Kachny 2.0 aneb Jak jsme líhli, jak jsme slavili Velikonoce, a jak se vůbec daří stále v lockdownu
Možná si pamatujete, že jsme vloni měli kačenky. Možná si taky pamatujete, že jsme o ně celkem brzo přišli. A možná víte, že od té doby se tu a tam mluvilo o tom, že to zkusíme znova, a když se začalo blížit jaro, začala šéfová navrhovat, že bychom si je tentokrát mohli sami vylíhnout z inkubátoru. A ona když si vezme něco do hlavy, tak nemá většinou daleko od nápadu k akci, takže začátkem britského lockdownu přišel poštou jak inkubátor, tak dva balíky vajec, a jako co, že o tom nic nevíme, na to přijdeme za pochodu, žejo.
Já jsem teda hlavně přišla na to, že inkubování a líhnutí vajec je mnohem větší věda, než šéfová tvrdila. Musíte vědět, jak s nimi zacházet od začátku do konce – v jakých podmínkách a jak dlouho je můžete skladovat před vložením do inkubátoru, jak nastavovat správnou teplotu a vlhkost, že je musíte několikrát denně otáčet, ale taky třeba že by se měly při tom otáčení nechat několikrát denně vychladnout, což jsme popravdě nedělali a myslím, že to taky mohlo hrát roli ve výsledku.
Dál je můžete po uplynutí určité doby prosvěcet, abyste zjistili, jak si zárodky vedou – jestli ve vejcích vůbec nějaké jsou, jestli se vyvíjí tak, jak by měly, musíte kontrolovat, zda je ve vejcích pohyb, jaký tvar má vzduchová kapsa, jestli se neodloučila membrána, vlastně byste ideálně ta vejce měli i vážit a průběžně kontrolovat váhový úbytek, který vám může naznačit, je-li třeba zvýšit nebo snížit vlhkost nebo jestli je všechno v pořádku. Ke konci inkubace musíte v určitý den s otáčením přestat a jít do „lockdownu“ neboli uzavření (v téhle době vtipné označení), kdy je třeba teplotu a vlhkost zvýšit a inkubátor už neotvírat.
Problém je, že každý chovatel má jinou taktiku a jiné zkušenosti s teplotou a vlhkostí, a tak se nedá úplně říct, že by existoval jediný „správný“ postup. Krom toho jsme měli dva druhy vajec, kde každý vyžadoval trochu jiné podmínky a měl jinou délku inkubace, a taky jich přišlo víc, než mělo, takže bylo třeba koupit druhý inkubátor a část si musela počkat, protože se do toho prvního prostě nevešla.
Všechno to bezpochyby hrálo svou roli, k tomu několik vajec nebylo oplodněno a něco málo šéfová s dětmi rozbily během víkendů, takže nakonec nám z dvanácti vyšla čtyři kachňátka, co se vylíhla hezky v řadě jedno po druhém během dvou dnů (dokonce se vyhnula nocím, takže nám nic neuteklo), a k tomu jsme měli jedno omylem zabité šéfovou při nasazování víka na inkubátor a dvě umřela ve vejcích, což mohlo být způsobeno nějakou chybou v inkubaci, ale je strašně těžké přijít na to, co jsme přesně udělali špatně.
Každopádně čtyři kachňátka nejsou tak moc a všechno to jsou Indičtí běžci, nevyšla nám ani jedna zakrslá kachna, na které se šéfová obvzlášť těšila, a tak bylo posléze objednáno dalších šest vajec a inkubátor už zase jede. Tentokrát víme víc, tak věřím tomu, že dovedeme předejít chybám a že to snad má větší šanci. Pak už je to jen o tom, jestli je dovedeme uchránit před liškou, vránami a kdovíčím ještě, co se tu vyskytuje.
Co se Velikonoc týče, vlastně jsme to neměli v úmyslu slavit. Uvažovala jsem, že bych asi měla dělat něco velikonočního, abych se dostala do nálady. Vzpomínala jsem, jak jsme doma barvívali vajíčka, a tak jako Vánoce už nejsou úplně to, co bývaly, zastesklo se mi i po těch Velikonocích, jak si je pamatuju z doby, když jsem byla malá. Ale nechtěla jsem se do něčeho nutit jen tak pro formu. Nakonec to za mě vyřešila zase šéfová.
