Jak jsme neměli kocovinu, jak jsem nepřišla o mobil a jak jsme nebyli na kočkách

Prostě jak se vlastně nic nestalo.

Čas nejvíc letí, když se nedíváš do diáře.

Těžko uvěřit, že za dva dny je červen. Čtyři měsíce za námi, osm zbývá. Už jen dvakrát to, co jsme dali doposud.

Léto bude zajímavé. Jsme zvědaví, jak to bude probíhat. Zatím nevíme, kdy bude mít rodina větší dovolené, ale víme, že budou. Pro nás se tím moc nemění, tedy určitě ne pro pana M., ale podle toho, jestli si budou nebo nebudou brát s sebou psy, si my budeme nebo nebudeme moct někoho pozvat. Tedy ne že bychom se psy nemohli, ale se psy je člověk uvázaný na dům a nemůže výletovat, i kdyby nakrásně měl všechno hotové. Leda je brát s sebou. A ne že by s nimi bylo mezi lidmi zrovna jednoduché pořízení.

Těšíme se na bazén, ještě jsme ho neokusili, ale zcela jistě to bude v létě naše veliká záchrana, tedy opět zase hlavně pana M., protože on je ten, který bude na zahradě trpět pod útoky žhavého slunce, bude-li tak, jako je teď. Minulý týden se totiž počasí zbláznilo a extrém vystřídal extrém – najednou jsme se ocitli uprostřed léta, kraťasy a tílko nestačily a pan M. byl hned pěkně sežehnutý, což mu samozřejmě hrozně závidím. Já zato jen čekala, kdy se začne ozývat dlouho neviděná angína nebo tak něco, protože neustále přecházet z naší pohodové teploty do venkovního pařáku a hned do vychlazeného hlavního domu je přesně to, co moje tělo nesnáší a za co se mi pak obvykle mstí. A navíc, George byl dva dny doma s teplotou a kašlem a já měla za povinnost tam být skoro pořád s ním, takže studený barák, venku hic a dítě neschopné uposlechnout rozkazu zakrývat si pusu, no recept na katastrofu, a ještě k tomu vyčerpání ze snahy donutit ho k čemukoli, co má dělat, a držet ho od všeho, co dělat nemá, což se stává čím dál tím nemožnějším úkolem. Netrvalo to totiž ani tak dlouho, jak jsem čekala, a milému dítku došlo, že mu projde všechno, a i když na něj budou řvát a vyhrožovat mu, tak na něj nemůžou. Oni prostě své výhružky neplní a naprosto nejsou důslední, a tím pádem berou veškerou munici i mně.

Když v pátek odjeli, měly nám nastat několikadenní skvělé prázdniny, ale bohužel Georgovy bacily neodjely s ním, a jak to na něm kromě toho kašle nebylo znát (ačkoli jeho máma se tvářila a chovala jako že nejspíš umírá), tak na nás se to projevilo mnohem šťavnatěji. Už v pátek mě bolela hlava a zaléhaly mi uši. V sobotu krk a ucpané dutiny, pořád bolehlav. Měli jsme jet do Guildfordu pro nějakou zeleninu a ovoce, ale nejeli jsme nikam, já na to neměla a panu M. nakonec už taky nebylo nejlíp. Tak jsme se radši přes den šetřili, abychom mohli jet večer na au-pairskou slezinu a promítání o Islandu, a druhý den do Londýna, kam jsme už technicky vzato museli kvůli rezervaci do tamějšího kočkafé Cat London Village. Kdybychom tam nedorazili a neměli rezervaci zrušenou 48 hodin dopředu, platili bychom pokutu, mají celkem přísná pravidla. No, to se ještě dozvíte.

A tak jsme večer vyrazili na to promítání a cestou se stavili alespoň v Tescu, kde se nám podařilo ukořistit dvě tašky nákupu včetně asi pěti krabic sojového mléka, několika hotovek a balení steaků za 3,50, z čehož jsem platila pouze 50 pencí, neb jsme měli kupon. Pocit naprostého vítězství 😀

Promítání bylo super. Přecpali jsme se různými dobrotami, co hostitelé nachystali, a dobře jsme se bavili. Přitom jsme vyžahli celou flašku vína, což se nám už dlouho nestalo, a kupodivu nám po tom vůbec nic nebylo. Mně tedy sice bylo cestou domů lehce nevolno, ale to mi bylo i cestou tam a už druhý den, takže to nelze přisuzovat vínu. Dorazili jsme po půlnoci a šli hned spát, načež jsme vstávali asi v sedm ráno, abychom do teho Nýdnolu dorazili co nejdřív.

