Jak jsem poprvé jedla fish’n’chips (přestože ryby nejím)

Už se z toho začíná stávat vážně příjemná tradice, že vždycky v úterý A. zavelí, jestli bychom nemohli přijet do Hovu, my kývneme, že teda jako jo, když to musí bét, a vzápětí si začneme v hlavách odehrávat scénář, kam všude půjdeme a co všechno si nakoupíme, protože Hove znamená Brighton – tak když nám platí benzín, tak to je přece jasná věc, že toho využijeme.

Je to příjemné hlavně v tom, že jak se to děje častěji, nemusím mít výčitky, když to občas nevyužiju úplně do poslední kapky, jako třeba teď v úterý.

Jako ne že bychom si to neužili. Jak tu už nějakou dobu pořád v jednom kuse leje, zrovna, jak se blížil konec práce, to ustalo a vysvitlo sluníčko. Žádná sláva teplotně, ale co bychom od zimní Anglie nechtěli. Jaro je holt ještě v nedohlednu.

Každopádně se nám udělalo poměrně přijatelně na procházku Brightonem a my si to zase zamířili k moři, protože se ho teď nějak nemůžeme nabažit. Je tam zima, většinou. Fukec. Ruce přimrzají k foťáku a člověk tak nějak ví, že má asi deset vteřin na tu fotku, než mu ta ruka upadne mrazem. Ale stejně to zkouší. A pak z toho lezou docela pěkný záběry a hned je co dát na Deviantart. A taky na ten fejsbuk, ale připadá mi hrozně zvláštní, jak mi to najednou přijde úplně normální. Jsem jedním z těch lidí, co někde jsou a dělají něco zdánlivě úžasného, a vůbec mi to tak nepřipadá. To je asi zase ta zóna komfortu, z níž bych měla co nejdřív vypadnout, abych jakože byla šťastná. Ale já cítím, že jsem jinej typ člověka. Ten, co si ten komfortní stav fakt užívá. Sní o tom, co by mohlo být. Ale dokud to funguje tam, kde je, a dokud v tom místě dokáže najít štěstí a klid, proč to opouštět?

Na kolonádě bylo větrno, ale hezky. Vítr roztrhal mraky a rozehnal je po celé obloze takovým tím zvláštním způsobem, co zapříčiňuje kus nebe zbarveného do černa a zbytek azuro a bílá. Slunce ozařovalo brightonské budovy a ty všechny vypadaly úplně bíle a zářily. Člověk by to líp nenasvítil.

Courákem jsme si to došli až k Pieru, o němž pan M. minule prohlašoval, že až jednou budeme odjíždět, vezme všechny ty svoje drobáky a naháže je do těch automatů. Brighton Pier je totiž „zábavní středisko“, jinými slovy obří barák plný hazardních automatů, kde jde převážně o to, naházet dovnitř co nejvíc drobných tak, aby ty drobné postrčily jiné drobné víc dopředu, a ty vám spadly dolů. Něco je na dvoupencovky, něco na desetipencovky, do toho takové ty lovící automaty na plyšáky, stanice guitar hero, virtuální závody na motorkách a kdesi cosi dalšího. No je to taková blbinka, ale na těch postrkávacích automatech je lákavé hlavně to, že na těch mincích skoro vždycky leží nějaké blbinky navíc, klíčenky, figurky, různé výherní kartičky atd. My jsme k tomu Pieru ale hlavně šli kvůli britskému „národnímu jídlu“, fish and chips.

Pan M. si tam totiž před lety dal svou první dávku fish and chips a hrozně mu to tam chutnalo. Dal si je pak i na pár jiných místech, ale nikdy už nebyly tak dobré. A tak o tom pořád básnil, až jsem prostě věděla, že si to musí dát znova, a tak jsme na ně šli.

Já ryby nejím, a tak jsem se už třásla na svůj z domova připravený sendvič, ale osud, mrcha prohnaná, zamýšlel jinak. Pan M. se totiž s prodavačem nějak špatně domluvil a omylem objednal porce dvě. Což bylo o to víc na palici, že to byly porce pěkně drahé a já věděla, že mu s tím vážně nepomůžu. Pokusila jsem se tedy prodavači situaci vysvětlit a tak nějak přirozeně jsem doufala, že pochopí a objednávku stornuje, vrátí peníze a všichni budou happy. Jenže namísto toho se milý pan prodavač začal vykrucovat, že mě sice chápe, ale že už to jídlo začal připravovat a že když ho vyndá, tak s ním nemůže nic udělat, a že se schválně pana M. ptal, jestli chce ta meníčka dvě, a že s tím prostě nehne. Trochu nechápavě jsem na něj tedy zírala a přemýšlela, jestli se mám nebo nemám hádat. Samozřejmě neznám anglický právní systém. Ale nemůžu prostě věřit tomu, že by zákazník neměl právo svou objednávku zrušit, obzvlášť došlo-li k ní prostým nedorozuměním, a už vůbec nechci věřit tomu, že by prodavač neměl žádnou jinou možnost než jídlo dodělat. Bylo v tom oleji nanejvýš deset, dvacet sekund, než jsme se ozvali, a ať mi nikdo netvrdí, že to nejde vyndat, dát stranou, vrátit peníze a buď to pak připravit dalšímu zákazníkovi (co by se té rybě a těm hranolkám jako stalo?) nebo to prostě vyhodit jako v každém normálním podniku s jídlem.

