Hřích a wishlist

BNNZhřešila jsem. Mám z toho odletu nervy přece jen trochu na pochodu, takže přiznávám, když jsem nemohla sehnat to, co jsem zrovna sháněla, načlo mě to dost na to, abych podlehla staršímu vábení, které v sobě už nějakou dobu nosím, ovšem z nějž viním hlavně mámu a pana M.. To oni do mě totiž pořád drbou, že už se na tu mou starou sepranou parku nemůžou dívat 😀

A tak jsem si v Camaieu koupila novou. Podobně jako ty tlusté ponožky mi to trochu leží v žaludku, v podstatě takové unáhlené nákupy považuju za svou osobní prohru, ale když mi konečně něco tak slušelo a padlo, nemohla jsem to tam nechat. Navíc to vlastně až tak unáhlené nebylo, spíš jsem unáhleně sebrala veškeré ty narážky a přemýšlení za poslední roky a udělala konečně ten krok. Z toho můžu mít radost. Je přece jenom nová, pěkná, z krásného a příjemného materiálu, a navíc tmavě modrá, což je přece jen proti té seprané (dávno ne)černé pokrok, a cítím se v ní dobře. Ta stará ve mně popravdě napůl vyvolávala dojem, že je jedno, do čeho se obléknu, protože tou bundou navrch to stejně zabiju 😀

Ale je to pro mě hřích, protože z duše nesnáším kupovat si novou, hezčí verzi něčeho, co už mám a co skvěle funguje 😛

Jenže jsem došla k závěru, že jinak to dilema asi nevyřeším. Ta bunda se sama nerozpadne a dokonce i tehdy, když jsem jí zapomněla v Berouně, se to nakonec vyřešilo a dostala se ke mně zpátky. Hlavně ji ovšem miluju pro její multifunkčnost, lehkost a kompaktnost, a přece jenom měla v sobě i kus elegance, i v tom jetém stavu, a mám-li se jí vzdát, pak prostě potřebuju de facto to samé v novém, protože žádná sportovní bunda se nedá použít do elegantní verze outfitu, a žádný pěkný kabátek jsem za ta léta nesehnala, aby mi padl a odpovídal zároveň i mé „neelegantní“ povaze šatníku. Jsem hadrnice, přiznávám, a jakkoli se snažím o styl, obvykle nakonec zvolím to, co je mi nejpohodlnější. Parka je prostě něco mezi a pro mě je to asi holt ideální.

Tak mám tedy novou bundičku a s ní trochu obavy o to, co udělám s tou starou, a taky se trochu bojím té menší zvolené velikosti, neb to v podpaždí při předpažení přece jen dost táhne. Nicméně si nemyslím, že by zrovna to byl pohyb, který dělám často, ta větší velikost by mě mrzela, neb ta menší mi sluší mnohem víc, a doufám, že mi vydrží přinejmenším stejně dlouho jako ta původní.


V té souvislosti, a i proto, že jsem v posledních dnech hodně trajdala po krámech, mi došlo, že se mi v hlavě kupodivu začíná tvořit jakýsi wishlist.

  1. termofor. Každý měsíc se znovu a znovu tvrdě ujistím v tom, že ho bohužel potřebuju. A chci takový ten v pleteném kabátku. Takové ty plyšové chlupaté obaly jsou roztomilé a úža na omak, ale to se nedá normálně prát.
  2. vintage mlýnek na kafe. <3 Jednak mlýnek potřebuju, a jednak se vždycky zamilovaně koukám po těch klasických ručních. Takže je asi na čase si přiznat, že to je něco, co si budu muset pořídit.
  3. Ashleigh+Burwood náplň do aromalampy. Dochází mi. Samozřejmě jsem pořád závislá na Vanilla Bourbonu, ale zkusila bych i něco nového, třeba mě láká nová kolekce elementálních vůní, konkrétně samozřejmě ta „ohňová“ 🙂
  4. laptop. Já vím, že to říkám už roky, ale ten můj už opravdu, opravdu dodělává 😀 Myslím, že to nebude dlouho trvat, a to i přesto, že jsme před Vánoci koupili novou baterku. Apple to asi nebude, ale musí to být malé, lehké a musí se na tom dobře psát.

BeFunky Collage

Zrovna tenhle konkrétní mlýnek stojí příšerný majlant, ale vím o krámě, kde mají přijatelnou hranatou dřevěnou verzi (takovou tu klasiku) za necelých 700 stovek. To ještě jde.

A ještě uvidíme, jak to nakonec dopadne s pohorkami. Zítra přijede pan M., tak to rozseknem.

Vinted opět pozastavuju a opět si nadávám, že jsem si nedala víc práce s vyřešením odnosu do sběrných kontejnerů, protože bych určitě dala dohromady alespoň jednu, dvě tašky. Na druhou stranu se občas ukazuje, že je fajn mít doma staré hadry. Pokud se totiž zadaří, v červnu bych se strašně ráda zúčastnila post-apokalyptického festivalu Junktown, a na ten si budu potřebovat vyrobit řádně post-apokalyptický kostým. Něco málo už mám, ale ta pravá práce teprve přijde, alespoň pokud mi neutečou omezené lístky. Snad mi to vyjde, hrozně se na to těším, i na to vyrábění 🙂

Vůbec to po návratu vypadá, že by se mohly konečně začít dít věci. Naši konečně reálně uvažují o nové kuchyni (což by mohlo vyústit i v předělávání koupelny a dalších věcí), u babičky se konečně (a na můj popud, jsem na sebe pyšná) taky debordelizuje, na chalupě se letos bude taky hodně dobourávat (minulý víkend jsem se tam zajela podívat na zbouranou kůlnu, byl to hodně zvláštní pocit) a táta by chtěl, abychom společně navrhli, co a jak bude, a v neposlední řadě začíná mít máma konečně plné zuby našeho zastavěného kutlochu, takže květne, těš se. Třesu se na to všechno jako kocour na smetanu 🙂

Nějaké to další počtení:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.