Jak bylo v srpnu

Asi bych si ten srpen dokázala představit i jinak – samozřejmě mi chybí ježdění na vodu a vůbec mi tuhle došlo, že jsme docela prošvihli takové to trávení času s kamarádama někde venku, při nějakých aktivitách a výletech, a že když už se vůbec smělo stýkat, řešili jsme to návštěvami mezi sebou, kde se vesměs sedělo, jedlo a tlachalo, což bychom si normálně měli nechávat spíš na tu zimu, kdy se nikam moc nemůže. Jenže se holt nikam nemohlo ani v tom létě, s tím prostě nikdo nic neudělá. Dohromady to ale vůbec nebyl špatnej měsíc.

Do sedmého jsme ještě byli v Čechách. Pak víkend a v pondělí už přijela Mírova maminka. Sice jsme toho dne šli normálně do práce, ale tím, že jsme už řešili maminku, její večerní vyzvedávání a plány na příští dny s ní, člověku se dařilo udržet si to odtržení od pracovního stresu, který nás normálně pohltí kráce po návratu. To bylo fajn. Taky bylo fajn, že jsme se nějak vyhnuli večeři s rodinou k mým narozeninám, což by jinak určitě plánovali, ale tím, že tu byla ta maminka, mi místo toho upekli dort a já myslím, že to vyhovovalo všem.

Já s nimi sice trávím čas ráda a vážím si toho, že vůbec mají tyhle cuky – co se týče narozenin, tohle je dost pohádková rodina, ale nějak teď od toho pobytu doma silněji vnímám, jak mě tahle práce strhává do úplně jiného života, jak mi diktuje, na co mám myslet, jak mě pohlcuje. Což o to, má svoje výhody. Ale cítím, že se naprosto nejsem schopná v životě jakkoli posouvat, když mám tohle všechno v hlavě. Možná by to někdo jiný uměl. Možná by to v téhle rodině neuměl nikdo. Sním o tom, mít míň hodin. Nejde jen o ten počet, obecně vás ta práce prostě tolik nepolhltí, když jste v ní míň, protože lidi nespoléhají na to, že vás mají permanentně po ruce. Nechtějí po vás všechno a kdykoli, protože berou na vědomí, že máte i třeba nějaké závazky jinde, nebo nějaký život, koníčky atd.. No a to je přesně všechno to, co tady těžce nedávám mít. A chtěla jsem tím říct, že to s těmi narozeninami bohužel bývá stejně jako to bylo když jsme pracovali u Ashleigh – ty rodiny jen málo vnímají, kdo doopravdy jsme a co máme rádi. Tahle je v tom lepší, než ty předchozí, ale pořád je taková večeře v restauraci s nimi něco, co bych si já jako dárek nevybrala.

Místo toho jsme šli na večeři s maminkou. Ono to tak vyšlo i proto, že v srpnu se v Anglii spustil program Eat out to help out, což znamenalo, že veškeré jídlo v pubech a vůbec asi všude od pondělka do středy bylo za polovic, do útraty 20 liber na člověka (tedy po slevě 10). My se normálně v týdnu nikam nedostaneme, respektive na to po práci nemáme energii, ne že by to nešlo zařídit, ale museli bychom večeřet později, no prostě nebylo by to ideální. Tak že to trochu využijeme a vyhodíme si z kopýtka. No nakonec jsme si po zbytek srpna vyhazovali docela dost, až už radši nelezu na váhu 😀 Ale v září zas nastane chaos, tak já osobně nelituju toho, že jsme si ten život taky chvíli užívali a zkoušeli něco nového. Za ten brutální „jarní“ úklid baráku si to zasloužím. Vemte si, že normálně jsem na ty jarní úklidy měla spoustu rodinných dovolených, kdy byli všichni pryč. Letos byli ale furt tady, odjeli až teď v srpnu. A kdyby šlo jen o úklid, ale mně tu zůstala na krku i šílená dávka organizace. A to jsme ještě byli na tři dny posláni na druhý barák.

Tam to bylo teda fest o nervy. Bylo to všechno dohodnuto na poslední chvíli (a ne kvůli nám), museli jsme se řídit počasím, které stálo dost za prd na to, že naše hlavní dvě práce byly vyplít příšerně zarostlé záhony a natřít kůlnu, a ke všemu se fakt skvěle pleje, když ten plevel nemáte kam dávat a nevíte, co s ním pak vlastně bude. Naštěstí to vyřešili zahradníci, co tam jezdí na pár hodin týdně. Ale co tam dělají, to se mě neptejte, protože péče o záhony to není, a že by tam v těch čtyřech nebo pěti, co jich přijelo, měli co dělat x hodin týdně jiného, to se fakt říct nedá. Nj, M@M to the rescue jako obvykle… práce všeho druhu. A ty vodním kamenem ucpané kohoutky, co mě štvaly už od loňska, kdy jsem tam byla prvně, a které jsem teď byla nucena vyčistit (vlastním pocitem housekeeperské hrdosti tedy) přestože tam jezdí banda uklízeček, to taky nemůžu rozdýchat. O sto let neumytých oknech nemluvě. Já bych tenhle druh uklízeček zaměstnávat fakt nemohla, jako buď to tu uděláš čistý nebo nazdar.

