Je jaro.

No dobře, ještě není. Ale já už si na něj hraju. Už se poohlížím, kde bych tak našla nějaký významný přebytek narcisů, abych si jich pár mohla uštípnout do sklenice, už čekám, až pokvete zlatý déšť, nebo co to tu máme u vchodu – ono zrovna tohle ve váze stejně hned chcípne, ale prostě se už těším, až se na to budu cestou do práce moct koukat.

Užívám si zpívajícího ptactva, snad víc, než kdy jindy, nebo mi to tak možná jen připadá, protože každé jaro jako by přicházelo ne po roce, ale aspoň po dvou, prostě jako bychom na něj čekali už celou věčnost.

Skoro nevěřícně koukám na trávu, která už zase začíná růst. Taková normální věc, přitom, ale mně to připadá jako nějaký zázrak nebo nějaká divná magie. Samozřejmě pan M. na to má asi jiný názor, ten to všechno bude muset brzo začít zase sekat, tak tam bude ten přístup asi míň poetický.

Snad proto, že je to moje povaha, nebo ze zkušenosti, s tím nehorázným těšením se na jaro se u mě pojí i vzrůstající úzkost a hukot v hlavě z přemýšlení nad tím, kdy se zase budu vracet k práci na zahradě a jestli vůbec a jak to vlastně celé tohle jaro/léto bude. Přes zimu jsme si zvykli na kratší pracovní hodiny, které nám vlastně nakonec nabídl sám šéf, přestože jsme sami hodně uvažovali, že si dupneme, a sbírali jsme na to hodně dlouho kuráž. Ono se těžko dožaduje nějakých úlev, když víte, že jste tu prostě od toho, abyste tu byli a abyste byli po ruce a všechno bylo furt hotovo (jako by to snad šlo, ale co už, musíme se tomu aspoň co nejvíc přibližovat).

Jenže při dalším meetingu minulý týden se potvrdilo, že oni si zřejmě představují, že ty zkrácené hodiny byly jen na zimu a že se s přibývajícím světlem a teplem znovu vrhneme do toho tělo i ducha destruktivního fulltimu, co jsme měli předtím. A my se tomu děsně mentálně bráníme a a nemáme radost z představy, že se tomu asi brzo budeme muset bránit i verbálně.

*vložte přestávku. Na krmítku mi po strašně dlouhé době přistála sýkorka. Já neslzim radostí, vy slzíte radostí*

Nikdy jsme nebyli lidi, co by uměli mluvit s rodinami o penězích, říkat si o přídavky a podobně. Koneckonců jsme taky nikdy nebyli u rodin tak dlouho, aby na to byla vhodná doba, ale tady jsme už víc než dva roky a náš plat se nepohnul, byť je třeba uznat, že máme ten základ vylepšený o různé bonusy – ovšem ani s nimi při srovnávání s jinými pracovními nabídkami nejsme úplně tam, kde bychom být mohli, o našich stále se prohlubujících zkušenostech a schopnostech nemluvě. Na jednu stranu si člověk říká, že tě huba nepálí, máš se jako čuník v žitě, na druhou se sebou nechcete zbytečně nechat vymetat chodník za míň, než byste mít mohli. A do toho přemýšlíte, jestli vás vůbec ještě baví to vymetání samotné a případně co by se dalo s tím životem udělat jiného, teď v pandemii ke všemu. Nakonec z toho přemýšlení většinou vyjdete s myšlenkou, že se máte dobře a že můžete být rádi, že máte práci a střechu nad hlavou, a krom toho už stejně zase musíte jít něco dělat, takže kdo má vůbec čas si nad něčím lámat hlavu… no a tak je to vždycky, ale ono nic není na furt a myslím, že je to jen otázka času, kdy se kousnem. Míň hodin nebo víc peněz. A vůbec se nebudu divit, když se začneme poohlížet po nabídkách jiných, zajímavých, kterých se teď po Brexitu začalo překvapivě dost rojit.

Dá se tedy říct, že letošní leden a únor byly pracovně skoro nudné měsíce. Na zahradu jsem nesáhla, nicméně venku jsem si užila až moc, prostřednictvím stále četnějších krátkých procházek se štěnětem okolo domu. Nebavilo mě neustále se přezouvat a převlékat, ale díky UChu za tu čtyřnohou záminku nebýt v domě.