No, long story short, byla jsem v dobré náladě a nejsem hádavý typ, takže jsem se na něj usmála, že to chápu a že to je ok, že si to tedy vezmeme. A dalších několik hodin jsem si pak představovala, jak budu googlit stránku té společnosti a jaký pěkný e-mail jim pošlu.

Nojo, jenže teď jsme byli tedy o zbytečných sedm liber chudší, měli jsme dvě krabice fish’n’chips a co s tím. Tak jsme si sedli na Pieru na lavičku (mrzly nám tím větrem ruce, ale nebylo kam se schovat) a pustili se do toho. Nejprve jsem začala zobat hranolky, pak k tomu čuchám a říkám si, že to nesmrdí zas tak špatně. Snad proboha nemám tak slabej žaludek, abych vrhla hned jak do toho kousnu. Abych to ujasnila – nemůžu mluvit za své rané dětství, tam moje paměť zdaleka nesahá, ale kam až si dovedu vzpomenout a kam až sahá má svobodná vůle se rozhodovat, ryby jsem nikdy nejedla. Ne že bych to nezkoušela. Dloubala jsem občas do nějakého toho filé, když to někdo kolem mě měl. Jen tak abych čuchla. Smrdělo mi to a dělalo se mi z toho všelijak. Jsou lidé, kteří se prakticky narodí jako vegetariáni. Z masa v jakékoli podobě se jim dělá bytostně zle a prostě se nedonutí ho do té pusy strčit. A já měla tohle vždycky s rybama.

Ale přece těch sedm liber nepošlu k čertu!

A tak jsem tu smaženou rybí flákotu do těch prstů vzala, povzdechla si a hryzla do strouhanky. No, nebylo to až tak zlé. Pořád jsem očekávala, kdy mi žaludek akutně zaprotestuje, a na druhou stranu jsem sebe samotnou přesvědčovala, že moje rybí vegetariánství je věc psychiky a že tomu musím dát průchod, už kvůli sobě. Hryzala jsem tedy dál a dál a snažila si představovat, že je to jenom hnusně chutnající, ovšem mnohem křehčí kuře. No musím říct, že jsem té ryby snědla dobrou půlku, než mi to začalo skutečně dělat nedobře a já už jsem věděla, že teda už ani hlt. Pan M. to za chvilku pocítil stejně, a tak jsme oba své nedojedené krabice zabalili do igelitky a že uvidíme, jestli to půjde doma ohřát.

Takže v úterý 11. února 2014 jsem poprvé, co si pamatuju, jedla rybu. 

Asi takhle. Nebylo to vyloženě k zblití, jak bych čekala. Ta strouhanka mi k tomu vyloženě chutnala a dokud to všechno bylo teplé, bylo to docela slušné jídlo. Jak to ale začalo stydnout, ani rybě, ani hranolkám už nepomáhala ani majonéza nebo kečup, začalo to rapidně hnusnout a přestalo to chutnat. A tak jsem zbytek ryby předala panu M. a pár vychladlých chipsů naházela holubům a rackům. Sedm liber za nic, ale whatever, až tak mi to v hlavě neleželo. Sama jsem se divila, jak moc věřím svým vlastním slovům:“K čemu by bylo mít ty peníze, kdyby si člověk nemohl dovolit občas se na ně totálně vysrat a vůbec nad nimi nepřemýšlet? Jak jako ‚to je moc drahý‘? Kdy v životě budu mít víc peněz než teď?“

Teď, v Anglii, je prostě ten správný čas peníze vůbec neřešit. Mám všechno, co potřebuju. A co chci navíc, na to mám peněz víc než dost, tak proč se stresovat nějakým vyhazováním za nesmysly? I minimalista si občas může vyhodit z kopýtka a ty peníze do toho oběhu úplně bezhlavě vrátit, ne? Finanční karma. Nebo tak něco.

Tohle myšlení nějak způsobilo, že jsme vzápětí zahučeli dovnitř Pieru a ačkoli jsme se tam původně přišli jen tak porozhlédnout, asi jsme oba usoudili, že když už, tak už, a najednou vidím pana M., jak s výrazem šťastného děcka háže libry do automatu na rozměňování a s kelímkem plným drobáků se pak hrne k vyhlédnutému automatu hernímu a háže a háže a háže.

Abych to neroztahovala, něco jsme vyhráli, něco peněz nám dolů spadlo, ale ty jsme zase všechny naházeli zpátky, takže to nebylo nic než ohromný vyhazov peněz do kanálu, adrenalin a sranda 😀 Bohužel nás přešla ve chvíli, kdy jsme ten svůj automat s plastovýma policejníma budkama vzdali a nějaká &#%!*$ k němu přišla hned po nás a ta budka jí tam spadla 😀 Příště to nevzdám, dokud tu nesmyslnou krávovinu z toho automatu nedostanu. Člověk ví, že za ni zaplatí zbytečně moc peněz. Ale je to token. Připomínka zábavy, co si člověk v tom Brightonu užil. Kolikrát v životě se sem ještě dostanu? Něco mi říká, že až Anglii opustím, všechno zas bude jinak a z celého Brightonu zbudou jen ty fotky a vzpomínky, co se budou čím dál tím víc rozplývat v mlze, až pomalu přestanu věřit, že se to stalo mně… been there, done that. Nebylo by to poprvé.

