Dohnaná slova

Milé děti, konečně jsem zase na pár dní v Praze a bez plánů, takže sledujte to tóčo. Jdou se dohánět resty a jde se „odpočívat po odpočinku“. Jdou se upravovat fotky a psát články a snad si mezitím taky najdu čas na těch pár věcí, které bych opravdu měla dělat… 😀

Už je to dost dlouho, co se mi v hlavě hromadila slova a vůbec nápady, ale prostě to nešlo. Když byl čas, nebyl internet, nebo nebyl dostatečný na to, co jsem po něm chtěla. A když byl internet, tak zase nebyl čas nebo nebylo dost klidu právě na tyhle věci.

Spoustu témat jsem tudíž notně odbyla nebo jsem s nimi ani nezačínala, a pilo mi to krev. Takže se raduju a pískám si, že jsem konečně doma, v klidu, a jedu! 😀 Máte to, blogeři, taky někdy tak?

Jak dopadl Bazárek? 

Už jsem se o něm lehce zmínila, ale fakt jen lehce, takže abych řekla něco víc, bylo to super. Nakonec jsem tam šla sama, což mě celkem děsilo (dobrý den, sociální fóbie), ale nakonec jsem se přiměla, bylo to pro mě příliš důležité – hlavně mentálně. Konečně s tím pohnout.

Odnesla jsem tam celou velkou tašku oblečení, po příchodu se jen našla v seznamu registrovaných, podepsala a začala vyskládávat věci z tašky, než si je přeberou pořadatelky a odnesou do vedlejší místnosti na stoly. Ještě než to vůbec stihly, nějaká paní, co vyskládávala vedle mě, už mi tahala tričko z pod ruky 😀 Tak věřím, že si ty moje kousky našly rychle nový domov, no a nebo holt putovaly na dobročinné účely, což je každopádně taky super a mně už to stejně může být fuk.

Že bych si tam místo toho nabrala nějaká kvanta jiných věcí, jak se obávala moje kamarádka, to mi nehrozilo – v nákupech už jsem až zdegenerovaně zabejčená a krom velmi zřídkakdy se stávajících záchvatů už prostě oblečení skoro nekupuju, dokud neobjevím něco perfektního, co mi skutečně v šatníku chybí. Nebo dokud mě několik blízkých nezapřísahá, abych se už pro všechnu lásku zbavila toho starého hadru nebo notně použitého batohu. A i pak mi to trvá ještě několik let, objevit vhodnou náhradu 😀 Poslední nákupní úlet zapříčinil Junktown, jelikož jsem potřebovala nějaké hadry na výrobu kostýmu, abych nemusela ničit svoje stávající oblečení. A jelikož jsem si tam nakoupila těch věcí až moc, teď zase budu nějakou dobu sušit hubu, abych se za to potrestala 😀

Teda moc se mi do těch plánů nehodí zjištění, že brácha občas jezdí autem do Primarku v Drážďanech a že tam možná mně i mámu vezme třeba někdy příští měsíc, když to vyjde…

Jak to dopadlo se zmatením slečny na Vinted?

Nijak, nabídla jsem jí několik věcí zadarmo navíc k těm Converskám, když si je vezme za běžnou cenu, za niž je nabízím, a už se neozvala. Well, její věc. Ale je to škoda. Myslím, že je to za něco tak špatně sehnatelného (ta konkrétní vínová barva) dost dobrá cena.

Co je nového?

Notebook! ANO, JE TO TAK! Konečně po sto letech mám novej notebook! 😀 Palte salvy, Em se konečně nechala provést martyriem pořízení nového zařízení. Nechala provést je správná formulace, neboť bych ho neměla, kdyby mi ho nevybral pan M..

Už se nemohl na to moje neodhodlání dívat, tak ze mě násilím vytáhl moje požadavky a pogooglil. Objevil mimo jiné lákavou nabídku na jeden Asus tablet, jehož mínusem bylo to, že šlo o použité zboží, a taky mu chybí klasický obdélníčkový USB vstup, na který jsem zvyklá (respektive aspoň na dva) a do nějž zapojuju kromě mobilu taky myš, ale za tu cenu jsme to museli aspoň zkusit.

