Eliminovat je třeba hlavně stres

Usrkávám horký grog ze svého oblíbeného hrnku z Poundlandu, poslouchám zenové rádio na shoutcastu, uklízím, vzpomínám a přemýšlím.

Vzpomínám na to dobré, co mi dala práce v prvním pekařství – na tu přátelskou pohodu, kterou jsme si vytvořily nejen s jednou kolegyní (kdepak je té super holce konec!), ale i se skvělou hajzlbábou z vestibulu metra. Na to, jaká byla na té prodejně v zimě kosa, kterou při celodenní víkendové šichtě, kdy se po krámě prohnal možná tak mravenec, ale zákazník určitě ne, nedovedlo rozbít nic než právě ten grog. Sama bych si netroufla – vždyť jsem byla v práci! Ale když mi ho nabídla Vlaďka od záchodů a řádně to zdůvodnila po svém vlastním peprně se vyjadřovacím stylu něčím v tom smyslu, že na to máme při té pakárně sakra nárok, tak jsem si teda dala říct, a byla to fantazie 😀 Narozdíl od svetru, groček dokázal prohřát i zkřehlé ruce a zhmožděné srdce, takže bylo člověku hned veseleji a dostala se do něj trochu vánoční nálada, i když musel smrdět v práci o svátcích. Od té doby si vždycky, když si ten grog dávám, na tuhle maličkost vzpomenu, jak to bylo pěkné, jak mi po zbytek toho dne práce odsýpala a jak mi to pomohlo překonat pracovní depku. V takových zaměstnáních by vůbec ta troška alkoholu měla být povinnou zaměstnancovou výbavou.

Přemýšlím, jak je fajn mít ještě tolik času do Vánoc a být zrelaxován, inspirován a duševně nabit. Necelých pět dní, co u mě pan M. teď strávil, proběhlo jako pohádka. Zezačátku mi to až tak nepřišlo, ale pak se to nějak všechno proměnilo a já si uvědomila, že je mi vážně krásně. Zase jsem si připomněla, jak směšně jednoduché je prokousávat se skrz „velké“ úkoly ve dvou; nebo ani ne ve dvou, stačí, když je ten druhý u toho a může vás kontrolovat. Minulý týden jsem se chválila za takové drobky a teď mám hotovo nebo rozděláno tolik věcí, a nemám potřebu si je zapisovat pro vzbuzení pocitu dobře odvedené práce. Ten pocit mám prostě i bez toho.

Přesto jen zmínkou – konečně jsem si zašla k ortopedce a objednala se na rehabilitace s bolavou nohou, kde mám prý zánět šlach. Mám objednané nové ortopedické vložky, dlabu na to třikrát denně dva malé prášky, denně chodím na pouštění elektřiny do nártu a těším se, až to zabere a já budu moct zase chodit normálně a ne přes patu.

Pana M. jsem také přiměla, aby mi konečně přeinstaloval notebook. Už je to hotovo a já mám hroznou radost. Ne že by to zatím přineslo nějaké výsledky, ale ten pocit, že se to konečně spáchalo, je ohromný. Už trochu horší je to s obnovou zálohy, kvůli nějaké mrše virové se mi to nedaří spáchat, mořím se s tím už půl dne a prostě to nende. A tak proháním notes avastem a hledám, kde je co špatně.

Taky jsme to nezvládli se záložkami v prohlížeči. Pan M. svatosvatě přísahal, že se mi po opětovném přihlášení do Chromu načtou, jelikož jsou svázané s mým Google účtem, jenže nepočítal s Murphyho zákony, a protože jsem si ty záložky nezapsala, po tom slavném přihlášení se mi načetly pouze záložky mnoho měsíců staré, ještě před velkou čistkou, z níž mimochodem vznikl tenhle Ultimátní seznam epických článků o všem možném, které vřele všem doporučuji přečíst, pořád jsou aktuální.

Takže jsem v hyperrychlosti prolezla Správce a skoro všechno vymazala, neb to už nebylo aktuální. Přišla jsem o docela dost založených článků a aspoň desítku zajímavých e-booků, co jsem je měla rozečtené na Scribdu, ale netruchlím. Jsou to věci, k nimž bych se teď stejně dlouhou dobu nedostala, a až je zase budu potřebovat, jsem přesvědčená, že si je zvládnu znova najít.

Přivedlo mě to na myšlenku, že by mohlo být zajímavým minimalistickým cvičením jednou za čas prostě všechny záložky totálně smazat. Vůbec je neprocházet, nečíst jejich názvy, prostě čau, pryč, delete za deletem. Ono totiž co tam může být tak fantastického, že to člověk nebude schopný znovu najít? Neřeknu, mít v horní liště pár nejpoužívanějších stránek, abych furt nemusela znovu zadávat adresu, ale přidávat si v jednom kuse do záložek další a další „super“ články, které si „jednou“ přečtu? Začínám si čím dál tím častěji opakovat to heslo z obrázku. Dost to pomáhá při rozhodování.

Uklízení jako by mě čím dál tím víc bavilo, třeba dnešní odpolední třídění propisek, čištění všech odkládacích ploch a rozmisťování svíček místo obvyklé záplavy ledabyle pohozených předmětů. Je to tím, že je toho míň a výsledky jsou víc vidět? Nebo tím, že poslední cca týden, dva, se u nás doma konečně něco děje, za pár dní přítomnosti pana M. máma doořezala svůj nový koberec, s tátou stloukli většinu nového nábytku a vedle to konečně začíná k něčemu vypadat? Miluju, když tu i někdo jiný dělá něco takhle „velkého“. Je fajn pro změnu mít pocit, že táhneme všichni za jeden provaz směrem k příjemnějšímu bydlení a ne že se s rodiči přetahuju.

