Drby. Srpen se chýlí ke konci. Vyděržaj pioněr!

Už nemáme v práci jednu alkoholičku, už jsou to rovnou tři lidi. Jeden týpek zřejmě bije svou přítelkyni a ta pije asi aby se z toho vyventilovala. Jeden řidič se dvakrát vyboural s autem, neb neudrží pazoury z likéru ani při službě. Půlka lidí nepracuje tak, jak by měla a nadává přitom na tu druhou půlku. Pavel třeba drbe Karla, že nedělá ani z půlky tak, jak by měl, a Janka, že odešel o půl hodiny dřív z práce. Máňa ovšem chodí s Karlem a hlásá o Pavlovi, že teda hlavně s ním se nedá pracovat, že je hrozně neorganizovaný a poněkud debil. Jedna národnost nemůže přijít na jméno druhé, tu a tam někdo zaperlí tím, že pochválí za těžkou práci největšího lempla (a myslí to vážně), a všichni svorně drbou Anču, že je to děsná herečka (jména byla samozřejmě pozměněna).

Každý holt má svůj názor na ty druhé a poslouchat to tak ze všech stran, někdy se nestačím divit, proč ty lidi ještě nikdo nevyhodil. Ale nevíš, kde je pravda. Tak leda v tom, že každý má svoje mouchy a každý dělá chyby. Důležité je ale to, jestli je to schválně, z lenosti nebo prostě z neschopnosti. Tak jako tak je tu stoprocentně několik lidí, co by tu už dávno neměli být, jelikož svým konáním neskutečně komplikují život a práci ostatním a ti to pak po nich vyžírají. U těchhle jedinců opravdu nepochopím, proč už dávno nebyli odejiti. Ale je to aspoň jedno z mála pozitiv na tom, že jsme v těch unitách a tohohle všeho dramatu a hádek si tolik neužijeme.

– Od pondělka do sebe denně klopím prášky. V pondělí to byly dámské záležitosti, v úterý střevní a odpoledne bolest hlavy, dneska migréna a záda v háji, a zítřek snad ani radši nechci vidět – podle rozpisu to bude jeden z nejhorších dnů za dlouhou dobu. Což by ale zase mohlo mít to pozitivum, že na bolest čehokoli nebude čas 😀 A aspoň se nebudu muset tahat s těmi zásobami placebo brufenů a paralenů z Poundlandu zpátky domů. Zvláštní je, že když jsem je koupila, kupodivu i fungovaly. Možná byly tak levné proto, že měly krátkou životnost.

Poundland… Primark… já si ani nechci nic kupovat, já se chci jen podívat! 😀

– Už jsem to nevydržela a postěžovala si šéfové na situaci ohledně bydlení. Tedy konkrétně na to, že nám sem chodí lidi, co tu nemají co dělat, že po sobě nechávají bordel, a taky že je tu každý víkend naproti párty a cleaneři nemají druhý den na čem jet do práce, protože zmetci z krámu a restaurace jim pokradou kola. Většina lidí si už sice pořídila zámek, ale to neznamená, že to není otrava. Když nám před pár dny přišla jedna slečinka z krámu narvat svoje maso do mrazáku a zapchala nám tím tu trochu volného místa v šuplíku, aniž by se vůbec zeptala, už mi ruplo v kouli. Tihle lidi tu vůbec nemají co dělat, všichni mají vlastní kuchyně, o něž se dělí ve čtyřech (a ne ve třiceti, jako my), vlastní lednice a mrazáky. Tohleto prostě nejde a už toho mám fakt dost.

