Dubnové randomárium

Rodinka je zpátky a stále na dovolené. Není mi moc jasné, proč mi mladej tvrdil, že mají od pondělka školu, každopádně to nebyla pravda – ani by to moc nedávalo smysl, když jsou teď od pátku do pondělí Velikonoce. A tak se mi děcka skoro denně motají pod nohama, a to ještě hned tři, protože nejstarší žába je samozřejmě na prázdniny taky doma.

Výhoda je, že můžu vstávat později. A taky teď nedělám večery. Nevýhod je ovšem taky pár – ať už to, že jsou dost doma, a když ne všichni, tak aspoň ten nejmladší, což je snad ještě horší, než kdyby tu byli všichni. Například na celé pondělí mi ho paní domácí hodila na krk a bylo velmi těžké mu vysvětlovat, že s ním teď opravdu nemůžeme hrát fotbal a hry, když máme oba kotle práce.

Do toho nám teď nějak často zlobí pojistky a vůbec elektřina – což se tedy nedotýká našeho bydlení, ale máme díky tomu práci navíc a zařizování. Už během jejich nepřítomnosti nám to dvakrát nebo třikrát kikslo a od té doby neustále zlobil jak domovní alarm, tak venkovní světla a vstupní brána, s čímž jsme si užili spoustu nepříjemností. Teď tu máme od pondělka bandu dělníků, co předělávají venku septiky, a jednak úspěšně devastují zahradu a louku za ní bagříkem, druhak mají neustále otevřenou bránu na louku, takže musím pořád buď bedlivě hlídat psy, což při práci úplně nedávám, nebo je držet celý den zavřené v domě, což není úplně ideální. A ještě včera překopli jakýsi kabel, čímž taky rozhodili elektriku na celém pozemku, v kotelně se rozsvítila kontrolka, nikdo nemohl přijít na to, kterýma pojistkama tu elektriku nahodit zpátky, a tak nakonec museli přijet elektrikář i kotlař. Pan M. předtím ovšem strávil celé odpoledne hlídáním mobilu a debatováním se šéfem po smskách, než přišli na to, že to asi nevyřeší. Na účtenky se už radši ani nekoukám, ostatně co je mi po tom, já to neplatím 😀

Došlo na mou nedělní řečnickou otázku – kdypak asi přijdou domácí s tím, abych začala cídit domek u bazénu. Přišli s tím hned v pondělí, a tak od úterka (protože v pondělí byla spousta jiné práce) jsem statečně bojovala s pavouky, ať už skutečnými nebo domnělými, a bordelem, který by podle mě bylo bývalo logičtější řešit na podzim hned po sezóně, ale proč to nenechat pořádně odležet přes celou zimu a hezky rozvinout.

Naštěstí to nebylo tak zlé, to jen má hrůza z odkrývání dlouho nesmýčených zákoutí to dělá o něco horší, a nevím, proč mají pavouci tak v oblibě sedávat v umyvadle nebo v polštářích na gauči. Jak bude léto dlouhé, do toho gauče si ani za nic nesednu, to vám povídám. A nejvíc se člověk samozřejmě vždycky zasekne na čištění zdí a kartáčování zašmouhovaných bílých parket. Já nevím, že to někoho baví mít bílé parkety, když po nich chodí v botách a jsou plné černých čar.

Mám naštěstí hotovo, už jen pár velkých oken, s nimiž čekám na chlupatou oknovou „štětku“ (zajímavé je, že nevím, jak se té věci nadává ani v Češtině, ani v Angličtině O.O). Ne že bych ji tak životně nutně potřebovala, ale bylo by to o hodně příjemnější, tak jsem se na ni zeptala, a šéfová že prý ji objedná. Tak proč ne, že, já si ráda počkám.

