Cybertown 2223 aneb Svět legend ve vyprahlé pustině, jak má být

Já už tomu blogu moc nedám, ale když na vás taková legenda jako Krtek z Kovošrotu upře ty svý nevinný kukadla a nadějně se vás ptá, jestli zase budou nějaký fotky nebo něco na „těch vašich webovkách nebo blogu nebo co to je“, tak jako to pak neni o čem přemýšlet, prostě víte, že budete muset sednout a písat, pro Krtka a vůbec pro Kovošrot cokoli, a fakt to neřikám proto, že mi letos z nějakýho vděku za příspěvek nacpal svoje cybertowní merch tričko (čímž tak nějak zhatil smysl toho mýho příspěvku, krucinál :D), nebo že mi vloni ochotně dovolil si u nich nechat uloženej štít, neb se mi s nim nechtělo tahat domů, nebyla jsem si jistá, jestli se tam ještě někdy dostanu, a přišlo mi, že se jim tam hodí ke koloritu. Vono je beztak dobrý si ty vzpomínky zaznamenat, protože ta má lidská paměť přece jenom neni až tak spolehlivá, a kdybych si vloni nezapsala, že mi bylo blbě ze smaženýho hermelínu, tak bych si ho beztak dala letos znova, takovej jsem senilní dement. Takže to vlastně píšu i ze zdravotních důvodů a jdeme na to!

Ještě bych chtěla hodit disclaimer, že mě sice dost věcí letos jaksi zklamalo nebo nezaujalo, ale rozhodně tím nechci celej Cybertown jakkoli hejtovat, dohromady to byl furt naprosto epickej zážitek a už teď počítám dny do příští šance se tam znovu jet podívat a vyřádit. Jsem rýpal a hodnotím to z pohledu srovnávacího s ostatními ročníky a taky z pohledů několika letošních nováčků a jejich reakcí. Jinak je to za mě pořád neuvěřitelnej svět, za jehož existenci jsem nesmírně vděčná, stejně jako za to, že jsme se tam letos vůbec dostali. Nemáte představu, kolik nás to stálo modlení.

Letos to pro mě byl zvláštní ročník v mnoha ohledech. Tak zaprvý jsem před pár měsícema netušila, jestli pojedu. Nejen že člověk vlastně vůbec neví, jestli sežene vstupenky, přece jenom je to taková VIP záležitost a neni to jen o tom, jestli máte prachy, hlavně jsme během prvních vln vypouštění lístků ještě neměli novou práci a byli uprostřed jejího urputného shánění v Anglii. Byly stresy, byly nervy, neměli jsme kde bydlet a netušili jsme, jak to dopadne. No a pak když jsme ji někdy v březnu, dubnu sehnali, tak to jsem se tuplem začala bát, že z toho letos nic nebude, protože lístky už jsme sice tou dobou měli, ale brát si na to dovolenou ještě ve zkušebce? To jsem si nebyla jistá, jestli připadá v úvahu, nehledě na to, že vybrat si těch pár vzácných dní volna v roce zrovna na tohle vs. nějakou skutečně odpočinkovou dovolenou nebo alespoň návštěvu u rodiny, to si člověk taky dvakrát rozmyslí, ať už to tam miluju jakkoli.

„Naštěstí“ pak ta nová práce byla tak příšerná, že jsme po měsíci naprostýho utrpení dali výpověď a pojistili si tak, že nám to s měsíční výpovědkou krásně vyjde, abychom mohli kolem devátýho července skončit, vystěhovat se, dojet do Čech a hr na přípravy a na Cybertown! Jenže nám do toho šéfová samozřejmě musela hodit ještě aspoň jedny vidle a začala škemrat, že jestli bychom nemohli zůstat trochu dýl, protože za nás nikoho tak rychle nesežene a že bude v tý době zrovna v zahraničí a nemá se kdo postarat o barák a psy a že by se jí hodilo, abychom zůstali do 13týho, kdy se večer vrací, a ten den měl zrovna Cybertown začínat a navíc to bychom na něj reálně dojeli spíš až 14týho, a to za nás nepřipadalo v úvahu a notně nám to zkazilo večer, kdy jsme fakt přemýšleli, jak to teda udělat. Nutit nás k tomu nemohla, ale zase jí chcete vyjít vstříc, protože jste profesionálové a taky chcete dobrý reference, takže samozřejmě horečnatě zvažujete možnosti. Nakonec jsme jí odsouhlasili 11týho, dýl že prostě nedáme, a úplně nakonec to samozřejmě bohatě stačilo a ani nebudu rozebírat, že by to bylo stačilo i klidně tak, jak jsme to chtěli původně my, protože zařídit jde všechno, zvlášť když máš prachy, a kdyby se trochu snažila, tak jsme klidně mohli odjíždět dřív, ale to už holt nebudeme rozebírat a budeme rádi, že nám nemůže nikdo říct ani prd, my jsme ústupek udělali, a tak jsme 12týho ve 4 ráno dojeli do bytu rodičů v Praze, a sice jsme za sebou měli úplně příšerný měsíce, týdny, dny i poslední hodiny, to by bylo samo o sobě na hodně dlouhý povídání, ale před sebou jsme měli ještě aspoň ten den a půl chystání a pak báječnej prodlouženej víkend v pustině a můj mozek si konečně mohl připustit, že se to fakt sakra děje, že fakt jedeme a že tam fakt letos budem, a to ještě k tomu oba s panem M., což bylo taky ultra speciální a docela nečekaný.