Jednak mi hned po ránu o velikonoční neděli hodila na krk divoké kachně, co našla na cestě, a prý ho ťuklo auto a kachna se zbytkem rodiny odchvátala, zatímco tenhle chudák neměl údajně sílu se za nimi šplhat do kopce. To jsme ještě neměli ty naše a vlastně bych se o to ani neměla v neděli starat, ale že šli zrovna na procházku a čekal na ně šéf, že my byli doma a že se o mně ví, že jsem taková zvířecí Matka Tereza, dostala jsem ho zkrátka do dlaní a starej se, čau, my musíme jít. Hm, tak okej 😀
Během minuty bylo jasné, že buď to nebylo tak vážné, jak to vykládali, nebo mu otrnulo, protože mrňous se rozhodl, že v dlaních fakt nebude, a že nebude ani v menší krabičce, kam jsem ho v první chvíli dala – okamžitě mi odtamtud hodil skokana na zem, takže jsem musela čapnout větší bednu. Tam se mu taky nelíbilo. A křičel. A možná k tomu musíte mít buňky, které prostě mám, nebo nevím, ale mně osobně bylo okamžitě jasné, že jestli má tenhle chudák přežít a tenhle příběh mít happy end, musíme najít kachnu, která se o něj postará, a to jako že hned.
V první chvíli jsem ani nemyslela na jeho mámu. Podle toho, co říkala šéfová, to znělo jako že ta je dávno někde v trapu. Tak jsem šla s malým v bedně ven v naději, že to jeho zoufalé pípání navnadí nějaké jiné kachní rodiče v okolí – ostatně jsem slyšela kváknutí někde za barákem a říkala jsem si, že kdyby se objevil ten náš místní párek, třeba by to mohlo fungovat, třeba by si ho vzali – nevím, jak to s adopcemi funguje vyloženě u kachen, ale byl to prostě v tu chvíli plán. Krom toho šéfová říkala, že ta kachna prý vypadala, že míří směrem k nám, tak třeba nakonec je poblíž…?
No než jsem došla k příjezdovce, bylo jasné, že po žádných kachnách ani stopy a musíme to udělat jinak. Tak jsem si řekla, že půjdu na procházku, však co už. Nějaká kachna někde být musí. Došla jsem na místo, kde jsem tušila, že asi došlo k tomu kontaktu s autem, podle toho, co mi šéfová říkala. Věděla jsem, že za křovím je tam pole, ale nebylo na něj pořádně vidět – naštěstí zboku jsem si všimla prázdného místa s vraty, a tak jsme se tam vydali, že se rozhlédneme. Mrňous furt pípal, a mně nic dlouho tak nevlilo krev do žil jako když se na to jedno zapípání najednou ozvala dospělá odpověď někde z druhého konce pole.
Hnědá na hnědé se výborně hledá, ale byla tam kachna! A podle toho, jak reagovala a kde byla, bylo jasné, že je to ona, že je to máma. Otáčela se naším směrem, ale moc se jí k nám nechtělo, tak se zdálo, že má u sebe zbytek kachňat a že by asi trvalo dlouho, než by se rozhodla je nasměrovat k nám. Chtěla jsem tu transakci co nejvíc uspíšit, aby ji nemohlo nic přerušit, a ten mrňous měl tolik energie a tak vyváděl, že mě to jedině utvrzovalo v tom, že tohle je naprosto správná věc.
Tak jsme to obešli. Vzala jsem to pole ze strany, kde byly keře a samozřejmě tam muselo být trní, jak jinak, když mám na sobě kraťasy a krátký rukáv 😀 Ten kus skrz roští by pro malého asi nebyl sranda, tak jsem se prodrala co nejvíc dovnitř k plotu, jak to šlo, a tam ho zkusila vypustit, zatímco kachna se ho zkoušela nasměrovat. No, orientační smysl měl asi jako já, takže v jednu chvíli nabral rychlost a směr zpátky do silnice a musela jsem ho znovu lapit, magora. Pak jsem se tedy prodrala ještě blíž k plotu a tam ho spodem něžně hodila do pole. A pak už to jelo. Píp z jedné strany, kvák z druhé strany, mami, kde jsi, tady jsem, pojď za mnou! a najednou byli spolu a já začala slzet, protože jako sorry jako, ale to je prostě hepáč, jak má být.