Nakonec jsme tam ale stihli udělat všechno, co bylo třeba, i si zajet na výlet do Chichesteru, a pan M. se s maminkou i naprocházel, což jsem si já záměrně nechala ujít, abych mohla psát a vůbec mít ultravzácných pár hodin pro sebe. Tohle bych potřebovala častěji.

No a během toho všeho pracování, trajdání do hospod na večeře a odpolední čaje a procházkování v přírodě, se k nám nějak přikradl podzim. Když nám lilo na tom víkendovém baráku, nepřišlo mi to. Asi i proto, že ten první den, co nepršelo, bylo vedro, a s tou džunglí v záhonech jsem se potýkala v plavkách a kraťasech. Ale když nám v tu noc po návratu vichřice zase jednou lomcovala stodolou a ráno jsme našli povalené a částečně rozbité venkovní hořáky (to nebude levné) a utrženou skluzavku z dřevěného hradu pro děti, a když jsem si pak ty kraťasy už vůbec neoblíkla naopak začala vytahovat svetry a kabáty, došlo mi, že to je fakt už asi ono, a momentálně se to moc netváří jako že by mělo být nějaké babí léto – ale však to má ještě čas.

A já si ten nenadálý podzim užívám, já ty svetry a kabáty miluju, jen jsem v procesu hledání pár kousků do šatníku, nad nimiž jsem strávila spoustu času přemýšlením a uzráváním, a teď je nemůžu na potvoru nikde sehnat, což nechápu, když se blíží podzim. Ale ta nabídka je taková jaksi menší tím covidem, to se nedá nic dělat, a navíc si nikde nemůžete nic zkoušet, alespoň nic, s čím byste potřebovali do kabinky. A u toho ostatního se tomu člověk radši vyhýbá, pokud může, protože je to jakási svatokrádež, natáhnout na sebe ten svetr ze stojanu, když na vás všichni koukají, všichni se vyhýbají jeden druhému, všude masky a antibakteriály. No kdy já si koupím novou podprsenku, která nebude sportovní, to by mě fakt zajímalo, ale nebudu si jich objednávat domů dvacet a všechno to vracet.

Co maminka odjela, máme s panem M. čas na sebe. Dál chodíme na procházky a na jídla, ale už nám to skoro leze krkem. Pan M. se těšil, až skončí srpen a nutkání chodit jíst ven, když je to tak za levno, ale oni to potvory budou asi aspoň někde protahovat i na září, tak nevím 😀 Tam o tu možnost ale možná přijdeme prostě proto, že se život začne zase stáčet k té práci a k tomu neživotu. Děti se vrací do školy a jdou do jiné. Pro mě nepříjemná situace, jelikož řidičák pořád nemám a je jasné, že na to teď bude přicházet řeč, protože se tentokrát bude dojíždět. Jelikož tady nikdo neumí chodit z domu včas a tu a tam se něco důležitého zapomene doma, očekávám hodně ranního stresu a nepříjemných momentů. Budu se hlavně muset zase snažit myslet na všechno, protože jakmile budou z domu, to už se s tím nic moc neudělá.

Ale těším se na všechny ty podzimní věci. Těším se na vytápěnou podlahu a pálení svíček a tyčinek. Těším se na vpouštění čerstvého ledového vzduchu do teplé stodoly, kdy dovnitř nebudou lítat mouchy a vosy. Těšila bych se na sklizeň, ale už ji máme v plném proudu a jsme jí docela zavalení, zvlášť pokud jde o jablka. To z toho člověk ani už nemá radost, spíš naopak XD Podobně zavalení jsme byli ostružinami, s těmi ale naštěstí pomohla maminka, a se sběrem jablek a zeleniny ze zahrádky taky, a výrazně. Se zbytkem už si holt musíme poradit sami.

Těším se na Halloween. Těším se a doufám, že si dva páry kamarádů, co hledají lepší práci, najdou to svoje nové boží místo. Těším se a doufám, že nám klapne roadtrip na Cornwall, kam máme jet za pár týdnů. Těším se a doufám ve Vánoce doma. Momentálně se sice znova zavádí karanténa, ale nám to de facto může být jedno, s naší rodinou tvoříme jednu domácnost, takže žádná dovolená navíc z toho pro nás asi nekouká. Škoda 😀

A snad se i brzo začnu těšit na zimu, nebo spíš doufat, že letos konečně uvidím sníh. Jo, to by bylo fajn. Ale to je ještě daleko.

P.S.: A když byla řeč o sklizni, kachny už nám začaly snášet vajíčka! Dneska první v pevné skořápce <3 Wheee 8)