Pan M. na Cybertownu nebo Junktownu jako takovym nikdy nebyl, ale byl tam se mnou jednou na takové jakési afterparty, kde se kostýmy moc neřešily a bylo tam jen pár lidí, a myslim, že se přespávalo jen jednu noc, a to jsme tehdy spali v kasárnách a bylo to fajn – dokonce tam byl i pevnej záchod, to člověk obzvlášť ocení.

Tehdy jsme to pro něj tedy kostýmově silně odbyli, já to měla taky dost nalehko, neb to nebylo třeba řešit a taky bylo vedro jak někde, takže letos musel všechno vymyslet a vyrobit takzvaně from scratch, prostě úplně od nuly, a při těch posledních měsících tý nový práce to byl fakt porod, protože je sice hezký mít se čeho chytit a na co se těšit a čím se rozptýlit ve volném čase od blbý práce, ale my jsme skoro žádnej volnej čas neměli, furt jsme řešili jiný věci, ať už akutnosti domácí či pracovní, tak spoustu komunikace s agenturama, co se musela opět rozjet, abychom měli co nejdřív práci další. Takže měl na to tak strašně málo času a já tak málo mentální kapacity, že jsem byla vynervená z každýho jeho nočního pokusu mi vysvětlovat, jak by si to představoval a jak si to vymyslel. Hrozně jsem se chtěla do toho všeho taky nadchnout, ale nebyla jsem schopna. Já byla jen ráda, že sebe řešit nemusim, byť jsem taky měla nápady, ale ty prostě v tu chvíli nešly zrealizovat, můj kostým byl v Česku, a tak jsem věděla, že co neudělám na poslední minutu, to prostě nebude.

Samozřejmě jsem ale měla k dispozici něco, co jsem vloni zazdila – brouzdání po internetech a vnitřní schválení sama sobě, že si letos můžu něco přikoupit, teda hlavně z Vintedu, nový věci se mi kupovat nechtělo. Takže mi to nedalo a přibyly mi konečně slušný boty, osvětlený brýle (který nakonec dostal můj brácha), krásný modrobílý cyberlocks, tedy trubkový dready, co mi na tom Vintedu nedaly spát, nový síťovaný punčochy, co na Halloween jako když najdu, a super kalhoty, který se nakonec využily jen na první večer, ale dobrý, jejich čas ještě přijde, až zas někdy bude chladnější post-apo, a taky je rozhodně unosím na podzim, o to nic.

Pan M. naproti tomu měl před sebou i při tom největším minimalismu spoustu vyrábění, řešení a vymýšlení a samozřejmě si vůbec nepomohl tím, že se rozhodl víc pro ten cyberpunk než to klasický post-apo, v němž se cítím být doma já, protože cybervěci neočůráš, do toho prostě ty prachy vložit musíš, a taky že je vložil, ale samozřejmě taky i spoustu času, protože leccos si vyráběl, hlavně kalhoty a bouchačku na kabelu. Nakonec jsem musela říct, že na to, že to byl jeho úplně první Cybertown a jak šílenej život v poslední době měl a jak málo času a mentálních kapacit, jsem na něj obrovsky hrdá a doufám, že se tam spolu podíváme ještě někdy a že příště toho času bude víc a víc si ty přípravy užijem. A třeba se to pak i líp zúročí na kostýmovce 😛

No, takže jsme jeli dva! A ještě k tomu, a tím to letos bylo taky speciální, se přidal i můj brácha s přítelkyní, kteří tam přijeli se stánkem, a sice tam nakonec pobyli jen asi dva dny, ale i tak to tím hned bylo o něco zajímavější a pomohlo mi to cítit se tam ještě víc integrovaná, byť tedy i bez rodinných příslušníků musím říct, že jsem si tam nějak za ty roky zvládla udělat víc známých, než si pamatuju, až jsem nějak nevěděla, co mám dělat s tím, když mě pomalu na každém kroku zdravila nějaká známá tvář, kde samozřejmě u půlky lidí si nepamatuju, jak se jmenujou, ale zato si třeba pamatuju, jak jsme spolu vloni proseděli a prokecali x hodin v kaliboudě u Kovošrotu nebo třeba tu jednu holčinu, co už nevím, jak jsme se daly do řeči, ale vím, že jsme skončily návštěvou v No Future baru a půjčovala mi na to kredity, protože já je zrovna předtím neprozřetelně nacpala někomu v Kovošrotu a pak mi chyběly.

Celá tahle věc je o spoustě plánování, nejen ten kostým a doprava do Čech, on se člověk taky musí nějak dostat tam, mít všechno ready a všechno vymyšlený, a na tomto místě chci poděkovat svojí rodině, bez který by to letos fakt nešlo, a musím říct, že mě dostalo, jako moc se z toho letos stal rodinnej effort.