Long story long, nebylo mi příjemné, že i s tou slevou je ta cena o dost vyšší, než kolik jsem si původně představovala, ale ukázalo se, že v takové cenové kategorii prostě už notebooky neexistujou (fakt díky, Apple), a i když mi nějakou dobu trvalo tu myšlenku schroustat, nakonec to tak prostě muselo dopadnout. Taky nebylo fajn, že k tomu budu muset dokupovat korekci na to klasické USB kvůli pár věcem, které do toho je občas třeba zapojit (třeba ten mobil nebo exterňák), na druhou stranu třeba bez myši se nakonec dá docela dobře žít, když mám dotykový displej, takže to tam alespoň pravděpodobně nebudu muset mít zapojené pořád.

Byly tam ještě další body, díky nimž to skoro už vypadalo, že ho jdeme vrátit a honba za notebookem bude pokračovat, ale nakonec bylo všechno jinak. Hlavní důvody k vracení totiž byly:

1. že měl i na 100% moc tmavý displej, na denním světle téměř nečitelný, venku při slunečném dni vůbec (ani když jsem byla ve stínu), protože je k tomu lesklý – to vidíte akorát sebe
2. že k němu dokonce nebyla ani nabíječka, a to taky stojí další třeba litr i víc

No ale pak pan M. zjistil, že ten displej se dá upravit ještě v jiném Nastavení na normální světlost, a já si těsně před odchodem do Alzy zase uvědomila, že ta krabička, v níž ten notebook byl, je přece jenom podezřele vysoká a že by možná mohla mít druhé dno, kde by ostatně mohly být i návody a tak, protože tam prostě nebylo jinak nic a to bylo divné… No, samozřejmě, že tam to druhé dno bylo, dobře skryté 😀 A v něm byly nejen návody, ale i ta nabíječka. Tož mi ten notebook nakonec zůstal a já jsem ráda, že mě to napadlo a ušetřila jsem nás trapasu.

No ale ještě se neradujte, mám ho sice už asi dva týdny, ale jelikož v něm nic nemám a bez korekce to tam ani nedám, zatím jsem furt ještě na starém. Tak to jsem zvědavá, kdy se to změní 😀

Taky jsem k svátku od pana M. dostala křídy na vlasy, tak jsem si honem od velectěné Cirrat půjčila žehličku na vlasy a od té doby si s tím hraju. Je to nějaký okamžitě vymytelný druh, takže žádné takové to „to vám vydrží až tři týdny“, fakt ani prd 😀 A taky to zatím nevypadá nic moc, tedy rozhodně ne tak, jak láká  třeba Pinterest –  u drtivé většiny naprosto nevěřím, že je to udělané křídami, nechápu, jak by byly třeba možné ty přechody. Leda hovno. Když jsem se snažila o vícebarevný pramen, žehlička to „smyla“ dohromady“. Vůbec to nevypadá jako cool barvičky ve vlasech, vypadá to prostě jako když máš v těch vlasech křídu. #youdon’tsay

Ale zkouším dál, zkouším všechny barvy a různé množství křídy… před RFP jsem se pokoušela udělat si „ohnivou“ hlavu, jenže jsem toho tam dala moc a měla to pak jako křídovou helmu 😛 Nicméně se ukázalo, že křída na vlasech slušně zabraňuje maštění, takže jsem si třeba i během těchhle nejvíc upocených a horkých čtyř dnů nemusela mít denně vlasy, což mě příjemně překvapilo 😀 A i když je to jen na chvilku a i když to není až tak megaboží, stejně mě to baví, je to jako barevný sprej nebo tak něco, a co nedokážou ty křídy, to si domyslí má představivost, neb se při tom většinou nevidím, takže mám stejně radost 😀

Taky jsem přišla na to, že s žehličkou se vlastně hrozně pohodlně dělají takové ty zakroucené konce vlasů ven nebo dovnitř. Mnohem líp než s kulmou. Tak si teď asi budu pár dalších let pohrávat s myšlenkou, že bych si koupila i tu žehličku, než se k tomu vážně odhodlám 😀

Na chatě se pracuje. Táta během dvou dní odstranil ze zahrady asi devět tun kamení (nechápu, zase tak obří ta hromada nebyla O.o), díky čemuž se rozjely debaty o tom, co a jak se konečně může udělat na místě, kde ta hromada stála. Plánujeme tedy zídku, což bude hlavně pro mě vítané zpestření běžných procedur, co se chaty týče. Stavět tam takové věci nikdy moc nešlo, děda by se asi zbláznil, ovšem co děda není, byť se toho udělalo dost, pořád to nebyly až takové kroky a zásahy do terénu. Takže se těším, jak to nakonec dopadne a na tu zídku 🙂 A taky na sezení a venkovní pícku/krbeček! Ale to je hudba budoucnosti, to se letos rozhodně nestihne.

