Další perličky ze soužití
S tím naším sousedem se to má tak, že bych mohla psát denně články o tom, co zase provedl, a pořád by mi nedocházel materiál. Protože to prostě nepochopíš, a denně to nechápeš čím dál tím víc 😀
Jak se posledně ohrazoval, že po sobě uklízí, tak samozřejmě neuklízí. V pátek večer tu měl další párty (to byla taky sranda, ale o tom později) a samozřejmě po nich zůstaly v kuchyni talíře, plech od nějakého zapečeného masa, a asi patnáct flašek od chlastu. Bylo to tam jak v sobotu ráno, tak v sobotu v poledne, a uklidil to tuším až večer. Neřekla jsem ani fň, už nevím, co bych tak ještě říkala.
Několikrát jsem ho viděla vynášet koš plechovek – bodejť, jsou jeho – ale to je tak všechno.
Dneska znovu nachcal na záchodě. V noci a ráno znovu zíval – samozřejmě poté, co šel na záchod, takže všichni víme, že byl vzhůru. Když jsme přišli na oběd, v kuchyni opět ležely talíře, asi z rána, jelikož on sám dorazil asi dvě minuty po mně. Po obědě jsme se oba nepříjemně motali jeden druhému pod nohama, jak jsme uklízeli. Neměla jsem chuť čekat, až vypadne, už proto, že když jsem tam, můžu ho upozorňovat na věci, které ještě neumyl – jako třeba „Je tamta pánev tvoje?“, zatímco se má na odchodu. Zabručí do toho, že neví, že možná, a jde ji umýt. Samozřejmě, že JE jeho. A je tam už taky asi dva dny.
Jednou z věcí, co mě na něm nejvíc sere, je jeho spotřeba utěrek na nádobí. Ony na to nádobí, pravda, ani tak moc nejsou, protože blbě sajou, ale například na ruce se dají používat v pohodě, a občas tím něco nouzově taky usušíš. Z nějakých důvodů je schopen takovou utěrku, která by mně vydržela třeba týden, zasrat třeba za půl hodiny – a dneska to dokonce zvládl za rekordních deset vteřin, a to jsem teprve zírala. Jak pan M. zjistil, on ty utěrky zasírá prostě tím, že si do nich po jídle utírá svou zamaštěnou hubu – což je o to šílenější, že si asi vážně myslí, že sem po velkém chodí ze skladu po vlastních nožičkách samy. To je samozřejmě blbost, donáším je já, a taky je pak špinavé odnáším na vyprání, takže mě už pěkných pár měsíců sere, že jich tu je taková spotřeba. Donedávna jsem si nemohla být jistá, kdo to dělá, teď už to vím bezpečně, a stejně mi to je k ničemu. A jak se mu podařilo trhnout ten rekord? Zatímco jsme oba už dodělávali, já se ohlížela po utěrce a nikde nic. Došla jsem si tedy pro novou a položila ji přes židli. On to dobře viděl. Přesto byl schopný ji okamžitě vzít, a zatímco já stírala všechny povrchy od bordelu mokrým hadříkem, on setřel zasraný stůl – tou čistou látkovou utěrkou. Jako co na to prostě řekneš? Nic. Jdeš na hajzl a vytřeš tam pochcanou podlahu, protože víš, že nic jinýho ti nezbejvá 😀
Kdyby to samotné nestačilo k udělání si představy, jaké zase máme pondělí – když přišel na ten oběd, do dřezu postavil nádobku s mraženým hráškem v balíku, co zrovna vytáhl z mrazáku. Pustil do toho horkou vodu z kohoutku, a to takovým proudem, že to stříkalo všude okolo. Dobrých pět minut, než to vypnul, a to i přesto, že jsem se po něm i po tom nadělení celou dobu dost významně koukala a pohybovala se okolo takovým způsobem, že to stříkalo i po mně.
Do toho si na sporák postavil hrnec a rozehříval ho naplno, než si uvaří vodu v konvici. Ten hrnec se za pár minut začal pálit jako svině, ale on nic, teprve až se voda dovařila, vchrstnul ji do hrnce, až to syčelo.
Mrazák, z nějž si vyndal ten hrášek, nechal otevřený, než k němu došel pan M. a zavřel ho. Na záchodě nechal svítit světlo, asi pět minut, než se tam vrátil a zhasnul (to je u něj bohužel taky normální, že nechává všude rozsvíceno, a nic).
