K smíchu? K pláči? aneb další sousedské historky

Pondělí

Soused si konečně lehce naběhl, když mě našel v kuchyni, jak cídím, a optal se mě na to, takže jsem záminku samozřejmě hned využila k tomu, že jsem se zeptala, jak to bude s tou koupelnou, že já svou část dohody držím a pořád čekám. On se na to zatvářil jako jestli jsem spadla z višně, prohlásil, že nikdy nic takového neřekl a že svou část dodržuje, protože po sobě vždycky uklízí. Nezmohla jsem se na pořádnou reakci, hádat se netoužím, ale opáčila jsem, že to rozhodně řekl, a dala jsem najevo své pochyby o tom jeho uklízení alespoň zvednutým obočím a otázkou:“Really?“. Vypadal, že vážně nechápe, o co mi jde, a řekl, že prý jediné, co povídal, bylo, že vyluxuje a vytře, a že koupelnu a záchod může uklízet pan M., zatímco já dělám tu kuchyň. No to už jsem vůbec nebyla schopná okomentovat. Mozek mi prostě zamrzl, nedokážu pochopit, jak si někdo může myslet, že je takové rozdělení fér, to mi prostě hlava nebere, i kdyby nakrásně luxoval a mopoval každý den, což rozhodně nedělá, udělal to jednou. Zato já z kuchyně denně vynáším odpadky, denně umývám sporáky od oleje, denně ometám drobky a denně se potýkám s jeho potravinami nebo nádobím – minimálně s kastrolem oleje, který mu na tom jednom sporáku stojí permanentně.

Velmi často taky nosím ze skladu utěrky do kuchyně, které by nám vydržely navěky, ale vzhledem k tomu, že to prase si s nimi (jak jsme nedávno zjistili) utírá hubu po jídle a denně tak totálně zasere aspoň dvě, je třeba je nosit mnohem častěji – a ty špinavé taky odnášet na vyprání. Podobně jsme na tom vždycky byli s toaletním papírem, který on sám nikdy nedonesl, nebo s ručníkem a podložkou do kuchyně. Že se po zemi válí podložka, to se ještě dá pochopit, ale kolikrát vzal ten čistý ručník z háčku a použil k bůhvíčemu, neboť pak několik dní ležel mokrý a zasviněný na podlaze, než začal smrdět a já ho tedy odnesla…

Ale jak říkám, neměla jsem v plánu se s ním hádat. Řekla jsem mu tedy alespoň o těch odpadcích – šklebil se na mě, že asi uklízím proto, že mi to chybí, nebo že jsem si na tom vypěstovala závislost, tak jsem opáčila prohlášením, že jsem prostě jenom čistotná osoba a že když chci v kuchyni vařit, tak bych ráda, aby nebylo všechno kolem mě zaprasené, a když chci vyhodit nějaký odpadek, otevřu koš a ten je plný k prasknutí, tak ho holt musím vynést. To není proto, že bych já měla nějakou patologickou potřebu uklízet, ale prostě proto, že jinak to nejde, někdo to dělat musí.

Normální člověk by na to zareagoval… no prostě jakkoli jinak než on. On je neprůstřelný. A doopravdy si, bez prdele, myslí, že je všechno v pořádku.

Zapletl do toho nějaké hlášky o chlápkovi, co jezdí po celém ostrově jako popelář – pan M. ho poslouchal z pokoje a přišlo mu, že tím chce říct, že ty odpadky z naší kuchyně má vynášet on, ale to je totální zhovadilost, proč by to proboha měl dělat? Popelář má dost práce s tím, že je sám na celý ostrov a několikrát denně ho celý objíždí a vysypává desítky a desítky popelnic. Teď má sice práce možná míň, ale pořád nedává smysl, proč by měl proboha vynášet odpadky z kuchyně zaměstnanecké ubytovny, kde bydlí dost lidí, co mají ruce a nohy a mohou si je vynést do těch popelnic sami. To je přece naše povinnost, ne jeho, a dává to asi stejně smyslu jako myslet si, že by nám měl prát.

No, to jen jako další příklad toho, že s některými lidmi na světě se prostě normálně mluvit nedá, i kdybyste se na hlavu stavěli. Můžete si o sobě myslet, že mluvíte velice jasně a že vaše požadavky jsou naprosto normální, a stejně z případné diskuse vyjdete jako naprostý kretén, nebo alespoň s hlavou ve stavu „Error, error“, protože vůbec nepobíráte, co se tady právě stalo.

