Co se vlastně všechno dělo a děje

Milé děti,

nemůžu uvěřit, že už je to víc jak dva týdny, co jsem se tu vyzpovídávala deníkově. Za těch sedmnáct dní se toho stalo neskutečně moc, a kdyby se mi chtělo o každé té akci a myšlence napsat samostatný článek, mám co dělat do října. Naštěstí se mi nechce.

S Victorií to dopadlo tak, že jsme tam v pátek šli a vyřešili to dokonale britsky. Chladně jsme se na sebe usmívali, suše se zdravili, bez skutečného zájmu se ptali, jak se má, a odpovídali na její stejný dotaz vůči nám, mysleli jsme si svoje a věděli jsme, že už to máme beztak za pár. Dopředu jsme si totiž promysleli všechny možné situace a došli jsme k závěru, že nemá tak docela smysl se v tuhle chvíli hádat a posílat ji do řiti, jelikož za nějaké dva měsíce máme beztak jet domů, a jelikož by to finančně byla ztráta poměrně citelná, ať už bychom vypustili celý pátek, nebo jen ty dvě hodinky, kdy uklízíme její dům.

Bohužel hned další týden nato přišla další perla – vůbec nebyla doma a neobtěžovala se zanechat ani peníze, ani vzkaz nebo poslat sms, takže jsme jí opět museli psát, co se děje, a odjet bez peněz. Po pár hodinách nám odepsala, že se omlouvá, ale nestihla ty peníze zařídit, než odjela na dovolenou, že toho nějak bylo moc nebo co. Upřímně řečeno teď mám plno jiných věcí, jimiž se zabývat, takže nemůžu slíbit, že si příště dám tu práci jí konečně něco říct (tedy jako že do očí, po zprávách jsme jí toho už řekli docela dost), a hlavně je tu pořád to rozhodnutí viz výše, ale ztratila jsem k ní veškeré sympatie a jak jsme ji na začátku měli rádi, teď nám ohromně leze krkem a snad by se dalo i říct, že jí jako osobou dost pohrdáme. Takové zacházení je prostě nepřípustné, je to od ní podlé, hnusné a sprosté, a kdyby nám nešlo o pozitivní reference… jen mě rozčiluje, že to je skoro vždycky něco. Poslat někoho, kdo se vám takhle vysmívá, do prdele, je očistný proces, a já bych mnohem radši udělala to, než zatínat zuby, uklidňovat se, obhajovat si dospělejší chování a pak se z toho vyventilovat kupováním pěkných bílých šatiček. Ale nenaděláš nic, holt se nám to posílání do prdele nehodí do krámu.

Začátkem června Ashleigh odletěla do Itálie a nám tak nastaly zase normální časy. Nechala nám sice v domě nehorázný bordel a všude stály krabice ze stěhování, ale s tím jsme si během pár dní docela poradili (jen doufám, že pak nebude mít řeči, že jsme všechno nevypakovali – netušili jsme ovšem, kam, jelikož spoustu věcí má teď dvakrát a víckrát a místa ve skříních zase tolik není) a hezky jsme si dům zařídili, aby dával víc smyslu pro nás, normální lidi – tedy hlavně v kuchyni okolo vaření a tak.

Po těch pár dnech nám pak na Thakeham na návštěvu přiletěly maminky.

Nějak mi to ani nedocházelo, asi proto, že jsme byli v domě fakt sami a ten tam byl ten stres z Ashleighiny přítomnosti. Všechno fungovalo perfektně tak, jak jsme si to plánovali, nikdo nás nezaskakoval nepříjemnými požadavky, omezujícími naši svobodu, nikdo po nás zničehonic nechtěl x hodin práce navíc, bylo to prostě fajn, a do toho krásné letní počasí. Jen jsme museli zároveň dost pracovat a maminky zapřahovat, měli jsme totiž dost věcí k stihnutí, než nadejde druhá část akce, která byla v té době pořád ještě překvapením (věděly to jen ony), a sice že s nimi poletíme na týden do Čech.

Úplně podoba, ne?

Za ten rok a čtvrt v Anglii jsme objevili spoustu míst, kam se jít podívat, ale všechno se stihnout nedalo, tak jsme si museli trochu vybírat a hodně se řídit podle počasí.