Šéfové jsem se snažila vysvětlit, že bych nerada, aby to dopadlo tak, že si někdo dá dohromady, odkud vítr fouká, a bude nás buzerovat ještě víc – naštěstí není úplně vymaštěná a myslím, že dovede v těchhle věcech být i celkem vynalézavá. Nicméně stejně jsem teď krpet (hodně) nervózní ohledně toho, jak to dopadne. Abych řekla pravdu, s některými lidmi už tady máme vypěstovanou tak divnou a napjatou atmosféru, že se nemůžu dočkat, až bude po sezóně a snad někdo opravdu vypadne. Alespoň pár lidí, aby se to provětralo. Ve většině případů přitom ani nevím, proč ta atmosféra je taková.

A v neposlední řadě sním o tom, že budou třeba opět proházeny ranní povinnosti a naši ubytovnu bude uklízet někdo jiný než ti patlalové, co to dělají teď. Bohužel, ačkoli přesně na jejich způsob nepráce bych si stěžovala ze všeho nejradši, nemůžu, neboť tam by to, odkud vítr fouká, věděli naprosto bezpečně. Tohle je přesně ten typ lidí, co mě přiměje půl dne leštit sklenice zasněná nad tím, jak by bylo krásné, kdyby si je někdo všechny vzal do parády a znovu jim vysvětlil, jak se ta práce má dělat, neb ji dělají naprosto blbě. A nebo by je mohla šéfová přijít pořádně zkontrolovat, muhihi… Porovnat si stav ubytovny teď se stavem, když jsme ho uklízeli my… já vím, zase to ego. Ale nemůžu si pomoct, je to tu fakt bída a jestli něco nesnáším, tak jsou to lidi, co nedělají, co mají dělat, a ještě jim to prochází. Já tu krucinál bydlím! Dejte tu práci mně a udělám nám to zase pěkný… a ještě budu mít čas na čaj a internet navíc. Jo, po tom se mi taky docela stýská.

– Na seznam potenciálních plánů na příští rok se přidal jeden nápad, takové splnění jednoho velkého snu, co jsme vlastně odložili na neurčito, ne-li na „asi spíš nikdy“ s tím, že to není moc pravděpodobné. Jenže teď tu visí ta otázka, proč vlastně ne?

Šlo by to. Jen je třeba to pořádně rozvážit a popřemýšlet, jestli je lepší pokoušet novou práci a nové bydlení někde, kde bychom strašně chtěli být, nebo se po Vánocích vrátit do práce už zaběhlé, do místa, kde už to známe (snad bychom měli možnost si vydyndat i lepší bydlení, respektive takové, kde by bylo míň lidí).

Ono se řekne, do Vánoc času dost, ale vlastně ani moc ne. Ne, pokud chcete něco plánovat. Pan M. nakoupil letenky a lístky na autobus pro rodinu, která přijede příští měsíc. Zdálo se mi to tak strašně daleko, tak nehmatatelné, a najednou už to bude tady. Takže nakupování letenek na prosinec je taky už velmi brzo na spadnutí.

Už přemýšlím nad tím, co bychom všechno měli ještě stihnout, než opustíme ostrovy:

• navštívit St. Agnes, prý jsou tam krásné výhledy
• zbaštit co nejvíc Many a sushi 😀 Jsem s tím lehounce paranoidní, ale zase ne tak moc. Některých věcí máme nakoupené zásoby, a jelikož jsme se jich čtyři měsíce nedotkli, mám prostě trochu pochyby, zda je zvládneme zlikvidovat za ty tři zbylé, abychom to nemuseli vozit domů. To by bylo lehce na hlavu, že.
• prodat popcornovač – myslím na to, mám to na to-do listu, ale nějak mám dost času, známe to…
• asi prodat píchlý člun… a pak možná i ten nepíchlý. To se ještě neví. Podle mě by ale byla trochu bláznivina platit za to, aby nám to dojelo domů, když tam budeme pár týdnů přes zimu a pak zase jedeme do kdovíjaké tramtárie.
• hrozně bych chtěla vidět delfíny. Ale kde na to vzít čas a nekrást?

Otázka za bludišťáka, mimochodem – proč se Emátko těší na září? Nebojte, dám vám nápovědu.

Tak co, víme? 🙂