Expecto Patronum!

Včera jsem si tak pracovala na něčem pro Klub Snílků, když mě to něco přivedlo po docela dlouhé době na Pottermore. Pro ty, kdo nevědí, Pottermore je stránka pro všechny milovníky světa Harryho Pottera, kam J. K. Rowling a spol. vkládají neuvěřitelné množství doplňujících informací, příběhů, fantastických ilustrací, historie, a taky třeba kvízů, kde můžete v krátké chvíli zjistit, do které koleje patříte, jakou máte hůlku a nebo taky třeba celkem nově, jakého máte patrona.

A právě s tím patronem jsem tam včera měla takový zážitek, že už mi to nedalo a řekla jsem si, že se s vámi podělím právě o svoje výsledky a co je na nich tak zajímavého. Budu víc než ráda, pokud se tu najdou nějací další potteromaniaci (věřím, že ano :)), kteří buď také mají profil na Pottermore, nebo si ho v náhlé vlně inspirace založí a následně třeba napíšou podobný sebepsychologický článek nebo alespoň komentář. Zajímalo by mě totiž už to, jestli to takhle bláznivě realisticky vychází i vám.

Takže začneme kolejí. Jak už jste nejspíš poznali z erbu nahoře, vyšel mi Nebelvír. Tam se asi není až tak čemu divit. Nebelvír je kolej pro lidi, kteří jsou schopni chrabře bojovat za své přátele, špatně nesou nespravedlnost, dovedou být velmi tvrdohlaví, neb jim nejspíš často nelze upřít velké ego, někdy jsou velmi chytří, jindy to ale platit nemusí – mohou být i méně bystří, mohou jim hůř do hlavy lézt data a úkoly, přesto ale nezapřou to, že vždycky přispěchají pomoct kamarádovi, vždycky mají vlastní názor na to, jak by věci měly vypadat, a neotálejí za tu svou představu bojovat, byť by za to měli být nespravedlivým systémem trestáni.

Jsou to jinými slovy snílci a bojovníci za principy a ideály, kteří často jednají impulsivně a bez přemýšlení, co svým jednáním způsobí. Cítí prostě, že je to správně, a tak jedou, hlava nehlava.

Tedy taková je moje představa Nebelvírů, respektive možné důvody, proč mě tahle kolej táhla vždycky nejvíc. Jakožto lev znamením jsem vždycky přirozeně tíhla i k jejich symbolu lva v šarlatovém poli, a přestože šperky rozhodně preferuji stříbrné, zatímco barva Nebelvíru je zlatá, jde spíš o symboliku – o to, že my lvi (Nebelvíři?) se rádi předvádíme, občas jsme okázalí a dovedeme být i štědří, byť je sporné, nakolik jde o dobrou vůli a nakolik o dobrý pocit z toho, že nás to vybarví v dokonalém světle. Myslím, že je to většinou trocha od obojího.

Koleje jsou jen čtyři a jejich charakteristiky jsou tak vyhraněné, že pokud vás některá kolej vždycky táhla, je pravděpodobné, že svými odpověďmi v kvízu se do ní dostanete, byť jsou ty kvízy stavěné takovým způsobem, že do poslední chvíle nevíte a jste napnutí jako kšandy. A to mě právě na Pottermore tak strašně baví. Nejsou to pitomé kvízy á la Facebook, jsou to opravdu magicky a úžasně vymyšlené věci, které vás donutí přemýšlet nad svou odpovědí, a vždycky si vyberete. Nevím, jestli je sestavovala sama Rowlingová, ale je to paráda.

Nebelvír tedy není až takový šok, navíc k tomu můžeme přičíst fakt, že je to vůbec oblíbená kolej, protože Harry Potter, a tak dále. Ale co ty další věci?

Moje hůlka je z ebenového dřeva (anglicky ebony), 11 a 3/4 palce dlouhá, obsahuje pero z fénixe a je lehce pružná, ne však moc. Vrátí se zase vždycky rychle do původního stavu.

Tak si to rozeberme.

Že bych měla vyloženě vztah k ebenovému dřevu, to nevím. Dřevo mám obecně ráda a vždycky se mi líbilo tmavé, protože bylo mnohem elegantnější a většinou i dražší. Eben je pro mě luxus a taky jsem vždycky ošmatávala všelijaké ty ebenové figurky, hlavně kočky nebo draky. Bavila mě jejich vůně, hladkost, a hlavně mě vždycky fascinovalo, jak může být tak malé množství dřeva těžké. Eben balancuje na hraně otázky, jestli je to dřevo nebo kámen – miluju oboje a eben ty obě věci svým způsobem slučuje, čímž se do značné míry stává něčím magickým a opravdu luxusním, něčím, co splňuje více mých požadavků na estetično a zajímavo, takže mému egu a lásce pro tajemno samozřejmě maximálně vyhovuje, že právě z ebenu má být moje hůlka.

