávky na „tři tahy“ jak se tomu u nás říká. Dvouminutová záležitost, ale přesto – já si jdu zapálit s ty mezitím udělej tohle a tamto. A makej.
A myslela jsem na to, jak nemám ráda jakékoliv závislosti a snažím se jim bránit. Minimálně těm absolutně nesmyslným. A stejně jsem to zase nenapsala.
Miluju kafe a nesnáším, když mě někdo označí za závisláka. Protože ho piju pro chuť a ne proto, že mě k tomu cosi v hlavě nutí. A nestrpěla bych pocit, že musím vyházet 80 korun za podělanou krabičku s několika tyčinkama, jejichž přítomnost a kouření mi navodí pocit klidu a zaměstnanosti.
Každého věc, jaký si udělá život. Ale mě cigarety vadí. Vadí mi v přírodě, když se chci nadejchat čerstvýho vzduchu. Vadí mi jakékoliv omezování osobní svobody a vadí mi každý, kdo mě netoleruje, když ho poprosím, aby mi ten smrad a vše okolo nevnucoval. Ono když posune ruku o dvacet centimetrů ode mě to vážně nestačí. Díky bohu, že dnes nekouří jediný z mých přátel. Přestože se jejich počet dost radikálně musel zmenšit.
Hm, možná měl taky vzniknout vlastní článek O:-) 😀
Zrovna jsem ti to chtěla navrhnout, ale koukám, že ses docela rozepsala i tady 😀 Vítej v klubu komentářových grafomanů 😉
Jo, to s tím posunutím ruky je nejvíc pravda. V podstatě i když to ten člověk típne, stejně to z něj furt táhne na hony, obzvlášť pokud se s ním nablízko bavíš nebo pokud je to silnej kuřák a čpí mu to z oblečení. A vůbec jsem tuhle nepochopila, když jsme byli s panem M. v pizzerii na obědě a kousek od nás si nějaká madam během toho zapálila. Jako nedošlo to úplně ke mně a ani nejsem takovej ten blázen, co hned řve „nehul mi do jídla“, mně to třeba nikdy nevadilo (i když popravdě mi to v posledních letech už trochu vadí, protože právě ty hospody už dneska tak nesmrdí a člověk si to tudíž víc uvědomuje), ale přišlo mi to od nich krajně neslušné a od podniku dost podivné, že to maj povolený. Nejsem si teď ovšem jistá, kolik bylo hodin a do kolika platívá takový to obědově-nekuřácký pravidlo. Ani jestli je to nějakej zákon nebo jen taková zvyklost, na kterou jsem si právě zvykla, a tak mě šoklo, že to někde nemaj.
A to já se už pohádal a docela ostře. Sedíme (sice venku), ale před cukrárnou u stolečku celá rodina a k vedlejšímu stolku přisedla druhá rodina. Jejich fotřík seděl na židli v podstatě hned za mými zády. A jen tak klidně si zapálil, ani se nezeptal. To jsem ho hnal, dacana, na nic jsem se neohlížel, ostuda neostuda, tam už vidím rudě a neřeším nic okolo. A ještě se cítil dotčenej, že je přece venku a to nevadí. Ale měl to cigáro tak 40 cm od mé hlavy. Přesedli si jinam a my se pak za chvíli zvedli, protože takový konflikt zkazí náladu.
To teda. Já mám cuky ke zvedání třeba když se můj doprovod chová nepříjemně k číšníkovi nebo dělá scény – třeba i zaslouženě, jako že prohlásí, že děkuje, ale jídlo bylo studený jak psí čumák nebo tak něco + nějakou rádoby shovívavou, rádoby vtipnou poznámku. Kdyby si jen postěžoval, tak to ještě beru, ale většinou po těch poznámkách mám chuť zalézt pod stůl, obzvlášť pokud ještě po jídle hodláme setrvávat na tomtéž místě a doprovod to furt vytahuje a furt se v tom rejpá (často ještě nahlas). Teda už se mi to dlouho nestalo, s takovýma lidma se teď už nestýkám, ale jak jsi zmínil tu zkaženou náladu, tak jsem si vzpomněla, že se mi tohle několikrát stalo.