Nejen že panu M. jeho maminka pomáhala hojně s online konzultací ohledně šití, zatímco jsme byli v Anglii, a pak mu přijela pomoct i na ten poslední den příprav do Prahy. Moje rodina se hojně zapojovala už vloni, když mi táta například stavěl xkrát u silnice na blikačkách, abych tam mohla sebrat hezký poklice od aut na vyrábění štítu, když mi poskytl na chalupě celou bednu rezavýho šrotu (rozuměj pokladů) na vyrábění nebo dovezl od kamaráda ze sběrny megahustou řeznickou kovovou zástěru (která teda zatím btw čeká na svůj další osud), nebo když nás tam pak celou partu vezl, a samozřejmě všichni doma celoročně poskytují konzultace, přikládají tu a tam doslovně ruku k dílu, když člověk potřebuje extra prsty na držení uzlů nebo tak něco, ovšem letos! Letos pro mě máma týdny dopředu prohledávala půlku bytu, neb se ukázalo, že nejsme schopni lokalizovat mou opeřenou čelenku, klenot a korunu mého kostýmu. Našla kvůli tomu ve skříních ohromný poklady, mimochodem 😀 Čelenku teda nakonec nenašla, takže jsem strávila celou středu v nervech a měla dva uslzený meltdowny, za který se nestydim, protože jako sorry, ale když máte za sebou tak ujetej rok a kus jako já a pomalu jediná vaše životní jistota je, že ta opeřená čelenka je v týhle určitý skříni, a ona tam pak najednou neni a nedá se najít ani nikde jinde v bytě či ve sklepích, ani za vydatné pomoci tatínka, tak to se vám pak prostě začne bortit všechno a já nebyla schopná odpovídat na otázku „a máš nějakej plán B, když ji nenajdeš?“, protože tahle varianta pro mě nepřipadala v úvahu, a v těch chvílích a hodinách, kdy to vypadalo, že fakt nebude, jsem to párkrát fakt už přestala mentálně zvládat. Nakonec se naštěstí ukázalo, že to byla jen další instance „když něco chceš udělaný pořádně, udělej si to sám“, a bytem se v odpoledních hodinách ozval asi dost příšerný skřek, když jsem tu čelenku nakonec z posledních sil našla zarochanou v jedný skříni (kde jsem přitom mimochodem dopředu říkala, že by bejt mohla, a někdo mi tvrdil, že to tam prohledal, mno, hm, anyway), načež jsem s sebou plácla na zem v předsíni, čelenka na mě ležela jako kytka na hrobě a rodinní příslušníci včetně maminky pana M. se na mě chodili dívat, jestli žiju, a usmívali se nad mým šílenstvím. Mnojo, nikdy jsem netvrdila, že jsem normální.

Do toho snad všichni členové mé rodiny vyrazili kvůli mě v posledních dnech před naším příjezdem do lesa a hledali pro mě klacek 😀 Mně zkrátka přijde, že ten můj woodland warrior priestess outfit ten klacek vyžaduje, bez toho si připadám jaksi nahatá a prostě to musí bejt, to je to samý jak ta čelenka. Ale dřevěný klacky mají nějakou životnost, člověk od nich vyžaduje nějakou třeba pružnost nebo vzhled, kterej úplně třeba do dalšího ročníku nevydrží a taky kde to furt skladovat, žejo, takže prostě každej rok si hledám ten klacek novej a navěsim na něj co mě napadne, nakonec ho tam obvykle nechám nebo ho rituálně spálím v ohni u Kovošrotu, samozřejmě poté, co z něj odstrojím všechny ty serepetičky, a letos mi pár dní před odletem došlo, že to vlastně nebudu mít moc kdy a kde hledat, a tak jsem doma tento problém nahlásila a ono se stalo, že na mě po doletu čekaly klacky hned dva, jeden, co vybrali naši, a jeden od bráchy, kterej teda nakonec vyhrál, protože byl silnější, měl sympatickou váhu, takovou víc autoritativní :D, a taky na něj brácha nalepil nějaký dekorace sám od sebe, tak tomu jsem musela samozřejmě dát přednost a doufala jsem, že kvůli tomu nebudou nějaký ublížený city 😀

Taky mi brácha lepil lebku, co jsem si vloni rozflákla – tedy lebku srnčí nebo z čeho to je, která se mnou jela už asi potřetí. To byla taky zábavná akce a takovej hezkej sourozeneckej teambuilding. Já nevim, my jsme tu fakt všichni úžasně divní a strašně mě baví, jak se i rodičové a prarodičové dokážou nadchnout pro něco tak absurdního a pro mnohé z nich naprosto nepochopitelnýho a neuchopitelnýho. Už toho spolu holt tolik nezažíváme, tak tímhle se to mile dohání.

No nicméně, dostalo se nám tedy oběma hojné pomoci, a ještě nás tam nakonec letos máma zavezla autem, za což jí patří taky obří dík, protože v tom vedru se táhnout nějakýma mhdčkama a polňačkama pěšky, když už se bohužel nevypravuje Junkbus, na to už jsem fakt líná a s tou vší bagáží by to nebyl úplně příjemnej zážitek, to zase nemusim mít všechno a je mi jedno, že si nás táta pak dobírá, jak jsme líná post-apo pakáž a že by k tomu mělo toho utrpení a špíny patřit víc 😀 Dej mně svátek, prosimtě. Já myslim, že ty čtyři dny v prachu a potu bez sprchy a z velké části i bez mýdla na ruce docela stačí, nemusim dokazovat své zapálení uvařením se a uhnáním si úžehu taháním se kdejakýma zadnicema světa a ještě se strhnout. Ono se to nezdá, ale těch všech kostýmovejch blbinek mám fakt dost, k tomu ten klacek, djembe, stanovací věci, taška nějakýho snídaňovýho jídla, čelenka je docela objemná, a to jsem ještě zpátky tahala ten štít, kterej fakt neni lehkej a taky neni úplně jednoduchý ho držet v ruce, když jediný madlo, co jsem tomu udělala, je takovej rezavej kus čehokoli, co má významný potenciál způsobit vám zdravotní potíže nebo minimálně nepříjemný zranění, když to nebudete držet opatrně 😀 To jsem úplně nevyřešila nejlíp, pravda, nicméně mi přijde, že to k tomu tak nějak patří, a i díky tomu mi rozhodně nikdo nemůže říkat, že bych si to udělala nějaký moc pohodlný, to zase jako pr.

