Jak se žije v Anglii – Často pokládané otázky

To jsem se tak jednoho dne vzbudila a přišlo mi, že mám na blogu díru, která by chtěla zalepit. Že od blogera expata se asi očekává, že bude psát hodně o té zemi, kde žije, a o životě v ní. A já vlastně nevím, jestli tomu plně dostávám, jestli ty deníčkové zápisy stačí. No tak mě napadlo to dohnat FAQem.

Že žiju v Anglii už asi není zdaleka tak šokující a převratná informace, jako to bývalo před pár lety. Možná i proto, že tu žije čím dál tím víc blogerů a tím pádem se o tom víc píše a víc ví. Přesto se v konverzacích s novými lidmi pořád dokola objevují ty samé otázky, a tak mě napadlo sepsat to do článku. Pokud vás napadnou nějaké další nebo jste sami expati a chcete něco dodat, směle komentujte 🙂

Proč žiješ v zahraničí?

Protože mi to doma nevyhovuje. Rodina, přátelé, Praha, to všechno samozřejmě miluju. Ale na život v České Republice nějak asi nejsem stavěná. Je to země příliš byrokratická, příliš mě tísní, mám pocit, že mi neustále v něčem háže klacky pod nohy a vysává ze mě veškerou energii, ať už jsem ji v sobě měla přirozeně nebo jsem ji načerpala lety strávenými sosáním inspirace z internetu. Internet jsou dveře do světa a já mám někdy pocit, že oproti svému internetem míň políbenému okolí žiju myšlenkami několik let napřed. Jenže při střetu s realitou berou často všechny nápady za své. Jsem snílek, ale v Čechách své sny neumím realizovat. Čechy nejsou dvakrát vstřícné věcem, které jsou ve světě považovány za normální nebo dokonce průlomové a vítaně čerstvé. Jsme zaprděná země, a i když se to samozřejmě zdaleka nedá říct o veškerém obyvatelstvu, velká část z nás jsou prostě konzervy a mně to vadí, stejně jako nedostatek možností.

Proč zrovna Anglie?

Protože se mi tu líbí. Miluju Anglii. Anglické cihlové domečky, anglické proměnlivé počasí, které vám poskytuje výmluvu vyměnit třikrát během jednoho dne outfit, protože v jakémkoli počasí musíte mít vrstvy na přidávání či odkládání – kdykoli se může zatáhnout a začít pršet a foukat, načež za deset minut vyleze sluníčko a bude pařák 😀

Miluju angličtinu a anglickou náturu. Jistě, jsou věci, co mi na Angličanech vadí, třeba že příslušníci té bohatší vrstvy, pro kterou obvykle pracuju, žijí v jiném světě a jsou zvyklí na naprosto jiné věci, a je proto někdy těžké se s nimi domluvit, ale většinou mi anglická povaha  vyhovuje. Líbí se mi, že se tak často ptají, jak se máte, a že je zvykem odpovídat pozitivně. Jistě, někdy se to člověku zajídá, zvlášť když se vás tentýž člověk ptá už popáté téhož dne, ale celé to funguje docela dobře jako taková mantra, co upravuje myšlení. Když totiž někomu musíte pětkrát denně odpovídat s úsměvem, že se máte fajn nebo alespoň ok, nakonec vám dojde, že se vážně máte ok a že si nemáte moc na co vážného stěžovat.

Samozřejmě není pravda, že by nebylo možné odpovědět upřímně, to jsou fámy 😉 Pokud máte mizerný den, je naprosto v pořádku odpovědět popravdě. Ale narozdíl od Čech, kde je prakticky zvykem, že se vás nikdo neptá, nebo když se zeptá, odpovídáte „No tyjo úplně na hovno, dneska mě zase na–ali na poště, všecko mě bolí a ten Babiš!“, v Anglii se prostě naučíte vidět věci pozitivněji nebo si přinejmenším tolik nestěžovat. A politiku tady hlavně skoro nikdo neřeší. Představte si svět, kde se na vás nevalí neustále ze všech médií, co zase udělala vaše hlava státu za faux pas, nesledujete neustále deset dokola omílaných jmen politických představitelů, kteří nemají vůbec na svém místě co dělat, nerozčilujete se, co zase vymysleli, no prostě se nemusíte denně nasírat. Už to dělá zázraky.