Jeden příklad byl třeba kamarád, co studoval na kuchaře, a v jedné hospodě si hrozně odbornicky vyžádal názor pana vrchního na to, co by mu doporučil za přílohu k něčemu, už nevim k čemu. Pan vrchní srazil podpatky a vzorně doporučil rýži, a ten můj kamarád se dost nepříjemně usmál kamsi do strany a objednal si brambory. V tu chvíli jsme všichni věděli, že k nim nejspíš dostane sliněnou omáčku. Nevim, proč maj některý lidi potřebu si v restauracích a podobných podnicích honit ego. Obzvlášť když každej ví, že neni dobrej nápad srát toho, kdo ti připravuje nebo nese jídlo. No nic, to jsem odbočila…
Jinak samozřejmě na článek není nikdy pozdě, směle do toho 🙂
Já nekouřím vůbec a protože jsem měl v dětství astma, tak mi bylo vštěpováno, že by mě to zabilo a tak jsem to ani nezkoušel. Ani jedno cigáro v životě, jen někdy v raném dětství jsem do zapálené cigarety foukal, ze zvědavosti. Nemám tu potřebu a vzhledem k tomu, co to stojí peněz se to už ani nechci učit. A v práci, aby to bylo spravedlivé vůči nekuřákům, tak kuřáci, co každou chvíli postávají ve vyhrazeném koutku, musí platit paušál. Dle toho, jak často chtějí chodit na cigáro platí cca 500-1000 Kč měsíčně, respektive je jim to strženo z prémií a ty se pak přerozdělí někomu jinému.
Tak to je boží pravidlo 🙂 Docela pálka ovšem, to se divim, že neprotestujou nebo že to radši těch pár hodin nevydržej.
Nejspíš jsem jedna z mála, která nejen že nekouří, ale dokonce cigaretu nikdy nezkusila. Příležitosti sice byly, ale nikdy jsem v kouření neviděla žádný smysl. Jistě, chápu, že někoho to uklidňuje, pak ať si klidně kouří (když se potřebuji uklidnit já, dám si šálek čaje). Vlastně mi kouření jako takové nevadí. Když chce někdo utrácet peníze za cigarety a ničit si zdraví, je to jeho věc. Co mi zato vadí hodně, jsou bezohlední kuřáci – obzvláště takoví, kteří kouří ve veřejných prostorách (jako třeba na zastávce). Ubylo by kuřáka, kdyby se předtím, než si zapálí, zeptal ostatních, jestli to někomu nevadí? Obzvláště mě fascinují maminky, které v jedné ruce drží rukojeť kočárku a v druhé cigaretu. Chudáci děti.
Jo, to už jsem taky viděla. Nechápu, že to neni trestný, já bych takový krávě urazila ruku.
Já jsem začal kouřit až ve 20. Poprvé před školou o půl noci ve klauzurním období. Byl to krásný zimní večer/půl noc a potřeboval jsem rozptýlit ve hromadě sraček, co mi škola připravoval. Od té době kouřím příležitostně, v hospodě, v sádrovně či na střeše 😀 někdy je to jedna cigareta, někdy celá krabička, ale nikdy jsem z toho neměl špatný pocit. Mohl jsem přestat kdykoliv budu chtít. Jsou i dva i tři měsíce, kdy jsem dobrovolně nepotáhl ani jednu cigaretu, ikdyž jsem je měl u sebe.
Pravda je také, že člověk se přitom pozná spoustu zajímavých lidí 🙂
Mě by zajímalo, čím to jako je, že někdo dovede takhle kouřit/nekouřit podle toho, jak se mu zachce, a někdo se toho prostě neumí zbavit. Je to o chemii? O působení nikotu a těch dalších humusů na každého jinak? O vůli? (to asi ne, já žádnou nemám :D) O společenském nátlaku a odolávání? (tam teda asi jo, s tím jsem nikdy nemívala moc velkej problém)