Kachny!

Párkrát tu tedy padlo cosi o tom, že si chce rodinka pořídit „pet“, ale tohle jsme vážně nečekali.

Ono to tak úplně z nebe nespadlo – mívali kachny asi tak o jeden domestic couple zpátky, dokud jim je liška nezadávila – ale když mi to šéfová vyprávěla, to jsem ještě netušila, že si tajně sní o druhém pokusu, a hlavně že ten sen bude schopná do dvou týdnů uskutečnit.

Zatím k nim není moc co říct. Jsou to mrňousci. Jsou to fluffíňátka, jak říkám všemu, co je chlupaté, „napufnuté“, ochmýřené. Je jich sedm trpaslíků. Narodili se cca v úterý u jedné paní, co je chová na prodej, a v pátek jsme si pro ně jeli. Než padlo finální slovo, šéfová se nás otázala, zda jsme připraveni na takový závazek. Ocenili jsme to gesto, ale bylo jasné, že je to spíš jen gesto – všechno už bylo vesměs zařízené a co bychom tak asi mohli říct? Krom toho jsme po nějaké zvířeně velmi toužili a koneckonců zrovna pro tuhle rodinu je lepší něco, co se nemusí zase tolik opečovávat nebo venčit. O tom, že to zas pro nás bude nová bizarní zkušenost (což my máme rádi), ani nemluvě.

Na víkend je rodinka pryč, tak jsme si kachny vzali k sobě. Připadáme si jako Chandler a Joey. Kachny zrána přišly na to, jak se dostat ven z bedny, a tak než jsem se rozmyslela, jestli vstanu nebo nevstanu, jedna začala dole vyvádět tak, že jsem vstát musela. Zpátky do bedny jí to samozřejmě nešlo, a tak bylo třeba ji vysvobodit z její samotky, vrátit k ostatním a zamezit dalším útěkům. Tolik k první kachní historce. Za druhou by se dala považovat dnešní ranní koupel – jejich druhá, s námi ovšem první. Šéfová totiž básnila, že je budeme muset „učit koupat“, tak jsem si to představovala trochu jinak, než jak to pak ve skutečnosti probíhalo – totiž že nemotorné napuflé kachny se okamžitě proměnily v hladké tučňáky a projížděly vodou takovou rychlostí, že jsme to nestíhali očima sledovat. Zdá se, že tohle je už holt naučila matička příroda a my s tím žádnou práci vážně mít nebudeme.

Udělalo se dneska krásně, a tak jsme po snídani a kachní koupeli vyrazili na procházku a pak se vrátili na oběd, po němž jsme si oba schrupli na gauči. Gaučové napíčky jsou zpět!

Takové víkendy mám ráda. Včerejšek byl taky zajímavý, to jsme vyrazili objevovat Woking, strávili jsme pár hodin v nákupním centru a na trzích, pak jsme vyrazili na výlet do lesa u našeho předchozího ubytování, kde už touhle dobou zase rostou záplavy medvědího česneku. Dvě igelitky prozatím stačí, ne? Jednu jsme hned vzápětí věnovali kamarádům, k nimž jsme jeli na návštěvu a pokřtít jejich nové bydlo.

Zdá se, že letos nás tolik začíná nanovo. Jeden pár odjel do Kanady, my našli novou rodinu, poprvé jako domestic couple. Další pár našel druhou domestic couple rodinu. Tyhle kamarády jsme potkali nově, byli tu celkem krátce a dopadlo to bídně. Naštěstí se i na ně vesmír usmál a našli rychle rodinu novou. Připadá mi, že jsme díky tomu tak nějak všichni víc na jedné lodi, všichni si procházíme novotami a máme spousty nových historek pokaždé, když se vidíme – pokaždé se totiž mezitím naučíme něco nového o svých rodinách, které nás pořád mají čím překvapovat.

A tak mi celý ten letošek připadá slibný. Jen co se stabilněji vyčasí (tomu dnešnímu nádhernu zatím nevěřím), máme rozhodně kam chodit, a plány na víkendové výlety se skládají samy. Původní parta se sice krapet rozpadla, ale i kdybychom letos měli poznat jen tenhle jeden nový pár, nebudu si stěžovat. Možná dokonce naopak. Času je prostě málo. A když je málo času a moc kamarádů, tak z toho má člověk akorát nervy a pocit, že se musí moc honit, aby se se všemi vídal. Já si chci ty svoje malé hezké víkendy užívat po svém a v klidu.

Příští víkend nás čeká jedna další vesmírná objednávka. Před pár lety jsem si na Pinterestu uložila městečko Cotswolds – jedno z nejhezčích městeček v Anglii. No a kde nám čistě náhodou nebydlí jedni naši kamarádi? Ke komu nepojedeme na víkendové přespání? A hned nato nám rodinka odjede na další dovolenou. Nemůžu se dočkat 8)