Každopádně dvoupencový automat s červenými budkami nebyl to jediné, co jsme tam pokoušeli. První věc – a nutno dodat, že za to můžu já a že jsem to byla nejspíš zase já, kdo způsobil v panu M. to nadšení do hazardu a touhu nad těma blbýma mašinama alespoň jednou vyhrát – byl lovící automat s plyšovými Dáleky (mí whoviani mi rozumí), kde jsme prostě museli prošustrovat tři libry, abychom se ujasnili, že to prostě nejde! 😀 Tolikrát jsme ho chňapli, ale to chňapadlo je prostě moc slabé na to, aby toho Dáleka někam doneslo. Jedinou možností by bylo vybrat nějakého hned u té díry a tam nám to nevyšlo. Třeba zas příště, říkám si, plně vědoma toho, že ten plyšový Dálek ani vlastně nebyl nijak extra hezký a že to rozhodně není nic, co bych potřebovala. Nějak ale zase myslím na tu vzpomínku, na to, jak chci panu M. dopřát pocit vítězství nad pitomým hazardním strojem a pocit uspokojení z toho, že mi udělal ohromnou radost takovou plyšovou blbostí. A už se vidím, jak tu blbost dražím na facebooku – ostatně kamarádů whovianů mám hned několik.

Nicméně, nakonec jsme se, po krachu s tou budkou, přece jenom utrhli od těch prachy žeroucích mašin a z Pieru, totálně oškubaní a rozčarovaní, odešli. Cloumal mnou divný pocit z toho, že jakkoli to bylo zábavné, šli jsme na to špatně a tu budku jsme neměli vzdávat. Napadlo mě, že příště to chci být já, kdo bude házet, protože tentokrát to měl v rukách převážně pan M. a já si samozřejmě myslím, že bych to svedla líp. Hlavou se mi honily strategie, nápady a těšení se a zároveň i lehká hrůza z toho, jak snadno se dá prošustrovat dejme tomu pět liber úplně za nic. Přidejme to k těm za objednávku ryby navíc, a musíte se divit, jestli jsou jako dneska fleky na Slunci nebo co to má být za den?

Do reality všedního dne mě vrátila až připomínka pana M., že jsme v tom Pieru ztratili hrozně moc času a že máme dvě hodiny na celý zbytek Brightonu. Tedy hodinu a půl, když odečteme spěšnou túru zpátky k autu. Tedy hodinu, když odečteme alespoň půl hodiny, co jsme chtěli strávit ve Starbucks (s myšlenkou, že bychom vypustili SB poté, co se dvě hodiny tahám s notebookem a termohrnkem na zádech, jsem se nedovedla smířit). A tak jsme nakopli vrtule a za horečnatého pochodu jsme vymýšleli, co jsme to vlastně měli v plánu a co z toho se dá vypustit. A tak byl Brighton protentokrát jen taková rychlovčička. Navštívili jsme Charlieho v parku (dostal sušenku):

Skočili jsme do Gaku pro trsátka pro Sienu – nějak jsme ráno zjistili, že má toho dne narozeniny, takže přišlo na řadu bleskové vybírání dárku (zase za pochodu, protože kdo na to má čas, když máte jen hodinu na všechno). Samozřejmě jsme neopomenuli Poundland a 99p store (jak já ty krámy miluju a jak mi budou zatraceně chybět, až tu nebudu) a pak už nám vážně zbyl čas jenom na SB a museli jsme prchat k parkovišti, čímž jsem si splnila svůj denní rychloprocházkový budget, nebo jak tomu říkat – tak nějak se snažím najet na nějaký přirozený rytmus většího množství pohybu a ještě lepší stravy, v naději, že by z toho do léta mohla být trochu pevnější postava do plavek. Ale zatím spíš jen tak oťukávám, než že bych se do toho nějak po hlavě vrhala. Všeho s mírou.

No, někdy je asi zapotřebí upustit uzdu a prostě jen tak řádit. Ale pořád mi to všechno leží v hlavě. Není to spíš tak, že potřebuju dovolenou? A proč mám hergot pocit, že ji potřebuju nějak často? Asi hlavně proto, že vlastně nikdy žádnou nemám. Dát Ashleigh někdy v červnu sayonára a jet si konečně zase jednou užít vodu s partou a Rock For People by určitě nebylo marný. Při práci se holt dobíjet nedá, člověk se na to musí aspoň na pár tejdnů v roce úplně vybodnout.

P.S.: Z toho Starbucksu jsme vypálili se zpožděním a takovou rychlostí, že jsme tam tu igelitku se zbylými fish and chips nechali. Takhle se vyhazujou prachy, bitch 😀