Celou tu dobu, co jsem ten poolhouse dělala, jsem se nemohla zbavit pocitu, že se schyluje k nějakému listu věcí k udělání v domě, jako že ten zanedbávám. Jenže to prostě nešlo dělat tak, jako normálně, když tam všichni skoro pořád jsou, a na druhou stranu jsem všechno hodně pořádně udělala minulý týden, takže to není jako že by to až tak potřebovalo. Jen dnes odpoledne jsem využila okna příležitosti, kdy všichni vypadli, a trochu jsem to dostala z toho nejhoršího. Hrozně by mě zajímalo, jak se stalo, že někdo zacákal krví asi osm dvířek od skříněk v kuchyni. To zase mladému teklo z nosu a měl přitom potřebu běhat dokola jako smyslů zbavený?

Celý tenhle týden je prostě v pracovním směru zvláštní, což mi vyvolává trochu vrásky z toho, jaké bude léto. Moc si to neumím představit, ale mám zase pocit, že díky tomu všemu nám tu ten pobyt poměrně rychle uteče. Vždyť už je půlka dubna, to znamená, že jsme tu už tři měsíce! To mi naprosto nepřipadá a když si představím, že tu mám být tedy už jen třikrát znovu tolik, tak tomu už vůbec nevěřím. Ale však to známe, každý rok má tendence se časově vlnit. Když jste v novém prostředí, všechno hrozně letí, ale časem se to určitě na něčem zasekne.

Obnova fotek a videí pokračuje extrémně pomalu. Fotky už z většiny mám, ale bohužel třeba celý konec října a listopad nemám, ty mi ten program prostě nenašel. Byla tam hlavně naše podzimní návštěva Anglie a samozřejmě listopad doma a na chalupě, ale co se dá dělat. Asi se bez toho dá žít, bude muset. Stejně jako bez všech mých dávných nahrávek hudebních, o které by mě taky vážně zajímalo, jak jsem přišla. Teď ještě dodělat ta videa, která se ovšem tahají neskutečně pomalu, a pak bude třeba zkontrolovat tu SD kartu a zjistit, jestli to bylo jí nebo čím.

Moc mi nepřidalo na náladě, že když jsem se konečně dostala za půlku, dnes ráno se mi zrestartoval počítač. Už obnovené soubory to samozřejmě neohrozí, ale musela jsem znovu spustit DiskDigger a znovu dát vyhledat všechna videa. A teď to budu znovu jako pitomeček obnovovat a snažit se podle čísel (místo původních názvů to bohužel je schopné vygenerovat jen mnohamístné číslo) nedělat zbytečně znovu to, co už mám.

Tentokrát ne Brighton, ale Worthing, jehož Pier se tváří zdálky docela podobně, ale stojí za houby a nic na něm není. Leda tak ten výhled. Peří za sebou zanechal vyplašený bažant, který si tak akorát zachránil krk, ale zadek rozhodně ne, a tak mám teď doma košík plný zabodaných per a přemýšlím, co s tím. Co já bych za ně dala vloni, když jsem se chystala na Junktown 😀 Lahvička, to mi udělali obrovskou radost Ashleigh & Burwood, kteří mi vloni nějak nebyli schopni doručit výhru z FB soutěže do Čech, a tak mi ji poslali teď. Je to má už druhá výhra a třetí věci od nich a naprosto je miluju. A ty soutěže dělají každou chvíli a ty dárky jsou naprosto super. No a ta zeleň, to jsou lány medvědího česneku, na němž už nějaký ten pátek ujíždíme. Zelenina zadarmo. A jak je dobrej. Panu M. už chybí ke štěstí jen houby.

Minulý měsíc jsem se konečně pouštěla do reorganizace počítače, konečně jsem strávila nějaký čas na promazávání fotek od toho nejstaršího materiálu, a budu to moct dělat všechno znova. Těším se na to, ale teď to vypadá, že to ještě nějaký čas potrvá, než se k tomu znovu dostanu. Předně budu muset roztřídit všechen obnovený materiál a ujistit se, že to na tu SD kartu můžu vrátit.

Přemítám nad množstvím „práce“ a zábavy, co mám na pomyslném seznamu jen v počítači. Čtení, psaní, blogování, o filmech ani nemluvě, na ty jsem už rezignovala. Možná by to šlo, zorganizovat si ten čas trochu jinak, abych se postupně prokousávala alespoň částí pradávných úkolů, k nimž se pořád nemůžu dostat, protože všechno jiné je důležitější. Ale v organizaci času, když mi do toho neustále někdo něčím vstupuje, jsem nikdy nevynikala.

