Here we go again.

Slušelo by se tomu dát nějaký začátek. Takže:

Práci jsme hledali zhruba od září, zaregistrovali se u několika agentur a věřili jejich slibům, že nabídky budou – v říjnu jich bude plno! Nebylo. Před Vánoci určitě půjdete na pohovory, když přijedete! Nešli jsme. V lednu se roztrhne pytel! Neroztrhl. Ale to my už jsme měli rozjednanou zkušební lhůtu u jedné jediné rodiny, se kterou se nám vlastně podařilo vůbec mluvit. Začalo to „týdnem, dvěma“, ale za pár dní už nám z agentury psali, že by to byl měsíc, jestli souhlasíme. Jelikož jsme neměli nic jiného, řekli jsme si proč ne, ale ještě než jsme stačili odpovědět, už nám psali znova, že prý nám rodina chce tu pozici nabídnout s tříměsíčním trialem.

Vesměs v tom nebyl velký rozdíl, jestli jeden nebo tři měsíce, ale s tím měsícem jsem si ještě nějak mohla nalhávat, že to je jenom na chvilku. Se třemi to najednou bylo prostě buď ano nebo ne, a my jsme vlastně nikdy nikam nejeli bez nějaké lokální české podpory – vždycky jsme přebírali rodiny po někom jiném (s výjimkou mého úplně prvního au-paiření před dvanácti lety) nebo jsme měli na místě kamaráda, který nám psal, ať přijedeme, že je to tam super. No ono třeba nakonec až tak úplně taky nebylo, ale aspoň jsme z toho na začátek neměli takové nervy 😀 Ale teď? Všechno jsme si to představovali trochu jinak, celý ten proces byl zdlouhavý a únavný, komunikace s agenturami byla přehlídkou trollingu („My bychom rádi pracovali někde poblíž Surrey.“ – „Ok. Co byste řekli na nabídku v Edinburku?“) a nakonec jsme vlastně neměli z čeho vybírat. Buď to riskneme a pojedeme sem, nebo budeme dál sedět doma na zadku a čekat, že nám něco spadne do klína.

Máme co ztratit? Ani moc ne. I kdybychom tady nezůstávali víc než pár týdnů, vyděláme si slušné peníze. Jde jen o nepohodlnost balení se a cestování se spoustou věcí – pan M. měl po kamarádech v UK uloženou slušnou hromadu krabic s potravinami nebo různým muzikantským vybavením – a taky o osobní hrdost. Nevím, proč se tak bojím, že to nevyjde. Možná proto, že si nedovedu vymluvit, že to, že to nevyjde, nemusí nutně znamenat, že jsem já něco nezvládla. Asi jsem příliš zatvrzelá v přesvědčení, že přesně to to znamená.

Tenhle druh práce je ovšem hlavně o chemii. Ta samotná práce je celkem vedlejší, i když bude-li mít rodina příliš pitomé či nepohodlné požadavky, může mi to ve výsledku notně kazit náladu a dojem, ale hlavně je to o tom, jestli si sednu s dětmi a s paní domu. Tu totiž budu mít za zadkem nejvíc, a ať už je to jakkoli, vždycky to bude takový hod dvou koček do ringu. Nevíte, jestli se budou vzájemně snášet a tolerovat, jestli si dokonce sednou, nebo jestli budou lítat chlupy. Momentálně to neví ani jedna z nás, a tak visí ve vzduchu taková nejistota. Věřím ale, že se to brzy rozplyne, protože po prvním týdnu nejpozději už budu mít dost jasnou představu o tom, jak to tu chodí. Jen je to celé tak nějak úplně jiný proces než jak to bylo doposud, protože poprvé nemáme žádný kontakt na lidi, kteří tu byli před námi, a co se tu všechno událo před naším příjezdem, o tom máme jen kusé informace.

Je toho tolik, nad čím bych se teď mohla rozplývat. Třeba jak moc se naše nové bydlení podobá všem těm pinům, co mám uložené na Pinterestu, a že to tak vlastně nejspíš byla další vesmírná objednávka, byť opět malinko zmršená (to už tak u mě bývá :)). Mohla bych rozepisovat, co všechno se mi tu líbí nebo nelíbí, co bych udělala jinak a co si z toho už v tuhle chvíli odnesu do budoucna. Ale je ještě strašně moc brzo. Ještě jsme ani nezačali pracovat. A tak si tu jen odložím tenhle krátký začátek a budu doufat, že tahle nová kapitola fénixího příběhu bude mít velmi šťastné pokračování, že tady zůstaneme a budeme se mít dobře, že tu budeme mít brzo všechno, co potřebujeme, a nic navíc, že budeme mít konečně šanci zkusit si zařadit do života víc zero waste systémů a dělat si všechno po svém, jak jsme se na to těšili celý loňský rok.

Jo. Snad to bude fajn.