Hluboký lednový sebezpyt

Nedávno na mě odněkud vyskočilo takové předsevzetí jako „Zbav se svého nejvíc toxického zvyku.“ Původně mě v souvislosti s tím napadlo několik úplně jiných zlozvyků, ale včera jsem četla několik naprosto neuvěřitelných článků (tedy hlavně neuvěřitelných prací, kterou do ní autoři dali, upřímností a vtipem), a když jsem pak večer usínala, jako bych měla nějaký moment osvícení nebo co, protože mi došel jeden další zvyk, nebo jak to nazvat.

Nejlíp na to asi sedí „sebedestrukční balíček pocitů a akcí (či spíš neakcí)“, ale berme to jako pracovní název, protože něco takového asi miliony nevydělá.

Tenhle balíček automaticky spustí funkci ve chvíli, kdy narazím na internetu na někoho, komu se daří, hlavně tedy v blogosféře, v psaní a prodeji e-booků, ale i v jiných odvětvích. Představte si, že si strašně moc přejete mít v těchhle oborech úspěch, ale furt nic – hlavně proto, že pro to asi nic moc neděláte, a vy to víte. Taky víte, že ti lidé, kteří ten úspěch mají, něco udělali. Víte, že jim to nespadlo na hlavu a i si myslíte, že to jsou (někteří) vlastně v pohodě lidi, nic proti nim významně nemáte. Přesto jim závidíte.

Moje závist v tuto chvíli vychází (bavím se o určitých konkrétních situacích, rozhodně to takhle nemám u všech lidí) hlavně z pocitu, že si to dotyční nezaslouží. Což je na jednu stranu blbost, vím, že si to zaslouží a vím, že to jsou fajn lidi, kteří se na to nadřeli a toužili po tom a teď jsou šťastní, to je super. Jenže tady přichází kámen úrazu celé virtuální sféry. My, jako blogeři, instagrameři, fotografové, básníci atd., my jsme v podstatě umělci. A nemyslím to nějak namyšleně, to bych se musela sama sobě zasmát, ale chci vysvětlit, jak fungujeme.

To, co světu dáváme, prochází chtě nechtě přes filtr a čtenář z toho nakonec získává často zavádějící, mylné nebo prostě o trochu posunuté informace, než jak všechno doopravdy bylo. To je naprosto normální. Platí to o článcích, které si vždycky člověk vyleští za pomoci vlastní slovní zásoby, vlastního humoru, ale vůbec i vlastního náhledu na realitu (protože všichni dobře víme, že každý de facto žije ve vlastním světě, každý vidí věci jinak), platí to i o fotkách, které – zvlášť, ale nejenom na Instagramu – vždycky zachycují nejen malý vyjmutý kousek reality, ještě ho ale notně vylepší. Tyhle filtry, a zase nemluvím jen o fotografických, jsou naše filtry vnímání, dodávají atmosféru. Obzvlášť v dobách, kdy jsem ještě fotografie upravovala ve Photobucketu, jsem jim dokázala filtry vtisknout atmosféru, která se přitom vůbec neshodovala s tím, co na místě viděly moje oči nebo co by viděly oči někoho jiného. Ale pozor, shodovala se dost s tím, co viděla moje duše.

Jsem zároveň dlouholetý bloger, který neustále, ať už vědomě či podvědomě, upravuje realitu, prosívá ji filtrem vlastních představ a nálad a takovou ji předává dál. Dělá to spousta lidí a jestli je to dobře nebo špatně, o tom můžeme diskutovat, znám příklady obojího, ale je to prostě umění.

Jsem ale také dlouholetý čtenář, a byť tohle všechno vím, stejně jsem sama neunikla pasti, kterou na nás – čtenáře – líčí autoři. Taky jsem se zamilovala do spousty blogů a taky obdivuju spoustu krasavic na fotkách, a taky mi srdce taje a kňučí při pohledu na opravdu nádherné krajinky, zátišíčka atd.. Přestože vím, že realita, kterou by na místě viděly oči, by byla pravděpodobně o něco jiná, nebo by se přinejmenším mixovala s vědomím toho, že jste například kvůli té krásné fotce krajiny museli jít pět hodin túry příšerným terénem a pohádali jste se s partnerem, což vám notně zkazilo den. Nebo že jste nad zachytáváním toho nádherného zátiší s čajem přemýšleli jen nad tím, že musíte zítra do práce, kde vás terorizuje šéf a vy z toho máte nervy už nadranc. Nebo že vedle vás celou dobu hlučeli nějací pitomci a všude po zemi byl bordel. Ale to se do článku a do fotografie nedává, čtenáři se nabídne něco krásného, nad čím se může zasnít a co může milovat a obdivovat.

