Jak se líhli tři ducksketýři

Inu slibovala jsem kachní porodní deníček, tak tady je něco v tom smyslu. To bylo tak:

Dvě kačky se mi vylíhly téměř bez potíží, ale ta jedna, co se proďobala vlastně jako první, mi dala hrozně zabrat. Proďobala se totiž na špatné straně, a to je pak vlastně takový předčasný porod, protože normálně se mají proďobat nejprve z membrány do vzduchové bubliny a tam se jaksi dodělat, dovyvinout, a teprve pak naťukají zevnitř skořápku a začnou pracovat na tom, aby se dostaly z ní ven. Jenže někdy se stane, že to kachně začne ďobat moc brzo a ve špatné pozici, a tak se místo do bubliny dostane rovnou ven a na špatné straně k tomu.

Tak bylo třeba milého mrňouse nechat dodělat se tak, jak je, ale kontrolovat, jestli dýchá, vlhčit odhalenou membránu, která dovede v takové situaci rychle vyschnout a scvrknout se a tím to nebohé kachně uškrtit. No zábava s tím, takhle o bank holiday víkendu, a ještě když máte venku na rybníku ty čtyři indické běžce, co po nich jde liška, a na rameni, v ruce nebo v klíně věčně upípanou ukaděnou Hope.

Postupně jsem tedy víc než den opatrně oloupávala skořápku a zvlhčovala, během čehož jsem kontrolovala ty ostatní vajíčka. Jak říkám, dvě se vylíhla téměř bez pomoci, a toho předčasného chudáka jsem nakonec posledního rána našla s membránou notně sraženou, ale naštěstí měl celou dobu možnost dýchat dírkou, tak to nebyla úplná katastrofa. Ovšem bylo jasné, že je mu těsno, že ho to tísní a že je nejvyšší čas ho dostat ven, snad v jednom kuse.

Odloupala jsem asi třetinu skořápky, počkala, pak bylo vidět, že se kachně snaží, ale membrána je na něm přilepená, tak jsem musela začít loupat i tu (což je třeba dělat opatrně, mohou tam být ještě nějaké žíly, když to uděláte moc brzo, kachně se může poranit, což se mu ostatně stalo i na začátku, okolo toho proďobání se udělala modřina), no nakonec jsme to společnými silami zvládli a vyvalilo se, to už jsem ovšem druhá dvě kachňata měla pryč z inkubátoru, protože tam dělala moc velký bugr a já se o tohohle mrňouse bála. Krom toho tím věčným zvlhčováním mi tam zplesnivěl karton, kterým byla vajíčka vypodložena, a bylo ho třeba vyměnit, tak jsem tu výměnu a přesun kachňat udělala v jednom.

Jenže pak mi tam tenhle chudáček zůstal sám a nevypadal nejlíp. Čekala jsem na další dvě vajíčka, ale v tom všem stresování se jsem je popravdě trochu zanedbala a posléze jsme o ně přišli. Nadávám si za to, ale co se dá dělat. Ve skutečnosti nejde říct, jestli je to něčí vina, a popravdě mnoho chovatelů vejcím vůbec nepomáhá. Buď se prokoušou sami, nebo neměli být.

No ten první den po narození mrňouse jsem s nimi skoro souhlasila, protože měl „rozjíždějící se nohy“, tedy problém, který se někdy objevuje, kde má kachně jednu nebo obě nohy jaksi ujíždějící do stran nebo otočené špatným směrem a neudrží se na nich. Tohle se dá spravit jakousi dlahou/konstrukcí, ale zjistila jsem, že to samozřejmě není zdaleka tak jednoduché, mrňous absolutně panikařil a odmítal si dát cokoli nasadit, tak jsem to nakonec nechala být, nadopovala ho podle rad pivovarskými kvasnicemi, které jsem naštěstí měla koupené už dopředu (nemyslete si, měla jsem nastudováno a šla do toho nachystaná), dala pod něj kus bambusové utěrky, aby mu to neujíždělo jako na tom kartonu (byť byl vlnkovaný), 24 hodin to tedy musel vydržet o samotě, ale po tom pangaminu se zlepšoval hodinu od hodiny.

