Konečně Kočkafé

Už před strašně dlouhou dobou jsme si s panem M. říkali, že musíme někdy zajít do kočičí kavárny. Vlastně jsem si to říkala ještě před dávnější dobou sama, už když je vymysleli a objevila se ta první pražská. Jenže se pak na to pořád zapomínalo a dokud jsme minulý týden vyloženě kolem jedné neprošli, vůbec jsme si nevzpomněli, že to vlastně máme ještě pořád na to-do listu.

Ono je tedy trochu humorné hnát se do kočičí kavárny, když doma máme jak kafe, tak ty kočky, ale přece jen to jsou holt jiné kočky 😀 Občas to chce změnu povětří. Pan M. zas jede zítra domů a pobyt v Čechách se nám chýlí ke konci, tak jsme se hecli, že tedy dneska zajdeme, a že byla zrovna doma i máma, vzali jsme ji s sebou 🙂

Přeskočím nepochopitelnou story s tím, jak jsme se ztratili a vylezli z Riegrových sadů někde úplně jinde, než jsme si mysleli, čímž jsme si procházku do kavárny notně prodloužili, a vrhnu se rovnou na to, že se nám tam moc líbilo a bylo moc fajn, že jsme se k tomu konečně dokopali.

Kočkafé Freya je právě tím prvním pražským Kočkafé, kde jsme měli být už dávno, a kdybychom tam nešli tak pitomě, tak je to vlastně dost blízko od mého bydliště a taky se tam dá celkem příjemně dojet tramvají.

Není to tam velké, ale stačí, jen bych ocenila víc křesílek a gaučů a míň židlí. I s polštářem to prostě není ono, není to na dlouhé pohodlné sezení, a světe div se, kočky taky preferují hosty, kteří sedí na gauči.

U vstupu jsme ocenili malinkatou šatničku, je fajn odložit si už na začátku a pak se nemuset starat o kabáty, nehledě na to, že je tak uchráníte před chlupy, pokud vám to vadí (ovšem nechápu dost dobře lidi, kteří jsou do kočičí kavárny, a přitom jim vadí chlupy…)

Lístek je poměrně skromný a ceny spíš vyšší, kapučíno s oříškovou příchutí mě vyšlo na šest pětek a ani nebylo z největších, ale kafe mají výborné a pan M. s mámou si  vybrali i zákusky, opět trochu s přirážkou, ovšem dá se s tím počítat, když musí podnik živit a opečovávat sedm hladových čtyřnohých krků navíc. Rozhodně mi přijde lepší mít příspěvek na čindy rozpočítaný v útratě než co dělají některé ty jiné kočkafárny – za osobu vám směle naúčtují dvacku tak zvaného „kočičího couvertu“, který přitom není zákazníkovi oznámen dopředu (je to prý schované někde uprostřed meníčka) a navíc ho neplatí ti, kteří se přijdou do kavárny jen podívat, vyfotit a pomazlit a nic si nedají – což je přitom podle mě zrovna ta jediná kategorie zákazníka, která by to platit měla.

No ale nic, zpátky k Freye. Je to tam celkem fajn a měli jsme to štěstí, že bylo skoro prázdno. Milá kočkomilná obsluha si plně zasloužila pořádné dýško a mně tedy nakonec mrzelo jen to, že toho na ten výběr hlavně k zakousnutí nebylo o něco víc.

Pan M. hned začal vymýšlet, jak bychom si to zařídili my, kdybychom takový podnik měli, a jak by pekl domácí štrůdl 🙂 Já zase kočkám záviděla široký vyhřátý parapet u okna nad topením, neb je mým velkým snem mít takový ten „nook“ pod oknem, neboli koutek na čtení. Měla bych tam polštáře a dřepěla tam s knihou, teplýma ponožkama a hrnkem horké čokolády celou zimu…

Z koček se nám nejvíc líbila strakatá „hyenka“ Stella, která ovšem taky byla největší primadonou a moc jsme ji nezajímali, celou dobu si trůnila ve své krabici od vína. Nejvíc bezprostřední byli samozřejmě kluci, hlavně Muffinek, nejdivočejší po bonbonkách byl černý Noxík a nejvíc se mazlila Terinka – Marie Terezie, která sice většinu naší návštěvy prospala na okně, ale nakonec si přišla posedět mámě v klíně, čímž to napravila.

Říkali jsme si, že je škoda, že nás nenapadlo donést nějaké granule či co, ale není všem dnům konec a myslím, že i bez našich granulí se tam ty miciny mají dobře a je super, že takové podniky existují. Na můj vkus je jich ale pořád ještě málo 😀

A co vy? Byli jste někdy v kočičí kavárně?