Festival Fantazie 2018

Miluju tyhle vesmírné náhody. Že se jednoho dne stane něco zdánlivě bezvýznamného a o něco později to najednou vyústí v něco ultra významného a nějakým způsobem vám to vlastně změní život.

To jsem takhle na Junktownu potkala jednoho člověka. Mám pocit, že jsem ho tam viděla už před dvěma lety, ten obličej už prostě odněkud znám, ale nějak jsme se neseznámili, byť jsme se na sebe párkrát v davu usmáli jako že „čau“.

No a on mi najednou po festivalu píše, že se omlouvá, že se nepřišel seznámit, že to považuje za fatální chybu a že to musíme napravit. Musím říct, že mě to dostalo. Miluju tyhle vesmírné lidi, co dělají taková románová gesta, co by „běžný smrtelník“ neudělal, protože „by to bylo divný“ a „takhle se nikdo nechová“. Většina lidí by si prostě řekla, no co, seznámíme se třeba jindy, a neozvala by se, i kdyby si stokrát říkali, že je to škoda. Bylo by jim to prostě blbé. Ne tak tomuhle člověkovi.

A jak jsme se tak bavili, co bychom mohli podniknout, vypadla z něj úplně banálně další vesmírně významná věta, že teď jede na týden na Festival Fantazie a jestli nechci jet s ním.

Jasně, u většiny lidí by se mi v takové chvíli rozsvítila v hlavě kontrolka, hlavně teda u většiny chlapů, ale to tak nějak poznáte, jestli to ten člověk myslí nějak „nevhodně“ nebo jestli je to úplně obyčejné lidské pozvání jakože „jestli chceš, stav se, já tam prostě budu“. Já mám strašně ráda lidi, kteří jsou takhle čistí, přímočaří a upřímní, ono jich moc není. No ale i tak jsem v první chvíli myslela, že to spíš nevyjde, že mi to časově nejde do plánu (poslední dobou je ve všem totální chaos), že to pana M. nebude zajímat a kecy prdy, no prostě zkrátím to, nakonec to po notné dávce plánování a řešení vyšlo a my jsme tam oba ve středu ráno vlakem odfrčeli 8)

Festival Fantazie! Každoroční vícedenní setkání všech geeků, o němž jsem asi nikdy neslyšela a vůbec to nechápu. Je to tradiční záležitost, sjíždějí se tam lidi všech možných fandomů a přesto, že je to dost velká akce, na které potkáte docela slušný dav lidí, furt si to nějak udržuje intimní pohodovou atmosféru, možná i proto, že si tam všichni rozumí v jedné obrovské věci – všichni jsou tam pošahaní geeci, ujetí do nějakého seriálu nebo nějaké hry, a to obvykle takovým způsobem, že většina „normální“ populace v jejich okolí je nechápe nebo z nich má srandu. Představte si, že tenhle přístup vašeho okolí berete jako samozřejmost, a pak se najednou stane, že přijedete někam, kde je naopak samozřejmost, že takovou divnost máte, a čím víc jste do něčeho zažraní, čím víc toho o nějaké takové věci víte, tím víc jste cool. Svět postavený na hlavu! A paradoxně tam člověku dojde, že takhle by to mělo být vlastně normální, že vás nikdo nesoudí a naopak jste na tom stejně. Je to místo, kde i sociofob může být bez obav sám sebou – čím víc, tím líp.

Z důvodu časového presu jsme si mohli dovolit přijet jen na dva dny, přesto jsme ale stihli objevit hned několik důvodů, proč se tam ještě někdy vrátit:

• je to místo pro nás jako dělané. Já osobně jsem ujetá hned do několika seriálů/filmů/knižních světů, například Doctor Who, Hvězdná brána, Star Trek (v současnosti ho už nijak zvlášť nežeru, ale vyrostla jsem na něm a nějaký nostalgický vztah tam samozřejmě je), Star Wars (duh), Pán Prstenů, Marvelovky atd.. Označit se můžu ale samozřejmě i za pařmena, jako každý správný geek jsem strávila nechutně velkou část svého dosavadního života u počítače, ať už u her nebo jiných virtuálních věcí. Nedám dopustit na Mafii, Simsy a Zoo Tycoon, hodiny a hodiny jsem propařila taky třeba u Poldy, Atlantis, GTA a tuny dalších her.
  Pan M. to má s těmi seriály slabší, ale například na Star Wars nebo Marvelech se naprosto shodneme a na svoje pařmenské aktivity je taky řádně pyšný. Hoďte ho k počítači s Vain Glory, Diablem, StarCraftem nebo Halflife a zabaví se na celý den. Ideální babysitting 😀
• je tam super atmosféra. Snadno si uděláte kamarády, s většinou lidí si budete mít totiž hodně co povídat a celkově pojedete na stejné vlně
• je toho tam strašně moc na hraní a dělání. Furt jsme lítali mezi PC hrami, přednáškami, deskovkovým sálem a venkem, kde se neustále potloukali cosplayeři a bylo možné kochat se různými kostýmy, i se s nimi vyfotit. Po zhlédnutí fotek mi došlo, že jsme toho z kostýmů hodně prošvihli, ale Lokiho jsem tam neviděla, ani Doctora, takže zatim dobrý, nemám nic velkého, čeho bych musela litovat 😀
• což je další věc – letos jsme to pojali obyčejně, vystačili jsme si s geekovskými tričky či v mém případě šmuky, ale příště bych se tam rozhodně jela vyřádit na nějakém cosplayi. Ono to totiž taky není tak těžké. Spousta lidí ten cosplay pojala velmi zlehka, moc se na tom nenamakali, ale všichni stejně věděli, o co jde, a to celkem stačí. Na druhou stranu tam ale bylo i dost lidí, kteří to fakt měli zmáknuté, mně osobně nejvíc zaujal Dr. Strange, který navíc vypadal přesně jako něco mezi Cumberbatchem a Cillianem Murphym, a já třeba zastávám názor, že lidi by měli dělat hlavně cosplaye toho, jako co vypadají (nebo jaké mají třeba vlasy). Například když potkáte u večeře takovouhle Amy Pond (viz foto ->), bude to mít tisíckrát víc efektu než kdyby si někdo nandal jednu z těch příšerných barevných paruk. Paruky v cosplayi jsou vůbec něco, na co bych tu mohla chvíli nadávat, ale to si třeba nechám na jindy.

McGonnagallová zamlada kontroluje chování studentů při čekání na oběd.

Krom toho nás překvapilo a potěšilo, jak je zařízené zázemí. Spali jsme ve sportovní aréně, která je potažena kobercem a dá se na ní rozložit stan (bez kolíků, samozřejmě), nebo klidně spát jen ve spacáku či s dekou, na matraci, karimatce nebo jen tak na zemi. Prostor je to velký, ale z nějakého důvodu tam bylo ticho, klid, ostatně pár lidí tam spalo i přes den a nikdo je moc nerušil, zkrátka jako by celou dobu panoval noční klid, nebo spíš prostě tak, jak by to mělo být v každém kempu – že jsou lidé ohleduplní a zbytečně neřvou. Plno lidí mělo okolo karimatek nebo stanů rozvalené věci bez dozoru, z čehož bylo vidět, že se tam asi nekrade a nikdo se o nic nebojí.

Za zadkem tam máte nejen normální záchody, ale taky sprchy, což je na festivalu velice nevídaná věc a bylo tam i dost čisto. Díky tomu člověk ví, že tam bez problémů bude schopen vydržet klidně celý ten týden, protože se dobře vyspí, má si kam dát věci a kde se umýt, a to jsou ty nejdůležitější věci.

Krom jídla tedy ještě, to už není taková ideálka, ale taky to nebylo úplně špatné. Najíst se tam dalo na několika místech, většinou bohužel smažené věci s hranolkami a cena nebyla nejnižší, ale ten jejich kuřecí řízek byl fenomenálně jemný (možná křehčený, ale mně je to fuk, byla to děsně šťavnatá bašta) a když už vás to nebaví, tak třeba bramboráčky se zelím byly super, mají pár polívek či fazolí, dál tam jsou různé panini, dělají i (bohužel dost předražené) snídaně a taky jsou tam stánky s palačinkami, se zmrzlinou a s kafem. Důležité je, že když se vám nechce nikam dál chodit, tak máte několik možností jídla, a pokud vás ten přece jenom omezený výběr omrzí nebo chcete ušetřit, tak pár minut chůze pryč je na růžku stejnojmenná hospoda, kde možná najdete v denní nabídce i něco jiného a o kapku levnějšího. My jsme další možnosti nezkoumali, ale vím, že podniků je v dosahu víc, a kdo by nechtěl utrácet majlant na snídaních, ten si určitě najde něco lacinějšího v sámošce. V neposlední řadě si tam bambilion lidí objednávalo pizzu, asi taky nebude úplně blbá.