Mimochodem, ten dřevník si táta postavil taky sám. Musím se pochlubit.

Co se jinak děje

Furt něco. Před RFP jsem byla na zdravotním zákroku, na jehož repete si ještě párkrát zajdu a není to nic moc, to vám povím. Furt to je ale asi sranda proti jinému, na který jsem se nechala „upsat“ na září, a z toho mám teda fakt staženej žaludek. Ale věřím tomu, že zrovna někdo, kdo fláká péči o vlastní zdraví jako já, má k sobě vyloženě povinnost na takovej preventivní zákrok zajít, ať už se mu chce nebo nechce.

Takových zdravotních záležitostí, většinou ne tak nepříjemných, mám před sebou víc, ale narozdíl od tohohle, ty ostatní ještě nemám naplánované, neb jsem bačkora. To máte jak s tím řidičákem, taky se zatím vymlouvám, že na to není čas a že se mi nechce. No dobře, to druhé není výmluva, ale fakt. A to první… nesnáším se k něčemu uvazovat, když nevím ani co bude příští týden. Obrovský benefit toho, že jsem teď doma a vlastně bez práce, je mimo jiné ten, že mám furt volno, a tak si můžu impulsivně jezdit, kam se mi zachce. To samozřejmě – viz letošní léto – neznamená, že „mám furt čas“. Naopak ho letos nemám vůbec 😀 Ale to nevadí, ono si to zase nějak sedne. A až si to sedne, tož to zase bude depka. Takže ještě že je to tak, jak to je.

Konečně jsem taky byla na koloběžce. Konečně se našel člověk, co měl čas a chuť jet se mnou. Ale bylo to málo, snad se mi podaří zpunktovat brzy opáčko 🙂

Jak se mám a rozpoložení

Jsem uondaná. Furt někde lítám a na tenhle týden jsem se dost nemohla dočkat. Konečně mám zas pár dní jen pro sebe a můžu dohánět své internetové resty, u nichž jsem si už dlouho neměla šanci uvědomit, jak jsou vlastně časově náročné. Nejen blog, k němuž se samozřejmě často váže potřeba poměrně zevrubných internetových průzkumů (a přitom se to nezdá, žejo), nebo úprava fotek, a k tomu všemu člověk taky potřebuje internet… ale pak je to třeba čtení článků nejen z Bloglovinu, teď Facebook – ač ho mám dost upravenej, abych netrávila čas čtením s prominutím sraček, stejně na něm kolikrát strávím dost času prostě jen diskusemi, povídáním si (používám ho hlavně jako chat a aby mi neunikly žádné plánované i spontánní akce nebo třeba narozeniny), nebo mě to zavede na nějaký web, o němž jsem do té doby neslyšela, a už to jede. Pak mám dvakrát měsíčně povinnost ke Klubu Snílků, to taky zabere dost času, a to se pořád bavíme jen o tom základu, co provádím tak nějak pořád, rutinně. Když se do toho člověk ještě spustí do Youtubu a začne pro srandu koukat na všelijaká videa, nebo když se k tomu chcete podívat na seriál nebo film, no tak to už fakt nechápu, jak můžou normální lidi, co chodí do práce, něco takového zvládat i přitom 😀 Já když mám volno, tak můžu bejt na tom netu od rána do večera a furt mám co dělat a co hltat nebo naopak tvořit. Jak se může vůbec s takovými možnostmi někdo na světě nudit, to nepochopím.

