Jsem šílená, když mluvím s kytkami?
Varování: Možná utopické plácání z únavy, ale chtělo to ven. Jestli se mi chcete smát, že jsem si šlehla, jděte jinam.
Přehnaný vztah k věcem, obzvlášť k hračkám a čemukoli, z čeho si má dětská představivost hračku dovedla vytvořit (což mohl být klidně klacíček, co vypadal, že má oči, nebo větev, co jsem ji s sebou vláčela celý den po lese, abych se o ni mohla v těch asi deseti letech „opírat“ jako utrmácený zcestovalý tramp), jsem měla vždycky. A dodnes nevím, jestli je to tak úplně dobře a jestli jsem normální, když nedokážu vyhodit starého ohmataného mončičáka a dokonce i v případě, že by některé mé staré barbíně chyběla noha nebo paže (což se nemůže stát, ke svým hračkám jsem se vždycky chovala ukázkově, ale kdyby přece jenom), vím zcela jistě, že bych jí byla schopná uspořádat regulérní pohřeb, nebo by alespoň do té popelnice letěla v krabičce, zabalená do nějaké pěkné látky a posypaná květinami, aby ji to ochránilo od toho smradu a bordelu okolo, a prostě proto, že si to zaslouží.
Stejné to mám samozřejmě se zvířaty, jako snad každý, kdo k nim má nějaký vztah. Mluvím na ně, šišlám na ně nebo si s nimi úplně normálně povídám, ale narozdíl od mnohých si umím přiznat něco, co mě uvnitř trochu děsí – že skutečně věřím, že mi rozumí. V některých momentech se na ně podíváte, zamyslíte se a řeknete si „Nééé, to je přece blbost!“ a zasmějete se sami sobě.
Ale je vážně?, naskočí na čele vráska pochybností a já se nemůžu zbavit pocitu, že mě to zvíře jen testuje a když vydržím dost dlouho, tak na mě skutečně promluví, neboť se ukážu být „hodnou zasvěcení“.
No dobře, něco podobného má asi kdekdo. Máme je rádi, pečujeme o ně, záleží nám na tom, kde jsou a jestli jsou v bezpečí a můžeme se přetrhnout, abychom to pro ně zajistili. Nasazujeme své životy za ty jejich a hřeje nás na srdci, když se nám povede je potěšit. Na tom asi není až tak nic divného a věřím, že je to tak dobře. Ale dělat podobné věci pro… věci?
Je normální vejít do prázdného babiččina bytu, pozdravit ho a v kuchyni směrem k rostlinám nasázeným na stole v pekáčích plných vody zahlaholit:“Ahoj, holky!“? 😀 Je normální cítit ve vzduchu, že v tom bytě už někdo dlouhé měsíce nebyl a že mu to je líto? Všechno tam naprosto ustrnulo. Je tam ticho, je tam dokonale mrtvo a jen poházené polštáře, halabala položené magazíny či dopisy nebo stříkance od čaje na lince naznačují, co asi dělal ten někdo v posledních chvílích, než byt opustil. Jako bláznovi se mi sevře celé hrdlo při pomyšlení, že byt smutní. Nahlas, aniž bych o tom přemýšlela, ho začnu chlácholit a slibuji, že babička se už za pár dní vrátí. Doplňuji květináče, ostřihávám přerostlé výhonky a ptám se rostlin, jak se mají. Samozřejmě bez odpovědi, ale v hlavě si odpovím za ně:“Jde to.“
Když pak odcházím, naposled se rozhlédnu za bytem a slušně se rozloučím. Zabouchnu, zamknu a přemýšlím nad tím, jestli mi náhodou nekape na karbid. Jenže kdybych to neudělala, měla bych pocit, že jsem hrozný spratek, co neumí ani slušně pozdravit, a srab, co se bojí mluvit nahlas. Je to nějaký typ OCD? Je to přecitlivělost? Je to moc fantazie? Je to babiččina energie, která je v tom bytě tak cítit, nebo můj vlastní pocit smutku z toho, že už je to jenom babička, kdo v tom bytě bydlí, a že mi chybí děda?