A to počasí, to nám teda fakt „přálo“. Konečně po letech se mi splnil ten sen, aby bylo fakt vedro a slunečno a aby to byla fakt realistická pustina, takže to do nás fakt smažilo, ale až tak, že nás dvě odpoledne oba bolela hlava a byli jsme úplně mrtví, a to jsme skoro vůbec nealkoholovali. Prostě vedro, únava z cestování, konečně úleva a zastavení se po těch posledních šílených dnech, takže suma sumárum to nakonec nebylo zdaleka tak hrozný, jak to mohlo bejt – první den mě k tomu navíc bolelo dost v krku, takže musím pochválit vesmír, že si tu angínu nakonec rozmyslel a že jsme to spláchli „jen“ těma dvěma migrénkama, to se dalo přežít.

Jednou jsem si musela jít asi na dvě hodinky lehnout do stanu, pak jsem znovuobjevila hamakový hájek v areálu a od té doby jsme chodili spát tam. Program naštěstí docela umožňoval na pár hodin se zdekovat a o nic extra významného nepřijít, byť tedy samozřejmě vždycky o něco přijdete, tomu se nedá zabránit. Ať už že missnete náhodný jam bubeníků, na kterej jste zrovna celou dobu čekali, nebo nějaký hezký taneční vystoupení, zvlášť věci, co se dějou třeba v Loungi, nebo kapely, co hrály skoro pořád a na který jsem v tom vedru vůbec neměla náladu, ale za jiných podmínek bych si je určitě ráda poslechla. Oceňuju, že letos měli festivalovou aplikaci, ale každej holt nemá v mobilu internet, takže co bych ocenila ještě mnohem víc, by byly ty ampliony, který by mě i přes ten polospánek v síti určitě motivovaly líp, kdyby mi daly vědět, co zrovna kde začíná. Ale jako to už je fakt jen plácání z pohodlnosti, orgům nelze upřít, že nám ty materiály do ruky dali, a jestli jsme nebyli schopni je řádně používat, za to už si můžeme holt sami.

Je fakt třeba říct, že ten festivalovej průvodce nedávaj jen tak pro nic za nic, že je to strašně cenná věc a že by si ho člověk měl fakt pročíst celej hned na začátku a ne jako já se jen dívat na programovou tabulku a kňučet, že nevim, co který číslo znamená nebo kdy jsou Světlonoší prohlídky, a pak za dva dny zjistit, že jsem debil, protože x věcí je tam dál hezky rozepsáno a i ty prohlídky a jejich časy samozřejmě taky. Nevim, prostě jsem to nějak nedočetla a nedolistovala a příště tuto chybku snad neudělám.

Hamakovej hájek, nicméně, dokonalost.

Ještě k tý realističnosti festivalu – jako docela pomáhá, když najednou neni voda 😀 To je panečku zajímavá situace a panika, a jak ty ampliony se nepoužívají, tak zrovna u tohohle je to škoda, protože místo toho, abyste měli nějaký komplexní informace, co se vlastně děje nebo co bude, chytáte je tak akorát z různých odposlechů od nejrůznějších postaviček, a snažíte se vyzjistit, jak to teda s tou vodou je a bude, jestli nějaká bude, kde zrovna teče nebo neteče, u kterých umývárek je vypnutá, a nebo tam holt musíte dojít a zjistit. Jedna bába povídala, a slyšeli jsme lecjaké pověsti, co se potom úplně nepotvrdili. Několikrát nicméně vypnuli užitkovou, to bylo nemilé zrovna v době, kdy si člověk plánoval, že by se teda už docela rád nějak omyl. Já si naštěstí zvládla umýt vlasy přesně v tom sobotním ranním okénku, kdy to zrovna teklo, ale bylo z toho ve vzduchu takový zajímavý napětí, zvlášť ve chvílích, kdy to vypadalo, že nebude ani pitná, a to nám ještě zbýval asi den a půl na místě. I ta byla na některých místech párkrát vypnutá, a to už člověk fakt začínal přemýšlet, jak to bude vypadat dál a jestli je to vůbec v takovym případě přežitelný ve zdraví. Nakonec ale voda byla, kdykoli jsme ji opravdu potřebovali, nic extra jsme platit nemuseli, jen si občas chvilku dýl počkat, než to do toho kelímku načůrá, ale jak říkám, všechno tohle akorát přidává pustině na realističnosti a člověk si pak víc váží toho, když to teče. A řikám to pořád, i tenhle post-apokalyptickej chaosfestival uprostřed pustiny má stejně furt líp zvládnutou pitnou i nepitnou vodu než takovej gigant jako Rock For People, co se hrozně rád plácá po zádech, ale za nás teda loňskej ročník, co se vody a její organizace týče, stál absolutně za shite.