Víc mě ale na první pohled trklo to, že když jsem byla poprvé v Anglii, měla jsem tam jednu zamilovanou kočku. Byla to první kočka, s níž jsem měla vztah, kromě těch našich vlastních doma. Učarovala mi nejen tím, že si zvykla pravidelně o víkendech, kdy jsem si přispávala, vskakovat otevřeným oknem do mého útulného kouzelného bytečku, hupsnout mi do postele, poťapat mi deku mokrýma tlapkama a pak tam se mnou ležet a příst, dokud jsem se nevykopala vstát, ale taky tím, že byla černá jako bota, hladká jako samet, měla žluté oči a tím pádem splňovala dokonale mou představu čarodějnické kočky a já jsem ji prostě milovala, takže když jsem pak musela odjet, trhalo mi srdce, že už ji nikdy neuvidím. A tahle báječná černá kočka se jmenovala Ebony.

A co 11? To taky není jen tak. Jedenáctého jsem se narodila a je to také jedno ze dvou čísel, která mě celý život vyloženě nadpřirozeně pronásledují. Mimo jiných podivností se mi totiž také podivně často stává, že se podívám na hodiny a je 11:08. (Ha, teď jsem na sebe něco práskla, co?! 🙂) Ne, není to tím, že by ty hodiny byly zaseklé, jsou to různé hodiny. A taky se nedá říct, že by to byl nějaký naplánovaný, rutinou ovlivněný zvyk, protože mám velmi různorodý život, každý den je jiný a rozhodně každý rok je jiný. Nevstávám nikdy ve stejnou dobu, popravdě tenhle čas obvykle zaspím, pokud jsem zrovna bez zaměstnání 😀 Ale stává se mi to tak často, že to zkrátka už spadá do kategorie „extrémně divné a nepochopitelné“.

Pokud jde o tu doložku 3/4, tam se snad dá říct jen to, že k HP světu tak nějak patří láska k nástupišti 9 a 3/4, kterou mám taky. Baví mě, že je to něco zvláštního, divokého, bláznivého. 3/4? Nedělejte si šašky z průvodčího! Všechno běžné má číslo jednoduché, zaokrouhlené, prosté. Já mám ale 3/4. Je to rebelie, je to něco, co vybočuje, je to zábava a celkem to odpovídá mé povaze.

V centimetrech má moje hůlka necelých 30, k čemuž snad můžu jen říct, že trojka je další (nejen) mé oblíbené magické číslo. Ale zrovna tenhle detail za tak závažný zase nepovažuju…

Její jádro, ovšem? Jaké jiné jádro by vůbec mohla zrovna moje hůlka mít, když má virtuální identita má právě Fénixe za příjmení? Fénix je mé zamilované bájné zvíře, o čemž si můžete přečíst víc v mém článku Proč právě Fénix?, kdyby vás to zajímalo. Veškerá jeho charakteristika a spojitost s ohněm, zkrátka existuje milion důvodů, proč by přesně tohle mělo být v mé hůlce, ale otázka je – jak by ty důvody mohl znát Pottermore? Hůlku dostanete krátce po registraci a nevzpomínám si sice, co v těch otázkách přesně bylo, ale nemyslím si, že bych tam vyplňovala něco tak osobního či konkrétního, aby na tohle mohli přijít, o což je to fantastičtější výsledek. Nicméně čteme-li si dodatkové informace o povaze této hůlky, nemůžeme než souhlasit, že jinou hůlku bych snad opravdu mít nemohla:

„Toto uhlově černé dřevo má působivý vzhled a reputaci a je velmi vhodné ke všem druhům soubojové magie a na přeměny. Eben je nejšťastnější v rukách těch, kteří mají kuráž být sebou samými. Často nekonformní, velmi individuální nebo spokojení se statutem outsidera, majitele ebenových hůlek lze najít jak mezi členy Fénixova Řádu, tak mezi Smrtijedy. Podle mé zkušenosti, nejlepší spojení pro ebenovou hůlku je jedinec, který bude pevně stát za svými přesvědčeními, nezávisle na síle vnějšího tlaku, a nenechá se lehce odradit od svých záměrů.“ 

