Jak se tu může někdo nudit, nepochopím

Na ostrově to všechno nějak čím dál tím víc magoří. Lidi jsou čím dál tím napruzenější a dějou se čím dál tím bláznivější věci. A nejšílenější je, že za vším se dá poukázat na jedinou neskutečně pitomou a nepříjemnou osobu, která to všechno působí. Dej debilovi funkci…

A východ Slunce taky najednou někdo posunul, přesně o tu čtvrt hodinku, kdy jsem vstávala. To teprve bude krušné vstávání do tmy, zatrolená zima.

Asi jsme kápli na důvod, proč máme v porovnání s ostatními kolegy takové množství hodin a proč, zatímco všichni ostatní si stěžují, že dostávají málo práce (a tudíž málo peněz), my se můžeme udřít a o volný den navíc si musíme vyloženě říkat a následně za něj děkovat – přičemž milý debil ve funkci se na nás usmívá jako měsíček na hnoji a tváří se, jací jsme idioti a jak máme být vděční.

Ono to totiž vypadá, že pod tíhou všech těch podivných událostí a nespravedlností se vedení už ani nesnaží tvářit jako že mu záleží na všech zdejších zaměstnancích stejně. Snažit se zřejmě hodlá jen u těch z nás, kteří se mají vrátit příští rok, a ten zbytek prostě ostrouhá. Takže práci dostanou ti, kteří mají potenciál se vrátit (a nikoho nezajímá, že třeba zrovna já bych si to ráda s těmi „ošizenými“ vyměnila a trochu si odpočala, nikdo se nás neptal), a ten zbytek ať si klidně jede, když je nespokojen s výdělkem.

S mnohými lidmi je tu přitom jednáno vyloženě jako s retardy a historky se šíří jako virus, nestačíme koukat.

• Kolegyni například na otázku, proč má tak málo hodin, když smlouva říká, že bude mít 40 týdně a víc, řekli, že v létě jich bylo víc a teď mimo sezónu jich je míň, čímž se to vybalancuje. Co na to říct, žejo.
• Dál dostala přednášku o tom, že nesmí být drzá k vedoucí. Ta s ní přitom (stejně jako snad s každým jiným) od začátku jedná jako s pablbem a jako by očekávala, že ji všichni budou snad uctívat, ačkoli se o to ani za mák nezasloužila. Když se kolegyně bránila, že není idiot a aby s ní laskavě jednali jako s normálním člověkem, začaly domluvy jako zlobivému dítku, načež jim řekla, ať ji tedy vyhodí. Zajímavé je zjištění, že do toho se jim nějak nechce.
• Kolegovi řekli, že už nechtějí, aby dělal cleanera v chatách, a že bude odteď zahradník. Že ve smlouvě nic takového nemá a v podstatě to vůbec nemůžou podle mě udělat, to je zřejmě vedlejší. On sám to tak moc neřeší, zahradníkem je z profese i doma, horší to  prý bude s počasím, které se s příchodem dneška vydatně zhoršilo. Co se mě týče, počasí by bylo to nejmenší, to nikoho nezajímá, že na tohle vůbec nemají právo?
• Další kolegové si chtěli prohodit volné dny – jeden pár za druhý, formalita, stačí to přepsat na tabuli. Nebo ne…? No asi ne, podle toho, že jim šéfová tenhle nápad rapidně zatrhla a přiložila patnáctiminutovou přednášku o tom, jak se jí to vůbec nelíbí, jak je to šílené, komplikované, a že už ten rozpis napsala a kdesi cosi. Vůbec – nepochopíš. 
• Když ten samý kolega dostával sprda, proč nestihl uklidit chatu včas, a odpověděl, že proto, že přítel jedné supervizorky (a samozřejmě i kamarád šéfové), co měl pomáhat, přišel o půl hodiny později a patnáctiminutová práce mu trvala minut padesát, taky se nestalo vůbec nic.