Kolem desáté jsme už byli na Kings Cross a podnikali hon na kavárnu s rychlým internetem, k jejíž poloze jsme měli jen velmi kusé vizuální informace. Naštěstí nejsme másla a tak jsme ji zakrátko měli a už se usazovali. Pak jsme tam o jednom kafi napůl vydrželi s otevřenýma notebookama statečně odrážet útoky nevrlých číšnic až do jedné, kdy jsme se přesunuli do Leonu na sraz s dvěma kamarády. Jelikož v Leonu (byť jiném) pracují, bylo domluveno, že zajdeme na společný oběd, který nakoupí „na sebe“ a my tak výrazně ušetříme, bohužel pobočka, v níž jsme se nacházeli, měla omezenou nabídku, a tak jsme se nakonec přesunuli o kousek jinam, do jiné.

Což byla sice na jednu stranu smůla, ale zároveň taky gigantické štěstí, protože minutu nato, co jsem si sedla, jsem s hrůzou zjistila, že nemám mobil, a musela pálit jako magor do té předchozí. Kdybychom se nepřesouvali a já nebyla jediná, kdo už seděl, nenechala bych ho tam nebo by si někdo všiml, že tam po mně leží. Kdybychom ale šli někam dál, v žádném případě bych na to nepřišla tak rychle a už by tam stoprocentně nebyl, takhle jsem ale měla vážně obrovské štěstí, protože když jsem tam přišla zpátky, bylo tam jen pár lidí a nikdo si buď nevšiml (přestože mě pan M. chviličku předtím prozvonil) nebo to byli slušní lidé. Zkrátka jsem ho chňapla a celou cestu zpátky děkovala vesmíru.

Celá zlitá potem jsem pak usedla k obědu, který mi mezitím přistál na stole, a pan M. to radši nekomentoval. Co taky na to říct 😀 Potřebuju nový batoh, to je asi to jediné. Aby se mu nerozjížděl zip a aby v něm bylo jedno místo, kam ten mobil budu pořád dávat, když nemám kapsu na oblečení. Kdybyste věděli, jak dlouho už o té potřebě nového batohu mluvím, tak byste to taky nekomentovali.

Po obědě jsme se přesunuli na Camden Town. Spíš asi ukázat ho jim, kteří – byť čeští londýňani – toho zatím asi moc prozkoumaného nemají, a taky lovit nějaký druhý oběd nebo spíš dezert (já byla přecpaná). Já v tom vedru, navlečená do dlouhého černého (někdo říkal, že bude zataženo) neměla zrovna chuť prodírat se davy lidí (ne že bych na to měla chuť kdykoli jindy) a nebylo mi nejlíp, těšila jsem se zkrátka z celého dne nejvíc na ty kočky, mou dávku antidepresiv a povzbuzovačů nálady.

Nakonec se aspoň přece jen zatáhlo a začalo poprchávat, což sice působilo celkem depresivně, ale aspoň mi přestalo být vedro. No ale pak to začalo.

Nějak se stalo, že jsme dorazili zpátky k metru docela pozdě a už byly stresy. Věděli jsme, že přijít pozdě může taky znamenat pokutu, ale kdybychom věděli, co dalšího může nastat, určitě bychom spěchali ještě víc. Zkrátka když jsme přišli na tu zastávku, propukla jsem málem v hysterii, protože byla zavřená. Což se na Camdenu, když na to tak myslím, stává relativně často a nechápu proč. Poslali nás na Chalk Farm, která byla odtamtud deset minut daleko a já už v tu chvíli věděla, že jsme docela v háji. Skoro celou cestu jsem poběhávala, jak jen mi to nemocný organismus a už zase vedro dovolovaly, zatímco zbytek se za mnou z mého pohledu docela vlekl (ale asi se mi to jen zdálo, byli vždycky pár kroků za mnou a navíc pan M. bojoval s obřím falafelem, což za běhu určitě není nic moc). Zahučeli jsme do metra a když jsme z něj za chvíli zase vyhučeli, začali chlapci startovat navigace a dohadovat se, kde to přesně je. Určitě nebylo moc šťastné, že jsem to neměla přesně zjištěné, ale bylo tam x výlezů a z toho, jak to na té křižovatce vypadalo, se domnívám, že bych tu navigaci stejně potřebovala, stejně bych nevěděla.