Asi je to ten rozpor a rozčarování, zmatek, který z toho mám v hlavě, co mi nakonec způsobuje spuštění toho balíčku. Zvlášť tam, kde znám naleštěnou uměleckou verzi a zároveň realitu, u mě při pochvalných reakcích obecenstva nějak asi dochází k frustraci, kterou si pak vybíjím částečně na autorovi a částečně sama na sobě. Přeju mu to a líbí se mi, co vytvořil, zároveň ale podvědomě toužím říct jeho čtenářům „jo, a jestlipak jste viděli, jak to tam vypadá doopravdy? To vám neukáže, ha!“. Někdy přitom i sám autor dojde k uvědomění, čeho se svým filtrováním dopustil, a pokusí se to napravit nějakým článkem, kde vám tu realitu skutečně dá nefiltrovanou a vysvětlí, že nic není ve skutečnosti tak, jak vám to servíruje. Jenže naše mozky jsou na takové věci naprogramované a obrněné. My víme, nebo si to v tu chvíli uvědomíme, že to, co jsme do té doby hltali, nebyla úplně realita. Oceníme upřímnost autora, jsme nadšení, že je tak bezprostřední, ale od příště už mu tu krásu a svým způsobem lež chtě nechtě hltáme znovu, a o to ještě víc. Mozek takové věci vyblokuje.

Problém toho mého balíčku je nicméně hlavně v dalších krocích. Úspěch takového jedince u mě způsobí frustraci z absence vlastního úspěchu a z nevědomosti, kudy kam a co mám vlastně dělat, abych ho taky dosáhla. Vykřížkuju to, nechci o tom slyšet a jdu dělat něco jiného. Nechci o tom slyšet hlavně tam, kde mi dotyčný nikdy neřekne víc o té realitě za tím, nikdy se nesvěří se svým tajemstvím, byť na něj určitě nemá patent a vesměs to nebude nic tak převratného – prostě jen opravdu dost práce a kreativity, ale taky nějaké technické know-how, protože bez toho ve virtuálním světě taky nelze uspět.

Dopadne to tak, že jsem frustrovaná, nic nevím, závidím, gratuluju, ale nikam se nepohnu.

A teď do toho vstupuje moje včerejší rozjímání. Zprvu jsem vůbec nevěděla, že je tohle nějaký můj zvyk nebo návyk nebo problém. Pak jsem si říkala, proboha, jak se tohohle mám jako zbavit? Dělám to už roky. Pak mi došlo, že celé to rozjímání způsobilo těch pár článků, co jsem toho dne četla, a zamyslela jsem se, co na nich bylo jiného. A bylo to hlavně to, že konečně opravdu řekli něco nového, něco inspirativního, něco, do čeho vložili spoustu práce a nic za to nechtěli, a hlavně se podělili o detaily a návod, jak dosáhnout téhož. A to je asi to, co jediné mi z toho může pomoct.

Musím zapomenout na tyhle pro někoho superlidi a na jejich chyby. Nesmím se zaměřovat na nenávist k tomu, jak si „klamáním“ lidí získávají podporu. Není to klamání jako takové, je to prostě běžný umělecký projev a úplně normální marketing, takže by mě to nemělo zvedat ze židle a podle mě jediný důvod, proč zvedá, je právě ta trocha závisti k tomu. Protože se jedná taky o můj obor a mohla jsem to být já.

Jestli je mám sledovat dál, musím se od nich učit. Úspěšné blogery je třeba brát víc jako kontakty, víc jako návod. Čistě business řečí, ostatně, dá se na jejich úspěchu svézt, když nic jiného. Někteří neposlouží jako dobré návody, protože nic neřeknou, a ty bych asi sledovat neměla, ale včera jsem se dozvěděla spoustu zajímavých tipů od blogerky, která to viděla podobně jako já, měla úspěch a neměla nejmenší problém opravdu říct, jak si vydělává blogem, včetně konkrétních odkazů na stránky, které jsou skvělé třeba na affiliate marketing. Takových článků jsem už četla desítky, ale málokdo vám opravdu řekne, čím konkrétně a jak to dělá.

