Jak byla rodina pryč a jak jsme měli návštěvu

Vůbec teď nestíhám psát. Klasika.

Naše první návštěva odjela a jak se snažíme zařídit druhou, přicházíme na to, že to není zdaleka tak jednoduché, jak jsme doufali. „Můžete tu mít klidně návštěvu“ je sice hezká věta, ale vynechává, co všechno se k tomu váže, tedy hlavně to, že čas návštěvy prakticky vybírá šéfová podle toho, jak se to hodí jí – stejným způsobem nám dala jedinou možnost při zařizování dovolené, a taky se nelibě vyjádřila k tomu, že bychom tu naše maminky měli na dva týdny, to prý je moc dlouho. V tom s ní sice souhlasím, za daných okolností je podle mě týden dostatek, ale způsob, jakým to řekla, mi dal znát, že případné další návštěvy tu nakonec přece jen nejsou nijak zvlášť vítané. Chtěla jsem třeba zařizovat, že by po maminkách přijel i můj táta dejme tomu s bráchou a jeho nějakou slečnou, jenže jsem z posledních zpráv pojala k celému procesu silné nechutenství, a tak o tom, že bych ubytování nabízela i dalším pár lidem, které jsem měla původně na mysli, momentálně nemůže být řeč, což mě dost zklamalo.

Šéfová celou dobu dovolené neodpovídala na zprávy nebo na ně odpovídala pozdě nebo divně, takže jsem furt nevěděla, jestli jí chodí a které (smsky nebo imessage). Měl přijít týpek vyřešit vosí hnízda a nepřišel. Nepřišel ani boilerák, co nám měl zprovoznit topení (pan M. ho zprovoznil sám, to by se načekal, nicméně boilerák stejně musí přijít vyměnit nějakou drahou součástku). Jsem zvědavá, co tomu šéfové řeknou.

Mít tady konečně návštěvu, a to ještě ne ledajakou, nýbrž věhlasnou Mauděcí, bylo super rozptýlení. Neprobíhalo to sice úplně podle našich původních představ, ale snad z toho i tak nakonec něco měla. Já jsem to brala tak trochu jako beta test toho, jak moc to vůbec jde nebo nejde, mít tu někoho, když s ním nikam nemůžu, a dopadlo to celkem podle očekávání – není to nic moc 😀 Ne že by nebylo fajn tu někoho mít, ale člověk se pak nedokope do práce, všechno se otáčí okolo jedné osoby navíc (jako by mi pan M. nestačil :P), a i když mi to samozřejmě nijak nevadí, na druhou stranu má člověk provinilý pocit z toho, že se nemůže naplno věnovat ani té práci, ani té osobě. Možná je to ve mně, ale ono je těžké si tohle nějak líp rozvrhovat. Zbývá mi jeden a půl dne a ani teď pořádně nevím, co všechno se ještě musí dělat nebo jak dlouho to potrvá. Při takové práci holt spoustu věcí zjišťujete až za pochodu.

Ono to všechno bude vypadat jinak při té příští návštěvě – maminkovské, až tady budou šéfové. To mi zabrání se flákat a práce tak bude odvedena v danou dobu, jako to mám normálně. Takže budu vědět, že dejme tomu po třetí hodině odpoledne se jim můžu věnovat, a to mi pomůže alespoň trochu v tom mít přehled (nehledě na to, že mít tři týdny na generální úklid se vším všudy je prostě zásah do plánování, kdy jde veškerá rutina stranou a nevíte nic, zatímco až tady bude rodina, budu přesně vědět, co kdy dělám a jak dlouho mi to bude trvat). Na druhou stranu tu budeme všichni úplně stejně upíchnutí jako předtím. Tedy kromě pana M., což by mohlo znamenat, že by je mohl alespoň na večer někam vyvážet. Jenže kam, to je otázka.

No, snad to jistí víkend. Ale zatím vůbec nevím, kam nakonec vlastně pojedeme.

S Maudětem jsme věděli, že nemůžeme prakticky nikam. V týdnu jsme tu museli být, protože co kdyby náhodou, a i o víkendu jsme se točili okolo psů, s nimiž někam jet byla děsivá představa, kterou jsme nicméně byli nakonec nuceni zrealizovat a musím říct, že už to nechci nikdy zažít. Jeli jsme – jak jinak – do Brightonu. A ne že by to pejsci nějak nezvládali, jsou to zlatíčka. Ale rušné město je pro ně přece jen poměrně velký šok. Jsou sice naprosto žhaví do těch záplav pachů a pejsků a lidí, ale po čase, pokud se pořád někam nejde, je začne vyčerpávat vodítko, na které nejsou moc zvyklí ani zvědaví, a hlavně neustálé čekání před obchody, kterého si docela užili (a já jako vrchní psí babysitter toho dne s nimi). Odpoledne jsme je alespoň vzali do Queens parku, kde se konečně mohli proběhnout, ale pak už měli všeho dost (a my taky), a tak jsme (byť ještě taky pod vlivem deštivého počasí) rozhodli, že náš další plán, jet i na Seven Sisters, odložíme na jindy.