Jídlo nás ovšem letos jaksi zklamalo. Pochutnali jsme si s panem M. několikrát na sojovém gulášku nebo kebabu v tortille, ten gulášek teda za mě poslední večer chutnal jako by v něm někdo vyvařil cigáro, ale ty tři porce, co jsem měla před touhle, byly vynikající, a tortilla taky, měli jsme boule za ušima a pak M. odmítal věřit, že je ten guláš nemasovej. Pan M. úplně nehejtoval ani vegan burger z Pokrmelce (ani ho ale nevychválil), jinak nám ale výběr a kvalita přišly docela nic moc, snad to bylo i tím, že jsem doufala ve víc vege/vega jídel, a dokonce i legendární a má velmi oblíbená palačinka z čajovny mi letos přišla bez chuti, hlavně ta první, která byla pouze tvarohová a nebylo to ani trochu sladký a nebylo to nic speciálního. Když jsem šla podruhý, najednou měli k dispozici taky malinovou marmeládu, a ta kombinace tvarohu a marmelády, to už bylo to ono, mnohem lepší a mnohem blíž tomu, jak jsem si to pamatovala z let předchozích, tedy jako mňamku. Masala nicméně dvakrát vlažná a celkem bez chuti, potřetí to aspoň bylo horký a sladší, „bramboračka“ od stánku poblíž Kovárny neviděla sůl ani česnek, brambory v ní byly podezřele růžové barvy, což by teda nevadilo, furt to jsou brambory a vypadá to cool, ale celkově to chutnalo tak trochu jako výluh z pneumatik, takže ten popisek jako že to je polívka z radioaktivního odpadu nebo co, to docela odpovídalo, to se jim zase musí nechat. Ale těch sedmdesát korun za to mě mrzelo.

Vůbec bylo jídlo fakt těžce nelevný. Člověk to nějak skousne, protože ví, že udělat tenhle festival je naprosto příšerná práce fyzicky, mentálně i finančně, a že tahle post-apo přirážka je možná to jediný, z čeho tam mají reálně nějakej zisk, ale jako návštěvník samozřejmě v tu chvíli bojujete s tím, co si kde dát, aby to za to stálo a abyste se tím taky trochu najedli, protože nám hlavně dost přišlo těžký najít něco, co by fakt zasytilo. Dát 110 koček za plátek smažáku, kde dalších 85 musíte vydat za hranolky, tak nějak aspoň očekávám, že to bude normální porce a ne jen takovej appetiser, ale je prostě fakt, že tady si člověk musí vymazat z hlavy standardní očekávání a uvědomit si, že neni v Praze, že neni ani na normálním festivale a že už to, že si tady ten smažák můžete vůbec dát, je něco epickýho. Tohle prostě neni fesťák pro každýho a neni to levná záležitost a nikdy nebude.

Škoda jen, že jsme absolutně nenašli avizované fish and chips, to by si pan M. byl dal rád, a když už jsem u věcí, co jsme nemohli najít, tak mínus dávám i za neinformovanost Info stánku ohledně prodejců, hlavně protože to je něco, na co jsem narazila už vloni a přišlo mi naughty, že se v tomto směru nenapravili. Nejen že mi nebyli schopni říct, kde najdu jeden konkrétní stánek, oni to nebyli schopni říct ani bráchovi, kterej ten stánek měl vést, takže pro něj bylo docela zajímavý zjišťovat, kam teda vlastně má jet a kde to vybalit 😀 To si řikám, když existují mapy kmenů, lokací a jídla, tak by to teda ještě chtělo ty prodejce, zvlášť proto, že jich fakt neni zrovna málo a jsou na několika různých místech. A taky nás nepotěšilo, že jsme v neděli museli kelímky vracet úplně na opačný straně areálu než kde se vybíjely náramky. Proč tvl.

Nepotěšil mě letos ani Ale bar, ale to je jen takové osobní zklamáníčko a oni za to fakt nemůžou. To jen že mí loňští favorité, Dark Times Are Coming a chili višňovka nebyli, a tak jsem byla nucena testovat jiný věci a většina toho, co jsme ochutnali, prostě nebylo to, co jsem hledala. Nakonec nám nejvíc chutnalo asi Mango, takový příjemný letní piviště, zbytek se mi do vkusu netrefil. To se holt tak někdy stane.

Abych do toho bilancu zase hodila pro změnu něco pozitivního, tak třeba smažená marska, za to bych dala ledvinu, já se na to těšila celej rok, letos jsem měla asi čtyři nebo pět a klidně bych si dala ještě a je mi úplně ukradený, že jsem za to dala asi půl výplaty. Moje střeva mě za to taky pěkně vyhejtovaly, ale sorry jako, já si fakt nemůžu pomoct a byl absolutní porod, jak ty marsky furt nebyly, člověk se na ně chodil ptát třikrát denně a pak byly až pozdě večer, a samozřejmě často docela dlouhá čekačka. Ale sakra stojí to za to a dejte mi víc, pan M. nade mnou a mou posedlostí marskama protáčel oči a sliboval mi, že mi to usmaží doma a že to bude mnohem lepší, takže jste mí svědci!