A když vyhodil konvicí, stojící ve vodě (jeho práce, samozřejmě), už asi posté pojistky, vůbec neměl potřebu to jakkoli komentovat, když jsem přišla do kuchyně a ostentativně se pokusila rozsvítit, což samozřejmě nešlo. Jen řekl:“Nesvítí světlo?“ a já na to odsekla, že ne. Žádat ho, vzhledem k tomu, že to má na svědomí, aby je šel nahodit, už taky nemá smysl. Tak jsem se tam vztekle odebrala sama. A on? Neřekl ani fňuk.
Bavíte se u toho dobře? Mě by vážně strašně zajímalo, co se může proboha takové kreatuře honit hlavou, a co to má za vnitřní svět, že mu vůbec není blbé, že já po něm vytírám pochcaný záchod, a že je obecně takové prase a neandrtálec. On se u toho ani nesměje nebo tak, nedívá se na mě, prostě to nevidí, nebo dělá, že to nevidí. Musím říct, že jsem už za těch sedmadvacet let života potkala všelijaké magory, ale tenhle to spolehlivě přebíjí. To se musí zažít, takovou zkušenost prostě nepředáš. Ale fakt doufám, že se aspoň bavíte 😀
Mimochodem, taky jsme se od něj dneska dozvěděli (dvakrát), že je to jeho poslední pondělí. Kdyby věděl, že z toho máme asi desetkrát větší radost, než on… a taky nám oznámil, že je dneska hezky. To kdybychom to náhodou sami během pobytu venku nepoznali.
Taky máte někdy pocit, že facepalm nestačí?
…
No já už spíš začínám mít pocit, že vám to dělá naschvál, protože nikdo až tak debilní, aby udělal tolik přešlapů během chvíle, už snad být ani nemůže.
To bys ho musela vidět. Věř mi, může.
No stejně myslím, že ty schválnosti jsou v tom taky. Každopádně těch posledních pár dnů už asi ani žádná pořádná scéna nic nenapraví, tak to chce už jen nervy z oceli. Ale na jiném místě už si takhle nenech srát na hlavu, všechno okamžitě řeš, protože jak vidíš sama, později už s tím nehneš. :/
Tady by se s tím nehlo ani kdybych mu něco řekla na začátku. Je hrozně roztomilé snít o tom, jak si nenechám srát na hlavu, ale při takovéhle situaci je prostě třeba počítat, že budeš muset dělat nějaké ústupky. Nikdo to tu nemá příliš jednoduché, všichni bydlí v těch ubytovnách hlava na hlavě, kdekdo se tu s druhými hádal a nesnášel třeba celé léto, v kuchyni druhé a větší ubytovny je naprosto normální, že jsou všude hordy špinavého nádobí a že tam není k hnutí, přestože všude po stěnách visí cedule s nápisy „uklízejte po sobě“. V mnoha směrech jsme se tu měli velice báječně. Jen jsme k tomu holt dostali tenhle „dáreček“, aby to zase nebylo moc perfektní. No, zase jsme se naučili něco o světě a o lidech kolem nás. A o pravdivosti tvrzení, že lidská debilita někdy vážně nezná mezí.
Jinak – nikdo nemůže naschvál poslouchat dokola to jedno a stejný album už několik měsíců! 😀 Tomu neuvěřim ani za nic. A když je schopnej dělat tohle (a spoustu dalších ujetejch věcí), tak to by teda musel bejt hodně velkej naschvál.
Nebavím se. Jen vidím, že si nedokážeš zjednat pořádek. Je ti blbý ho sekýrovat jako děcko? Budeš se to muset naučit, nebo holt trpět. Bohužel. Kam vede hyperkorektnost vidíme u nevychovaných anglických parchantů nebo třeba u politiků západních zemí. Co než by řekli něco nekorektního na ty svoje musulmany, tak od nich nechají převálcovat celou zem i celou EU.
Nemám zapotřebí zkazit si jedním výlevem nervů vztah se sousedem, který stejně za pár dní odjíždí a u nějž by zjevně nikdy k žádné nápravě nedošlo, to už jsem psala. Sekýrovat můžeš někoho, kdo se nechá a kdo tě poslouchá, což není jeho případ. Nemám potřebu „učit“ se, jak jebat do cizích lidí, po nichž mi nic není. Odjede a už ho nikdy víc neuvidím ani neuslyším. To, že to holt do té doby musím přetrpět, vím sama, děkuji pěkně za tu novotu. Proto to sem ostatně píšu, blogy jsou k ventilaci určené.
