Itinerář: Tresco -> Praha

Je neděle. Poslední den, který strávíme na Trescu, a naše poslední noc. Pořád přemýšlím, jak jsme si to představovali a jestli to tomu odpovídá, a pořád nedovedu vymyslet kloudnou odpověď. Ono na to vymýšlení není zase tolik času.

Popíjím mátový čaj. Pro chuť, pro uklidnění, a taky protože se právě potýkám s druhým dnem dámského období a jako obvykle i tentokrát to stojí za to. Výjimečně z toho ovšem mám radost, neboť jsem se bála, že to na mě přijde zrovna zkraje tripu a to by nebylo vůbec dobré. Takže si to trpění doma v teple vlastně celkem užívám 🙂

Panu M. zatím patří pokoj. Já radši sedím na jednom místě, protože jinak bychom se nikam nedostali. Je totiž zapotřebí, aby zabalil ještě jednu poslední krabici, která se bude posílat, a pak si chceme dobalit kufry, respektive to prostě připravit tak, abychom viděli, kolik máme místa na jídlo a podobně.

To jídlo se vymýšlí taky, bohužel uvařit a udělat všechno, co bychom chtěli, už nemáme kdy. Z posledních sil se pan M. včera zbláznil a upekl dva cheesecakey a dva plechy čokoládových muffinů, udělal dvě domácí tabulkové čokolády a čtyři pekáčky lasagní 😀 Dneska ho sice chytá ještě že bude dělat pralinky jako dárek pro šéfovou a do toho vymýšlel polévku a sushi ale myslím, že nakonec bude třeba tím časem dost šetřit, protože hlavně se musí připravit sendviče/wrapy na cestu, a co se toho zbytku potravin týče, kromě těch, co se vejdou do té poslední krabice holt budou muset zůstat tady, nedá se svítit.

Myslím si ostatně, že přehnaně lpět na tom, kolik jsem utratili za pár pitomých konzerv a nějaké falafely nikomu neprospěje, zvlášť když drtivá většina jídla, co po nás zůstává, se k nám dostala zadarmo. I párky, z nichž pan M. dělal boloňskou do lasagní, byly zadarmo. Myslím, že můžeme s klidem vypustit z hlavy myšlenku, že vyhodíme nějaké peníze, ve skutečnosti to vůbec není pravda. Samozřejmě člověk vidí ty možnosti, co všechno ještě mohl vařit a péct, ale c’mon, co Tresco Trescem stojí, vždycky odsud lidi odjížděli, zanechávajíce po sobě kuchyně plné jídla. To je prostě tradice a kdo jsme my, abychom ji porušovali? 🙂

Kromě balení a chystání jídla nás čeká barvení a stříhání vlasů, uklízení (uklízím a myju nádobí už několik dní a pořád tomu není konec, no bodejť, když se pořád něco vaří, peče a matlá), procházka, cesta do školy, kde je třeba se pokusit vytisknout přepravní papíry k putující krabici, a očekáváme taky návštěvu – dva nováčci, které jsme v posledních týdnech měli několikrát na „hlídání“, projevili zájem o náš člun, tak se na něj přijdou podívat a my budeme doufat, že za něj snad ještě něco dostaneme.

Po tom všem by mělo být zapotřebí už jen vyprat a doklidit a zítra ráno svlečeme postele a jedeme. V osm dvacet pět jsme už na člunu a začíná naše cesta domů.

