I’ll be home for Christmas…

…please have some snow and mistletoe and presents by the tree… ♬

Přišli dva chlápci doručit nový koberec do mámina pokoje. A ten jeden vypadal přesně jako válečný Doktor. Sice mladší, ale jinak totálně on. Made my day 😀

„Říkáte první patro? Ukažte mi schody.“

Jestli jsem včera měla ze sebe radost, že jsem oběhala všechny důležité pochůzky, dnes ji mám při pohledu z okna dvojnásobnou. Ne, že by mi vadil sníh, to právě naopak, ale mínus jeden stupeň? Za nic si nemůžu vzpomenout, kdy jsem naposledy zažila takovou zimu. Připadá mi to úplně přízračné, jako by se mi to jenom zdálo.

V Anglii taková zima nikdy nebyla. A nevzpomínám si, jestli byl vloni o Vánocích a Silvestru v Praze vůbec sníh. Každopádně je to už hrozně dlouho, co jsem nějaký viděla. Přitom teprve až ten sníh dělá předěl mezi podzimem a zimou. Dokud nepřijde, nedokážu se pořádně naladit do vánoční atmosféry, nevnímám pořádně ani to, že už je prosinec. Ale jak trochu nasněží, pouštím Bublého album Let It Snow a mám sto chutí běžet pro vánoční světýlka a ověsit jimi okna, ať všichni vědí, jak moc už se těším.

A zároveň mám už zase trochu strach. Je prosinec, a to znamená, že je na čase začít se dívat po práci na příští rok, a mně se zase napůl nechce. Doma je pohodlno, doma je rodina, a strašně se mi nechce zase bát, jestli bude ve Skotsku všechno tak, jak to potřebuju, abych byla šťastná, zase se seznamovat s novým prostředím a dělat nové chyby. Předevčírem jsme volali záchranku k babičce – zlobí ji tlak, vylétává do hrozných cifer, a mně v tuhle chvíli přijde na hlavu někam odjíždět. Jako by na tom nějak sešlo – vždycky, když odjíždím, dobře vím, že některé věci nebo lidi možná vidím naposledy. Vždycky se toho dost změní, než se zase vrátím. Ty nejtrvanlivější páry se rozcházejí jakoby nic, kamarádi vytvářejí nečekané nové kombinace, mizí obchody a podniky a vyrůstají nové, ale vidět to v takhle bezprostřední blízkosti je něco jiného, najednou to začíná být o dost reálnější a já si čím dál tím víc uvědomuju, že dospělost mimo jiné znamená ztrácet své nejbližší, a přicházet na to, že i ty nejzákladnější věci v životě, které jste považovali za samozřejmost, jako že máte domov, kde jste vyrůstali, a rodiče a babičky a další příbuzné, prostě časem přestanou existovat a bude jen na vás, abyste si poradili. Už vám nebudou krýt záda a už vám nikdy neporadí.

O to víc jsem si naprosto jistá rozhodnutím zůstat tu tak dlouho. Tři měsíce, i klidně víc, vůbec to není moc. Letos se snažím z podzimu a zimy vytřískat co nejvíc a být tu, po ruce, na dosah, kdyby cokoliv. Kromě pár věcí jsem všem vesměs zakázala mi něco k Vánocům kupovat, a na oplátku to i ode mě bude letos chudší, myslím. Nechci se nutit do dárků a nechci nikomu dávat krámy, které beztak nepotřebuje. Chci prostě jenom být doma s rodinou a užít si svátky, hezky klidně, v teple. Hlavně no stress a žádné lítání po obchoďácích. Koupím si krásný voňavý stromeček a jako každý rok se s ním budu mazlit, očuchávat a hladit mu větvičky, a zdobit ho budu s posvátnou úctou a nevyčíslitelnou radostí. Letos chci opravdu hrát na zážitky a doufám, že to všichni pochopí. Vždyť na co bych proboha potřebovala dárky, když můžu péct s babičkou cukroví nebo se jít s panem Mysteriózním, až zase přijede, projít po zasněžených vánočních trzích na předražený kelímek svařáku a držet se přitom za ruce v teplých rukavicích? Nemůžu se nabažit tátova luskání v kolenou, když prochází bytem, a jeho smíchu, a s mámou si taky užijeme srandy, pokud ji zrovna nesjíždím sarkastickými přísery, o něž si prostě vyloženě říká, stejně jako o mravokárné přednášky o jejím způsobu stravování.

Doma je prostě doma.