Kladivový speciál (převážně) pro neklubčata

Nejvíc mě práce baví, když ji dělám pro někoho, kdo o ni vyloženě požádal a stojí o to, abych ji udělala. Takový případ bude dnešní převážně neklubový speciál na přání pro ty nezbedy, kteří si o vyprášení blogerského kožichu sami na férovku řekli (a mají tak můj nekonečný respekt. Touha se vyvíjet a říct si o konstruktivní kritiku je rozhodně za pět zlatejch bludišťáků.).

A protože je to převážně neklubový speciál, dovolím si místy – z hlediska správného kování – nekorektní a neobjektivní kecy o vybraných blogerech, protože mám prostě potřebu jim to udělat pořádně.

Haha, very funny. Dirty minds.

Prvním z dnešních oveček je můj jmenovec M. (kterej se na to údajně tak těší, že ho nemůžu zklamat a frknout na konec, ačkoli mám pocit, že tím možná některé trochu zdeptám :D) z blogu www.mujasperger.cz.

Musím říct, že oceňuju už tu vlastní doménu. Málokdo to asi ví, ale M. se k přechodu na vlastní odhodlal přesně v tu samou dobu, kdy se na řadu měla dostat jeho přihláška do Autorského Klubu a dalo by se tak říct, že se lesčeho vzdal, hlavně tedy místa na titulce, aby mohl nerušeně blogovat na vlastním, kde to bude čistě po jeho a nebudou ho trápit bugy. Podle mě už to je něco, co vám o blogerovi dost řekne, hlavně teda že to s blogováním myslí vážně a že se nebojí o svou návštěvnost. Mko je, tedy čistě podle mě, dávno za obzorem nějakého AK a má rozhodně na to, aby prorazil sám za sebe a sám se stal hvězdou české blogosféry, třeba jako Šťastný blog. Vůbec se toho nebojí, ten zmetek se prakticky ze dne na den rozhodl, že půjde na vlastní, a ze dne na den ten nový blog založil, zprovoznil, přesunul se na něj a ukončil ten starý. Já, máslo, co o tom nejdřív musela několik let mluvit, než jsem se konečně dokopala nechat lidi, co mi nabízeli pomoc, aby mi pomohli to založit a zprovoznit, se můžu jít zahrabat 😀 Vlastně ta doména není ani tak moje… Kdepak Mko. To je prostě u mě takovej bloger, že jsem neměla problém přenechat mu svou přezdívku a vůbec nechápu, co po mně v tomhle hodnocení vlastně chce 😀 Ale jednou jsem to slíbila, tak jdu na to.

M. má výborný jednoduchý design, navigace je jasná a minimalistická, hlavně s minimální nutností kamkoli se složitě proklikávat. Všechno potřebné je na dosah ruky.

Blog má snadno zapamatovatelnou adresu, název a podtitul, což je takové magické trio, o kterém si většina mnou doposud hodnocených blogerů může nechat tak možná zdát.

M. umí psát jako pravý spisovatel. Odstavce, zarovnání, znaménka, přímá řeč, různé emoce ve hvězdičkách, text prostě vypadá zajímavě a do toho vlastní , dobře odsazené fotky, perexy a perfektní, relevantní názvy článků – ještě se mi nestalo, abych si některý článek otevřela a byla zklamaná, že je o něčem jiném, než jsem myslela.

Blog je velmi aktivní, přibližně obden nebo denně přibyde nový článek, ať už recept nebo zajímavé všednodenní historky ze života jednoho „Sheldona“ (promiň, já vím, žes někde psal, že tě to přirovnání rozčiluje :D), který je ještě k tomu přiznaný (a oficiálně oddaný) čtyřprocenťák, nadšený kuchař a domácí putík (nebo jak jinak je mužská verze „puťky“?), otec dvou holčiček a žije v Holandsku – je vůbec možné, aby si na tom blogu někdo něco nenašel? 😀

M. taky udržuje čilou komunikaci se čtenáři, neunikne mu jediný komentář a na všechno odpoví nazpět. Má ohromnou paměť a neuvěřitelný vypravěčský talent, takže číst jeho blog je jako číst knihu, která má jasný příběh, plno zajímavých zvratů, návratů do minulosti, při nichž porovnává, kam se dostal, a číší z něj štěstí a radost. Je to hotový člověk, který se už nehledá, a hotový bloger, který nepotřebuje, aby ho někdo hodnotil, tak maximálně potřebuje, aby mu někdo okamžitě nabídl vydání knihy (když už krachlo to natáčení celovečerního filmu o jeho rodině. Fňuk… *zamačkává slzu*)

Jsou blogeři, které má smysl sledovat, kteří to prostě umí a můžete jen čekat, kdy se konečně proslaví, kdy si jich svět všimne a oni na tom konečně něco trhnou, a vy víte, že jim to budete přát. M. je pro mě rozhodně jedním z takových.