• Nejprve jedeme na St. Mary’s, kde nás rovnou převezou na letiště a tam budeme asi hodinu čekat.
• V 10:25 nám to letí a dvacet minut nato jsme v Land’s Endu, odkud nás dovezou shuttle busem do Penzance. To bude naše oficální rozloučení s čímkoli s Trescem a ostrovy Scilly spojeným. Fňuk 🙂
• V Penzance budeme trávit noc. Takže zítřejší mise bude najít co nejdřív přijatelný hostel nebo B’n’B, tam si odložit a pak protrajdat zbytek dne případně po okolí – i když ono toho v Penzance moc k vidění není, o tom už něco víme. Hostely jsem si zjišťovala, Penzance je dost předražená, hlavně v centru, ale vím o nějaké YMCA ubytovně a nějaké YHA ubytovně, které vypadají obdobně a obě jsou za dost levný peníz. Zkoušela jsem samozřejmě dohledat i couchsurfery, ale jeden přijatelný je momentálně na dovolené, a druhá paní se nám neozvala. I to se holt stává.
• Ráno 15. prosince vyjíždíme v 9:10 Megabusem do Exeteru, kde budeme v 13:05 a tady nás čeká první a hlavně pro pana M. velice BIG DEAL událost 🙂 Řekněme, že si nechal vyrobit na zakázku kytaru od velice slavného výrobce kytar, který ty kytary vyrábí také pro jednoho velice slavného hudebníka, kterého pan M. totálně uctívá (já ho samozřejmě taky můžu, ale jako nekytarista to zase tak neprožívám :D). A s tímto velice slavným výrobcem si pan M. domluvil osobní schůzku, během níž by se s ním rád vyfotil a měl by získat i podpis na tu svou novou kytaru, kterou pak nechá vyzvednout a poslat do ČR, abychom se s ní nemuseli tahat.
  Další zastávka v Exeteru je jeden shop, takový jakoby metalshop, který je kupodivu poblíž a kde mají podle internetu i různé steampunkové věcičky. Tak jsem zvědavá.
  Po zbytek dne máme volno k prozkoumávání Exeteru (zatím jsem neměla příležitost hledat tipy, co si nenechat ujít, ale na to snad bude času dost v Penzance) a večer bychom se měli přesunout  na autobusové nádraží, odkud nám ve 2:00 ráno jede další Megabus do Londýna.
• V Londýně budeme tedy 16. prosince cca v osm hodin ráno, a v první řadě bude třeba zajít někam do metra a vyzjistit, jak je to tedy s tou zatrolenou TravelCard, Oyster Card a s London Passem. Až tohle budeme mít vyřešené, pravděpodobně naše první zastávka bude ubytovna, kde již máme zařízené ubytování (kdyby se něco podělalo, tak bude první zastávka Starbucks, kde budeme na notebookách jako šílení hledat ubytování jiné 😀 Modlím se, aby k tomu nedošlo, modlete se za nás taky, prosím), a pak máme zbytek dne na trajdání. Podle energie a situace by to mohl být Camden Town, ale ještě nevíme. Možná spíš první den zůstaneme poblíž centra, kde ostatně budeme bydlet, a trochu se projdeme po nám už notoricky známých lokacích tam. Mně hlavně zajímá vánoční stromeček, doposud se do mě neměla šanci dostat nějaká vánoční atmosféra, takže v tomhle na Londýn spoléhám.
• 17. prosince náš čeká další vánoční dárek, který jsme si tentokrát nadělili společně – jedeme navštívit studia Harryho Pottera ve Watfordu 🙂 Podle času a toho, jak se nám podaří vymyslet dopravu, si po nich ještě pravděpodobně střihneme jeden surreálný zážitek navíc, a to hlavně pro mě. Od studií to totiž není zase tak daleko k místu, kde jsem bydlela, když jsem přijela poprvé v osmnácti do Anglie jako au-pair, a kde jsem nakonec pracovala v rodinné vegetariánské restauraci mých host-rodičů, a pan M. projevil zájem se podívat alespoň do té restaurace, aby věděl, kde to všechno se mnou a láskou pro Anglii začalo. On ten samotný dům, kde jsem bydlela, je o vlakovou stanici blíž, ale problém je, že ta vlaková stanice je od něj bláznivě daleko a strávit hodinu a půl procházkou sem a tam jen proto, abych se podívala na cizí barák a rychle zase běžela pryč, než mě někdo nahlásí za šmíráka… 😀 Šlo by to samozřejmě udělat i jinak. Ideálně zaklepat, nebo se ještě líp domluvit dopředu s rodinou (myslím, že tam ještě žijí) a prostě říct, že se stavím a jestli by mě nechali ukázat panu M. přístavek, kde jsem poprvé v Anglii bydlela se svou kamarádkou (myslím, že by se mu ostatně hodně líbil a že dost odpovídá představě mého vysněného bydlení, když tak o tom přemýšlím. Velikostně tedy rozhodně, bohatě.
  Jenže já s těmi lidmi žádný kontakt nemám, jednou jsem jim poslala pohled, jednou dopis, oni ani neodepsali a to je všechno. Nikdy mi neposlali e-mail, nikdy se nezajímali, jak se mám, a to i přesto, že jedno z jejich dětí mám v přátelích na facebooku. Je to nejstarší syn, kterého jsem nikdy na starosti neměla, už tehdy tam nebydlel, a v dnešní době hodně cestuje. My spolu nekomunikujeme, ale z cestovatelského zájmu tam jeden druhého máme, takže teoreticky tohle by se dalo jako kontakt využít. Jenže s tou rodinou si prostě co říct nemám a nedivila bych se, kdyby si mě ani nepamatovali.
  Takže se asi podíváme jen do té restaurace, snad si tam něco dáme a pak pojedeme zase do Londýna. Tak trochu doufám, že bych tam mohla potkat někoho z tehdejších zaměstnanců, protože to jsou popravdě lidi, kteří mi vážně chybí a na něž vzpomínám, paradoxně. Ta rodina sama mě nijak zvlášť nezajímá.