Přijde mi dost nešťastné, že díky pár velice neinteligentním a nerozumným osobám ve vedení jde všechno kolem úplně zbytečně do háje. Práce přitom není špatná, systém má pár much, ale není to až tak zlé, ale ty věci uvnitř a okolo, na nichž přitom záleží snad ještě víc… Vztahy párů, ale i kamarádů krachují, protože nikdo neposlouchá, že spolu nechtějí pracovat. Jste přeci kamarádi nebo pár, tak spolu musíte pracovat a musíte to vyřešit. Zrovna u téhle historky jsem pěnila, no mně tohle někdo říct, tak se rozeřvu, že by si to za rámeček nedali. Co si o sobě myslí, že mají právo zasahovat nám do osobních životů a vztahů? Že s námi mohou až tak manipulovat? Že v tomhle nemáme slovo? Proč by jim na tom mělo sejít, kdo s kým pracuje? A nemělo by je náhodou zajímat dávat dohromady kolegy, kteří spolu jsou schopni dobře komunikovat? Nemělo by být pravidlem, že spolu v týmu mají být lidé, mezi nimiž není patrné napětí a hádky? Nebylo by to jaksi lepší i kvůli hostům?

My sami jsme ale tedy prakticky chráněni svou nerozhodnutostí ohledně návratu (nebo alespoň její zdánlivostí), a proto máme práce dost a jakžtakž bývají občas vyslyšeny i některé naše žádosti. Ačkoli dokud nepřijede zpátky z dovolené naše mnohem oblíbenější šéfová, pískat si nebudu. S tou jedinou se tu dá mluvit.

Unity nám každopádně zavřou nejspíš začátkem listopadu a spolu s nimi i bazén. Zatím nevíme, co se bude dít. Nejspíš nás budou čekat, tak jako kolegy ve velkých chatách, tak zvané deep cleany, neboli pořádné „jarní“ čištění. Vůbec nevím, jak dlouho to bude trvat a co všechno to bude obsahovat, ani nevím, jestli budeme totéž dělat i v bazénu, ale někdy poté bychom měli být asi vráceni do chat velkých a snad budeme dělat deep cleany i tam. Na tom všem mě znepokojuje hlavně informace, že společně s naší částí ostrova se bude možná zavírat i naše ubytovna – v níž bychom přitom už v té době byli skoro jenom my a byl by to celkem nádherný život – zase jako na jaře. Namísto toho nám tak začalo hrozit stěhování, což by v první řadě znamenalo ztrátu kocoura, a v druhé samozřejmě ztrátu klidu a soukromí. V hlavní ubytovně bude tou dobou mnohem míň lidí, pořád jich ale bude dost na to, aby se tam našli pařiči, co nemají potřebu chodit v deset hodin spát. A to se mám znovu dělit o kuchyni s kvantem lidí, poté, co jsem se celé léto těšila, jak tu svou budeme mít zase pro sebe? No ale neříkejme hop, ještě nevíme, co a jak bude.

Co se kocoura týče, mimochodem, v ten samý den, co jsem se dozvěděla, že jeho majitel bude odjíždět na batůžkovou cestu kolem světa a že ho tu pravděpodobně nechá, ho někdo unesl O.o Chystáme oběd, slyším zoufalé mňoukání. Vylezu a nevidím. Sousedka se mě ptá, jak se mám, tak jí říkám, že fajn, jen hledám kocoura, a že jestli ho neviděla. Ona na to povídá:“Ona ho vzala“ a ukazuje prstem na nějakou ženštinu, co se právě vzdaluje po cestě, drží velkou přepravku a z ní se ozývá nešťastný Harry.

O.o

No. Co naděláš. Moje kočka to není a není mi ani nic do toho, kdo to sakra je a co dělá s „naším“ kocourem. Nesebrala jsem tudíž kuráž za ní běžet a ptát se. Ale dost mě to sebralo, v hlavě se mi začaly rojit konspirační teorie a všechny možné scénáře a než se konečně za pár hodin kocour vrátil, už jsem ho pomalu oplakávala. Ale vrátil se.