Mimoto, kromě pana M. jsem tu bohužel jediný člověk, kterého ten kretén kdy zvedal ze židle, takže jakou na něj asi tak mám páku? Kdybychom bydleli v jiné ubytovně, kde se víc lidí dělí o jednu kuchyň, dávno by to už žral ze všech stran, ale co se děje tady holt nikoho nezajímá, tady bych byla maximálně já za krávu, nic by se nezměnilo, a co z toho? V takové situaci je otázka, kdo je nepřizpůsobivý, když nedokáže držet krok s tím druhým. Pro nás bylo ve výsledku užitečnější, abychom se přizpůsobili my. Zbyde nám to jen jako šílená kuriozita na vyprávění, a po něm tu zůstane docela dost jídla, které si nakoupil a nespotřeboval, což se hodí. Kdybychom se byli rozhádali, dost pravděpodobně by ho dal někomu jinému.
Život a soužití s druhými lidmi není vždycky o tom, vyřvat se a zadupat si nohama. Většinou musíš v takových situacích zvážit, co je nejlepší. A někdy to holt znamená držet hubu a vylejt si to někde jinde.
A k tomu se parádně hodí tento dnešní článek. Tolerováním nepřizpůsobivých to totiž vše začíná. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/387189-proc-je-belgie-oblibenou-zemi-teroristu.html
A já bych řekla, že to fakt neví a nevidí… ale je to fakt hrozné to s ním vydržet nebo ho ještě „vychovávat“.
Já bych ho vychovávala mileráda, kdybych věděla, že to k něčemu bude. Jsem bohužel taková 😀 Ale tohle je beznadějné, na takovou sílu fakt nestačím.
Další články zde jsem zatím nečet, ale už ten popis mne zarazil. Soused a chodí na váš/tvůj záchod a do kuchyně? Nebo to jsou jako společný „sociálky“?
Sice nedělám „až takovej“ nepořádek, ale myslím si, že to je hra nervů. Prostě nenechat se vynervovat, ale vytrvat. Jako někdo spíš „z druhý strany“ mne naopak štve, když po mně někdo uklidí a pak mi vyčítá, že to po mně uklídil(/a). No tak ať to neuklízí a počká, až si to po sobě uklidím sám! Nikdo toho člověka nenutí po mně uklízet! Pokud to dělá dobrovolně, ať si pak nestěžuje (a já si zase někdy stěžuju, že po mně uklidil!). Myslím si, že problémy těch pořádkumilovnějších prostě plynou z toho, že vyměknou a uklidí to sami. Ne, pokud nechcete po bordelářích uklízet, tak po nich neuklízejte a počkejte, až si to ukliděj.
K těm utěrkám mne napadá jen jedno – co je nějak rozlišit (rozdělit)? Prostě „moje utěrky“ a „jeho utěrky“, ty svoje si někde chránit, aby je nemohl zašpinit a „ty jeho“ ať si používá a odnáší k mytí sám.
Jsou to samozřejmě společné prostory 😉 A to máme ještě relativně vzato štěstí, naše ubytovna má několik vchodů, z nichž každý má vlastní koupelnu a záchod. U nás jsou jenom dva pokoje, my a soused, ale jinde je jich třeba pět na jednu sprchu a jeden záchod.
S tou druhou stranou to v tomhle případě není aplikovatelné, protože jeho bordel silně zasahuje do naší pohody a možností používání společných prostor, a navíc ho tu má třeba tři dny, čtyři dny, klidně i dýl. Normální člověk, když zanechá binec, tak ho ještě ten den uklidí – vždycky se ti nechce, chápu, tak to tam chvíli necháš a doufáš, že ti k tomu nikdo nic neřekne. On nedoufá, jemu je to jedno. A nemá vůbec žádnou potřebu to po sobě zlikvidovat, přestože jsme mu mockrát dali najevo, že nás ten svinčík fakt nebaví a že je to otravné. Já po něm jeho bordel vyloženě neuklízím, hlavně jeho nádobí fakt ne, ale jde o věci, které jsou společné a které používáme i my. Například když nachčije na záchodě, tak bych mohla čekat klidně do příštích Vánoc a on by to nevytřel, takže co mi zbývá? Požádat jeho, což mi přijde extrémně nepříjemné, nebo to holt vytřít, abych to nemusela čuchat a šlapat v tom. Když po něm zůstane voda na lince a já si tam chci něco položit, tak taky nebudu čekat hodinu, než přijde domů, abych mu jako u blbejch řekla, ať to setře (nehledě na to, že nikdy nebudu stoprocentně vědět, jestli to byl on). Podobně v koupelně a všude, ty věci nedělám ani tak po něm, jako spíš pro nás. Jinak bych ho musela neustále žádat, ať to udělá on, a to už jsme si vyjasnili, on to prostě neudělá a já nikdy neměla zapotřebí s ním vyvolat hádku, ačkoli bych toho měla rozhodně na jazyku hodně.