Máma mě dokonce ani nesjela, že jsem jí debordelizovala, umyla a přerovnala léta nečištěnou poličku v kuchyni. Oceněn byl i můj částečný zásah ve špajzu – konečně se tam dá projít a ověřila jsem si, že by stačilo málo a na té podlaze by nemuselo být nic, jen to trochu líp přerovnat a něco málo povyházet či dát jinam. (Nevím, proč mají mnozí lidé pocit, že spižírna = skládka všeho bordelu, co ho nemáme kam jinam dát.)

Taky jsem se probudila s inspirací na vyřešení příborového šuplíku, který mi pije krev už co jsem přijela, a vlastně mi ji pil už dlouho předtím. Ani to nechtělo moc, jen prostě zase trochu přerovnávání, aby se v jiném šupleti udělalo místo na to, co do tohohle podle mě nepatří. U nás je hrozně těžké dělat takové změny. Tak, jak to bylo, to bylo prakticky od počátku věků, a nemůžete chtít po staroušcích, aby se učili, kde je odedneška ta jejich vidlička 😀 Takže jen zlehýnka, ale i tak se v tom konečně dá orientovat. Šuplík je nesmyslně hluboký, takže příborník vždycky byl zasunutý vzadu a před ním se válela spousta vařeček, míchátek a tak dále. To je teď všechno jinde, příborník je konečně vpředu, aby bylo ksakru vidět, kde jsou lžíce a kde vidličky a aby to furt někdo nemixoval (!), vlevo jsou naprosto debilní nože, které bych nejradši vyhodila, a v příborníku jen ty normální, tedy funkční 😀 Normální lžičky (stejně ale, kolik lidí tady bydlí, padesát??) jsou konečně oddělené od těch superdlouhých, které jsou sice fajn (zvlášť když máme hodně vysokých skleniček a hrnků), ale najít v tom zmatku tu jednu krátkou bylo vždycky o nervy. Teď už to ale dává smysl a díky nové bublinkové folii, kterou jsem objevila schovanou za hrnci (Ikea rulez, to už se mělo taky používat dávno) to nebude klouzat dozadu a vůbec to i tak nějak vypadá líp. Mám radost.

Nový pokoj: in progress. Sjednocování barev mě baví. Na řadě je skládání pohovky, kupování stolu a polic na šanony (načež se milá maminka konečně přestěhuje z mého pokoje, oujé! 8) :D) a řešení rostlin na okně. Něco jsme minulý týden přesazovaly, něco už má ale dojeto i po přesazení a půjde to prostě pryč. A skoro všechno potřebuje nové ladící květináče. Strašně se těším, až to bude hotové a budeme moct začít přemýšlet o takových blbinách jako jsou obrázky na stěnu.

A konečně můj pokoj! Jak říkám, uklízí se tu čím dál tím snadněji, až jsem z toho dostala chuť už zítra vybalit vánoční dekorace a pustit se do vánočního zvelebování. Najednou mi přišlo, že čekat až na Štědrý den vlastně vůbec nedává smysl, advent už je teď, tak proč si ho nezpříjemnit? Jen asi holt bude třeba se hecnout a umýt okna, aby to mělo fakt formu, a taky si co nejdřív chci zajet pro stromeček. Ten sice do pokoje půjde opravdu až na Štědrý den, ale chci ho mít letos vyřešený s předstihem a vyhnout se všem zbytečným stresům.

Napadlo mě, že chci hrozně moc mít místo ve skříních i proto, že když ke mně přijede pan M., chci mít možnost nabídnout mu pár polic. Ta myšlenka mě nadchla a už jen z té představy je mi příjemně. Myslím, že je to oficiální. Nikdy předtím u mě nikdo přechodně nebydlel a police nepotřeboval. Nikdy předtím to nešlo, nikdo jiný tu nebyl vyloženě vítaný. I když byli rodiče vždy vesměs vstřícní, vždycky jsem cítila, že ten dotyčný je tu tak trochu navíc a že nepasuje a nabourává domácí pohodu. Pan M. zato zapadl perfektně. Ochotně pomáhá, s čím se dá, vysazuje dveře, stěhuje nábytek, v jednom kuse něco vaří, chodíme spolu nakupovat a každý sám za sebe si chodíme po pochuzkách, už jen chybí, aby dostal klíče od bytu. Přijde mi to svým způsobem šilené, a přitom úplně normální a nenucené. Naši považují pana M. za součást rodiny a tenhle nový člen je tu vítaným osvěžením a jako by to všechny inspirovalo ke změnám. I když možná tomu přikládám zbytečně moc důrazu, možná je to jen shoda okolností. Každopádně vím jistě, že tohle je ono. A i když je to skvělé a perfektní, stále to má potenciál překvapit a vylepšovat se, což je na tom vůbec to nejlepší.

No co víc bych už mohla chtít než chlapíka, co přeinstaluje, přestěhuje, umyje, utře i uloží nádobí, spraví, nakoupí, navaří quornové lasagně či výtečné křupavé bramboráky a ještě navrch kořeněná jablíčka ke kakau? A pořád má dost energie a chuti se věnovat i mně samotné a masírovat mi záda.

Zítra rozmrazím mrazák a budu se u toho uculovat nad myšlenkou, jak báječného mám chlapa a jak super jsou tyhle Vánoce.

V lednu se spolu jdeme nechat profesionálně vyfotit, tak jsem fakt zvědavá, jestli z toho vyleze alespoň jedna použitelná společná fotka, abych nemusela zneužívat rok staré úlovky jako tenhle 😀 Plus completely unrelated myšlenka: rozhodně musíme o svátcích zajít do Starbucksu na Gingerbread latte <3