Deštivá neděle

Dneska mě dojalo minimálně 15  věcí:

1. že se ke mně pan M. hned po probuzení tak hezky tulil
2. že nám Nigel do pokoje vpustil Squizzie, takže jsme ji měli při vstávání v posteli jako za starých časů
3. že nad námi na půdě štrachá nějaké zbloudilé zvíře, které neví, kudy ven, a pravděpodobně tam tak ve strachu pojde (neví někdo, jak se loví vyděšená veverka? Já teda ne.)
4. že mi pan M. k obědu uvařil špagety s meatballama a nachystal k tomu skleničky na lambrusco
5. že je neděle a já se mám dobře
6. že prší a že jsem v Anglii
7. že jsou ty kočky tak děsně roztomilé
8. že pan M. pouští fakt dobrou hudbu (God Is An Astronaut) a že máme ten kvalitní reprák, tak to konečně nezní jako z prdele
9. že někdo po facebooku nasdílel kauflandový inzerát jakési paní z Nového Boru, která nabízí lidem radost z toho, že jí pošlou pohledy z celého světa
10. že se mi z toho okamžitě rozklepaly ruce, vyběhla jsem schody a upalovala do našeho pokoje vybrat pohlednici, ihned jsem ji napsala a příští týden ji pošlu
11. že mi zas někdo na Deviantartu pochválil fotografie, prý, že obdivuje můj „skill“, a začal mě sledovat
12. že mi můj blogerský jmenovec luxusně pochválil psací tvorbu, že je to pro něj prý taková malá meditace, si mě číst
13. že je na mě prý táta pyšný, když jsem tady a konečně si žiju svůj život (to sice není novinka, ale teď jsem si na to vzpomněla a chce se mi z toho brečet radostí)
14. že mám tak krásnej červenej termohrnek
15. že mi maminka poskytla toho Nikona, takže teď můžu každý článek obohatit alespoň jednou ilustrační fotkou mizerné kvality, ale příjemné atmosféry a hlavně vlastní výroby

Když vás tak strašně dojímá tolik věcí, může to znamenat jenom jednu věc – blíží se PMS.

Neděle je fajn den. Skoro mi teď přijde, jako by byly jenom neděle. To je samozřejmě blbost, ale zkrátka pořád nám tu ten čas bláznivě utíká a my nevíme proč. Moje teorie je, že to je prostě proto, že si uvědomujeme, že to není na furt, a že bychom měli začít dávat dohromady plán, kdy se odsud hodláme zdekovat a kam. Tak něco málo už dohromady dáváme, ale z toho všeho mám spíš strach než že by mě to naplňovalo touhou to honem rychle začít zařizovat. Jediné, co mi srdce rozbuší v pozitivním smyslu, je představa najít si nějakou rodinu v Brightonu. Brighton mě opravdu začal lákat. Návrat do města a splnit si jeden ze snů – bydlet u moře. Hergot, to by se to psalo o meditaci a snových dálkách. To by bylo fotek a filozofování. To moře takové věci prostě inspiruje a přitahuje.

Namísto toho jsem zatím pořád na Thakehamu. Přišla příjemná katarze, Ashleigh nám konečně po třech týdnech zaplatila. Docela se vytáhla, minule jsme to z ní lámali tři měsíce. Ale připadá mi to čím dál tím směšnější. Vím, že nám ty peníze nakonec dá, a životně nutně je nikdy nepotřebuju, protože máme i jiné výdělky. Ale jde o to, že se člověk musí doprošovat. Nervovat. Že si musí naprosto všechno psát a vést, protože A. si nepíše a nevede nic a po půl roce dostane geniální nápad říct vám, že od vás potřebuje výpis všech peněz, které vám dala za posledních šest měsíců. A jako tahej si to asi z prdele.

Dneska prší. Dneska to teda konečně vnímám. V poslední době prý prší pořád, říkají lidi kolem, a já nějak nechápu, jaktože o tom nevím. Nevnímám to. Ono je to spíš takové poprchávání, takové věčné vlhko, ale že bychom se vyloženě potýkali s deštěm, to mi přijde až teď od pátku. To jsme byli ve Worthingu na Cyově koncertě, parkovali jsme směšně daleko (blíž místo prostě nebylo) a samozřejmě muselo lít jako z konve. Aby toho nebylo málo, celý pátek byl dost náročný, ráno Hove, pak oběd, Victoriin dům, Victoriina kancelář, pak do Worthingu na koncert, hrozné trable s parkováním, pak na letiště pro Hanku a Libora, hrozné trable s objížďkami, no nakonec jsme pro ně dojeli snad s hodinovým zpožděním a domů jsme se dostali až ve dvě ráno. A v osm vstávej do práce. Tak jako proč néé…