Samozřejmě jsme nemohli opomenout Londýn, Brighton a Seven Sisters. Taky jsme jim ukázali nedaleký Chanctonbury Ring s vyhlídkou a vzali je do klasické zdejší restaurace na oběd, pan M. jim celý týden vyvařoval lahůdky, takže jely domů s páskem značně povoleným, a v neposlední řadě jsme také objevili napůl písčitou pláž jen asi půl hodinky cesty autem od nás, takže jsme jeli i tam, a všude se fotilo a obdivovalo a maminky si užívaly, že jsou poprvé v životě v Anglii, že poprvé letěly letadlem (alespoň v posledních 40ti letech), že jsou s námi, že si mohou čvachtat nohy v moři a že mají dovolenou (tedy pokud jsme je zrovna nezapřahávali do zalévání zahrady, luxování, uklízení a smýčení pavučin :D).

Před odjezdem bylo taky zapotřebí vyklidit Ashleighinu kůlnu a naplnit přistavěný kontejner vším bordelem, co tam najdeme. Sice jsme to nechali na poslední chvíli, ale díky dobré organizaci se to zvládlo. Moc to tam nevypadá jako by tam přibylo místa, jelikož uprostřed neustále zaclání asi deset nikým nepoužívaných kol, ale to už je problém někoho jiného.

Na let jsem se neskutečně těšila. Představa, jak na letišti překvapím tátu, mě nabíjela, a vypadnout na týden z procesu, i když je to tak krátká doba, bylo taky silně zapotřebí. Jen ať se tam ta pinda chvilku pachtí sama, tedy alespoň od soboty, kdy se vrací z Itálie. O zvířata a zahradu se do té doby stará Cy, a pak do příští středy je to na Nigelovi. Jen ať si užije.

Táta byl samozřejmě maximálně překvapený a povedlo se to celkem podle plánu, jen s panem M. jsme se pak loučili nepříjemně ve spěchu, což jsem úplně neplánovala, ale však co, uvidíme se za pár dní.

Do té doby si tu vyřizuju, co je potřeba, nemám sice pocit, že by to měla být nějaká dovolená nebo co (tu si představuji o dost jinak), a ve skutečnosti mě dost vytáčelo, když nám v Anglii neustále někdo přál, ať si ji hezky užijeme, ale je to poměrně fajn. Až tedy na toho zubaře včera.

Ten probíhal sice bez problémů (aby ne, za ty prachy), ale když jsem se ho poté, co mi zalátal tu obří díru, zeptala, jestli mám po odeznění anestezie očekávat nějakou bolest, řekl mi, že ne. A pěkně kecal! Už včera na dýchánku s partou mě to chytlo jako blázen, nejdřív jsem se to snažila zachlastat, a pak jsem podlehla svodům nabízeného ibalginu, protože to prostě nešlo. A co je horší, je ráno druhého dne a bolí to furt. A to tam mám jít dneska znovu, na zubní hygienu. Tak teď přemýšlím, jestli tam nemám radši zavolat, ale ta by snad bolet neměla a když tam půjdu, alespoň se můžu toho zubaře zeptat, co a jak a kdy to přejde.

Dýchánek byl parádní. Sice se mi to nepodařilo uspořádat jako párty s překvapením (já je znám, to by nikdo nepřišel), ale přišlo dost lidí a byla sranda. Nejdřív jsme si samozřejmě normálně povídali (a dozvěděla jsem se zase jednou dávku nezbytných interních i externích drbů :D), pak stačila trocha alkoholu a jedno balení fakt totálně nefungujících plastových bumerangů a rozjelo se to jako za starých časů. Tahle banda mi fakt chybí a vždycky, když se sem vrátím, vím, že to mělo smysl a že jedna věc mě tu vždycky čeká, a to jsou oni. Blázni, vtipálci a unikáti s druhem humoru, co mi vyloženě chybí, a hlášek, které nikdo jiný nepochytí, i když se je pokoušíte vysvětlit. To kouzlo okamžiku a externistovi neviditelných spojitostí se nedá předat a nikde jinde to nenajdete, jen v té „vaší“ partě. Taková škoda, že i letos prošvihu vodu s nimi!