A do toho samozřejmě mezitím začalo znovu pršet, takže jsme byli mokří zvenku i zevnitř, byť to nebyl vyloženě slejvák. A pak jsme to ještě přešli a museli se asi o blok vracet. No a pak jsme došli ke dveřím a hrneme se dovnitř. Jenže za dveřmi je malá předsíňka, kde si zrovna někdo nazouval boty, parta lidí odcházela, a slečny zevnitř na nás houkaly, ať je necháme nejprve vyjít. No ono to jinak ani nešlo, fakt se tam nedalo hnout, takže jsme je nechali vyjít a jakmile tam bylo místo na jednu osobu, vmáčkla jsem se dovnitř a chtěla začít vysvětlovat, načež na mě ale znova houkly, že musím počkat, protože venku čeká jiná banda. Tak jsem jim do toho skočila, že máme rezervaci a jdeme pozdě, a ony mi oznámily, že bohužel náš slot dostala už ta jiná banda, že jdeme pozdě a že se nedá nic dělat, leda nás přerezervovat na jiný den, protože ten den už volno nemají. Že jsme měli zavolat. Ztratila jsem docela řeč, naprosto mě nenapadlo, že naše místo dají někomu jinému, leda jsem si říkala, že se okrádáme o čas, vůbec jsem netušila, že to bude takový průser. A teď jako co s tím?

Slečny mezitím horečnatě začaly pouštět dovnitř tu další grupu – která nám vlastně ukradla místo – a dívaly se na mě velice nevrle, ať už vypadnu. Když neměly jinou informaci, tak jsem holt šla ven, kde jsme pár minut všichni naprosto zdrceně čuměli do země a myslím, že jsme všichni měli pocit (nebo alespoň my s panem M.), jako by někdo umřel a my to zavinili. Nakonec jsem se přiměla s pomocí kamarádky jít dovnitř znovu a znovu jim vysvětlovat situaci s tím, že nemůžeme přijet jen tak jiný den, a že slečna říkala, že kdybychom dorazili do patnácti minut, bylo by se dalo ještě něco dělat – jenže to je to, to my jsme právě dorazili! Měli jsme tam být ve čtvrt a byli jsme tam tak ve 29/30, jenže jsme ztratili asi minutu tím, že jsme čekali na ty lidi, až vypadnou, a vysvětlovali. Slečny pořád opakovaly, že s tím nemůžou nic dělat a ohledně té pokuty za nedoražení (která by za čtyři lidi čítala 40 liber) ať napíšeme manažerce, že s tím možná bude moct něco dělat. Tvářily se ale nevrle a mně už z toho tak bylo zase na zvracení. Byli jsme vyhozeni na dlažbu, venku pršelo, a kočky jsme tak viděli jen skrz mříže na oknech, což dokonale dokreslovalo dramatickou tragickou filmovou scénu, do níž už chyběla jen smutná hudba. Nestihli jsme to, nic neuvidíme, hnali jsme se zbytečně a ještě za to mám platit tolik peněz. To nejhlavnější z celého dne dopadlo tragicky, můj hlavní důvod jezdit do Londýna se neuskutečnil, a já tomu furt nemohla věřit a furt jsem si přehrávala, co všechno vedlo k tomuhle momentu a čím vším se tomu dalo zabránit. Místo antidepresiv jsem teď dostala teprve pořádnou depku.

