Jak Em k meditování přišla (a co jí to dalo)

Pokud to ještě nevíte, meditace je v současnosti jedno z mých nejoblíbenějších témat, a proto i první články tady v novém blogu se ho budou týkat, protože doufám, že se tu tomu budu mnohem víc věnovat. Tenhle zrovna neni ani tak archivní, jen ze září, a věřím, že je dost aktuální na to, aby ještě někoho inspiroval či navedl.

Před dvěma týdny se mi tu vyskytl dotaz, jak prý jsem k tomu meditování přišla, a jestli můžu nasdílet nějaké tipy a rady. Zase jednou mi to připomnělo, že se tu tomu věnuju spíš okrajově a že vlastně nevím, jestli mě tu někdo sleduje tak dlouho, aby měl o té mé cestě přehled – kdyžtak se přihlašte 😉

Pro ty ostatní jsem dala dohromady takovou stručnou historii jakože Em a meditace, a pár tipů se tam snad najde taky, tak na to budu moct častěji odkazovat. Takže! To bylo tak:

Foto by: kdosi (Vítkov 2011)

Na podzim 2010 jsem na tom nebyla dobře. Ten rok stál vůbec za houby, ale na konci léta to všechno vyvrcholilo neslavným rozchodem, kterej jsem totálně nezvládla a úplně mě rozsekal. Jestli jsem na tom někdy byla bídně, teď teprve se tomu skutečně dalo říkat dno – všechny priority na sračky, všechny naděje v háji, všechny emoce a nervy v kýblu a já prostě věděla, že mám poslední šanci objevit to něco, to záchranné lano, co vás z toho vytáhne a změní vám život, a nebo se už nikdy nevzpamatuju.

A právě v té době to přišlo – tehdy jsem dost vyhledávala tipy na výstavy, přednášky a akce, kam se dalo jít zadarmo (peněz bylo pomálu), a kdosi mě velice příhodně upozornil, že v Praze na Náplavce bude za pár dní přednáška o meditaci – zadarmo – tak jestli nechci jít. Věc se má tak, že mě podobné věci vždycky dost zajímaly – relaxační hudba, koupání při svíčkách, masáže, vonné tyčinky – tak nějak jsem si to všechno spojovala s pojmem „meditace“, a ten jsem si zase spojovala s něčím příjemným, s něčím, co by měl člověk dělat pořád, aby se udržoval tak nějak při smyslech a v pohodě. I když jsem vlastně pořádně nevěděla, co to je a jak se to dělá, přišlo mi to jako něco, co se mě opravdu dotýká.

A tak když mi se mě zeptali, jestli si o tom nechci zadarmo poslechnout víc, tak jako samozřejmě, že jo. Count me in! 🙂

Na tu přednášku jsme tedy s kámošem šli a ukázalo se, že ji pořádá pražské Centrum Sri Chinmoye – což byl jeden dost slavnej meditační a vůbec životní guru – a že na ni bude navazovat bezplatný kurz meditace, na němž už se nebude jenom mluvit (i když i na přednášce nám dali trochu „ochutnat“), ale bude to takové mnohem komornější (na přednášce bylo nečekaně narváno) a hlavně praktické. Naučíme se tam meditovat a budeme si moct vyměňovat myšlenky a dotazy k tématu s dalšími lidmi pod vedením zkušeného učitele.

No to znělo báječně, takže jsme samozřejmě šli i tam a několik zimních měsíců jsme pak docházeli do centra dvakrát týdně na nesmírně příjemná meditační posezení. Zpočátku mi to dost nešlo. Hrozně jsem bojovala s vypnutím mysli. Moje mysl vždycky jela na plné obrátky, když máte špatný roky, všechno se vám sere a nic se nedaří, tak prostě musíte furt přemýšlet, co děláte špatně a jak z toho ven. A doufat. A utápět se v tom a bejt v háji. A teď to máte všechno vypnout a prostě jenom bejt. To se vážně-špatně-udělá.

Ale i když jsem se vždycky považovala za beznadějnej případ a byla jsem skálopevně přesvědčená, že já se na ty nohy prostě nevyškrábu a že život mi nikdy nebude vycházet tak, jak bych sama chtěla, meditace se ukázala být přesně tím bonbónkem, co jsem měla okusit, a přesně tou věcí, kterou jsem se měla naučit.