Jenže to nedělám jenom tam, dělám to i se svými věcmi. Obzvlášť pěkné sošky kočiček nebo cokoli, co má kukuč, jsem schopná se na to usmát a pozdravit to. Pohladím svoje knihy, kdykoli dojedu domů, a omluvím se, že jsem je tak dlouho nečetla. Pozdravím svůj pokoj a jdu ho oprašovat jako omluvu za to, že jsem ho nechala tak dlouho chátrat. Trpím utkvělou představou, že všechny věci na světě mají svůj účel a musí být využívány a milovány. Mám pocit viny, když některou věc nepoužívám nebo nemiluji dostatečně, a dělá-li to někdo druhý, jsem schopna se pro něj na to vnitřně velmi zlobit. Ze stejného důvodu neumím vyhodit věc, která se ještě dá použít. Vím, jako správný minimalista, že nedává naprosto smysl, abych ji skladovala pro sebe – já už ji nepoužiju a umím si to přiznat – ale stává se pro mě v tu chvíli životní misí zajistit, aby ji ještě používal někdo jiný. Mám ulítlou radost z toho, podaří-li se mi najít jí nového majitele a ten je z ní nadšený. Jsem dojatá, když vidím, že se mi povedlo najít krámům nový domov a nový život, až si řikám, jestli bych si neměla založit nějaký útulek pro krámy. Budu schraňovat vše, co lidi odhodí a co si ještě neodbylo svůj čas na Zemi, a budu tomu nalézat nové majitele.
Ne, zase tak šílená nejsem, ale už jen to, že mě to napadá, o něčem svědčí.
Myslím, že věci jsou smutné, když je nepoužíváme. Že byty jsou smutné, když je někdo opustí bez rozloučení. Že všechno ve světě je naplněnou tou samou energií a tím samým účelem, jen některé věci jsou statické, jiné se hýbou a kupříkladu předou, a některé mají plné vědomí své existence, schopnosti a dostatečně vyvinutý mozek na to, aby se mohly toužit seberealizovat a směřovat někam výš. Myslím, že každý člověk potřebuje, aby ho měl někdo rád a aby mu někdo někdy prokázal nějaké dobrodiní. Aby pro něj někdo něco udělal, jen tak, nezištně, z pravé dobroty srdce. A potřebují to i zvířata, která jsou navíc o tolik nevinější než tvor lidský, neb nemají puzení ke špatnostem a podrazům – ani na to nemají kapacitu. A potřebují to hlavně i věci, protože je-li zvíře bezbranné, pak věc je ještě bezbrannější. Nemá ani ten kukuč, aby vás přiměla pochopit, že trpí. Nemá drápy a zuby, aby se bránila. Jen mlčky snáší veškeré naše zacházení a jakákoli naše rozhodnutí.
Kdykoli si něco koupím, jako bych tomu svatosvatě slibovala, že se o to postarám, budu to milovat a používat a bude mi to dělat radost. Mám pocit, že přesně to totiž krásné věci chtějí.
Ráda bych byla ochráncem všeho a všech. Přála bych si, abych se mohla postarat o to, že už nikdy nikdo nic zbytečně nevyhodí, nikdo ani nic zbytečně nevyrobí, konzum a honba za hromaděním opadnou, lidi se začnou věnovat smysluplnému tvořivému či pomáhajícímu chování, co podporuje dobrou karmu, už nikdy nikdo neublíží žádnému zvířeti nebo ho nevyhodí na studenou ulici, neopustí, nezanechá samotné. Kdyby všichni na světě měli jen to, co potřebují a milují, pak by všichni milovali všechno, co mají ve svém životě, a všichni by rádi táhli za jeden provaz k lepším zítřkům, pro nás a celou naši planetu.
A my bychom věděli, že je to dobré.
ten posledný odsek – Jaké pekné…
Nevím, proč by se někdo měl smát, že sis něco šlehla. Přijde mi ten článek krásný, milý a snad i pravdivý. Jako příklad mohu uvést babičku, která na svoje rostliny mluvila a zpívala jim, protože jim to prý pomáhá růst. No a na zvířata mluvím taky, na věci už méně, ale zase si věci občas pojmenovávám. 🙂
Tak nevím, místy to i mně přišlo až moc, obzvlášť v tom „božím“ závěru 😀 Ale tak sedělo mi to tam, moc nemoc. Jo, jména jsem věcem dřív dávala taky, třeba ledničce nebo mikrovlnce. Dneska už je pro mě všechno, čemu potřebuju dát jméno, Máňa nebo Fanoušek (nebo jiná typická jména), už prostě proto, že mě to rozesmívá. Říkat šroubováku Pepíku je prostě správná ulítlost.
Někde jsem četla, že pejskové rozumějí asi až 150 slovům a jsou tedy asi jako 2 – 3 leté děti. Já se svými pejsky (máme 3) taky mluvím jako s lidmi a myslím, že mi hodně rozumějí. Na kytičky co pěstuji v bytě taky mluvím, prý jim to svědčí. Mám prý „zelené ruce“ a kytkám se u mě hodně daří. Možná je to taky tím mluvením na ně.