Samozřejmě jsem si vědoma toho, že to byla perfektní příležitost na něj konečně začít řvát, že já opravdu nejsem ten, kdo tu dělá něco divného, a že naopak on je nebetyčné prase a že nechápu, z které planety sem proboha spadl – a trochu mě mrzí ta promarněná šance. Ale mám já zapotřebí si ty poslední dva týdny utrpení kazit ještě tím, že se s ním dohádám? Když vím, že z toho žádný efekt nebude? Když vím, že on prostě vážně žije ve světě, kde je všechno s ním v pořádku, my jsme magoři a já asi šílená kráva?

Nemám.

Pátek

Ruply mi nervy. Dneska to už nešlo, k ránu zase spustil zívání, chrchlání, a zase zívání, a to ještě takové „Uééé-he-he-he-heee“ (nedokážu to líp popsat :D), a v každém závěru zívnutí znovu chrochtne. Budil mě i přes špunty v uších, a vzbudil i pana M., který prohlásil, že ho zabije, ale bohužel samozřejmě – stejně jako já – nic moc nenadělá. Jenže mně už hráblo, takže jsem mu k „Dobrému ránu“ přidala velice rozespalou prosbu. Nejdřív jsem se ho zeptala, jestli si pamatuje, jak si soused z druhé strany stěžoval na jeho zívání. Tupě na mě zíral, takže jsem pokračovala, jestli by si mohl uvědomit, že i my bydlíme za tou stejnou tenkou stěnou. A na to se stalo něco, co jsem fakt nečekala – ten kokot se ušklíbl do země a pokrčil rameny, že prý o ničem neví, a s tím, co dělá ze spaní, nic neudělá.

Šokovaně jsem na něj vyprskla, že to rozhodně nebude ze spaní, protože to dělá pořád, i během dne (a krom toho v noci chodí při tom zívání na wc a pak smrká, takže to jako taky dělá ve spánku? Nicméně vysvětlovalo by to, proč je po něm na záchodě vždycky všude kolem nachcáno…). On na to řekl jen to, že to určitě není tak hlasité jako náš mixér, a měl se k odchodu, takže jsem jen z posledních sil vyargumentovala, že ten ovšem spouštím až poté, co se vzbudí. Na to už neřekl nic, byl už ve dveřích a pořád krčil rameny, dávaje najevo, že s tím nehodlá vůbec nic dělat. Sice tedy někde v tom všem řekl, že se může pokusit, ale řekl to takovým stylem, jako že na mě zvysoka.

Po tom všem, co jsme si tu od něj vytrpěli, co jsme se kvůli němu nadřeli a nasnažili to tu udržovat, zatímco on jen přidělával práci, jsem čekala leccos, ale takhle arogantní reakci vážně ne. Takže dnes se k mé už vážně totální spánkové deprivaci a frustraci z té bezmoci přidal ještě totální vztek jiného druhu – doteď jsem si totiž říkala, že nemá smysl mu cokoli říkat, protože je to prostě blbec, a že mu to nedojde. Dneska už ale vím, že to není jenom blbec, ale taky vyloženě arogantní kretén, kterému to nedochází prostě proto, že nechce. V jeho světě je všechno v pořádku, to já jsem šílená kráva, podobně jako Daisy, kolegyně, o které to s oblibou hlásal. Měli spoustu konfliktů, hádali se i před šéfovou, v kanceláři, kam si je kvůli tomu pozvala. Ona měla ta slečna problém se spoustou lidí tady, takže asi taky nebude úplně v pořádku, ale ve spoustě věcí měla fakt pravdu, jako třeba že tenhle mimoň je vážně totální idiot.

Takže ještě nějakých devět dní. Devět dní. A pak už o něm snad nikdy neuslyšíme. Fakt nevím, za co jsme si tohle zasloužili, mohlo to tu být tak fajn.

Často si to neuvědomuju, nebo tomu nevěřím, ale ve skutečnosti musím být v nějakém směru vážně dost silná osoba, abych vydržela to všechno, čím už jsem prošla. Jenže jak ti někdo začne nabourávat ten jedinej způsob, jakým sis mohl dobíjet baterky, tak jde všechna síla a trpělivost do háje.

Nezbývá než držet se myšlenky, že za chvilku zase budu ve světě, kde je všechno relativně v pořádku, kde se dá normálně bydlet, kde nejsou žádní imbecilní Bulhaři a odkud budu mít možnost zase nabrat nějakou energii na rozhodování se, že co bude příště.

A ostatně už za těch devět dní by mělo být víc sil a spokojenosti. Až vypadne, měli bychom mít konečně zase příležitost věnovat se samotnému těšení se domů a plánování Vánoc. Ještě je toho tolik k vyřešení před cestou domů, a já na to teď nedovedu ani pořádně myslet. Musím si nejdřív odpočinout.