Den v životě au-pair

To jsem si takhle před víc než rokem napsala článek a zapomněla na to, že už je dopsaný. Tak tady je 🙂 #alzheimer

Občas narazím na blogera, který dlouho nic nenapsal a jako jeden z hlavních důvodů uvádí svůj dojem, že na ty jeho deníčkové zápisy stejně není nikdo zvědavý. Na to vždycky namítám, že si to nemyslím. Každý čtenář je samozřejmě zvědavý na něco jiného, ale myslím, že pokud vás někdo sleduje a líbí se mu váš styl, pak bude zvědavý téměř na cokoli, co napíšete, a bude se chtít hlavně dozvědět něco o vás a vašem životě. Proto je důležité mít na blogu alespoň jednu stránku o vás, vaší historii a vašich divnůstkách. Jak se ostatně chcete jinak odlišit od davu přezdívek bez tváře? Nedejbože když si někdo tu přezdívku změní, no nevím jak vy, ale v tu ránu vůbec nevím, která bije. Ale to už odbíhám.

Chtěla jsem tím říct, že takový občasný deníčkový zápis je vždycky pro někoho zajímavý, pokud se nebudeme bavit o zápisu á la „dneska jsem nedělal nic zajímavého, k obědu jsem měl řízek a pak jsem pařil videohry“. Lidi zajímá, čím trávíte čas a každý, kdo hledá práci, ocení vhled do života člověka v nějakém specifickém zaměstnání.

Asi i proto mě napadlo napsat tohle. A taky proto, že mi někdy přijde, že plno lidí má pocit, že v Anglii žiju v nějakém vakuu bez práce a bez aktivit, a nedovedou si představit, co vlastně taková au-pair dělá. Tak třeba tohle:

• 7:05 budíček – vlastně tři budíčky, na jeden vstát neumím.
• rychle vstát, obléct, zlidštit se, napít se a 7:20 do baráku. Někdy předtím stihnu pár minut na FB.
• nachystat snídani dětem, poskakovat kolem nich, když něco chtějí (což je skoro vždycky), trochu poklízet kuchyň, pověsit prádlo z pračky, občas vynést koše, vypustit pejsky z prádelny, kde spí, nakrmit je.
• cca před 8 host-mum odjíždí s dětmi do školy a já jdu nahoru ustlat, zhasnout, ujistím se, že je pořádek v kuchyni (kdyby se HM vrátila nečekaně brzo, tak ať nikde nemám nic rozdělaného), pokud mám toho dne převlékat postele, tak je svléknu a hodím do pračky, vezmu si pevný telefon, abych slyšela, když bude někdo zvonit na bránu,  zavolám si psy a jdu k nám.
• cca do 9 snídám. Moje tělo to se mnou nemá lehké, v každé práci vypadá ráno naprosto jinak, ale tady si letos užívám, že mám čas na snídani a čaj. Ano, piju anglický s mlékem, kdyby to někoho zajímalo. Většinou veganským, ale vzhledem k tomu, že nám dvakrát týdně chodí čerstvé místní mléko ve skle, což byl vždycky takový náš sen a obdivovali jsme to v amerických filmech z předměstí, často neodolám a jednu lahvičku si vezmu pro sebe. Odůvodňuju si to tím, že oni by to nespotřebovali, vylévají ho občas zkažené, ale pravda je, že kdybych jí řekla, že ho nechceme a ať objednává míň, dalo by se tomu zabránit taky. Takže je to spíš moje pohodlnost. Nejde ani o chuť, veganská mléka miluju, ale zase jednou vítězí spíš můj pragmatický přístup než veganství. Když můžu mít mléko zadarmo dovezené až pod nos ve skle, které se hned vrací do oběhu, proč za něj mám platit a tahat se s ním ze supermarketu v tetrapacích? 
  Krom čaje si dávám často tmavý toast s burákovým máslem a borůvkovou marmeládou – moje závislost už od Aljašky – nebo granolu, poslední cca měsíc. Zezačátku jsem jedla hlavně vločky, ale už se mi to přejedlo. Někdy, když máme chleba nebo pečivo, dám si to se soft cheesem (takové místní „Gervais“). Výjimečně dělám palačinky, když jsem je třeba dělala zrovna dětem k snídani a zbylo mi, nebo jsem na ně díky tomu dostala příšernou chuť 😀
• Po snídani do těch devíti obvykle odpočívám, jsem na počítači, povídám si s panem M., který mezitím taky vstal, nebo uklízím naši kuchyňku, když v ní mám bordel od večera. Někdy jdu otevřít garáž a kůlnu, když přijela zahradnice a pan M., který to normálně dělá, se ještě nevykydal z koupelny.
• Kolem deváté se přinutím jít zpátky do domu a pustím se do toho, co se ten den zrovna dělá. V pondělí je to větší část spodního patra, hlavně kuchyň a vstup, v úterý dělám dětské pokoje a koupelny, ve středu mám lehčí den jen s kouskem domu (takže si to většinou doplním nějakou drobnou další věcí, kterou se mi nechce dělat jindy, třeba leštění stříbra nebo v létě domek u bazénu), ve čtvrtek pokoj a koupelny rodičů, luxování a vytírání horního patra, v pátek zase spodek – totéž, co se dělá v pondělí. Obvykle denně peru a je něco k žehlení, i když se nedělají postele, takže pokud mám hotovo uklízení před obědem, což často mám, tak jdu buď rovnou se psy (když vypadají, že už to nevydrží), nebo žehlím, nebo jdu k nám poklízet před obědem – když jsem třeba ráno neměla chuť zabývat se tou kuchyní. Aby měl pan M. kde vařit.
• Obvykle obědváme ve 12, což je další malý zázrak pravidelnosti. To jsme taky neměli zdaleka vždycky a je to vlastně zase něco, co vůbec nedoceňuju. Že si můžu jen tak říct „Ha, padla, jdu“. Někdy to není tak snadné, třeba když je mladej doma ze školy, že je údajně nemocen (jo, jasně), a zrovna v těch dvanáct chce obědvat nebo něco hrát, ale většinou nám v tom nic nebrání.
  Vaří u nás převážně pan M., ale někdy na to taky dostanu chuť, mám víc času nebo jíme salát, což mi nedělá problémy připravovat. A jíme ho často. Další z věcí, kterým bych ještě tak před pěti lety vůbec nevěřila, že budu tak často jíst takové kotle zeleniny, že mi bude chutnat pečená řepa, že budu chroupat celer máčený v humusu, že si panu M. budu říkat o brokolici nebo fazolky v burákovém másle (žrádlo! závislost!) a že mu dokonce pochválím pečené kapustičky! 😀 Ale nebojte se, pořád jsem to já. Pořád otravuju s koprovkou a knedlíkama, pořád se rozplývám a áchám, kdykoli někdo zmíní svíčkovou, a pan M. na to vždycky „pche, svíčková“ jako ukázkový kuchařský žárlivec. 
  Ne, že by pan M. neuměl vařit tak, aby mi nechybělo maso (jím ho tak jednou týdně o víkendu, někdy ani to ne, domů si ho nekupujeme, ani salámy či šunky), ale jsem prostě žaludkem Češka a miluju knedlíky a tradiční omáčky, což pan M. nemusí. Celý podzim mě navíc cpe vším možným pálivým, což je sice nesmírně zdravé, ale popravdě už mi to začíná trochu lézt krkem a těším se, jak se doma nezřízeně přežeru španěláky, řízkem, játrovými knedlíčky, cukrovím a kdoví čím ještě 😀
• Po obědě jsem do léta chodila s pejsky, ale teď to často dělá pan M., protože chodí do domu víc balíčků a někdo musí hlídat telefon nebo „nemocného“ holobrádka. A dává větší smysl, abych to byla já, protože můžu mezitím něco dělat, uklízet atd.. Pan M. si mě pak za to později přizve k práci na zahradě, pokud dá počasí a pokud můžu. Už se to umírňuje, ale několik týdnů jsem se přes podzim pachtila s tunami a tunami listí a trávy, společným vybíráním příkopu a vůbec míň příjemnými pracemi, po kterých si člověk musí dát sprchu. Vzhledem k tomu, že v domě si jedu vlastním tempem a moc se nepotím, je pro mě práce venku vždycky trochu šok, ačkoli si tu změnu na druhou stranu užívám, obzvlášť v létě.
• A tak pokud mi pan M. venčí pejsky, já jdu třeba místo toho žehlit, nebo, pokud už mám všechno hotovo, zatím odpočívám, chodím si kontrolovat pračku a sušičku, když něco ještě peru a suším, hlídám telefon a tak.
• Až se vrátí pan M., pokračuju nebo mu jdu pomáhat, podle situace. Někdy mě nepotřebuje a mám vesměs volno, někdy s ním musím být třeba dvě hodiny a je toho spousta na dělání.
• Kolem čtvrté, páté, jdu do domu zatáhnout závěsy v horním patře. HM to tak má ráda. V létě jsem to dělala kolem sedmé a krmila přitom psy, teď tam většinou zajdu na krmení později, aby nevečeřeli zbytečně brzo.
• Kolem páté, šesté, přijíždí většinou HM s dětmi a chodím do domu zjišťovat, jestli mě bude potřebovat. V popisu práce mám večerní chystání večeře, pomoc s úkoly a asistenci při koupeli, ale někdy dělám jen něco z toho a někdy nic. Někdy je babysitting, takže tam strávím celý večer třeba od sedmi do dvou ráno (ale část z toho prochrupu na gauči, čtu si nebo civím na film), někdy jdu hlídat až když už jsou děti v pyžamu a nemusím se starat o nic než je jen včas nahnat do postele, což je vždycky výzva 😛
• Když mě není večer potřeba a vím to včas, že nebude, jedeme s panem M. do Tesca na slevy, což je tip, který jsme dostali od kamarádů a díky němuž šetříme letos neuvěřitelné peníze hlavně za zeleninu, ale i jiné věci. Večeříme v různou dobu, podle toho, jak to zrovna ten den vyjde a co všechno se muselo dělat. Někdy pan M. ještě dlouho ve tmě pracuje venku, někdy už je dávno doma, chystá večeři nebo něco peče. Někdy peču já a někdy spolu koukáme na film či seriál. Přes podzim jsme si dali maraton HIMYM a teď koukáme znovu na Sherlocka, na kterého jsme úplně zapomněli. Spát se snažím jít kolem desáté nejpozději, ale někdy mi to nevyjde a jdu až tak 22:30, a někdy jsem v posteli už od devíti. Což většinou neznamená dlouhý spánek, stejně se budím, minimálně dokud za mnou nepřijde i pan M.. Nevím proč, ale prostě mě budí, když není u mě a je ještě vzhůru a svítí.