Ee, koho mi to jen připomíná…

„Je to nejvzácnější z druhů jader. Fénixí pera jsou schopná nejúžasnějšího rozsahu magie, nicméně může jim trvat déle než například jednorožčímu či dračímu jádru, než se tato schopnost projeví. Projevují ze všech nejvíce iniciativy, občas jednají z vlastní vůle, což je vlastnost, kterou mnoho kouzelníků a čarodějek nemá rádo. Fénixí hůlky jsou vždy ty nejvybíravější, pokud jde o jejich potenciální majitele, jelikož stvoření, z nějž jsou stvořeny, je jedno z nejvíce nezávislých a odpojených od světa. Tyto hůlky je nejtěžší zkrotit a přizpůsobit a jejich loajalita je obvykle pracně získaná.“

Že by ta hůlka byla tak trochu jako kočky, u nichž právě tuhle vlastnost nezávislosti a toho, že si jejich přízeň musíte získat, naprosto miluju? A možná i tak trochu jako já…?

Ve světě HP nic není jen tak, takže i na délce tak trochu záleží. Jedenáct palců spadá perfektně do stupnice normálního rozsahu (9-14 palců). Kratší hůlky si obvykle vybírají jedince, kterým něco charakterově chybí (nesouvisí to s fyzickou velikostí), takže na tom asi nejsem až tak zle 🙂

Flexibilita hůlky samozřejmě obvykle odpovídá flexibilitě majitele. V tomhle případě asi záleží na tom, o jak důležitou věc nebo přesvědčení jde. Pokud mi někdo hrubě a unáhleně zkouší vnutit svůj názor na něco, v čem se ten můj dost liší, rozhodně nepochodí. Nejsem ignorant a vím, že moje názory jsou v podstatě jen vytříbenou snůškou názorů druhých lidí, dotvořenou mými vlastními zážitky a zkušenostmi. Je otázkou, zda vůbec existuje něco jako vlastní názor, podle mě je to téma k debatě a jsem o to víc otevřená právě takovým debatám a diskusím, jimiž se ostatně názory nejlépe tříbí a upravují. A jsem rozhodně ochotná své názory tříbit a upravovat, ovšem musí k tomu dojít řádnou diskusí s řádnými argumenty zbavenými ega. Jak mi někdo něco nutí prostřednictvím svého ega, tak já to prostě cítím, i kdyby to náhodou on sám nevnímal. Což se stává. Já pak cítím, že víc než o diskusi jde danému člověku o to mě pokořit a ponížit, a přes to vlak nejede. Tak si myslím, že i tohle máme s tou hůlkou společné. Fénixí hůlka totiž není idiot a myslím, že taky umí přiznat chybu. Jen možná bude v tomhle tvrdohlavější než já – přece jenom se tu bavíme o fénixovi, což je rozhodně vznešenější a úchvatnější stvoření, než jsem já.

Než přikročím k závěru, tedy k mému včerejšímu šoku s Patronem, zmínila bych ještě krátce kolej, do níž bych patřila v americké škole čar a kouzel Ilvermorny (o níž jsem se dozvěděla taky až včera). Historii atd. si můžete přečíst na Pottermore, což jsem jako správná Hermiona udělala, abych věděla, do čeho jdu, než do toho půjdu. Pak jsem si udělala test a dopadlo to opět zábavně – ze čtyř kolejí (Ilvermorny se v tomhle celkem podobají Bradavicím), kde jedna zastupuje tělo a má v oblibě bojovníky, druhá je duší a láká dobrodruhy, třetí je hlavou a sbírá vědátory a čtvrtá je srdcem a přijímá léčitele, jsem zapadla do koleje Ptáka Bouřliváka (to zní strašně, v angličtině je to o hodně lepší Thunderbird), což je ohromný zlatavý pták podobný orlu, který svými křídly dokáže vyvolat bouři. Snad se budu opakovat, ale zase, nepřipomíná vám to něco nebo někoho? 😀 Možná nějaké jiné bájné zvíře, co vypadá krpet jako orel a má zlatorudé peří a dlouhá pera ocasní?

O tom, že bouřky miluju, snad ani nemusím mluvit…

Přesuňme se ale k finální lahůdce, kterou je můj Patron. A tady už prosím opravdu žerty stranou, vůbec nechápu, jsem v šoku, okouzlená, ale začínám také být značně paranoidní, protože to prostě nemůže být náhoda, ani nic, co jsem někam napsala, ovšem co jiného by to bylo?