Lidi byli jako vždy taky báječní. Kromě spousty poloznámých obličejů, k nimž jsem nebyla schopna přiřadit jméno, jsem potkala spoustu velmi známých, jejichž vřelé vítání mé maličkosti mě extrémně zahřálo u srdce a připomnělo mi to, proč se tam taky cítím tak dobře a doma. Ono to samozřejmě není jen o těch vizuálech, ale hlavně o těch lidech a o tom sdílení společných alternativních vibrací, to je na tom to nejlepší. A vůbec nejvíc jsme je nasdíleli v sobotu v noci (respektive už v neděli ráno), kdy se nějak stalo, že jsme u Kovošrotu začali asi v pěti lidech bubnovat a mlátit různejma věcma do různejch jinejch věcí a kusů nábytku, a najednou bylo o tři hodiny později, někteří z nás měli mozoly a puchýře jako prase, bylo zpřelámáno několik bubnovacích předmětů, naštípána alespoň jedna dřevěná židle, zdemolováno několik plechových krabiček, roztřísknuty dvě skleněné lahve, ale nám to bylo všechno jedno, hráli jsme vesele dál a nabalilo se k nám nejen x dalších hráčů, ale později i celé hejno pařmenů, co šli zrovna okolo a zjevně hledali nějakou pořádnou rytmus párty, u který by se dalo takhle po ránu nějak hejbat a vlnit, a naše extrémně nepravděpodobná skupinka nehudebníků, příznačně nazvaná Bolehlav, jim to mileráda poskytla 😀 Zazněly hity jako „Dizzy rozlil Tondovo pivo“, „Kravál/Rambajz“, „Krtkovo sólo na didgeridoo nebo na hromovou skříň“ a mnoho dalších, na jejichž názvy si už nevzpomenu, stejně jako na to, jak to proboha vlastně začalo a jak jsme to vydrželi přes tři hodiny v kuse. Vím jenom, že jsme s panem M. odcházeli, když už skoro svítalo, a že to vypadalo, že párty ještě úplně nekončí.

Byla to nádherná session a bylo to přesně to, co jsem potřebovala, a je super, že z toho existuje díky panu M. i záznam, jen trochu škoda, že se těch opravdových hudebníků s reálnými nástroji neobjevilo víc, nakonec tam byli asi dva a já s djembíčkem (to se počítá tak za půl hudebníka, neb je to sice nástroj, ale já na to moc neumim), ale náhodou kapela vzniklá z dělání zvuků na naprosto cokoli, co se pod Kovošrotí boudou dalo nalézt, byla vlastně tou nejpříznačnější a nejsmysluplnější věcí, která se vůbec mohla stát, a za mě to byla naprosto legendární noc – o to lepší, že jsem si původně toho dne myslela, že to nejzajímavější, co té noci uvidím, bude strip contest, a to jsem nakonec vůbec neviděla 😀

Ono totiž nebylo proč, my jsme místo toho šli na souboje v radioaktivním slizu, a tam jsme zažili a viděli úplně krásný věci, mnohem lepší, než jaký může nabídnout z mé zkušenosti pouhý striptýz nasucho, budu na to velmi dlouho a vřele vzpomínat a bylo to ještě o to víc speciální tím, že to ještě toho dne vypadalo, že ten sliz vůbec nebude, protože neni voda.

To jsou prostě ty krásný nevyzpytatelný cesty vesmíru.

Ale ještě k těm zklamáním, nic moc mi letos nepřišly ani světelný show. Hlavně mi přišlo, že se konaly na úplně blbym místě. Cirkusovej stan byl teda naprosto epesní nová věc a strašně by mě zajímala historie toho, kde se to tam proboha vzalo a jak, ale spíš mi to přišlo jako vhodné místo na kapely, než na shows, vloni na stagei na Plácku to nějak mělo mnohem větší grády. Letos jsem z Boomcats neviděla přes lidi skoro nic, na Tetris jsme si našli místo včas na tribunce, ale kruci bolela z těch laviček prdel, že to svět neviděl. Tak nevim, jestli to bylo tím blbým výhledem, únavou, tím, že už jsem to viděla, nebo čím, hejtovat to nechci, ale prostě mě to letos tak neoslovilo a ani pan M. z toho nebyl nijak významně vyndán, což mě mrzelo, protože to za mě dřív vždycky bývaly highlighty festivalu a chtěla jsem mu poskytnout víc wow zážitek a ne po skončení koukat na jeho nechápavý výraz a zhodnocení „nuda“ 😀 Možná jsme už nějak moc nároční, nevim. Opening jsme ale taky úplně nepochopili. Očekávala jsem po vzoru loňska spuštění kosmické lodi na Atomovém vršku, a místo toho jsme z Kovošrotí terásky sledovali proslovy o členech rady nebo co, což nás nijak zvlášť nezajímalo, způlky jsme to neslyšeli a nepochopili jsme, jestli nám něco uniklo či co, žádná historie Junk/Cybertownu, žádná kosmická loď… Což o to, možný to je, jak říkám, jsou programový záležitosti, o kterých vím, že nám unikly, takže bych se moc nedivila, kdyby i tohle, ale zatím jsem to nepotkala na žádných fotkách či videích, tak to spíš vypadá, že to nějak letos nebylo?

Byl teda Voidmonger, a to nebylo blbý, oceňuju tu obrovskou práci, kterou to monstrum dalo, ale jeho představení se vleklo jako tejden před výplatou a zvukově to nebylo úplně ono, vidět bylo taky trochu blbě, celou dobu jsem dumala nad tím, jestli to je fakt live hudba a zpěv, nebo jestli je to nahrávka, a dav byl dost rozpačitý z těch prostojů, takže jako tam je asi taky co dolaďovat, i když ta věc sama o sobě je samozřejmě megahustý monstrum a neuvěřitelnej pomník lidský schopnosti a uměleckosti.