Tam to totiž bylo o nervy, tedy nejen o moje, ale ty mě samozřejmě zajímají nejvíc. Skoro denně přijít do práce a už slyšet křik nebo aspoň vzteklé dětské kňourání. To pak snadno vezmu zavděk štěněcím chaosem, který si vyloženě říká o „pojď honem ven to vyběhat“. Holly je profesionální vítač, jakmile se odkudkoli vrátím – a je jedno, jestli jsem byla pryč hodinu nebo deset vteřin – zběsile mě vítá a skáče po mně, bohužel to je zrovna něco, čeho se ji musíme snažit zbavit, ale zase se aspoň můžu vymlouvat, že se ji snažím co nejvíc unavit venku, a kdykoli nemám na to, abych poslouchala to zbytečné drama v domě, jdeme. Řekla bych, že to funguje pro nás obě. Akorát v té kose měl člověk při tom neustálém přecházení ven-dovnitř-ven strach o zdraví, vlastně vůbec nechápu, že jsem tu zimu přežila jen se smrkáním a nic vážnějšího pro mě neproběhlo.

Celkem by mě zajímalo, jak probíhá distanční výuka v jiných domácnostech. Nedělám si iluze, že by to všude jinde probíhalo hladce, nicméně u nás není hlavní problém ani v té výuce samotné, ani v technologii (i když ta se samozřejmě občas vzpouzí), ale hlavně v (ne)výchově, o které máme s paní domácí diametrálně odlišnou představu, a bohužel málokdy dostanu příležitost situaci handlovat sama, o to víc si takové chvíle užívám, protože světe div se, pak je většinou klid. Škoda, že paní domácí, přestože to ví, si mustr nevezme.

Je tedy škoda, že tohle všechno časté a zbytečné drama způsobuje tolika lidem tolik stresu, ale na druhou stranu je to momentálně náš jediný velký problém, a to zase člověk ví, že na tom není až tak zle, a taky je pravda, že s příchodem lepšího počasí se situace dost zlepšila. Poslední týden je v domě normálně skoro furt klid, ona totiž minulý čtvrtek šéfová měla operaci zad a do konce toho týdne nebyla doma. To vám byl ráj. A tenhle týden nemůže sedět na štokrli v kuchyni, kde normálně ráda vysedává, aby prý měla pod kontrolou virtuálně studující děti, které od sebe sedí na délku místnosti a stejně si furt strašně vadí, tak se přestěhovali do studovny, kde si sedí skoro hlava na hlavě, ale nějakým zázrakem je vám tam skoro celý den ticho tišíčko a žádné velké scény. Tam totiž šéfová nemůže ignorovat synáčkovo neustále povídání si pod fousy, které všem pochopitelně vadí, ale protože ona to umí vytěsnit a nechce se hádat, neřeší to. Jenže teď to řešit musí a hle, jaký je hned klid. Kéž by to vydrželo, nicméně dost možná nebude dost času tenhle setup si užívat (funguje to skvěle i v tom, že mám konečně po x měsících prázdnou kuchyň a můžu v ní normálně pracovat), protože dětičky mají jít příští týden do školy. Asi se zdržím komentářů k tomuto rozhodnutí, já si budu dál hledět vlastních bezpečnostních opatření a koneckonců lidi si budou dělat, co si chtějí dělat, a kdo chce být debil, ten debil bude. Já mám jen – opět nejspíš se zkušeností – úzkost z představy, že šéfová najednou nebude celý den vytížená sledováním dětí, při kterém sice permanentně něco řeší na počítači a mobilu, ale nedovoluje jí to moc se věnovat nějakým větším projektům a buzeraci lidí okolo. Najednou se bude moct nadechnout, nebude přikovaná k jedné místnosti, a bude moct chodit okolo domu a vymýšlet. A taky že už má hned vymyšleno, ještě nejsme ani z lockdownu a už se zase bude něco rekonstruovat a přestavovat a samozřejmě kdo s tím má nejvíc stresu, no oni ne.

Nenaděláš nic.

Kachny jsou stále ve stanu. Už je to tam nebaví, Gracie se minulý týden pokusila utéct. Myslím, že mě teď má ráda ještě míň, když jsem jí to překazila. Flockdown momentálně vypadá, že potrvá do dubna. Do té doby se měl vyspravit/zvětšit jejich rybníček a budovat další o kus vedle, ale zatím se o tom moc nemluvilo, což mě nepřekvapuje. Nebudu se divit, když z toho nebude vůbec nic. Hlavně že budou mít arcipáni novou posilovnu.