A anglický čaj, silný černý s mlékem! Zvykla jsem si na to tak rychle a tak důkladně, že si ho dělám i doma a jsem schopná (až nucena) ho pít denně, zatímco doma jsem si už léta čaj dělala spíš jen občas, hlavně co se snídaně týče.

Líbí se mi anglická příroda. Lidi se vysmívají hláškám o zelenější trávě, ale já vím svoje – ona vážně je zelenější 😀 A je jí tu plno. A je měkčí a hezky udržovaná. Anglické trávníky jsou ostatně pověstné, ovšem není to jen o nich – o čem se třeba nemluví, jsou anglické silnice orámované pečlivě udržovanými živými ploty, a zelené „tunely“, kterými se dovedu kochat pořád dokola, při každé cestě autem. A všude ovečky, krávy, bažanti, havrani, racci, straky, veverky, lišky, jezevci a srnky. Člověk se tu dostane prostě hrozně moc do kontaktu s přírodou a zvěří a já si to hrozně užívám.

Anglický humor, anglické snídaně, anglické filmy… co se dá dělat, mně ta země prostě sedí a cítím se v ní dobře. A milion věcí, co mi doma chybí, jsou tady samozřejmostí.

Jak ses k tomu dostala?

Jako slepý k houslím. Během gymplu už většina lidí věděla, co chce studovat dál, někteří to věděli dokonce už od prváku. Já ale vůbec. Vysoká škola mě nelákala,, nepřemýšlela jsem nad ní. Byla to spíš taková věc, která se ode mě očekává, ale já si neuměla představit, co doopravdy vyžaduje a jak moc se na ni člověk musí připravit, pokud se chce tedy dostat na některý žádaný obor, a to byly prakticky všechny, co mě aspoň trochu zajímaly. Proto jsem to nehrotila, moc se nepřipravovala a podala si jen asi tři přihlášky, nic moc „na jistotu“. A tak když jsme se pak se spolužáky bavili ve srandě o tom, co kdo bude dělat, když mu nic nevyjde, vlastně jsem vůbec nevěděla, neměla jsem plán. Ovšem jedna moje spolužačka prohlásila, že pojede do Anglie jako au-pair. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a ani to moc nebrala vážně, ale prohlásila jsem, že to je super a že pojedu s ní.

No a světe div se, já ty přijímačky vážně projela 8) A najednou jsem musela řešit, co budu dělat, a ta kamarádka povídá, že to je přece jasné, jedeme do té Anglie. Tak jsem na ni trochu valila oči, jestli to jako myslela úplně vážně, a ona že jo. A tak jsme si našly agenturu, protože jsme o tom věděly prd, a jely jsme.

Je lepší jet s agenturou nebo bez ní?

Rozhodně bez. Podle mě jsou agentury dobré tak maximálně k tomu, že vám poskytnou pomocnou ruku, pokud si vážně nevíte rady s tím, jak si sehnat práci, máte z toho všeho bobky, jedete sami a třeba navíc neumíte moc anglicky. Jenže si za to řeknou příšerné peníze a nemáte žádnou záruku, že všechno půjde podle plánu, to je jen takový falešný pocit bezpečí. Mnohé au-pairky se přesvědčily, že agentury poskytují pofidérní nebo neúplné informace (což nemusí být nutně jejich vina, jelikož česká agentura není často vůbec v kontaktu s rodinou, ale s agenturou anglickou, která právě zase shání au-pairky pro ty rodiny), a že když dojde na problém s rodinou, tak často nijak nepomohou, nebo ne dostatečně a třeba i ne ihned (což může způsobit velké nepříjemnosti, zvlášť pokud natrefíte na opravdu ujetou rodinu a chcete hned vypadnout). Pokud ale jazyk trochu umíte, doporučuju si sehnat práci vlastními silami. Ušetříte.