A to je asi tak všechno. Každý den je trochu jiný, děje se plno věcí, které mohou člověku zasahovat do rozvrhu, a taky v létě to vypadá o dost jinak než v zimě. V létě je mnohem víc světla, a tak člověk nemusí s ničím spěchat a na všechno má dost času. S podzimem jsou dny najednou hlavně pro pana M. mnohem kratší, a tak vstává později a pak se někdy musíme odpoledne honit, abychom stihli zahradu sklidit před setměním. Občas musím bojovat, abych se nenervovala různými věcmi, nenadálými situacemi, lidmi, co sem jezdí, nebo tím, že mě neustále někdo vyrušuje a musím běhat k pípátku, abych otevřela bránu. Ale vesměs jsem s naším podzimem spokojená, hlavně když ubylo listí a přestěhovali jsem trochu interiér, mám radost z toho, jak se nám daří si tohle období užívat. Když zrovna neprší venku, pouštím si večer do ucha zvuky praskajícího krbu, vzdálené bouřky, předoucí kočky a šustění papíru při obracení stránek v knize. Protože to je asi tak to jediné, co mi tu chybí – krb a kočka. Ne že bychom tu neměli neustále pečené vařené oba psy, a zvlášť Hector funí ve spánku co to dá. Ale to víte. Kočka to prostě není. Ale už za dva týdny je budu mít doma a uchumlám je, to si pište!

Takže tak.