A taky jsem tlustá. Ne, vážně. Na Aljašce jsem zkrátka měla se svou náplní času smůlu, vyžadovalo se ode mě téměř celodenní upíchnutí se v bytě, a nemohla jsem si odejít ani třeba zaběhat nebo něco (do čehož bych se jinak při takové situaci snad i hecla), takže jsem se domů bohužel nevrátila o nic hubenější, ale spíš naopak. Přes ten vytížený začátek léta plný cestování po akcích a festivalech se to k ničemu lepšímu taky nepohnulo, no a teď jsem strávila skoro dva týdny u babičky na chatě, takže… 😀

Snažila jsem se teda se stravováním a mixovala si hodně ovoce s dalšíma věcma v Ninjovi. Ale buď to samo o sobě nestačí a je k tomu hubnutí třeba i hodně pohybu, s nímž to opět nebylo z různých důvodů slavné, nebo není ovoce to nejideálnější na takovou konzumaci. Je to možná zdravej cukr, ale furt je to cukr, i když si tam přidáš třeba lněnou vlákninu a kdovíco dalšího.

Teď mám nicméně čerstvě doručenou novou zásilku poslední verze Many a spouštím to ve větším. Z chalupy jsou pořád ještě zásoby ovoce, teď třeba mixuju hlavně višně, maliny, borůvky a černý rybíz, ale postupně se snažím si uvědomit, že s Manou v mixu šetřit nemusím, právě naopak 🙂 Tak jsem zvědavá, jak úspěšná bude tahle fáze experimentu. Jinak jsem stále lehce frustrovaná svým prostředím. Skoro bych i ze zoufalství to běhání zkusila, byť mám nemocnou nohu a neni to zrovna příjemný. Jenže představa, že bych zrovna tady měla jít běhat kolem bloku a natřásat špeky před věčně soudícími pohledy Pražáků (plus tady člověk dost často potká někoho, kdo ho zná), mě naprosto znechucuje, a přimět se vyzkoušet to na chatě, kde mě těch lidí zná ještě víc a vhodnou rovinku aby pohledal, se mi taky nepodařilo. Hlavně ale asi proto, že mě k tomu přemlouval pan M.. Já nevim, jak fungujete vy, ale mně když někdo něco takhle vehementně nutí, ať už to myslí jakkoli dobře, tak já prostě přepínám mozkem do „Tvoje máma!“ módu, ten člověk mě v tu chvíli sere a já to prostě neudělám, asi na just. Vždycky jsem si myslela, že tenhle přístup byl jen pubertální vynález vůči mámě, ale zjevně mám holt takové nastavení, že nesnáším, když mi radí lidi, co jsou na tom v daném ohledu o dost líp než já, a jimž by pohladilo ego, kdyby mě do toho umluvili taky. Takovou prohru moje ego nemůže připustit a udělá cokoli, aby se k dané věci přitočilo jakkoli jinak a jindy, ale vlastním rozhodnutím, a ne proto, že mi to někdo řekl. Jo, jsem psychicky nemocná, ale kdo neni.

A taky jsem pěkně naštvaná, protože se mi před pár dny zdál sen, v němž jsem byla zpěvačkou kapely a odehráli jsme na koncertě tři písničky, které byly naprosto dokonalé, hrozně se mi líbily a tak perfektně mi sedly, že jsem nemohla pochopit, že jsem snad nikdy z ničeho, co jsem doopravdy složila, neměla takový příjemný feeling. Ani se mě neptejte, kolik jsem toho pronesla „ven“. Asi pět divných veršů (přitom byly tak blbuvzdorně jednoduchý a dokonalý!), tři mizerný akordy (vůbec to nezní tak, jak v tom snu) a vizuální stránku snu, která je mi ovšem docela k ničemu. Grrr!

Resty

Mám toho spoustu, co chci nebo musím dohnat. Hodně záležitostí závisí na všelijaké byrokracii, takže se to táhne. Prodlevy v reakcích druhé strany taky nepomáhají, člověk pak je tak nějak bez chuti a nálady to vůbec řešit.

Co se blogu týče, tam je zase problém s tím, že nesnáším dopisovat články o nějakých akcích nebo i myšlenkách se zpožděním. Ale nebojte se, další díly o naší túře na Stampede Trail budou! Jen jsem na to teď neměla vůbec čas, no a nebo nebyl internet.

