Korona v Anglii

Briti si na paniku moc nepotrpí, všechno berou buď seriózně, nebo naopak s humorem (nebo obojí), a tak je možné, že jejich reakce na momentální dění nejsou úplně dostatečně přísné, jako třeba v jiných zemích. Člověku nezbyde než se zařídit po svém, jet si podle svého vlastního citu a svědomí.

Obchodníci se chovají různorodě. Někde se jede vesměs jako by se nechumelilo, hodně podniků se ale už uzavřelo nebo zavírat bude – hlavně ty s velkým průtokem lidí, třeba jako Warner Bros Studia ve Watfordu. Máte kavárny, které kavárnují beze změny, a máte jiné, které výrazně omezují otevírací dobu nebo na čas přerušují provoz. Kamkoli se chystáte, je třeba sledovat aktuální informace, protože nikdy nevíte, co zrovna bude zavřené.

Lidi se samozřejmě chystají na nejhorší. Vykračovat si po ulici s úlovkem toaletního papíru je pomalu zločin proti lidskosti, nebo minimálně provokace, protože ho prostě není snadné sehnat. Není se tedy čemu divit, pokud se na vás někdo znenadání vrhne přinejmenším s dotazem, kde jste ho proboha koupili, když ho nikde nemají – hlavně tedy v supermarketech.

E-shopy taky nejsou taková záchrana, jak byste si mohli myslet. Pokud někde zrovna nehlásí, že zboží není na skladě, je dost možné, že bude významně zdražené, a v suchu tak nejste ani pokud běžně nakupujete už tak dražší, recyklovaný papír.

Kde ho tedy koupit? Menší obchody, večerky, smíšená zboží vedená převážně Indy a podobnými menšinami… tam panika ještě nedosáhla. Ale jinak je ve vzduchu cítit atmosféru chystání se, i mezi jedinci, které byste vyloženě nenazvali panikařícími. Dává prostě smysl se alespoň připravit.

Stejně jako následovat rad na časté a důkladné mytí rukou. Obecně zvýšená hygiena tak jako tak není na škodu, to, co nám teď připadá jako nezbytné opatření, by měl beztak být standard. Na veřejných wc je teď ale normální nejen vídat plakáty s upozorněním „Myjte si ruce“ – ty tam ostatně bývají i normálně – ale i podrobné obrázkové návody, jak se to vlastně správně má dělat, což – ruku na srdce – většina z nás ani přesně neví.

Zbytek je tak nějak na každém. Cpeme se vitamíny, abychom posilnili imunitu. Snažíme se šetřit. Plno lidí ruší dovolené, i pokud jim je vyloženě nezrušily aerolinky. Nechtějí riskovat a nechtějí zůstat trčet v karanténě po návratu. Omezuje se kontakt. Držíme se víc od sebe, alespoň já se straním šéfů, zahradníků i paní, co k nám chodí na žehlení, jak to jen jde. S dětmi sice čas trávit musím, ale chovám se k nim jako k pytlům plným bacilů a ještě víc si po kontaktu s nimi myju ruce. Děti si ve školách už nepotřásají rukou s učiteli při loučení se po skončení dne – oťukají se lokty, zasmějí se tomu a honem domů, kde je rodiče nebo my honíme honem si umýt ruce jako první věc. Roušky se moc nenosí, patrně proto, že nejsou. Kdo ví, kde tedy vlastně jsou. I v Londýně jsme jich za víkend napočítali všeho všudy možná deset, a to ještě část jejich nositelů zjevně vůbec neví, jak je nosit, aby to vůbec mělo smysl. Sahají na ně nebo je nosí na půl žerdi, a tu pravou s respirátorem jsme viděli možná jednu. Další otázka je, jestli se tím ti dotyční snaží chránit sebe nebo své okolí, protože jak známo, účinnost těch obyčejných masek obvzlášť v prvním případě je velmi sporná.

Školy se zavírají většinou až pokud se na nich vyskytne první případ nakažení – u nás se zatím funguje. Ovšem ruší se zájezdy, zatím rozhodně ty zahraniční, o těch po UK se spekuluje, nebo se spíš čeká na zhoršení situace a všechno se monitoruje. Podobně je tomu u různých plánovaných akcí s větším počtem lidí. Něco se ruší, něco ne, dle uvážení pořadatelů. Briti nechtějí být „zbytečně“ opatrní. Děti ovšem nosí domů učebnice navíc, pro případ, že by se škola přece jenom zavřela, aby bylo z čeho čerpat při domácí výuce.