StarGate Atlantis: „To muselo dát práce… přitom je to taková blbost…“

Co se týče zábavy, tak kromě všech pc her, přednášek a workshopů, kde se dalo samozřejmě i leccos vyrábět nebo soutěžit o ceny za vědomosti (pro geeky hotový ráj, konečně ty „zbytečné znalosti“ zúročit :D), jste mohli chodit i na filmy (kam bylo ovšem třeba si zarezervovat a zaplatit místenku), hrát spousty deskovek, které pokud jste neznali, tak vám to někdo vždycky milerád vysvětlil, no a pokud jste se chtěli vyřádit i méně kulturně, tak snad každý večer pořádal některý z conů tématickou párty (byli jsme se mrknout na Potter diskotéce :D), nebo jste mohli jít na později hraný film a hrát u toho třeba drinking game, jak nám doporučil ten můj nový kamarád. To si třeba řeknete, že půjdete na horor a chlastá se vždycky, když se náhle zavřou dveře, když se ozve nějaký zvuk, když je lekací moment, nebo u nehororových filmů třeba vždycky, když se řekne nějaké jméno. No, umíte si představit, že se u toho dá dobře pobavit, ale já už popravdě řečeno tenhle druh zábavy téměř nepraktikuju, protože už mám prostě těch kocovinových dnů pokrk. Když půlku svých dní protrpíte s migrénou nebo prostě hlavobolem jako já, tak si těch dnů, kdy vám je dobře, strašně vážíte. Dělá to ze mě suchara? Možná. Mrzí mě to a chybí mi to? Trochu. Ale nestojí mi to za to. Pokaždé, když mě někdo k podobným aktivitám láká, tak si představím dvě verze zítřejšího dne, a vím, že si radši užiju ten den než abych prochlastala a propařila těch pár následujících hodin. Nj. Shit happens.

Nicméně. Na čtvrtek večer jsme se s tím vším bohužel museli rozloučit, což mi v tu chvíli zase tak nevadilo, protože jsem se začínala cítit hodně unaveně. V sálech bylo toho dne naprosté nedýchatelno a šílené vedro, a jak jsme se snažili všeho nejvíc využít, museli jsme tam být furt. Nechápu, jakým způsobem je tam řešená klimatizace a v čem byla zakopaný pes, ale fakt se to nedalo, a to ani na deskovkách, kde byl ostatně nacpaný komplet celý sál, že jsme si s naší novou láskou Majesty museli sednout až někam dozadu na lavičky.

Tash Kalar

Byla to jedna z her, co nás naučil ten můj kamarád, a narozdíl od těch jiných nás tahle opravdu chytla a zvažuju, že si ji koupím. Je dost jednoduchá, odsýpá, pořád něco děláte a za chvilku je konec. Bavila mě sice celkem i Tash Kalar, ale byla o hodně obtížnější a člověk by si ji musel zahrát několikrát, aby se naučil, co všechno v ní může dělat, a myslím, že opravdu bavit vás to začne až potom. Rozdíl je ale hlavně v tom, že v Majesty vám nikdo moc nemůže zasahovat do toho, co děláte se svými postavami, kdežto v Tash Kalar vám každou chvíli někdo může totálně zhatit plány. A na takovou hru musím mít náladu 😀

Sranda byli i Záchranáři. Hráli jsme to ve středu s partou cizích geeků, kteří nás přibrali – proto říkám, že je snadné si tam udělat kamarády. A mě vždycky baví deskovky hlavně tehdy, kdy mi je vysvětlí někdo, kdo jim dobře rozumí, což byl tenhle případ.

Pro ty, kdo chtějí potrápit fantazii nebo mají rádi detektivky, je super hra Černé historky, kde jeden vždy zná celou bláznivou historku (často bývají ujeté, morbidní nebo krvavé), zatímco druhý má před sebou jen výsledek a musí uhodnout pomocí otázek na ANO/NE, co se vlastně stalo.

S chutí jsme si i znovu po dlouhé době zahráli Carcassonne. A asi nemusím říkat, že v Retroherně jsme oba prožívali silně nostalgické chvíle při hraní Tanků, Pepka Námořníka, Bombermana, Prince, atd. atd..

Myslím, že pokud vás tyhle věci baví, pokud chcete poslouchat přednášky na různá témata k vašim oblíbeným seriálům a hrám, pokud se chcete něco dozvědět, zasoutěžit si, zapařit konzolové a jiné hry svého mládí, nebo se prostě jen družit s lidmi podobného ražení, tak je Festival Fantazie něco, co byste si neměli nechat ujít. Já osobně musela oželet víkendový Doctorcon, což mě samozřejmě žere, ale aspoň jsem se zalepila ve stánku s merchandisem XD Minimalismus holt musel přivřít oči.

A co žerete vy? Rohlíky?

Já a pan Rohlík. Sorry, únava při zpáteční cestě 😀

P.S.: Když už jsem u těch divností, dovolím si vás přizvat na Steampunkový piknik v sobotu 14. července. Tam se totiž taky chystám 8) 

A vůbec. Když přijdete na záchod a tam na vás čeká tohle, tak prostě víte, že bude sranda. A taky byla.