Cashback z TopCashbacku mi pořád ještě nepřišel, tak jsem si poslala žádost o přezkoumání. Což může trvat i několik měsíců. Tož to jsem zvědavá, co bude a kde byl zakopaný zajíc.

Dnes babysitting. V pátek taky. Ještě v neděli šéfem potvrzovaná informace, že máme samozřejmě volno, protože budou svátky, nějak vyšuměla do neznáma, včera nám šéfka do pracovního diáře zapsala další bejbáč a na mou něžnou připomínku, že jsme tu tak úplně neplánovali být, vzhledem k tomu, že jsou bank holidays, jen vykulila oči a řekla „sorry“, takovým tím tónem jako že „shit happens“. Nejsem si jistá, jak bychom na to měli reagovat v ideálním případě – no, to bych možná i vymyslela, ale ideální případy nebývají moc realizovatelné v situaci, kdy jste ještě na začátku pracovního vztahu a rádi byste ho udrželi v příjemných tónech. Každopádně radost z toho nemáme ani trochu a přidalo mi to trochu na chmurech. Vzhledem k tomu, že do víkendů nám prakticky mohou vstoupit kdykoli, čtyřdenní prázdniny jsou naprostým požehnáním, konečně kus času, kdy můžeme něco plánovat. A vono nic. Přemýšlela jsem přitom třeba i nad nápadem letět na ty čtyři dny domů. Samozřejmě to už není moc realizovatelné a neslo by to s sebou trochu nejen finanční zátěže – pan M. by musel navíc investovat spoustu času do toho, aby mě zavezl na letiště, nebo by mě hodil na vlak a já bych se finančně prohnula ještě o trochu víc… No, šlo by to. Ale díky neplánované páteční práci je ta myšlenka úplně ze stolu a už se jí nemůžu ani zabývat.

Jsem zvědavá, jak se naše vztahy tady a celkově ten pobyt budou vyvíjet. Už teď vidím, že co je ideální nabídka pro někoho, nemusí být ideální pro druhého (duh). Na tohle místo se paradoxně rozhodně víc hodí někdo, kdo má horší angličtinu a snad i flegmatičtější přístup k uklízení. Protože to, co po nás chtějí a jakou laťku nám nastavují, často poměrně zásadně nekoresponduje s tím, jak to měli a dělali lidi před námi, a já si jsem poměrně jistá, že to je prostě a jednoduše naší kvalifikací. Celkem logicky od nás očekávají víc než od druhých, protože líp makáme a víc rozumíme, bohužel je škoda, že se to neodráží ve výplatě. To bych pak v podstatě asi ani necekla. Ten, kdo přijde po nás, tu laťku holt zase bude muset trochu snížit, aby si moc nevyskakovali.

Místo čtyřdenní nepřítomnosti tedy vláčně plánujeme pár výletů – ono se uvidí podle počasí a nálady, ale ověřujeme si, že jsme nedojeli na místo, kde by se to moc dobře vyplácelo, takhle vláčně plánovat. Například kdybychom měli už něco zabookované, nějaké přespání mimo, zajímalo by mě, jak by to šéfka řešila. Zaplatila by nám za zrušení nebo by byla schopná sehnat si na to hlídání někoho jiného? Někdy je škoda, že nejsme lháři, život bychom měli mnohdy určitě o dost jednodušší, ale bohužel nejsem schopná říct, že je něco problém, když to ve výsledku není vyloženě problém, jen osina v zadku.

Těším se ale stejně na ten dlouhý víkend, i když je nabouraný. Uděláme si pár výletů, budeme mít snad čas na nějakou zábavu i konečně tu počítačovou „práci“, možná podnikneme nějaké socializační aktivity, a koneckonců příští týden, až budou děcka znovu ve škole, i ta práce bude zase trošku zpátky v kolejích. Všechno není zlé, to ani náhodou. To jenom já jsem s blížící se devětadvacítkou nějak čím dál kritičtější.

Ale je krásně…