Co je Patron, to vám teď nebudu vysvětlovat, protože jako správní potteromaniaci to víte, a kdo není potteromaniak, nevěřím, že by tenhle článek tak zevrubně četl až sem 😀 Případně si to najděte 😉

Vybrání Patrona na Pottermore bude relativně čerstvá záležitost, protože když jsem profil zakládala (a není to víc než rok), určitě to tam nebylo. Ten proces je naprosto magický a napínavý, takže jsem si užívala už to a div bych si u toho neohlodala nehty, kdybych na to měla v tu chvíli čas. Patron je pro mě něco podobného duševnímu zvířeti, a co se spirituálna týče, právě tohle je otázka, kterou bych jednou chtěla rozluštit. Hrozně by mě totiž zajímalo, jestli by to byl fénix nebo spíš kočka, a jestli by to náhodou nebylo něco úplně jiného (ale spíš ne).

Pominu teď otázku mé nejšťastnější vzpomínky, na tom teď tak nesejde, byť mi to od včerejška hlodá v mozku a budu se nad tím muset opravdu zamyslet, jestli se mám kdy v budoucnu ubránit mozkomorovi.

Tenhle kvíz je opravdu nádherně vizuální a otázky, které klade, jsou tak nekonkrétní, že prostě není možné, aby na jejich základě vybral něco tak padnoucího a přitom pro mě šokujícího, zároveň ale nemůžu uvěřit tomu, že by to byla náhoda.

Na otázky se odpovídá intuitivně – déšť, vítr nebo slunce? Přes, pod nebo okolo? A podobně. Rozhodně se mě nikdo nezeptal, jestli bych chtěla, aby můj Patron byl pes, kohout nebo stonožka 😀

Nicméně když se mezi stromy v tom ztemnělém lese přede mnou vyrýsovala stříbřitá kočka, musela jsem se usmívat jako retard a ačkoli je to šílené, už dlouho jsem z ničeho neměla tak opravdovou šílenou radost a nebyla tak dojatá. Na férovku jsem se málem rozbrečela a hned jsem běžela googlit, co znamená „Tortoiseshell„, jelikož můj Patron neměla být jen tak nějaká random kočka, ale právě takováhle, a mně zprvu nedošlo, co to znamená.

Takže si představte ten šok a nedůvěru, jakou jsem okamžitě k tomu všemu pojala, a paranoiu, kterou to ve mně vyvolalo, když mi google předhodil obrázky želvovinových koček (mohlo mi to dojít, kdybych se nad tím anglickým výrazem zamyslela), což jsou kočky, kterým říkám „hyeny“ (prostě tak na mě působí, jak jsou strakaté), naprosto je miluju a hrozně bych chtěla takovou jednou mít O.o

Tohle už prostě není normální! Není absolutně možné, že by Pottermore tohle věděl z něčeho, co jsem tam někdy psala, těžko by to mohl vědět i kdyby vytahoval data z googlu, protože těmhle micinám jinak než „hyeny“ neřeknu a z toho si internet nic nespojí, tak jak to sakra může vědět? A na to, aby to byla náhoda, je to nějak moc, ne? 😀

Můžu se tedy tím pádem podepsat pod twitterový status jednoho člověka (viz odkaz obrázkem), který je v šoku z toho, že mu vyšla „želva“ (tak těmhle kočkám říkají kočkaři :)), když právě jeho kočka doma je „želva“. Hashtaguje to slovem terrifying (děsivé) a dodává, že J. K. Rowlingová ví nějak moc. True story, bro.

Ok, podobně bych se zděsila i u ragdolla, sibiřské kočky, britské modré nebo u černé kočky. Miluju samozřejmě více plemen. Ale vzhledem k tomu, kolik jich existuje, stejně je to dost velká náhoda, aby se kvíz trefil do jednoho z těch dvou, k nimž mám nejsilnější vztah a které mě nejvíc fascinují. Černé kočky a „želvy“ jsou z těch mých milovaných totiž asi jediné, které bych označila vyloženě za magické a fascinující. Ten zbytek by nebyl až tak wow.

Mimochodem těch možností, co vám může vyjít, je asi 150 O.o

Tak, teď to víte. Víte, že jsem blázen, a dozvěděli jste se zase jednou něco o mně, a vězte, že si nikdy nepřestanu přát a snít o tom, že se jednoho dne probudím do světa HP a budu moct chodit do kouzelnické školy a ve volném čase zírat do plamenů krbu ve společenské místnosti. Nezřídka se mi zdává, že bojuju s různými protivníky pomocí kouzel a křičím „Expelliarmus“, abych je odzbrojila, nebo „Petrificus Totalus“, aby se nemohli ani hnout. Tohle všechno mi ten sen zase trochu zkonkretizovalo, protože teď už vím, čím na ně budu mávat, a kdyby se náhodou objevila nějaká ta depka (chci říct mozkomor), tak vím, čím se nejlíp bránit. Kočky jsou totiž proti mozkomorům stejně nejlepší, není-liž pravda?