Jsou to tři roky a rozhodně nejsem žádnej guru nebo vzorovej příklad. Nedělám to denně (už vůbec ne několikrát), ani nijak poctivě, ale když to dělám, tak to dělám ráda a snažím se to dělat pořádně, protože jedině tak to pro mě má smysl. Díky meditování jsem objevila klid na duši, srovnala jsem si a znovuvytvořila priority, srovnala jsem se s minulostí (alespoň teda tak, abych mohla fungovat jako normální člověk) a naučila jsem se žít v přítomnosti, což mělo neskutečnej a naprosto nepopsatelnej efekt na můj život a pořád má. Pořád s tím občas bojuju, jsem hroznej snílek a kdo jste taky, tak víte, že někdy dokážete sami bloumat v představách třeba celý dny a pak se něco stane, vy najednou doširoka rozevřete oči a vidíte, že někde jste a něco děláte. A nestačíte koukat, že vám to došlo až teď.

Tomuhle řikám autopilot a snažím se sledovat svou mysl (další věc, se kterou mi meditování pomohlo) a kdykoli na něj najedu, z něj zase přepnout a vzít věci do vlastních rukou. Upřítomnit se – vrátit se z myšlenkových toulek do teď a uvědomit si, kde jsem a co se mi děje. A taky se snažím pěstovat vděčnost. Pocit vděku je hrozně důležitej pro štěstí. Nejenom že vám to sklapne klapačku, když si uvědomíte, že si stěžujete na kraviny, za který by byl vděčnej kdekdo jinej, hlavně se ale naučíte fakt bejt vděčný za to, co máte, odkud jste vyšli, kdo všechno vás podporoval ve zlejch časech, kdo se na vás nevykašlal, kdo vám pomohl, za všechno štěstí, který vás v životě potkalo, počínaje tím, že jste zdravý jak řípa. Jo, možná vás často bolej záda, ale koneckonců za to si můžete sami tím věčným sezením u počítače, a někdo jinej na světě nemá ruce, kterejma vy můžete svobodně klepat do klávesnice, tak na co si stěžujete?

Vděčnost mi hodně pomáhá přežít krušný momenty. Si nemyslete, furt je mám a bejt šťastnej neni o tom, že se vám neděje nic zlýho, ale že to umíte zvládat a bejt šťastnej i tak. Najít v tom to dobrý a nebo to přečkat s vědomím, že všechno pomine, i všechno špatný.

No. O tom, co všechno mi to do života přineslo, bych mohla mluvit hodiny a hodiny, takže to radši utnu tady – meditování mě naučilo pořádně žít. Být. Dýchat. Naučilo mě to, že mysl a duše jsou dvě věci a že mysl je hrozná svině a nenene, tytyty věc, kterou je třeba ovládat a nenechat se ovládat jí. Naučilo mě to, že je to hrozně těžká věc, na který musim furt pracovat, ale zvláštní věc je, že tím jsem taky tak nějak našla svůj smysl života. Mám jich víc, samozřejmě, a spoustu plánů, ale celej život je pro mě mnohem zajímavější, když jsem sama sobě projektem k neustálému vylepšování. Sama sebe beru jako materiál k dalšímu zpracovávání a snažím se být pořád lepším a lepším člověkem a taky hlídat svoje ego (což je někdy fakt fuška, to byste u někoho s takovým komplexem méněcennosti fakt neřekli, ale je).

Meditace není lusknutí prstem, co napraví všechno. Ale co jsem ji okusila a smočila do ní prsty, vím, že jsem na správné cestě. Že jsem konečně najela do kolejí, v nichž jsem měla být, a že konečně dělám věci správně. Mám z toho dobrej pocit a baví mě vědomí, že kdykoli se do toho pustím víc, objevím něco fantastického. Ne, fakt nekecám, jinak jsem pořád ještě tak nějak normální a určitě žádnej sektář ani pánbíčkář 😀 Ale ta spirituální stránka života mě fakt baví, to hledání vyššího, nejvyššího, ty meditace, co byly jen kapkou v oceánu a i tak mi daly nahlédnout do něčeho mnohem většího než je ego a mnohem opravdovějšího, a to vám prostě ten život změní a to je dobře.

–

Pro zájemce o víc blábolů – mám poměrně obsáhlej výběr z vlastního archivu (odkazy vedou na starý blog a je to popořadě; že jste to vy, tak jsem vám to srovnala ;)) – jsou to články, kde jsem se nejvíc věnovala myšlenkám okolo meditačního kurzu a celkově sebepoznání a tak tomu podobně.

Listopad 2010 Na cestě za vnitřním klidem, Kurz meditačních cvičení podruhé: myšlenky

Prosinec 2010 Trochu o meditaci a plánech do budoucna a trochu řetězák

Leden 2011 Jak jsem pochopila smysl života, Sangham Saranam Gaccami, Converting Vegetarians, Chancala man dure rakhi

Únor 2011 Vnitřní a vnější mír cestou meditace, Rajinder Singh (knižní recenze)

Květen 2011 Budoucnost začíná teď (tam už je docela vidět ta moje proměna, co myslíte? :))

Kdyby někdo neměl dost, ptejte se klidně dál. Třeba budu i znát odpověď.