Mlok z my-empty-spaces.blog.cz

Mločí blog mám ráda snad už od jejího přijetí, protože je to blogerka, která se fakt snaží a je to vidět. Její design je vždycky osobitý a něčím unikátní (no aby ne, když si jeho prvky sama navrhuje a pěkně růčo kreslí), bývají tam občas divnosti, nad kterými člověk mhouří oko, ale zkuste ji na ně upozornit a už hrabe nožkama, jak se snaží je opravit a všechno to vylepšit.

První dojem je rozhodně: styl, přehlednost a nebojácnost. Mnozí blogeři jako by se báli vlastní originality, to ale rozhodně není Mločí případ, a zase musím pochválit  magické trio – souznící název blogu, adresu i titulek. Angličtinu v adrese snadno prominu, když vidím, že jedním z jejích hlavních zájmů jsou anglicky pějící kapely, hlavně tedy Pink Floyd a Linkin Park.

Aktivita je dobrá, kolem pěti článků měsíčně, vypůjčeným obrázkům zdroje nechybí (jen možná tady). Obsah to má, myšlenek víc než dosti, Mlok také umí pracovat s perexy, odsazením obrázků, s barevným odlišením odkazů, tučným písmem či kurzivou, což usnadňuje orientaci v textu, navíc je kreativní a umí se o svá díla doopravdy podělit, se vším všudy, včetně popisu výroby. Občas jí ujede zarovnání, ale čert to vem, když je ten blog opravdu dobrý a obsažný. Z uvedení Mapy blogu je vidět, že myslí na čtenáře a z její aktivity v blogerské komunitě číší nadšení pro věc.

Hnidopich si není úplně jistý, co má být tenhle článek… a tady mu chybí nějaký text.

Ale taková smítka nemohou zastřít fakt, že Mlok je dobrá blogerka a dobrá členka AK. Zajímavý, neotřelý, sympatický a osobitý kousek, co tam rozhodně má co dělat.

Miss Never Free z missneverfree.blog.cz

Jednoduché designy mám ráda. Působí dojmem, že na prvním místě je hlavně text a obsah blogu. Jen nevím, jestli je tady to záhlaví vyřešeno nejlíp, ten prázdný prostor nahoře mi přijde trochu nešikovný. To motto je motto nebo název blogu? Čí je to citát? A čeho smysl je žít? (asi života, napadne mě, ale v té větě jako by to chybělo)

Líbí se mi uvítání a hned první rubrika. Není úplně běžné, aby bloger okamžitě nasměroval čtenáře na odpovědi na tyto dvě zcela základní otázky:“Kdo jsem a proč to tu píšu?“, které jsou přitom tak důležité. Stejně důležité mi připadá osvětlit čtenářům, proč právě ten či onen titul blogu, proč právě ta či ona přezdívka.

Navigace je příjemně jednoduchá, nikde žádný binec navíc.

Blog má pouhé dva měsíce, ale je velmi aktivní, takže je co hodnotit. Miss NF má talent na sdělování impresí, úvahové články jsou obsažné a obsáhlé, ty poetické jsou krátké, ale zanechají dojem a čtou se příjemně. Blog je plně autorský, nemá potřebu vypomáhat si cizí tvorbou, dokonce ani obrázky.

Hnidopich nemá, co by vyhnidopíchnul. Zarovnání doleva je u článků impresionistických, kdy je potřeba každé větičce dát vlastní prostor, naprosto v pořádku. Jen snad u takových delších by byl příjemnější blok.

Závěr? Příjemný čistý blog, čistě textová autorská práce, což se jen tak nevidí (ani  já si ty fotky neumím odpustit), poetika, hlava, pata a přehlednost. Všechno na jedničku, možná s fouskem za to zarovnání a podle mě nadbytečné mezery v poetických článcích. Vzhledem k tomu, že prozaické články mezeru nepotkají, jak je článek dlouhý, je to takové nesoudržné.