Z čeho jsem naopak ještě vyndaná byla, kromě marsek, byla například Tribo Fuego fireshow, to byla nádhera, zvlášť slečna s obručí, chlapec v růžových kalhotách s dvěma tyčkama nebo štramák v klobouku a pruhovaných podkolenkách. Vůbec mi nevadilo, že jsme to nakonec viděli dvakrát, v pátek i v sobotu, protože to stálo za dvojité pokoukání a panu M. to dalo příležitost vydumat odkud a jak fotit a já se hrozně těším, až jeho galerie přistane na Facebooku, nejen kvůli Tribu. Nicméně mě zase mrzelo, že se letos vydali cestou repráků a jednoho nazvučenýho bubeníka namísto klasickýho bubenickýho jamu/sletu, protože jsem se na něj maximálně těšila a skoro jen kvůli tomu s sebou to djembe táhla. Beru, že to mělo zase trochu jiný grády, ale za mě ten bubenickej slet k Tribu patří a chybělo mi to tam. Nebejt toho našeho Kovošrotího jamu, tak bych se v tomto směru cítila úplně nevyřáděná, takhle jsem jen tak napůl, ale furt mám silný nutkání si s někým nějak ve skupině zajamovat a doufám, že se mi to brzo zase někde povede.

Bavil mě Bob Waschka, to je řízek. My jsme se na něj tentokrát nehlásili, letos jsem se fakt chtěla vyhnout workshopům, na nichž si člověk musí odkládat kostýmové prvky, jen jsme se tedy podívali na kousek jednoho sebeobranného semináře, ale to je prostě týpek za mě naprosto legendární a jedinečnej. Vodáckej dědeček, ale mnohem hustější, neuvěřitelnej borec, kterej nevypadá, ale strčil by do kapsy 99% i těch nejdrsnějších post-apáků, a když vedle mě v sobotu večer přistál v šapitó a ptal se krásně staromódně „prosím, je zde místo?“, tak jsem interně kvičela jako největší fanynka, a měla jsem z toho bláznivou radost, že sedí vedle mě. On je jak vytrženej ze Saturnina. Příště si mu snad budu muset říct o autogram nebo nevim.

Dalším zklamáním byla letos prohlídka od Světlonošů. Kvůli programu byla posunuta na dřív, takže bylo ještě světlo, a dali nám nějakou ultrakrátkou verzi, což vím hlavně proto, protože jsem na tom byla už vloni, takže zbytek jsem panu M. musela ukázat z mé chabé paměti později a byla jsem ráda, že jsem to už jednou zažila a že ty některé lokace už tím pádem znám, protože to jinak prostě nenajdete jen tak sami od sebe, to vám fakt musí být ukázáno. Naštěstí pan M. si hned první nebo druhý den sám zašel na denní prohlídku celé základny, z níž se vrátil naprosto nadšen a s plnou hlavou informací, a tak jsem měla radost, že nějaký ten zážitek a informace si z toho přece jen odnese – a nakonec si jich odnesl samozřejmě ještě mnohem víc.

Džokič, srbsko-český stand-up komik, nás rozsekal oba, a jestli se ten týpek fakt jmenuje Džokič a neni to jen přezdívka, tak je to o to vtipnější, protože jako čím by se měl živit někdo, kdo se jmenuje „džoukič“, žejo. No byl báječnej, moc pobavil, zabil (interní džouk), moc jsem s ním souhlasila, a tak se z posezení na něm stala záležitost mnohem příjemnější, než jsme původně čekali, když jsme si do té Lounge šli sednout spíš tak kvůli chládku. Tam bylo totiž i v tom největšim vedru fakt dobře, to fakt jo!

Párty bus jsme nedali, mně se na to nechtělo chodit podruhé a pan M. se nechtěl mačkat s lidma a už vůbec ne beze mě, tak si nedal říct, že by to měl aspoň jednou taky zažít a jít. Podle mě je to důležitá zkušenost, ale co už, třeba příště.

Šli jsme ale na BeatSaber tournament, to jsem zase byla ráda, že si pan M. něco užije a on taky rád soutěží, zvlášť ve věcech, co mu jdou. Za mě jsem usoudila, že bych se z toho pravděpodobně pozvracela a že si to radši zkusím někdy v klidu doma nebo u kamarádů, přístup k tomu máme. Ale obecně vzato mě to až tak neláká, spíš teda nechci nakousávat novej koníček, kterej má velkej potenciál, že by mě chytil, mám jich už tak víc než času se jim věnovat.

