Jak jsem byla v knihovně

Musím na moment přerušit tok aljašských vzpomínek a podělit se o zážitek z dnešního dopoledne.

Už strašně dlouho jsem nebyla v knihovně. To prostředí mám ráda, ale co mě zajímá, si většinou rychleji a pohodlněji najdu na netu, a k tomu furt někde rajzuju a nemám ráda ultimáta na čtení. Ale stalo se, že mě jistá velectěná osoba poprosila o takovou menší záchranu života, tedy abych do té knihovny zašla, vypůjčila si nějaký vzácný tisk, co tam mají jenom prezenčně a dají mi ho prý do studovny, a ten jí řádně vyfotila, aby si ho mohla přečíst k diplomce.

No, zní to jednoduše, ale já u takových žádostí už dopředu vím, že to bude kovbojka.

Začalo to tím, že jsem musela na pokladnu zacálovat poplatek za prodloužení průkazky, neb jsem ji nepoužila už aspoň tři roky. Z toho důvodu mi ovšem milá paní oznámila, že si mě už vyřadili z evidence a že se musím znovu zaregistrovat. Ukázala na formulář za mnou, půjčila mi propisku a já se to teda jala vyplňovat. Na tomto místě bych ráda podotkla, že mi není jasné, k čemu jsem jí teda půjčovala ještě občanku, respektive proč si to teda nemohla opsat z té občanky a ušetřit list papíru, na který jsem psala v podstatě pouze to, co bylo na občance, plus datum. Ke všemu jsem za malou chvilku u registračního počítače při měnění hesla zjistila, že se jí i přes to, že jsem jí to jméno poskytla dvakrát, tedy na papíře i na občance, podařilo ze mě udělat Kláru, což teda neni ani trochu blízko. Což o to, mně by to nevadilo, ale aby z toho v budoucnu nebyly trable, radši jsem ji šla poprosit, ať mi to opraví, což naštěstí rychle s omluvou udělala.

Vrátila jsem se pak k počítači a jala se hledat, jak že si mám ten výtisk z toho skladu objednat. Podle toho, co mi to ukazovalo, nebyly žádné výtisky k půjčení, dva byly k nahlédnutí (což bylo zjevně to, co jsem chtěla), ale to bylo šedé a nikde žádná možnost si to tedy vyžádat. Pod tím byl ovšem k rozkliku formulář o objednávce vzácných tisků, jenže nejbližší možné datum bylo bůhvíproč příští středu a já se přeci nehodlala vracet, vždyť proč by jim to mělo trvat týden a já to chcu hned!

I šla jsem za paní na informace, které jsem situaci vysvětlila a ona se jala zjišťovat, jak to tedy je, přičemž si neustále něco mumlala pod nos a já se musela naklánět, abych jí vůbec rozuměla. Pochopily jsme, že kniha není dostupná na této, ústřední, pobočce, ale kdesi v Brusnici (vim já, co a kde to je?). Paní sáhla pro papírek se seznamem poboček, aby mi to ukázala s adresou, načež jsme obě zjistily, že tam ta Brusnice vůbec není uvedená. Paní si už zase mumlala, že to oni to asi vyndali, aby jim tam nechodili lidi bez objednání či co, a jaksi vlažně a ne příliš energicky či znalecky se proklikávala systémem, aby mi tu objednávku zadala. Jelikož to byl ten samý formulář, co měli na těch rezervačních počítačích, a za mnou stáli další dva lidi, poděkovala jsem jí a řekla, že si to objednám sama tam, abych nezdržovala.

Po návratu k počítači jsem samozřejmě znovu musela vyplňovat přihlašovací údaje, které tedy fakt nejsou jednoduché na vyplňování, a pak jsem se proklikala znovu k tomu objednávkovému formuláři. Všechno šlo v pohodě až do políčka „Signatura knihy„. WTF? Vyplnila jsem tam prozatím název, ale říkala jsem si, že to asi nebude ono. Jenže samozřejmě tyhle počítače neumožňují nic jako otevřít si google nebo tak… pak jsem se ale jala vyplňovat e-mail a nastala technická kovbojka. CTRL+ALT+V sice zavináč napsaly, ale klávesnice se tím zjevně přepnula do mně neznámého stavu, kde nešlo vůbec nic smazat, fungovaly jen některé klávesy a to ještě psaly nějaké asgardské symboly či co, kurzor se zasekával, no WTF znovu. Rozhlížela jsem se po nějaké ochotné tváři, co by vypadala jako že je tam od toho, ale nikde nikdo. Všimla jsem si, že svítí NumLock, tak jsem ho vypnula naplněná přesvědčením, že tím jsem to vyřešila, ale nevyřešila. Nefungovalo mazání, nešlo to označit, mačkala jsem znovu magickou zavináčovou formulku, že třeba to ona tu klávesnici nějak přepnula, ale nic to neudělalo. Odhlásila jsem se a znovu přihlásila, a nic. Na tom počítači není ani nic jako Start nebo dolní lišta, že bych se třeba podívala, jestli jsem to nepřepla do nějaké mongolštiny, takže mi nezbylo než se odhlásit a nenápadně se přesunout k druhému počítači. Doufala jsem, že to byl nějaký zkrat u nich a že na druhém pc to půjde.