Každopádně s deštěm se pojí ta nepříjemnost, že musíme poctivě kontrolovat výklenek v big roomu. Výklenek je vlastně velké okno  a když je deštivo, crčí z něj voda a veškeré zdivo je totálně nasáklé. Z toho důvodu musíme okno obkládat kelímky a ručníky a čeká ho rekonstrukce, aby se totálně nerozbořilo – s tím se asi ještě máme na co těšit. Lešení, dělníci v baráku, hroznej bordel a kdo ví, jak dlouho to bude trvat. Ashleigh nejspíš předpokládá, že hodně dlouho, neboť prohlásila, že díky tomu nebude moct dát dům znovu na trh nejspíš minimálně do května, a tak se na léto bude muset vrátit zpátky na Thakeham. Což znamená hned několik děsivých věcí – bude tady bydlet. Všichni tady budou bydlet. I děti. Permanentně. A jak jsme na podzim museli pomoct se stěhováním, dáme si to znovu. Všechen ten šíleně těžký nábytek a věci na tři stěhovací náklaďáky budeme znovu-stěhovat-zpátky-na Thakeham. Já se picnu.

Jinak mě kromě focení a koček těší i další věci – za pomoci jistého Johnatana z Puttytribe se mi podařilo zprovoznit vadný affiliate odkaz na jeden výborný e-book zvaný Renaissance Business, k němuž jsem se sice nějakým způsobem vyjadřovala na starém blogu, ale asi k tomu napíšu nový článek, abyste věděli, vo co go, proč tu o tom furt melu a proč to doporučuju. Taky jsem za pomoci svého osobního Ježíše (Depešácká skladba My Personal Jesus pro mě dostává nový směr) našla v editoru tadyté HaTlaMatiLky místo, kde se dá něco udělat s tou angličtinou v zápatí článků. Bohužel to není zrovna o přepnutí čudliku „ČJ/AJ“, takže se v tom budu muset ještě trochu pohrabat, ale nakonec to snad vykoumám a přestane mi to tu celé viset jako připomínka mého vlastního pokrytectví, jakým se proviňuji tím, co už léta kritizuju, a sice že mám svoje popisky v angličtině i přesto, že jde o český blog pro české čtenáře (byť tím posledním poetickým příspěvkem tohle trochu popírám a jako mám v hlavě už dlouho myšlenku na vedení blogu bilingvně, ale abych řekla pravdu, na to jsem zatím moc líné máslo – a navíc ten jeden pitomý článek někdy píšu celý den i v jednom jazyce, ještě to překládat :D).

Další „nový světadíl“ jsem objevila při hrabání se nastavením – záložko/plugin pro okamžité publikování článku, takže se nebudu muset furt přihlašovat (rozčiluje mě to. Přestože mám zaškrtnuté trvalé přihlášení, pokaždé se musím přihlašovat znovu. Tak snad ta záložka bude fungovat), a ještě jeden tím, že jsem si do záložek na lištičce dala záložku na Správce záložek. Poměrně humorné, ale do toho Správce jsem se vždycky dostávala přes alespoň dva kliky myší a to mě štvalo. Navíc, když ho budu mít pořád na očích, bude mi to pořád připomínat, že se mám těmi záložkami častěji probírat. Mám tam nasbíráno tolik materiálu a ještě tolik jsem toho nestihla přečíst nebo se o to podělit se světem. A těch e-booků, co mám postahovaných v počítači! A těch, co je mám připravené na Scribdu ke čtení! A ty dva vlastní rozepsané, k nimž se sice občas dostanu, ale furt mě z toho něco vytrhuje a furt nemůžu nalézt ten správný čas na totální pohroužení se do psaní. Furt mám v hlavě něco jiného, furt je něco urgentního k dělání namísto psaní. Hrozně-mě-to-štve! Ale obávám se, že s tím v dohledné době nic moc neudělám. Alespoň dokud v sobě nenajdu silnější vůli k nesledování seriálů a filmů s panem M. po půlku víkendu, což je jediná doba, kdy mám volno a šanci něco dělat. Tolik práce mám! A čas tak utíká. Jak to má člověk všechno stihnout v jednom jediném životě?

A ještě pár věcí mi dneska udělalo radost, když už tak skáču od toho, co mě štve, k tomu, co mě těší (což dělám hlavně proto, že ten článek fakt píšu už půl dne a furt od toho musím odcházet):

• nalakovat si nehty na černo a zavzpomínat, co pro mě tahle revolta znamenala dřív
• pořádná horká koupel a scrub na obličej z Lushe, po němž mám pleť jako dětskou prdýlku (dar od přítele Mysteriózního, abych parafrázovala pana Cartera z Adéla ještě nevečeřela)
• dát narozeninové přání a bonboniéru Nigelovi, jedinému člověku z celé domácnosti, který je schopný projevit skutečné emoce a vážně takovou věc ocenit
• vyprat si

Ano, vyprat si. Voňavé, vyprané prádlo je základ dobré nálady. Jen škoda, že taky nemám po ruce nějakou služtičku, co by to za mě vyžehlila. Bóže, občas bych ji fakt potřebovala. To by se to pak tvořilo.