Nevím. Snad ho madam odnesla na sousední ostrov k veterináři. Snad je nějak spřízněná s jeho nezodpovědným majitelem, nebo je to někdo místní, kdo si prostě jen všiml a dal si tu práci. Snad se na Harryho někdo konečně podíval. Některé záhady prostě nevyřešíš, ale hlavně že to prozatím dobře dopadlo. A pokud ho tu ten necita vážně nechá, můžeme se z jeho přítomnosti těšit nejspíš až do odjezdu. To je pro mě v tuhle chvíli hlavní.

Pan M. a soused si udělali výlet do místní jeskyně Piper’s Hole. Já vynechala, nebyla mi milá představa brodit se ve tmě ledovou vodou do pasu jen proto, abych se podívala na těch pár metrů, co se podle všeho nachází za ní. Šla jsem s nimi tudíž jen jako morální podpora a pozorovatel, a taky abych se vyvětrala. Ty dva dny nádherného volna, co jsme měli po sto letech, jsme totiž využili velice půvabně – venku šajnilo sluníčko a my pomalu nevystrčili paty 😀 No co, bylo to zapotřebí. A to, že nám propadla karta do bazénu a já se tak nemusím každý den mrskat pocitem provinilosti z toho, že bych tam měla chodit, když to platím, mi vlastně taky vyhovuje.

Včera jsme se tedy nechali přemluvit jen k návštěvě hlavní ubytovny, kde se konala čísi narozeninová party. Bylo to nakonec docela příjemné, byť se ve vzduchu stejně vždycky bude vznášet atmosféra vědomí, že s většinou lidí se bavíte z nutnosti a ne proto, že byste si skutečně měli co říct. U některých si prostě musíte klepat na čelo a tak nějak se obávat, že to pravděpodobně vidí stejně. A že s některými je to vyloženě o skrývání vzájemné averze, to je taky zřejmé. Takže se už vážně nemůžu dočkat domů za lidmi, kde se nepředstírá a vzájemné sympatie jsou prostě opravdové. Mít někoho jen tak rád, na nic si nehrát, nesnažit se ho měnit a vědět, že on se o to snažit taky nebude, to je podle mě pravá krása přátelství.

Včera jsme taky využili dne ku zbastlení svíčkové. Nebyla to samozřejmě pravá svíčková, hlavní part hrály burgery vyrobené z restované zeleninky (velice vydařené, nepoznali byste to), všechno bylo trochu improvizované a dělané poprvé, ale dělali jsme to s láskou k české kuchyni a s touhou dát si něco pořádného a natláskat se a to se povedlo 🙂 Chutnalo to i Bulharům. Vůbec projevují zvláštní zájem o naši kuchyni. Ono je celkově zajímavé poznávat vzájemně, která národnost je zvyklá na co a jak to na ty ostatní národnosti působí zvláštně, až absurdně. Přitom je to všechno jen o zvyku.

Kromě všech jiných věcí jako dozvídání se nejrůznějších interních informací a drbů, k nimž jsme beztak už spíš apatičtí, mým hlavním pocitem v posledních dnech je touha po pořádném českém podzimu. Šustění listí pod nohama, zbarvování stromů, vůně ořechu, nekončíčí hrabání na chalupě, pálení a vykuřování sousedů, lesk a ta nádherná mastnost čerstvých kaštanů na omak, to jsou jen některé z vjemů, které mi při všech těch pobytech v zahraničí chybí. Nějaký podzim mají všude. Ale není to stejné.

A taky fakt nemám ráda neupřímnost a lži a mám pocit, že se to tu obé nějak příliš rozlézá. Už to vážně chce, aby ty řady prořídly, ale vlastně je největší škoda, že do našeho odjezdu už nepřijede nikdo nový. To by ty aféry nejlíp provětralo, aspoň na chvilku, žejo.

Sigh. A dala bych si šíšu…