Nezbylo ale než stáhnout ocasy a odebrat se pryč. Jelikož nálada byla vskutku mizerná a počasí jakbysmet, ukončili jsme tím setkání a rozjeli se domů, na nic jiného už nikdo neměl moc náladu. Ještě v metru jsem nadatlovala do notebooku e-mail, který pak pošlu té manažerce v naději, že ta pokuta nebude, a že bude vstřícnější než ty slečny. Doma jsem to pak hned poslala a naštěstí netrvalo dlouho a odpověděla. A byla vstřícnější! A byla úplně normální. Vyjádřila lítost nad tím, co se nám stalo, omlouvala se a vysvětlovala, že jsou zkrátka velice vytížení a jedna taková situace může všechno rozhodit – což celkem chápu, ale nikde nás nikdo nevaroval, že o to místo můžeme přijít – a že tu pokutu samozřejmě platit nemusíme. Nabídla stejně jako ty slečny, že nás prostě může přebookovat, načež jsem jí znovu napsala, že to by bylo fajn, ale netuším, kdy se tam dostaneme znovu, a na to tedy zatím neodpověděla, ale myslím, že to už nebude takový velký problém, to se nějak vyřeší, i kdybych tam měla jet třeba za dva týdny jen kvůli tomu. Normálně do Londýna nejezdíme mimo dlouhé sváteční víkendy, člověk tím zabije celý den a pak ten další musí odpočívat, takže se dá říct, že tím zabije celý víkend, ale nějak by to jistě šlo. Hlavní je, že se v té situaci našel někdo, kdo nás chápal, kdo nás nesoudil, a kdo po nás nechce tu pokutu, kterou bychom vlastně platili za to, že jsme čekali na někoho, až se obuje, a že ty slečny daly náš slot těm dalším lidem ještě předtím, než nám vypršel ten patnáctiminutový limit zpoždění – o kterém se mimochodem nikde na webu nepíše, tedy tohle bylo poprvé, co jsme o něm slyšeli. V opačném případě bychom se rozhodně hnali mnohem víc a snad by mě i bylo napadlo tam zavolat.

Nálada se tedy večer o něco zlepšila, hned jsem v plné ráži, nabuzená, taky napsala stížnost na stránku, odkud jsem si kupovala jedny drahé legíny, poněvadž jsem je toho dne měla podruhé na sobě a večer zjistila, že mají na zadku díru, přičemž od legín za osm stovek očekávám o malinko větší odolnost, no a pak jsme šli poměrně brzo spát, protože nám už zase nebylo moc dobře, hlavně panu M..

Celé sváteční pondělí pak proběhlo ve znamení horečky, ležení, bolehlavu, bolestí zad, bylinkových čajů, pocení, no zkrátka měli jsme o tom trochu jinou představu, ale nakonec ještě že bylo to volno a rodina v čudu, a tak jsme si mohli nemocnit alespoň v klidu.

Dnes ráno jsme ale museli napsat šéfové, že pan M. je totálně indisponován a ať tento týden nečeká, že toho bude moc hotového. Já se sice cítím celkem funkčně, ale s vidinou toho, co všechno mám dneska dělat, se mi do toho trojnásobně nechce, a tak radši prokrastinuju a píšu článek, přesvědčujíc sebe samu, že čekám, až mi uschnou vlasy.

Někdy se zkrátka holt nezadaří, ale nakonec v tom všem bylo i dost věcí, za které můžeme být vděční, a je fajn, že tenhle týden bude o něco kratší. Rodina se vrací až zítra, a bez nich je to tady takové úplně jiné, zvlášť když nejsou ani pejsci. Je to tu úplně mrtvé, tiché, taková bublina v časoprostoru, kde jako by se nic nedělo a my tu byli odříznutí.

No, jdu si popracovat, po dlouhém víkendu a nemoci se člověku vůbec nechce, ale až to bude za mnou, vím, že mi to zlepší náladu, tak s chutí do toho.

Ani fotky tentokrát nemám, nějak jsem neměla fotivou náladu a to jedno selfíčko z Camdenu nevím, jestli je vůbec publikovatelné 😀

Ani ty super dutch pancakes jsem si nevyfotila. Sežrali jsme je takovou rychlostí, že jsem si na fotku vůbec nevzdechla. No jsem já to blogerka na dvě věci. Příště se polepším, a ty kočky nakonec určitě rozhodně budou!