Kde je nejlepší shánět práci?

Pokud nemluvíme vyloženě o tom, že už jste v Anglii a můžete třeba chodit po podnicích a ptát se, tak nejčastěji a nejlíp se shání na Gumtree, často se dá ale najít něco i na starých dobrých Pohybech, což býval web pro komunitu Čechů a Slováků v Anglii (nicméně pozor na úchyly, bohužel se z toho stala tak trochu seznamka, nebo si to aspoň mnozí myslí – jakmile tam jednou za uherák strčím čumák, už mi chodí zprávy). A pokud jde o au-paiření, tak to se asi nejlíp shání na Facebooku, konkrétně na skupinách jako Au-Pairs In… a podobně. Tam totiž často najdete inzeráty psané přímo au-pairkami, které za sebe hledají náhradu. Mít informace přímo od zdroje a slyšet to tak, jak to je, je k nezaplacení, a málokterá au-pairka by o tom, co vás čeká, lhala.

Ve skupině jsou taky různé dokumenty, co kdo přidal, jako rady, tipy, seznamy odkazů na všechny možné potřebné stránky, seznamy blogerů, kteří v té skupině jsou, ale taky třeba blacklist ujetých rodin, od nichž se je třeba držet dál, abyste si nenabili čumák.

Co potřebuju do začátku, když chci jet pracovat do Anglie?

Kuráž. Pokud možno nějakou angličtinu. Trochu peněz a třeba nějaké kontakty na nejbližší hostely nebo na blízké Čechy, kdy něco brutálně nevyšlo a potřebovali byste někde složit hlavu. Pokud jedete ve dvou, je všechno samozřejmě mnohem snazší – a já to říkám furt, že pak na tom zase tolik není a že obdivuju ty, kteří vyrazí sami. Já tu byla už xkrát a vždycky ve dvou, sama bych se asi furt neodhodlala 😀

Jinak si myslím, že je nejlepší hledat práci dopředu a jet už do domluvené situace. A až tam budete, tak si co nejdřív zařiďte anglickou simku a účet u banky. A pak, pro všechny případy, až se v nové rodině trochu usadíte, bych vám doporučovala si zařídit NIN.

Co je to NIN, potřebuju to a jak se to zařizuje?

National Insurance Number je číslo, které jako au-pair k ničemu nepotřebujete (a některé rodiny mohou mít dokonce výhrady k tomu, abyste ho měli – nicméně to je vesměs vaše věc), ale jaksi vás oficiálně uznává jako člověka pracujícího v UK. Budete ho potřebovat, až budete vykonávat nějakou „normální“ práci a odvádět daně, a pokud byste jako au-pair dostávali vysoké kapesné, víc než myslím 150 liber týdně, pak byste správně měli odvádět daně, a vaše host-family jakožto váš zaměstnavatel by za vás měla cosi odvádět taky (což je právě ten důvod, proč se někteří mohou cukat). Ale myslím, že většina au-pairs dostává peníze na ruku a nikdo o nich vesměs neví, takže si tím není třeba cuchat nervy. Pointa je, že může nastat situace, kdy to NIN budete potřebovat k tomu, abyste získali nějakou tu normální práci. Nikdo by ho po vás požadovat neměl, obvykle dostanete ze začátku NIN dočasné a to stačí, než si to pravé zařídíte, ale my měli špatnou zkušenost s manažerkou z Isles of Scilly, která ho po nás chtěla už dopředu a bylo peklo si ho narychlo z Čech zařizovat. V odkazovaném článku popisuju i jak na něj, jak to probíhá a jak dlouho to trvá.

Co si myslíš o Brexitu?