Šli jsme taky na tu kostýmovku, což byla zase sranda, a taky mi to připomíná, bavili jsme se s bráchou o kostýmové úrovni. Měl pravdu v tom, že to tam letos zdaleka tak nezářilo tou stejnou megahustě krutopřísnou plejádou kostýmů, jako tomu bylo třeba vloni nebo když jsem tam byla předposledně. Přijde mi, že tam zaprvé bylo možná míň cizinců, kteří na to mají víc prachů a víc možností, kde nakupovat, a zadruhé dost lidí počítalo s vysmaženým počasím a vykvajzli se na svoje vytuněné cyber nebo post-apo outfity, brnění a serepetičky, protože by se v tom prostě uvařili. To se dá pochopit. Ne že by teda nebylo vůbec na co koukat, i tak jsem jásala a áchala vehementně a bylo tam dost lidí, co mě fakt pobavili nebo odzbrojili svou kreativitou a prací, co si s tím dali, ale třeba kostýmovka letos nebyla zdaleka tak hustá jako na dřívějších ročnících a bylo tak nějak obecně mnohem míň lidí, kteří by vás vyloženě zastavili v chůzi. Zase to ale dalo člověku nějakou šanci se vůbec kvalifikovat a s panem M. jsme nakonec vlastně pohořeli hlavně na tom, že se letos hodně jelo na příběh charakteru, který představujete, a na to my jsme oba moc velicí trémisti a těch pět lidí, co se dostali do finále, přišlo zcela jasně v tomto směru připraveno. Ale dala jsem tu prezentaci líp než vloni, tentokrát jsem nezapomněla, jak se jmenuju, a něco jsem k tomu kostýmu i dost řekla, takže za mě to byl improvement a příště to bude ještě lepší, my se nedáme, hr na ně! 😀 Veřejné projevy před publikem sice bytostně nesnáším a nedávám, ale mně nějak přijde, že když se s tím kostýmem člověk tak crce a tak ho má rád, tak ta kostýmovka je prostě místo, kam s tim musim jít, protože tam si lidi dají tu práci se nad tím pozastavit a poslouchat, tam máte šanci k tomu něco fakt říct, a pro soutěživé povahy nebo lidi, co hledají nějaký uznání, je v tom samozřejmě i tenhle element, co neni k zahození. Tak uvidíme, jak to dopadne příště.

Co nás taky překvapilo, bylo kolik civilů a skorocivilů se tam letos objevilo. Ať už mezi fotografy nebo mezi řadovými návštěvníky, bylo tam překvapivě dost lidí, co si s tím tu práci teda fakt nedali, a jako dá se polemizovat nad tím, že i takové normální oblečení se vlastně dá vnímat jako post-apo, protože pokud zrovna uhodí apokalypsa a jste v čerstvě post-apo světě, tak to prostě tu patinu ještě mít nebude, no ale mně osobně to docela mrzelo, vytrhovalo mě to jaksi z příběhu a přišlo mi to škoda, zvlášť když je to vyloženě proti pravidlům, čímžtopádem mě principielně sralo, že to tolika lidem prošlo.

Byly zkrátka směry a věci, v nichž mi to letos přišlo jako trochu slabší ročník. Ještě mě taky napadá, že jsem se těšila na zase nějaký umělecký workshopy, a kromě výroby foťáku z plechovky a tetovacích workshopů tam vlastně pro mě nic moc zajímavýho nebylo – přihlásili jsme se akorát na neuměleckou jednokolku a to bylo cool, ale měla jsem v tý době zrovna nejsilnější migrénu a jako to nějak nešlo dohromady, tak si užil jen pan M., já to dvakrát zkusila a pak jsem se radši odebrala bokem odpočívat a čekat, jestli mi zabere Nalgesin.

Na druhou stranu mnohé lokace byly od posledně významně vylepšeny, změněny k nepoznání nebo vyrostly úplně nově, za jiných povětrnostních a zdravotních podmínek bych si například přála strávit nějakej taneční čas v Dirty Bay nebo přece jenom dát ty kredity za rybičky, lidi byli prostě báječní, Kovošrot jako vždy úžasná pohoda a zábava, a i když mi tam x známých postaviček chybělo a nebylo to bez nich úplně ono, tak celkově jsme si to ohromně užili i s tím příšerným hicem a dvěma odpoledni plnými hlavobolu z vedra, i s nespokojenými střevy, i s deštíkem v neděli ráno, kterej se na to balení stanů a věcí fakt moc nehodil. Program byl bohatý a jestli jsme o něco přišli nebo nám to uteklo, protože jsme si zrovna potřebovali dáchnout, co už. Člověk nikdy nestihne všechno. Myslím, že na ty poměry jsme tomu dali, co jen šlo, splnil se mi ten sen, aby mi tam furt nebyla zima (letos se oheň u Kovošrotů vůbec nezapálil!), odškrtli jsme si to, že pan M. jel se mnou a konečně to taky pořádně zažil, a jestli se mu bude chtít příští ročník znovu, to zatím nevím, ale já, pokud to půjde, se o tu další návštěvu rozhodně vynasnažím, a budu doufat, že vůbec bude, protože interní jazykové o to vyjadřují čím dál tím větší obavy a já se jim nedivím, je to fakt nepředstavitelná práce dát to všechno dohromady.

Ale byla by příšerná škoda, kdyby to všechno mělo skončit, a tak doufám, že ten příběh ještě neskončí, že Cybertown pojede dál a že se v tom nádhernym šílenym městě neměstě, kde je svět ještě v pořádku, zase sejdeme. Ten strach o to, že to možná bylo naposled, tomu vždycky nějak přidá na vyjímečnosti a že si toho víc vážíš, ale fakt doufám, že to naposled nebylo, neumim si představit svět, ve kterym tohle báječný místo už neni. I kdyby to tak nakonec ale dopadlo, Cybertown rozhodně dál žije v mým ulítlým srdci a vždycky bude.

P.S.: Úvodní fotka a cokoli, kde jsem já nějak líp, je od pana M., zbytek jsou moje výcvaky a společnou máme od jednoho kolegy fotografa, co se nabídl nás vzít foťákem pana M.. Vřelé mu díky!