Po dýchánku jsem se rozjela posledním metrem domů a celou dobu, stejně jako předtím během dne, jsem přemýšlela, jak mi to všechno přijde na jednu stranu normální a všední. Zaprášená šedá Praha. Smrad, smog, prach, pachy moči po všech koutech a zdech, oprýskané zašedlé omítky, sprejerské klikyháky či billboardy, kam se podíváš, nevrlí lidé, tupci, co neumí mačkat tlačítka v mhd a blbě na ty dveře čumí, ceny, které si musím přepočítávat na libry, abych se nevztekala, jak je tu všechno drahé. Nepochopím, jak tu mohou lidi vyžít, vzhledem k platům. Celková atmosféra odpovídá počasí – vedro, dusno, smradlavo a těžko. Než dojdu do krámu nebo do metra, třikrát mě zastaví vlezlouši s dotazníky či peticemi, už mám chuť je všechny posílat někam, a pak zase ti mačkači v metru, a už jsem zpátky na českém mindsetu, už mě zase celý svět sere a mám chuť nadávat. A tak si vzpomenu na ty pěkné anglické plůtky a zídky, na všechnu tu zeleň, na čistý vzduch a bečení ovcí, na to, jak tam není nikam spěch, na momenty, kdy si během zalévání udělám přestávčičku na mazlení se s Minnie, která za mnou zrovna přišla, a vím, že není, kam se hnát. Na výdělek za cleaningy, o němž se tu může všem nechat zdát. Na to, jak jsem ve zdejších poměrech bohatá, a jak se mám, protože v UK ty peníze nepotřebuju a tady vlastně taky ne. Šetřím na budoucnost, kterou ještě neznám, mluvím o Novém Zélandu, Skotsku a o Aljašce, mluvím o Kanárech či Řecku, sdílím s přáteli své sny o Maledivách a své vize o nomádění s kýmkoli, kdo to vidí podobně a pokyvuje, a všechno se to zdá být reálné. Najednou mi nikdo neříká „a ty si jako nechceš najít nějakou normální práci?“ nebo „a kdy se konečně vrátíš?“, všichni chápou, že vracení se pro mě minimálně pro příštích pár let nebude akt konečný, že mám zrovna takové trajdavější životní období a že neplánuju život tak, jako to dělají oni. Že tituly před a za jménem mi naprosto nic neříkají, že nemám pocit, že by mi to mělo být k něčemu dobré, že svět momentálně beru jako otevřený obchoďák a ráda bych nakoukla do všech možných obchodů, místo abych jen pořád seděla v mekáči, kde jsem začínala, a dumala, co je asi tam venku.

Nevím, co bude, a kam se poděju, nevím ani kdy, mé plány jsou jen krátkodobé, a i když na jednu stranu trpím trochu strachem, jestli to všechno nedělám špatně, každý další návrat sem mě utvrdí v tom, že jinak by to nešlo a že tuhle nenaplánovanou, čistě na náhodě stojící životní cestu prostě musím podniknout a vidět, co z toho za pár let vzejde. Možná si jednou budu za něco nadávat, možná mě budou mrzet ztracené kontakty, ale nikdy nebudu litovat, že jsem zůstala sedět na prdeli a promrhala život sněním o něčem, co se nikdy neodvážím dělat. Ať jsem sebevětší patla, vždycky na sebe budu moct být aspoň trochu hrdá za to, že jsem se „odvážila“, ačkoli uvnitř si pořád budu říkat, že to ani tak nebyla moje zásluha, vždyť k tomu všemu mě de facto dohnalo jen čiré zoufalství, ne? Všechno tu muselo dopadnout stokrát špatně, aby mi bylo konečně jasné, že cokoli udělám v budoucnu, musí to být v jiné zemi, nezatížené depresivní politickou situací a zabejčenou konzervativní mentalitou věčných stížnostníků a hemzálistů, co nikdy nic neudělají proto, aby se fakt měli líp.

Jak moc mě to změní? Co všechno ještě uvidím? Jak to zařídit, abych byla v budoucnu doma častěji, ale zároveň třeba nemusela přespávat u našich, kde je tak snadné zapadnout do staré rutiny sezení na prdeli a nihilismu? Kde si někdy udělám skutečný vlastní domov a jak bude vypadat? Čeká mě život v malém karavanovém domku nebo lesní pevnosti na dřevěných pilířích nebo budu vždycky jen bydlet u někoho jiného, kde si to nemůžu zařídit po svém? Touha mít domov, něco skutečně vlastního, je čím dál tím silnější, ale zároveň jsem asi ještě nenašla to pravé místo a měla bych cestovat mnohem víc, abych ho objevila, ač je mi to vlastně proti srsti. Nemůžu se pořád rozhodnout, jestli cestování miluju nebo nesnáším, je to jako bych byla na obou stranách. Sním asi o kompromisu, chci mít své vlastní útočiště, odkud budu moct kdykoli kamkoli vyjet a nedělat si s ničím starosti, a kam se budu moct kdykoli vrátit, aniž bych to komukoli musela oznamovat.

Chci být prostě svobodná a chci být všude. Moct si dělat, co chci. A dokud nenajdu způsob, jak to všechno mít, nebudu mít klid.