Podniky, které zavírají, někdy dál honí alespoň několik zaměstnanců do práce kvůli sanitárnímu úklidu. V restauracích a kavárnách se mezi jednotlivými strávníky přetírá stůl chemikáliemi, mnohé podniky přechází dočasně na cashless systém, aby se virus nešířil po penězích. K dispozici jsou tu a tam extra dávkovače antibakteriálních gelů, ale při návštěvě veřejného wc je třeba počítat s tím, že bude-li mít polovina kabinek ještě nějaký toaleťák, je to úspěch. A někde mají zaměstnanci nakázáno nosit jednorázové rukavice a co půl hodiny je vyměnit – nebo mezi jednotlivými úkony jako třeba po práci s PC.

Takže se nedá říct, že by se nic nedělo a že by na to všichni dlabali. V ulicích a mhd je rozhodně míň lidí a doprava taky zažívá zklidnění. Kdo může, zůstává doma, a kdo nemůže, je snad většinou alespoň opatrný.

Mně se třeba do Londýna taky nechtělo. Ale zároveň se člověk nechce dobrovolně zavírat do baráku, dokud nemusí. Naše víkendy jsou jedinou možností, jak si vyvětrat hlavu od práce, doslova i mentálně. Dovolené jsou v ohrožení – nevíme, jestli pojedeme příští měsíc do Skotska, a taky nevíme, jestli se v létě dostaneme do Čech. Dubnová dlouhá dovolená šéfů, na kterou jsme se těšili, nebude. Kdoví, jak to bude s těmi dalšími, letními. Odkládá se pořizování zvířat, a vzhledem k tomu, že příští dva víkendy budou pravděpodobně pracovní, myšlenka úplně tenhle zazdít nebyla vůbec lákavá. A tak jsme jeli. Ale to neznamená, že nebyla aplikována opatrnost.

Pohyb v MHD jsme omezili na nutné minimum, tedy pouze na opravdu dlouhé vzdálenosti z okraje města do centra. Místo toho jsme frčeli na kolech a nejvíc času strávili v Hyde Parku a okolí, na čerstvém vzduchu.

Vyhnuli jsme se obchodům a ke stravování využili menší nebo co nejvíc vylidněné podniky. Kde nešlo vyhnout se lidem, spolehli jsme se holt na výrazné mytí rukou (já osobně si je teď myju až po lokty a i v práci jsem zvýšila laťku omývání všeho, na co se sahá, že už to s OCD ani nehraničí, to už je dávno za hranicí, ale better safe than sorry :P), všichni jsme se naučili kašlat do rukávu nebo nekašlat vůbec, využil se i ten antibakteriální gel, a po návratu domů jsme si s panem M. střihli dekontaminační proces – důkladnou sprchu a všechno do myčky, pračky, umyvadla, obtáhnout antibakteriálními ubrousky nebo alespoň odložit někam, kde na to nebudeme příští týden sahat. Nejsme blázni. Přicházíme do kontaktu s osobami ve zvýšeném riziku, a tak to nebereme na lehkou váhu.

Ale zároveň se z toho člověk snaží i nezbláznit. Je to situace, v jaké jsme ještě nebyli, a tak se učíme za pochodu, jak s ní naložit. Snad se vyplní proroctví z té oné staré knihy, podle které to zase má rychle odeznít, a pak se to má prý vrátit za deset let (ta část by se vyplňovat samozřejmě nemusela).

Protože co s tím jako jinak. Co si budeme povídat, všichni máme doma co dělat, všichni máme seznamy věcí, které permanentně odkládáme, všichni bychom si přáli mít víc času na čtení, štrikování, koukání na klasické filmy, whatever. Všichni si potajmu tak trochu přejeme, aby ta situace nastala, že to všechno budeme fakt mít čas dělat, i když samozřejmě asi je to něco jiného pro ty, kteří jsou existenčně závislí na chození do práce.

Nechceme se z toho ale zbláznit. A tak jsme si ten Londýn při vší té opatrnosti užili, jak se dalo, jezdili jsme na kolech, krmili ptactvo a veverky (i ty bez ocasu), mazlili místní kočku, co ji měl kamarád na chvilku na hlídání, nacpali si pupky výbornou pizzou a dalšími baštami, nalili se kafem, povídali si, smáli se a dýchali čerstvý vzduch, byť zaváněl dávkou odevzdanosti. Nevíme, co bude. Bojíme se. Ale ve strachu nelze žít a žít se musí. Mňau.

Buďte opatrní, ale neblbněte. A neklesejte na mysli, zase jednou bude líp.