Nejsem podle mě až takový uklízecí blázen, ale je mi krajně nepříjemné, když mě někdo obtěžuje svou neschopností dodržovat základní pravidla slušného chování. Nemůžu pochopit, co je to za prase a ignoranta, že mu není blbé a ani trošku divné nechat nás obědvat u stolu zasypaného jeho bordelem, v kuchyni smradlavé od jeho zbytků, u košů obložených jeho bordelem, který si asi myslí, že se vynese sám.
Zrovna tenhle týden? Už od pondělka mu na sporáku stojí kastrol špaget s nějakou omáčkou. Už po dvou dnech to děsně smrdělo a pořád to tam je. On už to zjevně ani nehodlá jíst, každý den si vaří něco dalšího. A celý týden se na kuchyňském stole postupně hromadil další bordel, špinavé nádobí, obaly, použité prkýnko s nožem, piksla kečupu… dneska už je zaskládaná půlka stolu, a protože to jsou věci špinavé, samozřejmě to nejen vypadá nevábně, taky to v té kuchyni dvakrát nevoní.
Máš svatou pravdu i v tom, že je to hra nervů, já to tak beru celou dobu. Na jednu stranu mám nervy dost v kýblu, ale na druhou co zmůžeš, když to ten debil nechápe? Včera jsme o tom mluvili se šéfovou, byla v šoku a v podstatě mi vytkla, že jsme jí to neřekli dřív, že by s tím něco udělala. Nojo, jenže my měli hodně důvodů, například ten, že všechny ostatní problémy, na které jsme si tu kdy stěžovali, prošly vedení jedním uchem dovnitř a druhým ven. Každý víkend tu byly hlasité párty – zakázaná věc – všichni o tom věděli, včetně té šéfové a vůbec celého managementu, a nikdo nikdy nepřišel, aby jim to zatrhl a sousedství se mohlo vyspat. V kuchyni byl často v létě bordel jak v tanku, stěžovali jsme si, oni poslali oběžník, ať po sobě všichni uklízí, nebo se budou vybírat peníze za úklid. A tím to haslo, žádná velká změna. On to totiž prostě nikdy nikdo nekontroloval. A celkově jsi na tomhle ostrově i s prací hodně sám za sebe, takže jak jsme mohli vědět, že by nám pomohla vyřešit to, že máme souseda z jiné planety? A to jsem měla jít za svou šéfovou a stěžovat si jí na to, že můj soused hlasitě zívá a močí mimo záchod? 😀 Už jen ta představa je bláznivá. I kdyby mu k tomu byla schopná promluvit do duše (to ona je zase od rány), tak čeho docílí? Ten člověk bude pořád mimo, a ještě k tomu by nás měl celé léto za kokoty, pořád by to viselo ve vzduchu a všechno by mohlo být ještě horší. Nikdy nevíš… já nad tím radši nebudu moct přemýšlet, až odjede, tím to pro mě doufám skončí a už šmitec.
To dělení mě napadlo taky, bohužel až asi minulý týden, a to už nemělo smysl. S tím chráněním, takhle jsme to dělali se spoustou věcí, měli jsme v pokoji náš vlastní plech na pečení, naše vlastní talíře, velkou mísu a kastrol… jenže ten pokoj taky není nafukovací 😀 A utěrku potřebuju mít po ruce, když se chci utřít, nebudu pro ni chodit zvlášť do pokoje, takže to bych asi nezvládla praktikovat, i když jako nápad to zní skvěle. Tady šlo hodně věcí zkusit vyřešit jinak, ale vždycky by to pro nás znamenalo nepříjemnosti. Tak jsme si holt poradili tak, jak jsme si poradili, nějak jsme to přežili a teď ať už jde do prdele i s tou svojí me gustas tu písničkou (nevím, jak to přesně je :D), co ji přehrává už několik měsíců furt dokola.
Hergot, ten mně fakt chybět nebude.