Musím se na svoje blogování přestat dívat očima, kterýma jsem to dělala doteď. Za ty roky jsem prošla třemi platformami a x různými představami o sobě samé, různými sny a podobně. Pořád bojuju s tím, kdo vlastně jako bloger jsem a k čemu, a svým způsobem pořád hledám svůj hlas a téma. Jsou věci, co mi v tom brání, například si částečně myslím, že to prostě neumím – tedy prorazit – jako český bloger a že by mi bylo líp mezi anglicky píšícími, jenže se k tomu neodhodlám, protože miluju vás, miluju svoje čtenáře, vy jste moje rodina a já se prostě bojím, že velká část z vás by mě dál už nesledovala. Možná vás jen podceňuju.

Samozřejmě to ale nejste jen vy, brání mi i vlastní, přece jen zarytý kus Čecháčka, který ví, že x věcí pro anglický svět nebude fungovat, obraty, hlášky… a dvoujazyčně psát odmítám, si představte, že bych tuhle litanii měla ještě překládat do angličtiny! No to by mě ani ve snu. (zrovna krásný příklad takové cimrmanovské hlášky, kterou bych tam ani nedostala…)

Ale jazyk nejazyk, určitě bych si ten sen mohla splnit i v mateřštině, jen se na sebe musím začít dívat opravdu jinýma očima a přestat se srovnávat, což je úkol asi tak jednoduchý jako nechat si narůst delší zuby, takže na tom pracuju už roky a určitě nepředpokládám, že to přijde jen tak.

Suma sumárům, včera jsem dostala velkou inspirativní injekci a teď mi to všechno víří v hlavě a přemýšlím. Nejsem si zatím jistá, co z toho vyleze, takže se obávám, že pro ty, kdo dočetli až sem, nebudu mít připravený žádný světoborný závěr, sorry. Mám skoro dokonce pocit, že z toho velkého vnitřního otevření očí nebude možná žádný výrazně viditelný výsledek, alespoň ne v dohledné době, ale co já vím. Zatím vím jen to, že jsem udělala správně, když jsem si minulý rok řekla, že na to dlabu. Že se nebudu nutit do článků a že se nebudu rovnat s lidmi co do blogerské aktivity a mít pocit, že musím publikovat jen epické světoborné články – a o to se už opravdu nesnažím, to je jedna výhra, pomohlo mi to rozpustit jeden blok.

Jsem celkem spokojená s tím, jak si teď můj blog stojí, a už nejsem tak nejistá, protože vím, co mě čeká tenhle rok. Vím, o čem budu psát, a jak chci, aby to vypadalo, a s tímhle v mysli se mnohem snáz plánuje nějaký směr, celkové téma. Mám pocit, jako bych se teď na to všechno dívala z větší dálky a s mnohem širší perspektivou.

Jsem travel bloger? Ano i ne. Občas. Rozhodně jsem expat bloger, sonda do myšlení někoho, kdo často žije v jiných zemích, a co se mu honí hlavou jak doma, tak při životě v zahraničí. A snažím se všechno řešit minimalisticky, žít jednoduše. Snažím se meditovat a žít uvědoměle. Z toho vychází spousta zkušeností s životem v cizích zemích, s cestováním jako takovým, ale i se zvládáním vlastních nešvarů a vlastního stresu v extrémních situacích. Protože člověk mnohem snáz odhalí, co má uvnitř a kým je, když se vytrhne z vlastní bezpečné zóny a vypadne do jiné země, a mnohem důkladněji tak otestuje svoje schopnosti to všechno zvládat. Všechno to má sloužit jako inspirace pro někoho, kdo si sám neví někdy rady se životem, a je jedno, jestli chce pomoct cítit se dobře tam, kde je, nebo jestli skrytě touží vyletět do světa. Oboje je super a oboje podporuju. Někdy mám pocit, že nemám téma a že neznám svoje čtenáře. Že ani žádné nemám a že je to tím vlastně beznadějné. Ale on si každý článek má šanci najít vlastní čtenářstvo. Taky nesleduju některé blogery od hlavy k patě jen proto, že mi jeden jejich článek zachránil život.

Letos si prostě budu brát inspiraci od těch, kteří se o ni nebojí podělit, a mám nějaké plány a představy, jak to tu bude vypadat, a s tím už se dá pracovat. Bude tohle rok, kdy začnu vydělávat blogem? Netuším. Možná o to ani nejde. Možná nakonec přijdu na to, že to vlastně ke štěstí vůbec nepotřebuju.