Díky pejskům jsem z toho dne já sama měla taky houby s octem, a nijak mi nepomáhalo, že jsem si zapomněla doma peněženku, což nám zkomplikovalo tedy naštěstí jenom začátek – placení parkování. Jeden highlight dne (kromě toho parku) ale bylo určitě skvělé mocha kafíčko, a taky ten falafel z Doctora Falafela (hehe) byl celkem nom nom, ačkoli mi přijde dost předražený a pan M. měl chuť toho týpka zabít, neb mu vrátil v drobných a bylo toho aspoň kilo.

Bylo ale fajn, jak se k těm pejskům všichni měli. Nevím, jestli to je tím, že jsou vážně tak pěkní nebo že jim to sluší dohromady, jak mají skoro stejnou barvu (já jsem asi zaujatá), zkrátka plno lidí si je přišlo pohladit, rozplývalo se nad nimi, žvatlalo, jak mají doma podobné a nebo jak by si je vzali a kdesi cosi, no slavili prostě velký úspěch a měli z toho samozřejmě velkou radost. Jsou to psi z vesnice, jsou kamarádští ke každému a možná je to na nich poznat. Jen teda na holuby měli spadeno, ti se jim fakt nepozdávali.

Jinak, předbíhám. Brighton byl v neděli, ale předtím jsme taky vzali Maude na Devil’s Punch Bowl a do Guildfordu. Na Punchi nás pan M. vysadil a rozhodl se jet místo toho do Tesca na slevy. Asi se mu nechtělo trajdat pralesem uprostřed průtrže, která nás zastihla hned asi po půl hodině 😀 Ale my byly připravené, takže nás to až tak nezaskočilo. Prošly jsme se asi hodinovým okruhem a měly štěstí jak na pěknou krajinu, tak na neuvěřitelné roztodivné stromové útvary, a dokonce i na koně. A není nad to konečně po dlouhé době zase jednou pořádně pokrafat 🙂

Sobotní Guildford pak přinesl spoustu ovoce a zeleniny, jako obvykle, a taky nové tenisky pro mě – konečně. Mluvila jsem o nich taky už aspoň od února, jenže mé oblíbené Sketchersky nějak selhávaly a furt nebylo nic pěkného. Nakonec jsem se tedy ze zoufalství přinutila hledat v jiných policích a vybrala si moc pěkné New Balance, o nichž mi později Maude řekla, že jsou v módě či co, takže cajk 😀 Zašli jsme si do různých oblíbených krámů a taky na waffli, aby Maude věděla, o čem to pořád mluvíme. Pozměnili nám sice trošku podobu jídeláku, ale pořád se tam dají vybrat fantastické věci. Naše Banoffle byla naprosto skvělá <3

Večer pak u nás bylo po delší době zase jednou posezení, což bylo taky fajn. Provádět další lidi po domě vždycky poskytne člověku trochu perspektivy na to, co vlastně dělá za práci, jaké to má výhody či nevýhody. Docela dobře jsem si to srovnala i díky poslední návštěvě u jiného páru, jejichž dům je podle mě docela noční můra, hlavně ta spousta pater a úzkých vysokých schodů, o tlustých plyšových kobercích nemluvě. Ale aspoň má ta holka narozdíl ode mě z čeho hubnout 😛

No a v tu neděli před Brightonem jsme ještě podnikli další podstatnou akci, která nebyla plánovaná a ani se moc nehodila, ale holt se to tak sešlo. Konečně se nám totiž ozvala naše někdejší zaměstnavatelka Ashleigh s kladnou odpovědí, že má čas, a my se tak mohli stavit na návštěvu a vidět ji (což bylo vedlejší) a naše zamilované kočky a psa (což bylo hlavní). Abyste věděli, tak se o to snažíme už od února a furt nic, a tak jsme holt museli jet, Maudě nemaudě, psi nepsi.