Zatím mě nijak nevzrušuje. Jsem spíš zvědavá, co to přinese, ale nemyslím si, že by to můj budoucí potenciální život v Anglii mělo nějak významně ovlivnit. Cestuju stejně s pasem a mám NIN – myslím, že pokud to nám přistěhovalcům z nekrizových oblastí bude vůbec nějak zasahovat do života, tak ti, kteří už v Anglii pár let pracovali a mají NIN, by mohli být zvýhodněni. Krom toho kdyby někdo chtěl rýpat, jestli tu máme co dělat, můžeme poskytnout kvanta dobrých referencí. Ale to jsou samozřejmě jen domněnky, myslím, že nikdo zatím neví, co přesně Brexit způsobí expatům. Jsem jen trochu zaskočená, že to takhle dopadlo, ale upřímně, to byla i většina Anglie. Nikdo ve skutečnosti nečekal tenhle výsledek, všichni si byli tak jisti tím, že Brexit nebude, že podcenili vážnost situace a tady to máte. Většina normálních Angličanů z toho radost nemá, samozřejmě vůči fungování EU je spousta výhrad, ale odchod z ní způsobí spoustu problémů. No, jak říkám, mně snad ne, takže mě to až tak nepálí. Já jen přišla o dost peněz vychýlením kurzu a následnou panikou, ale ohledně toho mám takovou stoickou filozofii, že to jsou ostatně jenom prachy.

Jaký největší rozdíl je mezi životem v ČR a v Anglii?

Kromě jazyka a trochu jiné kultury hlavně asi ten pohled na politiku a pohled na peníze. Za celých těch x let, co jsem tady, jsem slyšela jedinkrát Brity mluvit o politice, a to ještě jen proto, že jsme se jich sami zeptali na jejich názor na Brexit. Jinak tu až na opravdu nepatrné výjimky neexistuje to, co známe z domova – prakticky pravidelná denní mediální masáž tím, co zase kdo z našich představitelů plácnul za kravinu, kdo udělal obrovské mezinárodní faux pas, kdo si přivlastnil dotace, které mu nepatřily, kdo zakopnul pod vlivem virózy, kdo vymýšlí další absurdní zákon a za jaké trapné urážlivé výstupy a žabomyší bitky v parlamentu platíme daněmi. Když něco, tak v Anglii čteme o dětech královské rodiny, o zahraničních politických cestách, které podnikají, a jak se vévodkyně umí oblékat. Královnu a královskou rodinu většina Britů miluje nebo je alespoň poklidně ignoruje, protože ono o nich není moc slyšet, a to je podle mě naprosto správně. Vládce má vládnout a starat se o to, aby stát šlapal, a ne na sebe strhávat pozornost.

A co se peněz týče, tak je tu prostě vyšší životní úroveň a cítíme to i my, nuzná přistěhovalecká spodina 😀 I my tu máme vyšší platy, než o jakých by se nám mohlo v Čechách zdát, a to i za de facto podřadné práce, s nimiž byste si u nás spojovali možná lidi, žijící na hranici životního minima. Běžný cleaning v domácnosti tady člověk brigádně dělá za 10 liber na hodinu, a kdo vás nechá v Čechách uklidit mu koupelny, vyluxovat a vynést odpadky za bezmála 300 na hodinu? Nebo mu za takové peníze hlídat děti či venčit psy?

Tedy to, že by si u nás nikdo takhle cizí lidi bez prověření do bytu vůbec nepustil, to je další věc. V tomhle je tu samozřejmě, jako ve spoustě jiných zemí, docela jiná mentalita, což je pro nás dobře – nabízí nám to možnost dělat pro někoho běžné domácké věci, které děláme i sami pro sebe, a vydělat si.