Mrzelo mě sice, že jsem na to celé pořádně skrz roští neviděla, ale hlavní bylo, že jsou všichni pohromadě, a když jsem se zase prodrala ven, zjistila, že o dva metry vedle bylo mnohem lepší místo, kde tolik trní nebylo (story of my life :D), tak jsem zvládla zachytit spokojenou rodinku, jak si to šine polem pryč. Zdálo se, že máma tam celou tu dobu čekala, až se jí vrátí ten jeden, co jí chyběl, aby mohla pokračovat. Lámalo mi srdce přemítat nad tím, co by se stalo, kdybych to kachně nedostala do péče já, a jak dlouho by tam na něj čekala, než by jí došlo, že se už nevrátí…
Tu myšlenku jsem radši setřásla a šťastně se vracela s prázdnou krabicí zpátky domů, když jsem si všimla, že u té brány zastavilo auto a vylezl z něj pán, který se jal koukat do toho pole. Vzpomněla jsem si, že mi šéfová povídala, že u té nehody byl nějaký další pán a ten prý jí taky říkal, že to kachně by měla vzít domů a zachránit. Došlo mi, že je to on, když na mě začal volat přes cestu, že vidí tu kachní mámu. Zjevně si dal taky dvě a dvě dohromady, když mě viděl s krabicí, a nakonec měl velkou radost, když jsem mu oznámila, že vím, a že mrňous už je u zpátky u ní. A to taky hrozně zahřálo. Pán si dal zjevně práci objíždět autem dokola a hledat ji taky. Jsou na světě i dobrý lidi.
No a tak po téhleté velikonoční pohádce už člověk nemusel hledat moc jiných způsobů, jak se naladit na pozitivní jarní náladu, žejo. Krom toho během poledne nám zaťukal na dveře „velikonoční zajíček“ a nechal nám tam zásilku velikonočních balíčků s čokoládou, čokoládovými králíky a vůbec ňaminami, takže to už jsme byli úplně v náladě, akorát jsme pak museli přemýšlet, čím my to vlastně můžeme oplatit, když jsme doma tak trochu jako u snědeného krámu, co se sladkého týče 😀
Měli jsme ale v plánu jít na procházku, a nakonec se řešení vymyslelo celkem rychle a efektivně. Nasbírali jsme pár proutků, pan M. upletl dvě pomlázky, doma jsem k tomu vyrobila čumkartu, protože tady se přáníčka dávají naprosto k čemukoli, a k tomu jsme nakombinovali pár sladkostí do sklenice a načančali to, aby to nevypadalo, že je toho málo 😀 Do přáníčka jsme přidali povídání o české tradici šupání pomlázkami, a byla z toho poučná, kulturně výměnná záležitost.
A co se pokračování lockdownu týče, zatím to dáváme. Ale mám pocit, že to na mě už taky doléhá. U nás doma je tedy všechno v pořádku. Ale začínám mít fakt plné zuby lidí v práci. Čím dál tím hůř snáším jejich nedostatky a povahy, které se mi prostě příčí, čím dál tím víc se totiž taky vybarvují, když sami nejsou stoprocentně ve svém „přirozeném“ prostředí, respektive si nemohou vést tak úplně takový život, jaký se jim líbí, jako třeba odhodit děti na většinu dne do školy a na kroužky a věnovat se čistě sobě a svým zálibám. Někomu lockdown prospívá, někomu je celkem buřt, někdo v něm ale chodit neumí a když takový někdo má zásadní vliv na atmosféru, tak to není pro ostatní zrovna ideál.
„Zahrada nikdy nevypadala líp“. No bodejť, když se v ní všichni snažíme zdržovat nejvíc, co to jde, jen abychom nebyli v domě 😀 Tedy všichni jako já a šéf, pan M. samozřejmě pracuje hlavně mimo dům i normálně.
