Kam zase zmizel ten květen?

Jedno je jisté – naše příští dovolená bude opět zatraceně zasloužená.

Ukazuje se, že mít na tabuli napsáno jen pár věcí na ten který den ani zdaleka neznamená vítězství, právě naopak. Jak nemáme co dělat v unitách, posílají nás od čerta k ďáblu – pomozte tady, honem leťte tam, na druhém konci ostrova někdo nestíhá (ovšem jakmile tam s jazyky na vestách zpocení dojedeme, dozvíme se, že nikdo pomoc nepotřebuje a ani o ni nežádal), támhle jeďte udělat bedchange (hosti jsou paka a nedovedou si dvě single postele srazit do jednoho doublu), pak tady prep, a pak se můžete vrátit ke svému. Vlastně ne, ještě počkat, ještě támhle potřebují pomoc a tuhle někdo něco zvoral, takže to musíte jet napravit. A pak se stavte v jedné chatě zahrát si na údržbáře, protože jim špatně teče sprcha (a co jako? Na co mají ty skutečné údržbáře?!)

V podstatě kdykoli teď vidím lehký den v unitách, stáhne se mi trochu žaludek a bojím se, co zase přijde tentokrát.

Dnes to dopadlo dokonce tak, že se krátce před obědem objevil supervizor (už tam byl ale poněkolikáté) a prý, že se ho šéfová ptala, proč jsme nezačali ráno s jedním prepem, co jsme měli dělat. No, to máte jednoduché, milá zlatá – protože nám kruci nikdo neřekl, že ho máme dělat, a my vážně nejsme jasnovidci. Naštěstí se nikdo ani nepokouší nám takové kiksy vyčítat, v tom fakt nejedeme. Dneska jsme třeba vůbec nedostali papír s rozpisem, kdy se co má dělat, takže jsme museli improvizovat, nevěděli jsme, kdy hosté přijedou, nevěděli jsme, co máme dělat odpoledne, nikdo nám nepřipomněl, že je ráno v Depu mítink, takže jsme na něj samozřejmě nedorazili (ale naštěstí se u těch, co pracují v unitách, absence celkem předpokládá), a během dne asi třikrát přijel supervizor a oznámil nám pokaždé:“Ještě pak jeďte tam.“, „Potom vás potřebují támhle“ a podobně. Můžeme si hlavy ukroutit, jak je tenhle systém pošahaný. A hlavně bychom měli mít vysílačku, aby nám o všech takových změnách mohli včas dávat vědět!

Dýška furt nic. Pan M. ve mně začal vzbuzovat lehkou paranoiu, jestli nám je třeba nebere supervizor, který se někdy do unity dostane dřív než my, ale tomu moc nevěřím. Máme celkem dobré vztahy, za což jsem ráda. Nojo, ale přísahat na to nemůžu 😀

Včera jsme se podívali na Jupiter Ascending. Že to bude blbost, jsem očekávala, ale tohle? No dopr… 😀 Ježto mi včera úplně uniklo, že byl ručníkový den, hodlám to dneska napravit pokoukáním na Hitchhiker’s Guide To The Galaxy 😉 Trocha toho labužničení je zapotřebí, byť to na knihu samozřejmě nemá.

Na ostrově je kočka! Je jich tu tedy víc, ale většina jich je naprosto neviditelná nebo plachá, jen s tou jednou jsme se zvládli trochu skamarádit. Včera nám celkem sebejistě nakráčela do pokoje, hned jí to tam všude patřilo, předla a vyžadovala pozornost. Bohužel jsme zrovna museli letět do práce, ale snad jsme si tím nezruinovali šance. Z doslechu vím, že takhle leze do bytu kdekomu, někde si prý kvůli ní i vyřízli díru ve dveřích 😀 Holt těžká práce, chce to nějaká pořádná antidepresiva, takže po kočkách je tady poptávka.

Pan M. se i nadále vyznamenává ve vaření. Kořeněná dýňová polévka s pečenými bramborami byla v posledních dnech mým žhavým favoritem na oblíbené jídlo (jak vás ofoukne zpocené a začne škrábat v krku, není nic lepšího), ale přece jenom špagety s rajčatovou omáčkou a mozzarellou pro mě asi nic nepřebije. Ani dýňové rizoto, co bylo včera a dneska.

Hlavní ale je, že váha v posilovně mi tvrdí, že mám 55 kilo. Tak napůl jí to nevěřím, tak málo jsem neměla ani vloni, když jsem hubla, ale tak jako tak, od příjezdu na IOS (což jsou necelé tři měsíce) jsem bezpochyby zhubla víc než čtyři kila, což mě rozhodně naplňuje touhou začít skákat radostně po posteli. Not bad at all. Bohužel se při vší té dřině, plavání a cyklistice nejsem schopná přimět ještě cvičit, a tak si o plochém břichu zatím nechávám jen zdát. A taky zatím nemám moc důvěru v to, že to tu dokážu „užít“ – kdy budu mít čas, příležitost a dostatečně nevětrné počasí na nějaké šatičky, sukni nebo tak? Unosím tu vůbec někdy tílka?

Konečně jsme prubli člun něčím pořádnějším – v té největší a nejtajemnější mlze jsme se vydali na výlet, neb bylo moře pod tou pokličkou nebývale klidné a vzduch příjemně teplý, a dojeli jsme na sousední maličký ostrůvek Northwethel. Je to jen taková malá neobydlená hrouda, asi tři plážičky, spousta kamení a děsně moc racků. Už dlouho jsem si nepřipadala tak ohroženě jako když se nám ti obří naštvaní ptáci snažili dát najevo, že to je jejich ostrov a začali nám v kruzích létat nad hlavami a posléze na nás nalétat. Docela drama.

Jinak to ale byl příjemný výlet, jen nám trochu teče do lodi a ještě jsme nepřišli na to, kudyma.

Úlovky – vejce, kámen jako krystal, a celkem čerstvé krabí klepeto.

Zítra odpoledne prý máme volno – to jsme se taky dozvěděli jen tak náhodou, mimochodem. Jestli bude stejně krásně jako dnes, asi zajdeme do Abbey Garden pokochat se zdejší prapodivnou flórou, snad dojde i na kafe v tamější kavárně a pozorování červených veverek, které tam jsou prý na denním pořádku – my ještě neviděli žádnou. A v sobotu že by se jelo na St. Mary’s obnovit zásoby Quornu? Kdoví… je ale hezké mít plány, i když jsou ještě neurčité.

Mimochodem, to zdejší světlo po ránu je šílené. Denně se vzbudím cca v 6:15 s šokem, že jsme museli zaspat, protože je už děsně světlo. A to máme na všech oknech závěsy. Bláznivina. Až já zase přijedu do toho našeho pochmurně tmavého bytečku v Praze, kam mi do pokoje přes ty baráky zasvítí tak na pět minut denně, tak mi asi hrábne. Ovšem rámus z aut mě asi zase tak ničit nebude – to zdejší neustálé tútání majáku je taky pěkně na palici.

Co budí vás?