Díky tomu všemu si tady připadám mnohem spokojenější než v Čechách, protože tam jsem nikdy nevydělávala peníze tak snadno, jako tady, a nikdy jsem tam vlastně ani nežila moc ve finanční jistotě, spíš naopak. Tady jsem ve vatě, můžu utrácet a strašně snadno se tu nakupuje. A věci, které tady stojí v přepočtu stejně nebo víc než v Čechách, mi tak připadají levnější, dostupnější, protože tady na ně vydělám mnohem snáz. Proto si třeba v Anglii dovolím skoro každý víkend chodit do Starbucksu na kafe, zatímco v Čechách bych tam nepáchla, protože „tvl, to dělaj to kafe ze zlata, že si dovolej za to chtít takový prachy?“ Přitom to v přepočtu stojí skoro stejně 😀

Kolik se dá našetřit za rok práce v Anglii?

To je samozřejmě strašně individuální, ale pro nějakou představu, při au-paiření jsem zatím letos za deset měsíců našetřila cca 100.000 CZK (s tím, že dost utrácím), a na Isles Scilly jsem za stejnou dobu měla v kapse víc než čtvrt mega. Pokud vám někdo bude tvrdit, že au-paiřina je jako pracovat zadarmo nebo že to je pod úroveň, tak se ho zeptejte, kolik ušetří měsíčně on. Většině lidí sklapne.

Jak dlouho jsi tedy žila v Anglii a co všechno jsi tam dělala?

6 měsíců po gymplu s kamarádkou jako au-pair, nebo spíš nejlevnější pracovní síla ever do jejich rodinného podniku – restaurace 😉 Ale nijak mi to nevadilo. To místo bylo kouzelné, vegetariánské, byla to pizzerie a kavárna a byla to moje asi první zkušenost s gastronomickým prostředím. Potkala jsem tam skvělé lidi, celý ten půl rok pro mě byl neuvěřitelně převratný a několik dalších let jsem na to pak pořád vzpomínala a toužila se vrátit.

Když na to konečně po mnoha letech došlo, jela jsem už s přítelem. Jeli jsme na rok jako au-pair couple a zůstali o půl roku dýl.

Potom jsme 10 měsíců strávili na anglickém ostrově Tresco, Isles of Scilly jako cleaneři.

No a naše další anglická štace pak byla zase návrat do au-pairských vod, a to v Surrey, čili jen kousek od našeho prvního místa (a není to ani daleko od toho, kde jsem byla vůbec poprvé). Dohromady tu plánujeme být 13 měsíců a zatím jsme na deseti, takže vlastně už za chvilku končíme! 😀 A když to sečtu všechno dohromady, tak jsem zatím v Anglii strávila bezmála čtyři roky.

Co je dobrého na tom dělat au-pair a co je nejhorší?

+ Nejlepší věc pro mě je to, že se nemusím starat o bydlení – dostanu ho k práci. A většinou je přímo na pozemku, kde pracuju, takže žádné dojíždění. Já osobně dojíždění nesnáším, užila jsem si ho už dost a miluju to, že se můžu vzbudit a za deset minut jsem nachystaná v domě a začínám dělat.

+ Týdenní příchod platu je stokrát lepší než měsíční. Nechápu, proč to tak nefunguje všude. Letos dostávám peníze na účet, takže si na ně vyloženě nesáhnu, ale dostávat peníze přímo na ruku je vůbec nejlepší, protože vás to vždycky strašně nakopne a hned vidíte reálnou odměnu, za kterou jste celý týden pracovali.

+ Dělám v podstatě domácí práce, starám se o zvířata a o děti, čili nic, na co bych potřebovala školy, všechno je to čistě o mých schopnostech, o mé pečlivosti, dochvilnosti, organizaci – a většinu práce si rozvrhuju sama a dělám si to po svém. Nikdo mi nestojí za zadkem, nikdo mi už dávno nediktuje, co mám dělat jak – samozřejmě že na začátku to bylo trochu jiné a bude se to lišit rodinu od rodiny, ale celkově máte při uklízení většinou pohodu a velkou volnost.