Druhé ráno jsem se nemohla dočkat, až ho dám k sourozencům, protože byl chudák nešťastný, že je tam sám, a tehdy jsem právě zjistila, že ta poslední dvě vajíčka nedopadla, a dokonale mě to po tom všem zdrchalo. Mrňous byl ale naprosto nadšený ze společnosti a pořád se zlepšoval, a i když vypadal pořád jako taková chudinka a měl slepenou půlku obličeje, byla jsem (a pořád jsem) hrozně pyšná na to, že jsem ho z toho vajíčka dokázala dostat, no a podívejte se na něj dneska.

Tedy, na něj. Já už nevím, kterej z nich to je 😀 Ale to je dobře. No a tolik k líhnutí.

Od té doby, co se vylíhli, jsou tihle mrňousci nejroztomilejší potížisti, a hlavně adoptivní sourozenci Hope, která tu kachní společnost potřebovala jako sůl (a my jsme taky potřebovali, aby ji dostala a dala nám pokoj :P). Zezačátku si tedy myslela, že jsou ty žluté chlupaté koule snad k jídlu, a když to jedlé nebylo, tak jí to nebavilo a chtěla od toho pryč, ale pomaloučku polehoučku si na ně zvykla, nic jiného jí ostatně nezbylo, a mrňousci ji přijali za svou maminku, protože byla starší a o hodně šikovnější.

Učila je už od začátku kachňátkovat, a jakmile bylo dost teplo, co nejvíc jsem je brala ven, a to docela brzo i k rybníku. Normálně by v krabici vydrželi mnohem dýl, ale Hope jí měla od začátku plné zuby, nadávala jako špaček a snažila se vyskočit. A vzít jen Hope nešlo, to pak vyváděli mrňousové.

No a tak se stalo, že vlastně dostávali od začátku výchovu spíš jako kachňata divoká, na rybníce byli o dost dřív než běžci, a kupodivu se jim tam okamžitě strašně líbilo a od začátku plavali a potápěli se jako páni. Dokonce tam vydrželi dýl než Hope, která je přitom kachně divoké, o týden starší, a taky už jí začínalo rašit peří, zatímco žluťásci byli dávno ještě jen chlupaté koule a vlastně tak nedávalo vůbec smysl, že jsou tak strašně nepromokaví a tak dobře plavou! Zatímco Hope si dá čtvrthodinku na vodě a pak se jako zmoklá slepice vyplazí na břeh sušit, pampelišky se potápí vesele dál, dokud jim to člověk dovolí, a neustále vypadají suše. No prostě se pro tu vodu narodily.

Tohle má samozřejmě mnohé výhody – tím, že vyrostli venku, člověk je nemusel skoro od začátku tolik krmit ani tolik čistit bednu. Budou otužilejší a taky se jim minimálně o týden dřív dělá peří. Hope je naučila hledat si potravu a být v bezpečí, a to tak dobře, že jsem je včera málem všechny proklela, když jsem se je snažila z toho rybníka na večer zahnat. Ty malé potvory totiž pochopily už v těch třech týdnech, že když odplavou doprostřed vody, nic na ně nemůže, a chápou to a aplikují mnohem líp než ti zatrolení běžci, kterým už je týdnů devět. Těm holt ale kachní pánbů moc moudrosti nenadělil 😛

No a to je tak zhruba k těm kačenkám. Hope už se taky krásně opeřuje, daří se jí a je to miláček všech, protože je tak přítulná, byť docela samostatná, a vůbec má zkrátka osobnost.

Trochu jako liška z Malého Prince, ani Hope není obyčejná kachna, protože je to ta naše. Ochočili jsme si ji a ona nás. Něco mi říká, že tu zůstane bydlet, ale bude záležet na víc faktorech. Ostatně brzo už bude moct lítat, tak to asi proběhne první test její loajality. A pak se uvidí.

Mimochodem, pokud by vás zajímalo víc vizuálů a kachních dobrodružství, můžete mrňousky sledovat ve stories na mém Instagramu 😉