Maudě to statečně přetrpěla s námi vevnitř, psi v autě, nebylo to ideální a celá návštěva byla místy trošičku awkward, ale to jsem čekala a vesměs to neproběhlo vůbec špatně. A bylo krásně. A na Thakehamu to bylo krásné. A A. má novou kočku, která tedy podle mého názoru rozhodně není perská, jak má údajně být, ale na druhou stranu já osobně to považuju za bonus. Peršanky jsou nějak mimo mě.

Hlavně jsme ale viděli našeho někdejšího pejska Dášenku a moje nejzamilovanější miciny Minnie (na fotce) a Lily. Do bandy nám ještě chyběla jejich máma Tabitha, ale ta zase taková kamarádka není a vidět i ji by už hraničilo se zázrakem, takové požadavky zase nemám. Jinak, co na to říct. Těm zvířatům chybíme, je to vidět. Láme mi to srdce, ale co naplat. Nepojedu tam a nenechám si zase diktovat rok života od téhle bláznivé osoby jen proto, aby se pár zvířat mělo dobře. A. prostě zvířatům nerozumí a já za prase nepochopím, z jakého pošahaného důvodu si pořídila do té kupy další. Pinky (nováček) z toho všeho vypadala notně zmateně a mně může nanejvýš mrzet, že přišla do takové rodiny. Pozemek – luxusní. Lepší to mít nemohla. Ale ta rodina a jejich naprostý nedostatek zájmu… no co naplat.

V pondělí jsem si zajela s Maude do Londýna vynahradit ten na psy uvázaný Brighton. Po dlouhé době jsem jela vlakem a hrozně mě to bavilo. Nenaděláš nic, vlaky jsou tady příšerně drahé, ale taky vypadají celkem jinak než vlaky u nás a za hodinku jsme byly na místě.

Co všechno jsme pak prochodily? Bylo toho dost a zároveň ani zdaleka. Asi jako vždycky, když jede člověk do Londýna. Takové ty itineráře na dva, tři dny, ve mně vždycky vzbuzují touhu se smát a zároveň litovat toho, kdo na to má tak málo času. Nebo kdo si myslí, že je možné poznat Londýn za jediný den. Samozřejmě, můžete se snažit a speedovat, abyste stihli co nejvíc lokací atd., ale to prostě nejde. To město je příšerně velké, už jen centrum je klidně na hodiny a hodiny chození, a taky v metru strávíte neskutečné množství času, i když třeba nebudete jezdit nikam zvlášť daleko. My jsme se sice tentokrát projely i dost autobusy (dvakrát nahoře vpředu, heej!), ale to zase pořád stavíte na světlech nebo zastávkách a na delší vzdálenosti to moc není, pokud na to tedy nemáte celý den.

Ale my jsme nespěchaly. Byl sice nějaký předběžný seznam věcí, co bychom chtěly vidět, ale takové věci je nejlepší nehrotit. A nenutit se do navštěvování lokací, které máte daleko od všeho ostatního, protože na tom pak člověk právě nejvíc časově tratí. To je lepší tu jednu skvělou věc, která je bokem, oželet, a radši se pořádně projít tam, kde zrovna jste.

A tak jsme si to prostě užívaly. Hned zrána jsme se v klidu prošly po Clapham Junction, aby mohla Maude zavzpomínat na své dřívější bydliště, a zašly jsme si na kafe. Poněvadž takhle po ránu a po hodině ve vlaku člověk potřebuje dvě věci – kafe a záchod, a kde jinde si na něj v klidu dojít zadarmo než ve Starbucksu nebo v nákupáku. Při té příležitosti jsem si musela pogratulovat za ten nápad vzít si s sebou čokoládový muffin z Tesca, protože k tomu kafi jsem si nakonec neuměla představit lepší snídani.

A pak už jsme šly „na to“. Nejvíc času strávily asi v obchodním centru Southside, kde to bylo super a kde v pondělí ráno nebyla skoro ani noha. Takhle uklizený Primark jsem asi ještě neviděla 😀 Zašly jsme si tam i na oběd, kde jsem se poprvé po strašné dlouhé době musela poprat s celou porcí svého jídla – normálně si totiž v takových situacích dáme s panem M. buď jedno jídlo napůl, nebo si každý dá něco a v půlce si to prohodíme. Což má své výhody, ale někdy toho má člověk dost a rád by si svou baštu snědl sám 😀 Jenže to by nesměla mít dva chody a 10 inchů pizzy v průměru – dělala jsem, co jsem mohla, a stejně mi dva kousky zbyly. Tož ještě že s sebou všude tahám igelitku pro všechny případy. Pizza putovala do báglu a přišla k chuti později.