+ Protože dělám v domácím prostředí, nikdo ode mě neočekává, že budu vypadat jako modelka, že budu nalíčená jako Marfuša nebo budu nosit kostýmky a podpatky. 99% času chodím v legínách nebo teplákách a tričku, na nohách crocsy a starám se tak maximálně o to, abych nevypadala, jako bych vylezla z roští nebo jako by mi na hlavu někdo nalil omastek z pánve 😀 Makeupu jen tak aby se mě děti nelekaly a abych nedělala ostudu, když do domu přijde někdo cizí, ale nikdo mě nebuzeruje, abych se usmívala nebo nějak vypadala. Když mám dámské dny nebo blbou náladu, šourám si práci, jak to jde, když se mi chce, tak si sednu, a na záchod nebo na jídlo si můžu kdy chci. Trpím poměrně silnou sociální fóbií a zažila jsem několik prací, z nichž mám dodnes noční můry a nejspíš to ze sebe nikdy nesetřepu. Naprostá nemožnost si třeba x hodin odskočit, 16ti hodinové směny na nohou, návaly lidu, nerudní zákazníci, zloději, úchylové, cikáni, nutnost nějak vypadat a pořizovat si speciální „luxusní“ oblečení, povinnost se nějak tvářit nebo něco určitým způsobem říkat, povinnost neustále pobíhat okolo a všem se věnovat, i když totálně nemůžeš… zažila jsem toho hodně a stačilo, děkuju. Kdykoli se někdo zaráží nad tím, že jsem spokojená s tak „podřadnou prací“ jako někomu uklízet, žehlit a umývat záchodky, odvětím jen kolik si v přepočtu vydělávám a směju se. Podle mě je to totiž práce jako každá jiná, ne-li lepší. Mám u toho relativně klid, uklízení a organizování mě vždycky bavilo, stejně jako práce na zahradě, ke kterým se tu často taky dostanu, a věci, nad kterými se tu nervuju, jsou ničím v porovnání s tím, co jsem bývala nucena řešit dřív.

–  Záleží na rodině, ale au-paiření může často znamenat, že se na určitou dobu vzdáváte osobního života a volna a odevzdáváte ho rodině. Pokud vám to vadí, je třeba si najít rodinu, u níž budete mít jasně stanovenou pracovní dobu, aby padla znamenalo padla a ne že vám najednou v sedm večer napíšou, že něco potřebují, nebo že musíte vlastně být od rána do večera na příjmu a v pozoru. Zažili jsme to oběma způsoby a popravdě tak, jak to máme teď, už bych to nechtěla, protože jsem zjistila, že mě to brzdí v tvoření. Na svoje věci se potřebuju soustředit a mít na ně třeba několik hodin v kuse naprostý klid, a to tady jde málokdy.

– Nezapočítává se vám to do důchodu. Pokud při práci odvádíte daně, nabíráte na důchod v Anglii, což je milé a cool. Ale jako au-pair jste prakticky pro Anglii stejně neviditelní jako pro Čechy, takže je třeba uvažovat o tom, jak jinak se hodláte zaopatřit.

– Pravděpodobně se budete setkávat s předsudky a odsudky. Jak jsem řekla, tenhle způsob práce je podle mě naprosto normální a znám plno dalších párů i nepárů, které to tak taky mají, ale z nějakého důvodu se na nás svět dívá skrz prsty, a čím starší jste, tím je to horší. „Kdy už si najdeš normální práci?“ a „Nestačilo ti to už?“ jsou poměrně časté otázky a občas to člověka dokáže vynervovat. Zvlášť když se někteří tváří jako byste tady snad byli několik let na dovolené, a vy přitom máte za sebou tunu zážitků a strašně moc jste se namakali. Ona to totiž zase taková flákačka není a jak máte někdy dny, kdy si fakt jenom v klídečku žehlíte a uklízíte, tak často jsou okolo práce pro cizí rodinu taky velké stresy, zařizování, lítání od jednoho k druhému a nestíhání. Všechno má svá pro a proti, a tak mě někdy mrzí, až uráží, když se na mě lidi koukají, jako bych doteď nepracovala a jako by už byl čas s tím „začít“.