Tak jako tak těm kachnám přeju, aby se už mohly vrátit ven. Sice mi zase nastanou noční strachy kvůli liškám, ale koneckonců doposud všechno vždycky dopadlo dobře, tak snad v tom trendu budeme zdárně pokračovat, taky se má údajně spravovat plot okolo celého pozemku, což by mělo situaci zlepšit (tedy samozřejmě se to nedělá kvůli kačenám, nýbrž kvůli psovi, ale co už, hlavně když z toho budou benefitovat i ony). Stejně jako to, že se bude venku čím dál častěji vyskytovat pes, a taky jakmile se bude blížit doba vypouštění, začnu šéfa znovu buzerovat ohledně řešení těch lišek. Soused už na ně totiž chodit nebude.

Jsem vděčná i za všechno to bílo, co jsme si užili. Jedna nádherná sněhová pohádka, co vydržela celý víkend a vystačila na dva sněhuláky a spoustu krásných fotek, a potom pár vánic a námraz, co byly aspoň pěkné na koukání. Představte si, že tu předchozí zimu jsem neviděla ani jedno pořádné sněžení a na zemi se leskla tak maximálně jinovatka. Divnost. Tak jsem tak ráda, že tuhle zimu si můžu v tomto směru odškrtnout. Rolováním sněhu jsem naposledy stavěla sněhuláka asi jako malá u nás na chalupě.

To jaro do té zimy začalo vykukovat už před pár týdny, ze země se vynořily sněženky a postupně začaly vylézat i narcisy, tulipánové listí a další cibuloviny. Všechno to mělo ještě spoustu času do vykvetení, ale už jen ta vykukující zeleň člověku vlila do žil chuť do života, jako by zas přes tu zimu zapomněl, že existuje i jiný svět, plný růstu, změn, barev a pohybu. Plevel bych tedy radši neviděla, ale co se dá dělat.

Holt, žijeme a nemáme se zle, na poměry. Ale i na takovém panství člověku po roce lockdownů a omezení může hrabat. I tady to má svoje nevýhody a každý hovor s domovem je připomínkou toho, že tentokrát jsme odříznutí nejen vzdáleností, ale i možnostmi, které teď prostě nejsou a ještě dlouho nebudou. Nemůžu se těšit, kdy je všechny zase uvidím, kdo ví. O Vánocích jsem byla zařeklá, že letos pojedu domů dřív, na otočku. O Velikonocích třeba. Kde je těm plánům teď konec. Dovolenou si taky plánovat nemůžeme, není kam a doma zůstat nejde, když je to doma vaše pracoviště. Příliš blízko ohništi problémů. Na rodinných beachhouse to asi taky nepůjde, tam se za pár dní začíná něco taky přestavovat, bude tam rambajz a chaos. Člověk si nějak víc musí hledat věci, na které se může těšit, a představa, že šéfovic dost možná taky nepojedou na žádnou dovolenou ani letos (ne že by ji neměli koupenou), a na ten beachhouse se asi taky nepohrnou, když se tam bude stavět, je velmi chmurná, my tu pauzu od nich potřebujeme, ani nevíte jak.

Tak díky UChu za ty všechny drobnosti okolo, co člověku vylepší den. Kafíčko nebo čaj. Dobré vaření. Dobré filmy a seriály. Lesy a supermarkety, kde se člověk může ještě cítit trochu jako člověk, mezi ostatními lidmi (davy nevyhledávám, ale vídat se permanentně s těmi stejnými osmi lidmi týden co týden se dá bez mentální újmy vydržet fakt jen nějakou dobu. Sluníčko. Kačeny. A koneckonců i to psisko, i když bez něj by nám všem bylo o dost lehčeji, co si budeme, je s ní, potvorou, práce.

Dokonce jsem si už po strašně dlouhé době stáhla fotky do počítače, že bych už ty články mohla zase začít dělat vizuální. Akorát pořád platí, že se s tím počítačem učím, nevím tak úplně dobře, kde co mám, a většinu fotek musím před nahráním zmenšovat, což se tu taky teprv učím, tak to nebude hned, ale hele, těch pár taky pokrok, ne? A pro víc vizuálů i povídání mi skočte na Insta 😉

Jo, a ty ozblášť pěkný záběry mé maličkosti, to fotil samozřejmě pan Mysteriózní.