Každopádně Frankie and Benny’s jsou fajn místo, ty jejich spicy meatbally s bruschettou mi způsobují silné slinění ještě teď po týdnu. Pizza byla slabší, ale nejsem hnidopich. No dobře, kecám, jsem, ale ty meatbally to vyvážily.

Zbytek pobytu proběhl hlavně ve znamení odpočinku a nějakého vaření a grilování, a já se konečně pustila do nějaké větší, metodičtější práce v domě. Ono nemělo moc smyslu to hrotit dřív, protože bych to pak musela dělat prakticky znovu, a tak jsem na začátku udělala jen pár koupelen a jinak víceméně pomáhala panu M. venku nebo zevlila, ale po týdnu už jsem s tím mohla nějak víc pohnout.

V úterý jsme si konečně skočili do bazénu, konečně bylo nějaké počasí a čas, ale jen na chvilku. No a ve středu už jsme návštěvu museli vyprovodit, ovšem hned jsme se začali domlouvat na plánech budoucích, totiž hlavně na naši návštěvu v Praze, a pak taky na září, kdy se tu Maude (tedy tu jako v Anglii) objeví znovu a je tam jistá pravděpodobnost, že spolu něco málo na jeden den podnikneme. Něco, co už jsem sice jednou dělala, ale nemám nic proti tomu udělat to znovu, zvlášť při rozšíření prostor a s přihlédnutím k tomu, že s nikým jiným v tomto směru nemám pevnější a dlouholetější spojení než právě s Maude. Nechci spoilovat, ale… 8)

No a co dodat… myslela jsem si, že jakmile Maude odjede, napíšu článek a budu mít tři zadky času na všechno, ale nějakým zázrakem je opak pravdou. Byť mi dělá problémy se ráno dokopat k nějaké aktivitě v domě, přece jen nějak furt něco dělám (dům tedy obvykle spíš odpoledne), pan M. mě nadále využívá na zahradě, byli jsme na nějaké té další návštěvě a ještě jednu návštěvu jsme tu měli, a taky teď trávím víc času v lese, protože sbírám houby, ostružiny a kusy deštníků – no dobře, to bylo jen jednou, neb mi upadl a ztratila jsem ho, a pak jsem ho musela hledat – a nebo řeším něco důležitějšího a prostě se k tomu nemůžu dostat. Ani ke čtení. Koupila jsem si v Londýně knížku a zatím jsem ji otevřela jen ve vlaku, jinak prostě nemám kdy. Z police se na mě směje Secret Garden, kterou jsem si půjčila od Sáry už kdovíkdy, v domnění, že budu mít plno času po večerech či co. No ha-ha.

K těm houbám – ne že bych je jedla. Ale sbírání mě vždycky bavilo a nějak mi to alespoň okořeňuje ty psí procházky, které mě jinak už docela silně nebaví, protože je to furt na jedno brdo a každý den. Nemůžu se dočkat, až to za mě aspoň na týden bude dělat někdo jiný a já si dáchnu doma s kočkama. A na chatě. A uvidím svoje lidi. A přečtu si konečně knížku od Anie Songe, co na mě doma čeká. A taky se těším na barvení, neb jsem si v Londýně koupila poprvé v životě něco vícebarevného (no tak ono to dřív nebylo, takže to není zase takový šok…), a protože barvit to ještě za přítomnosti Maude mi přišlo moc brzo, dohodly jsme se, že se vzájemně „vylepšíme“ (taky si koupila něco zajímavého) až dojedu. Neumím si to na sobě moc představit, netuším, jak to chytne ani jak se to povede, ale jsem příjemně nervózní a natěšená. A asi to řeší moje dilema, jestli se mám doma ostříhat nebo ještě furt ne. S takovýma pěknýma barvičkama na hlavě to nejde! 🙂

Tak to je zatím asi všechno podstatné. Něco mi říká, že příští článek tu přistane z domova nebo až po návratu. To znamená, že až se příště ozvu, budu o rok starší. Bude mi 29. Shit. Na to si nezvyknu.

Nějaké to další počtení:

4 komentáře

    1. Žejo! Já tomu taky nějak přestala věřit kolem 26ti, pak výš už to přestává bejt sranda, tak si to člověk radši ani nepřipouští 😀

      Přítel včera:“No, ta byla stará, tak… 35!“ A já řikám „Hele prr jako, mně neni zase o tolik míň!“, a von:“No, dyť seš stará.“ XD Ach ti zajícové… (je o čtyři roky mladší než já a dělá jakou má stařenu)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.