Doma

Dovolené v Čechách mají vždycky tu nepříjemnou vlastnost, že hrozně utečou. Těch pár dní prostě není dost. Je to přesně důvod, proč tak ráda po každé ukončené práci setrvávám v Čechách klidně i několik měsíců.

Nemám dost příbuzných. Všichni mají svoje mouchy, ale jsou zároveň úžasní a nenahraditelní. Každá minuta s nimi je neopakovatelná a nedocenitelná.

Nemám dost našeho pražského bytu. Je k uzoufání zchátralý a potřebuje novou kuchyň a další rekonstrukce jako sůl. Ale je to domov a jsem tam v bezpečí, jako nikde jinde na světě.

A vůbec Praha. Praha a tolik jejích krás. Tolik možností. Vinohrady. Ludmila. O Vyšehradě nemluvě, ten jsem tentokrát ani nestihla. Zato Riegrák! I přes ty mrtě lidí a přestože ho vlastně až tak ráda nemám, strávila jsem tam velkou část života a je tam hezky, samozřejmě i v závislosti na tom, s kým jste tam vy. Mně tam tedy bylo nádherně.

Nemám dost naší brdské chalupy. Táta mi nemůže odpustit, že jsem ji vloni nazvala barabiznou, ale sorry jako. Její rekonstrukce se zastavila v půlce a od té doby věci, co ještě ani nebyly dodělané, potřebují znovu předělat, stěny znovu vymalovat a starý nábytek konečně vyměnit, tak, jak to bylo v plánu před mnoha lety. Krom toho je plná obřích pavouků, jaké ani tady v Anglii tak často nepotkáme! Ale je tam krásně. Nejkrásněji na celém světě! Nikde jinde se tak nepovídá jako u našeho táboráku při pečení buřtů. Nikde jinde nejsou takové západy Slunce a taková vyhlídka. Nikde jinde ty buřty nejsou tak vynikající a vzduch tak voňavý. A to bouřkové divadlo, na které jsme se tam s tátou a pak i s babičkou koukali dávno poté, co plameny vyvanuly a zbyly jen žhavé uhlíky, to bylo něco neuvěřitelného a jako by bylo jen pro mě. To jste věděli, že my tu v Anglii bouřky skoro nemáme? Hlavně teda blesky a hromy nějak nejsou. Buhůů.

Nemám dost koček. Malá si na mě odvykla a Allegra mi dala taky jasně najevo, že jestli s tím cestováním brzo nepřestanu, zahrávám si s její trpělivostí. Zato Nestlinka mě vzala ihned zpátky, bez jakékoli ukřivděnosti. To je kočka s tak čistou duší, že to jinak nejde. Antimrcha. Nebo má prostě jen ultrakrátkou paměť.

Nemám dost času s přáteli. Těmi opravdovými, co si vždycky najdou čas, a když jsme spolu, nikdy nám nedojdou témata nebo věci, co bychom spolu chtěli podnikat. Těmi, kteří si na nic nehrajou, a je na ně spoleh. Vždycky se ozvou a zajímají se, a i kdybychom si měli napsat nebo promluvit jen jednou ročně, je mezi námi taky jen láska a přátelství, taky mě vezmou zpátky bez jediného slovíčka, jako ta Nestlinka.

Nemám dost českého jídla. Snažila jsem se stihnout sníst co nejvíc svých oblíbených bašt, ale bylo málo času a o pár dní domácí stravy jsem přišla díky rodinnému výletu. Smažák v restauraci jsem sice taky měla na seznamu, ale lov na svíčkovou byl poměrně úmorný a řekla bych, že si ji můžu odškrtnout tak maximálně napůl, protože to, co jsme nakonec našli, zase taková pecka nebyla.

Zato babiččin gulášek! Lívance. Řízky. Buchty. Rohlíky. V tom časovém presu jsem do sebe cpala všechno, co jsem potkala, až mi z toho nebylo nejlíp – fyzicky i mentálně, přece jenom to nebyla nejlepší dieta a samozřejmě mě to stálo nějaké to kilo nabyté zpátky a notný pocit viny, ale #worthit

Všechno to každopádně bylo tak nabité akcí, cestováním z místa na místo, jídlem, povídáním, probíráním minulosti i budoucnosti a ani už nevím čím ještě, že mě to řádně unavilo a svým způsobem jsem se samozřejmě zase těšila zpátky do Anglie, kde nebudu muset nijak přejíždět a všechno se zase na chvíli uklidní. Kde si budu moct jít lehnout na hodinku do postele a nepřemýšlet o tom, že plýtvám časem. A kde pak zase budu moct úporně myslet na Vánoce a na to, jak se zase těším domů, s kým se rozhodně chci (znovu) vidět a s kým se už ani nemá cenu snažit, protože o to zjevně nestojí.

Jsem doma tam i tady. A nikde nejsem úplná. Asi je to moje prokletí, žít několik životů a v žádném nebýt na sto procent. Ale má to svoje světlé stránky, ze všech světů sklízet to nejlepší a ochutnávat je na plné obrátky. Plné menu zážitků a jeden neví, kam dřív skočit a co si vybrat.

Kdo ví, co si dám příště.