• 18. pak máme taky de facto celý den na Londýn, opět se uvidí, jestli Camden Town, Covent Garden nebo prostě co nám na ten den zbyde. V blíže neurčenou hodinu, podle toho, jakou najdeme dopravu, se pak přesuneme do Brightonu.
• V Brightonu opět přespáváme na dvě noci, tentokrát u dvou couchsurferů, na což se hrozně těšíme jakožto na svůj úplně první zážitek s CS. Brighton nám chybí velice a kromě všeho toho, co už známe, bychom měli poznat i další věci, třeba naši hostitelé nám slíbili vzít nás do nějakého příjemného pubu, pak máme kontakt na jednu slečnu, která nás málem hostila, ale bohužel už někoho má, nicméně psala, že ji to hrozně mrzí, protože zníme jako ideální hosté 🙂 A tak jsem jí nabídla, jestli se s námi tedy přesto nechce aspoň sejít. Zatím odpověď nemám, ale třeba to vyjde a potkáme víc nových lidí. Vidět bychom se měli taky s Danielem, hudebníkem, s nímž jsme se potkali kdysi v Anglii na svatbě našich kamarádů, a posléze jsme s ním jeli jamovat na Seven Sisters. A opět podle situace, možná si jeden den zajedeme na výlet do Worthingu a případně navštívit Cye, zahradníka naší předchozí host-mum Ashleigh. Tentokrát nemáme velké cuky navštěvovat vyloženě ji, zvlášť proto, že nám už nějakou dobu vůbec neodpovídá na zprávy, a přitom víme, že je v pořádku, ale Cy nám chybí hodně, takže to by bylo super.
• 20. prosince už nám pak tedy zbývá se jenom přesunout z Brightonu do Londýna na Gatwick. Tam cca v 23:00 nasedneme na letadlo do Prahy a v jednu ránu místního času se tedy na Ruzyni (no sorry, ale „na Havlovi“ říkat nebudu) potkáme s mou mámou, která si nás přijede vyzvednout 🙂 (celá žhavá :D). O cca 40 minut později (snad míň, podle dopravy) se už budeme škrábat do schodů u nás doma, všechno nám bude připadat hrozně divné, stejné a jiné, uvítají nás splašené kočky, které se budou divit, co je to za povyk uprostřed noci, a my po řádném uvítání a snad jen lehkém vybalení (případně noční svačince) zapadneme do postele.
• Později téhož dne nás čeká návštěva kina a nových Hvězdných Válek. A pak samozřejmě spousta dalších věcí, na kterou se už teď těšíme a nemůžeme dočkat. Až to oběhneme, pan M. pojede domů a bude Štědrý Večer. A já budu zas doma sama s rodinou a tuctem koček. Ach 🙂

Doufám, že bude po cestě trocha času aspoň na jeden mezičlánek, a zároveň doufám, že nebude nic moc o čem psát 😀 Nechci žádné komplikace a nepříjemnosti, ráda bych si to celé co nejvíc užila, protože jsem ještě nikdy nic podobného nepodnikla a je to tak naše další společné poprvé.

Tak bon voyage 🙂

P.S.: Kolegové nováčci přišli, člun neviděli a ani nechtěli. Tak nic, no. Nakrmíme popelnici.