Jen by bylo příjemnější, kdybych si blog mohla zapamatovat pomocí autorčiny profilovky nad meníčkem. Potřebu anonymity chápu, ale není-li to s ní tak vážné, neboj se toho! Jít s kůží na trh je vždycky dobrý krok, přidá to blogu něco navíc, dá mu úplně jiný, mnohem osobnější nádech. A stane se snáze zapamatovatelným v moři dalších anonymních blogů.

Maglaiz z maglaiz.blog.cz

Bludišťák za tu usměvavou profilovku, co ještě tak pěkně ladí s fialovým pozadím 8) A taky za to pěkné popředí… ehm, ale to jsem vám vůbec neměl řikat!

Pozadí je na mě poněkud divoké a ty zvýrazňovačově fialové okraje mi s ním tak úplně neladí, ale naštěstí se do toho nemotají žádné jiné barvy, zbytek už je pěkně černý na bílém.

Navigace, Jídelníček, chcete-li, je přehledná, je toho tam hodně, ale hezky pohromadě. Od ikonky KS dolů už to není taková pastva pro oči, ale pořád se v tom dá vyznat. DP by mohl dát pár námětů, jak to meníčko udělat o něco hezčí, mě třeba napadá zbavit se Zprávy Autorovi (to je příšerně nehezký vynález, co podle mě zprasí i ten nejuklizenější sloupek) a propagace cizích blogů. Chápu její smysl, ale upřímně, ať vlezu ke komukoli, kdo tohle má, v 99,9% se mi ikona zobrazuje rozbitá, zjevně nefunguje správně. A co nefunguje na blogu správně, to ho táhne dolů.

Dalšího bludišťáka, abychom se přesunuli k obsahu, ovšem dávám za perexy a příjemně stabilní aktivitu, a ještě jednoho za velmi obsáhlé úvahy k věci, psané s chladnou, avšak příjemně rozhořčenou a trefně se vyjadřující hlavou. Z Maglaizí tvorby se pozná, že jí nechybí to něco v hlavě, a že ví, o čem mluví.

Hnidopich radí hlídat si odsazování obrázků a odstavců. Občas jsou tam zbytečné mezery navíc a obrázky nebývají odsazovány, což snižuje čitelnost blogu. Blog.cz v tomhle směru zlobí, ale jde si pomoct nastavením okraje obrázku, kde v HTML editoru změníte černou barvu okraje na „transparent“. Pak mají obrázky ze všech stran stejné odsazení a není třeba si lámat hlavu nad tím, co když někdy změním barvu pozadí (já je třeba dřív, blbec, nastavovala na šedo, aby mi to ladilo s pozadím, a pak jsem blog přebarvila na bílo a vypadalo to děsně 😀 Že to podporuje průhlednost, mi zprvu vůbec nedošlo).

Tady taky. Obrázek bez odsazení a nemyslná mezera mezi prvními dvěma odstavci.

Jsou-li ilustrační avatary a obrázky v článku na prvním místě jako tady, nejsem si jistá, jak se to pak zobrazuje v titulce. Pokud ji někdo neopravil, pak nejspíš tak, jako dřív – prázdné místo. Na to by bylo fajn myslet.

Tady nefunguje obrázek.

Na Maglaiz se mi ovšem nejvíc líbí ten zápal. Nebojí se otevřít a dát do toho všechno. Bojuje za ideály tak jako málokdo jiný. Chodí blogosférou s očima otevřenýma a kdykoli ji něco krkne, nebojí se k tomu říct svůj názor a žádat nápravu hříchů. Sepsala svůj vlastní kodex poctivého blogera a zjevně to tedy s blogováním myslí vážně. Jejím článkům nechybí šmrnc, nekompromisnost a humor, snaží se dělat to dobře a nechybí jí při tom ani pokora – sama si řekne o pořádné prokartáčování, když je ta možnost, a nenutí se do článků o ničem, když nemá co říct. Má rozum v hrsti a fantazii. Její nečlenství v Klubu je pro mě tedy nepochopitelné, pokud ovšem – pro změnu – nejde o osobní problém. 

Bylo by, myslím, jedině v zájmu Klubu si ji přibrat nazpátek a rozhodně by se perfektně hodila na pozici jednoho z nových kovářů/lupařů. Ve své vlastní hře na Kladivo, totiž krabici s kapesníky, dokázala, že na to má a že to umí.

Tak, to bude pro dnes všechno, mám ale pořád neodbytný pocit, že jsem na někoho zapomněla. Kdyžtak se mi znovu přihlašte a já to napravím, to víte, hlava stará děravá…