Jenže jsem se po dalším martyriu s přihlašováním a vyhledáváním toho formuláře došla po stisku magické zavináčové formulky do naprosto stejné situace 😀 To už jsem si připadala jako debil a bylo mi naprosto jasné, že jde o nějaký brutálně jednoduchý technický problém, který by trochu znalý IŤák opravil nejspíš stiskem jedné či dvou kláves a já bych byla hned zas o něco chytřejší. Jenže kde toho IŤáka v tu chvíli vzít??

Paní z informací šla zrovna loudavě kolem, tak jsem si ji odchytila a vysvětlila jí svůj problém. Krom toho, že nevěděla, čím to je, zatvrzele odmítala pochopit, že jsem to už zkoušela na vedlejším počítači, a pořád unyle opakovala, že bych to mohla zkusit na jiném. Snažila jsem se jí vysvětlit, že už tak mám vítr z toho, že jsem jí zablokovala dva počítače, a nechci v tom pokračovat, že se domnívám, že někdo trochu počítačově zdatný by určitě věděl, co s tím, a že ho ostatně stejně musí sehnat, protože jí teď ty dva počítače nebudou fungovat, no nakonec mi řekla, že ať se jdu zeptat o patro víš na Internetovém oddělení, jestli mi tam tu knihu nějak můžou zarezervovat. Zjevně nechápala, že mi vůbec nejde o tu knihu, ale spíš o to, abych jí prostě vrátila ty počítače do původního stavu, ale neměla jsem v plánu se s ní dohadovat, ostatně krom toho, že vypadala, že spí, byla milá a nápomocná.

Tak jsem se tedy vydala na to Internetové oddělení, kde jsem měla neblahé tušení, že mi tam s tímhle stejně nikdo neporadí, ale tušení se nemělo šanci potvrdit, neb oddělení bylo zrovna dneska bůhvíproč zavřené.

Tak jsem se tedy vrátila s touto informací za paní a ta že mi to tedy může objednat ona. No ok, pochopila jsem, že ty zablokované počítače ji zjevně nevzrušují – ostatně mumlala, že ony zlobí – a řešit že je nehodlá, ovšem jakmile začala opět na svém monitoru vyhledávat ten objednávací formulář, došlo mi, že mi to nehodlá objednávat nějakým jiným zázračným způsobem a že si tohle přece můžu udělat v klidu doma, kde vím, co a jak. Tak jsem jí to taky řekla, ona tedy pokrčila rameny a že dobře, tam na to aspoň budu mít větší klid. No, že bych v knihovně prožívala nějaký nadměrný neklid nebo co, to mi nepřijde, ale na to, že je ta budova plná počítačů, na nichž si lidi mají cosi rezervovat a podobně, by jeden čekal, že tam budou mít někde zastrčeného aspoň jednoho člověka, který ví, jak na zlobivou klávesnici.

Tak jsem si sebrala svou novou nablýskanou kartičku a šla domů, protože co tam s nima.

Cestou jsem přemýšlela, jestli ono mi to nebude blbnout i tam, ale nedovedla jsem si představit, čím by to jako mohlo být, aby to dělalo tu stejnou blbost i u mě. No naštěstí nedělalo, ale stejně jsem si nemohla pomoct se nevztekat, když po mně ten formulář chtěl jméno, číslo průkazu, tu signaturu (to už jsem dávno věděla, že to jsou nějaká číslíčka a písmenka a že je to napsané u té knihy, když si ji najdete) a e-mail. Vzhledem k tomu, že jsem ten formulář vyplňovala v okně té nalezené knihy, kde ta signatura je uvedená, a přihlášená pod svým průkazem, to mi teda doprdele vysvětlete, proč tam musím tyhle věci psát znovu. Dyť to je jako byste se přihlásili do mailu a před každým odesláním museli speciálně znovu vyplňovat své heslo nebo z jakého mailu že to píšete.

Mno, tak mám objednáno, ale krom toho všeho mám ještě strachy, jak to s tou knihou nakonec vůbec bude. Podle mého zdroje měla být na ústředně a nebyla. Podle mého zdroje má taky mít 77 stran, ale když mi paní na infu tu knihu vyhledávala, zahlédla jsem tam nějakou fotku jakési dost tlusté a prastaré bichle, což si říkám, to snad proboha nemůže být ono. Abyste věděli, já jsem hrozný slon v porcelánu, takže nutit mě manipulovat s drahými či křehkými věcmi je pomalu mučení, trpím hrůzou z představy, že tomu něco udělám, upustím, něco z toho vypadne, no znáte to. A čím víc se bojím, tím je to pravděpodobnější, neb Murphyho zákon je ke všemu zákon mého života.

Ale tak snad to nějak dopadne, ostatně nepřátel se nelekám, na množství nehledím, je to pro dobrou věc a dobrého člověka a já už se těším na tu svou vydělanou kofolu 🙂