Takže kdy už si najdeš normální práci?

😀 Guys… já už měla prací spoustu. Normálních i nenormálních. A všechno mě to stresovalo a zahrnovalo to práci s nepříjemně velkým množstvím lidí a prodávání věcí a vzdušných zámků (nebo snahu o prodávání) a volání lidem a cpaní jim něčeho… no ne, děkuju. Jsou práce, které si dovedu představit, že bych dělala, až se mi nebude chtít au-paiřit, nebo až to nepůjde. Ale je jich strašně málo. Například co jsem zjistila, že existuje něco jako kočičí chůva, nesním prakticky o ničem jiném než o tom. S mou nervozitou z lidí a s mou těžce kočkozávisláckou povahou si jen těžko umím představit ideálnější práci. A vím, že každá jedna micina, kterou bych kdy dostala do pracek, by si ode mě užila extra super důkladného zacházení a lásky a respektu, protože ty nevypočitatelný mrchy jsou pro mě bohyně.

Ok, takže Anglie je skvělá a všechno… je v Anglii něco horší než v ČR?

Budu nudně předvídatelná, neb jste to určitě slyšeli už ze všech stran, ale je to pravda – zdravotnictví. Tady se všechno řeší paracetamolem, ale vážně všechno. To už musí být jo něco, aby se na vás doktor vůbec díval a třeba vám něco předepisoval. Slyšela jsem pár hororových historek od známých, kterým něco vážného bylo, a nechtěla bych. A tak jsem se asi nějak odnaučila být nemocná a chodit k doktorovi – nechodím tam moc už ani doma. Ale je to možná i tím, že já jsem na sebe tak opatrná, že mi většinou jsou pořád ty samé věci – nachcípání, migrény a angína. A s tím už si umím poradit. A specializované pochůzky jako gyndu, ortopeda a zubaře si vždycky odbudu, když jsem doma.

Jinak nevím, na co bych si tu stěžovala. I když má Anglie spoustu bizarností, které mi opakovaně dokážou zvednout aspoň obočí, nikdy to není nic, co by ve mně vzbuzovalo pocit svázaných rukou a beznaděje, jak to umí Česká Republika.

Snad jediná věc mě teď napadla – v Anglii se moc nejede přes maily. Veškerá úřední komunikace jako s bankou, veterinářem, doktorem atd. probíhá téměř výhradně přes telefony, často ani žádný kontaktní e-mail neexistuje. Pro mě jako člověka trpícího patologickou úzkostí z telefonování s cizími lidmi je tohle utrpení. Naštěstí to nemusím řešit až tak často a když na to přijde, tak se obvykle hecne pan M., kterému to jde mnohem lépe, byť třeba jazyk mám na vyšší úrovni já.

Co je nejhorší vůbec na expatění?

Samozřejmě vzdálenost od rodiny a kamarádů. Můžete udržovat kontakt, jak to jen jde, ale stejně to není totéž jako trávit s nimi čas. A jejich život se nezastaví jen proto, že tam nejste. Na to, co by dřív sdíleli s vámi, si postupně najdou jiné lidi a pak se může stát, že se po roce vrátíte domů a zjišťujete, kdo všechno se rozešel, dal dohromady, zasnoubil, otěhotněl, vyměnil práci, závažně onemocněl nebo dokonce umřel a vám se to neřeklo, protože si nikdo nevzpomněl nebo vás tím nechtěl „na dálku zatěžovat“. Jenže všechny tyhle prožitky lidi spojují a bez nich vám najednou dojde, že už s vámi spousta lidí vůbec nepočítá, přestože na sociálních sítích se vidíte denně a napsat vám mohou kdykoli.