A ty víkendy. Nikdy jsme neprochodili tolik lesů! Objevujeme tolik nových míst, prošli jsme tolik túr (tomu už se ani nedá říkat procházky, jen tenhle víkend jsme dali 8 km v sobotu a 13 dneska), a kocháme se tolika krásnými výhledy. Už si ale taky začínáme pomalu povídat o věcech a možnostech, po kterých se nám stýská, a co uděláme jako první věc, až bude možné jet zase do města a do obchodů. Samozřejmě tam hodně figuruje zajít si na kafe a citronový muffin, a nějaké potřebné nákupy oblečení/vybavení. A bavíme se i o cestovních plánech a o budnoucnosti. A minulost taky nezůstává neprobírána.
Vůbec – občas se mě lidi ptají, jak se při tom lockdownu snášíme s panem M., jestli se nežereme. No jako o nic víc než normálně 😀 Pro nás v tom totiž fakt není moc rozdíl. Jen teď víkendy místo města trávíme v lese, hodně toho nachodíme, a když je ta túra fakt dlouhá a už jsme nakochaní, začneme si hodně povídat. Tedy ne že bychom si jinak nepovídali, ale takové hlubší věci, na které jindy není moc kdy a kde. A místo kavárny si po tom trajdání jdeme sednout na kafe nebo čaj u nás doma. A teda takeout pizza Fridays jsme před lockdownem taky úplně neměli, to ne… ale je třeba podporovat ty malé businessy, žejo 😀
Těšíme se taky na kamarády. Tu a tam si zavoláme o víkendech po Facetimu, a taky to má něco do sebe, ale fuguje to spíš v menším počtu, pár na pár. Ve větší grupě už se to onlinově tolik nedá. A tak se už na jednu stranu taky začínáme těšit, až se svět zase trochu otevře, byť jsou tyhle „uzavřené“ víkendy o hodně zdravější a levnější 😀
A taky si dělám pořád starosti kvůli dovolené v Čechách. Modlím se, aby to klaplo tak, jak má, bez karantén, bez omezení. Čechy jsou na dobré cestě, ale Briti mi dělají starosti. Snad budeme schopni vyřešit to jen uděláním testů v obou směrech a vyhneme se karanténě, což by ve směru do Čech nebylo proveditelné, a po návratu by to byla přece jenom taky komplikace, byť by to asi šlo.
Ale to je ještě daleko. To už zas bude jiná roční doba. Zatím si vychutnáváme jaro v plném proudu, neuvěřitelnou záplavu čerstvé zeleně a rozkvetlosti, a jen je nám líto, že to nemůžeme nikomu ukázat.
„Happiness only real when shared.„
P.S.: Kačenky nám zas rostou jako z vody. Hned je ten život zase o něco pestřejší, když máme na starosti něco živého (a živelného), jen kdyby si člověk nemusel dělat tak velké starosti o jejich budoucnost. Kéž je čeká život dlouhý a lišek a jiných dravců prostý.
Connie na té druhé fotce vypadá k oňuchání. Ty ve mně ještě vzbudíš chuť pořídit si kachny! 😀 Ale na inkubátor bych si netroufla. Všechna čest.
A hlavně držím palce, ať je okolí vstřícné a šelemprosté. I pro tu znovu celou kachní rodinku. (Ten mrňousek je taky krásnej…)
Mně připadá, že čím jsou starší, tím jsou rozkošnější, i když by to paradoxně mělo být spíš naopak. Jsou hrozně k poňuchání, ale bohužel moc na tulení nejsou 😀 My tady vůbec máme „štěstí“ na plno zvěře, co se nedá chovat.
Ten inkubátor je to nejlehčí, to se o ně ještě člověk nemusí tolik bát, a když něco nepřežije, tak jsi k tomu ještě neměla vztah… horší je to teď, když začínají být venku, a já si permanentně dělám starosti, jak je udržet v bezpečí, ale zároveň je nedržet zavřené.
Moc pěkné kachní příběhy :-). Je vidět, že se v karanténě opravdu nenudíte.
To ne, ale taky už se těšíme na konec.