Ráda bych dopsala taky ještě něco k RFP a k té chatě samotné. Třeba jak jsme byli v plzeňské zoo nebo jak bylo fajn potkat v Plzni známou tvář.

Co se ještě plánuje

Rozhodně voda, v srpnu. Do té doby mě ještě asi čeká návštěva u pana M. a docela ráda bych si střihla ještě další pokus na chatě, tentokrát třeba jen s babičkou. Akorát mi tam vadí ta nešťastná situace s internetem od O2, kterej prostě nefunguje, byť by měl, a ještě si za to, jak jsme bohužel zjistili až ze zpožděním, účtujou nově mnohem, ale mnohem větší peníze, než jak to bylo dřív, když ho máma kupovala. Tak se to musí pořešit a uvidíme, jestli seženeme nějakou lepší a hlavně fungující alternativu.

Zvlášť na chatě, když mám klid a jsem tam sama, mě napadá spousta věcí, o nichž bych chtěla psát. Je to ideální doba na blogování či čtení a vůbec internetování, jelikož není pomalu do čeho rýpnout, kromě vaření a trochy té práce na zahradě. A v neposlední řadě, aktuálně, se tam nemůžu věnovat brigádě, kterou potřebuju v dohledné době dotáhnout. To šlo teď v týdnu jen když tam byl brácha s normálním internetem.

Někdy v říjnu či listopadu se pak s panem M. výhledově chystáme na pořádnou dovolenou na Bali. Ale zatím nebylo tolik času to doopravdy řešit. Nicméně teď v pátek se chystáme na velmi výjimečné a dlouho očekávané pražské setkání s Anie Songe, za kterou bychom tam právě jeli, a myslím, že tím by se to řešení mohlo trochu rozjet. Bezpochyby se tam dozvíme spoustu věcí, nabudí nás to a natěší. Anie je po strašně dlouhé době v Čechách a s přítelem Lukášem se rozhodli uspořádat několik „tiskovek“ po ČR, aby odpověděli na spoustu dotazů a rozšířili followerskou základnu. Což mi přijde jako geniální a jejich „businessu“ velice odpovídající a prospěšný tah.

Btw to jsem taky asi ještě nezmínila – po návratu do Čech jsem udělala pro tu naši partu takovou „menší“ (kecám, protáhla se) promítačku. Měla jsem z toho bobky, bylo to poprvé, ale řekla bych, že se to docela vydařilo, i když určitě by nebylo od věci mít lepší paměť na to, co se kdy dělo, a taky lepší fotky. Ale i tak se to líbilo a to je hlavní. A já jsem ráda, že jsem to udělala.

Tak jsem na to zvědavá, protože v takových lokacích jsem se nikdy moc neviděla prostě proto, že na to nemám koule, jet až takhle daleko od domova (ok, Aljaška taky neni zrovna za rohem, ale tam jsme měli tu českou kotvu v příbuzných pana M., kteří tam žijí :)) a do něčeho až tak odlišeného od Evropy (tropy přece jen znamenají docela jiné stravovací návyky a často třeba taky obří pavouky, což jako díky, nechci, nebo spíš nemůžu).

Jenže osud ti občas přihraje do ruky karty, na které jsi vlastně dlouhou dobu čekal. A pak se můžeš bát, jak chceš, ale vymlouvat se je v tu chvíli urážka tvojí vlastní duše. Protože ty víš, že to chceš udělat a že po tom ze srdce toužíš. A to, co ti v tom brání, je ve skutečnosti tvoje nudný zaprděný český já, který má strach a odpor k čemukoli novýmu, a tak si najde tisíc výmluv. Jenže tím škodíš akorát sám sobě. A někde jsem slyšela, že pokud ti při pomyšlení na něco, co bys mohl udělat, začne bušit srdce a stáhne se ti žaludek a ty si to úplně představuješ, jak by to bylo hustý, tak to máš udělat. To je způsob, jak si zařídit skvělej život, kterej tě bude bavit a pro nějž pak budeš moct být sám na sebe pyšnej. 

A tohle je normálně megamyšlenka, že to musim dát jinou barvou.

No a dál?

Tak já myslím, že to pro dnešní dohánění slov stačí a další výplody zase příště. Nevím, kdy. Ale teď už toho mám naplánovaného míň.