Po návratu mám tak často pocit, že jsem se ztratila v čase a někdo mi ukradl rok života, nebo jsem žila na jiné planetě či v jiné dimenzi a nikomu jsem tu moc nechyběla. Všechny důležité informace o změnách se na mě buď nahrnou s přílišným nárazovým dopadem, protože jsem neměla čas je vstřebávat postupně, nebo se je vůbec nedozvím, třeba až po dlouhé době najednou přijde:“Ty to nevíš?“, často proneseno nevěřícným či až pohrdavým tónem. Ne, nevím, jak to mám asi vědět, když mi to nikdo nenapsal. K tomu člověk zažívá obrácený kulturní šok a taky není úplně jednoduché se vracet do čistě českého jazyka. S panem M. totiž mluvíme totálně zprzněně angločesky a je to čím dál tím horší. Nám to nepřijde divné, my si tak rozumíme, ale doma je to pak porod. Myslím, že to tak mají všechny au-páry. Jenže když pak přijedu domů, uvědomuju si, že mluvím jako hotentot, a jelikož jsem vždycky byla chválena za svou češtinu a strašně nerada przním v podstatě jakýkoli jazyk, tohle mi vadí.

A samozřejmě nám chybí některé věci nebo místa. Skoro vždycky, když se vrátíme, si tak dávám záležet na užívání si všeho, co jsem v Anglii neměla, protože podle mě to je na cestování to nejlepší a nejdůležitější – vždycky si naplno užívat toho, co zrovna máš dostupné. Čili česká jídla, knedlíky, točená kofola, párek v rohlíku ze stánku na Míráku (nejlepší!), rohlíky, různé české ňamky jako kaštany v čokoládě (byť ty v polish shopech mívají), obejít naše oblíbená místa jako Vyšehrad nebo Riegrovy sady, platit českými korunami a zdravit v obchodech česky… na chvilku je to vždycky hrozně dojemná záležitost a člověk si to strašně užívá.

Jedu za kamarády v Anglii, co jim mám dovézt?

V Anglii se nakupuje dobře, vašim kamarádům toho pravděpodobně moc neschází, ale občas se některým z nás zasteskne po českých surovinách a výrobcích. Třeba rohlíky. Chleba se tu dá sehnat kupodivu docela dobře, ať už v polských obchodech nebo i v supermarketech, v Morrisons mají dokonce i  housky. Ale rohlík jako takový tady neseženete, a někomu to může udělat radost. České sladkosti jako Tatranky, Fidorky, perníky, Kolonády, to všechno se dá sehnat občas ve větších polských obchodech, ale ne každý z nás k nim má pravidelně přístup a nejlevnější to není, takže to může rozhodně udělat radost, stejně jako český čaj (my třeba milujeme anglický, takže nám to nevadí, ale jsou Češi, které na zdejší mlékočaj nepřeučíte a samotné je to strašně silné, takže třeba používají jeden pytlík třikrát a pořád to nemá tu stejnou chuť jako klasický Zlatý šálek :D). Co ale hlavně je v Anglii špatně sehnatelným zbožím, je koření. Obyčejné sáčky koření za pět až deset korun z Kauflandu nebo z Alberta, o tom si tady můžeme nechat zdát. Koření se tu prodává jen po lahvičkách či malých krabičkách a za strašně moc peněz. Nevím přesně, jak je to v Lidlu, k tomu jsme nikdy nebydleli dostatečně blízko, ale nikde jinde se nám zatím nikdy nepodařilo přijít na to, kde to vlastně kupovat. Leda v Tigeru (nevíme, proč zrovna tam :D) se dají koupit velké sáčky poměrně za hubičku, ale nemají tam největší výběr. A snadno nebo levně tu neseženete ani mák. Nakonec tedy člověku často nezbyde než kupovat ve velkém z Amazonu. Pokud můžete převážet tekutiny, pravděpodobně se neztratí trocha slivovice nebo tuzemáku.

Jo a vlastně abych nezapomněla, tak pravděpodobně potěšíte i kvalitními špekáčky nebo štanglí salámu 🙂

A to je asi tak všechno, co mě teď napadá. Tak čau 🙂