Korona v Anglii 2

Minulý týden byl o nervy od pondělka do pátku. Situace s COVIDEM se měnila nejen ze dne na den, ale i z hodiny na hodinu. Co chvíli jsme se ocitli v jiném, ještě bizarnějším světě, a všemu vládla nejistota, strašná nejistota a bezmoc. Věděli jsme ale, že je na tom tolik lidí stejně, a v tom je vám taková zvláštní síla.

Protože třeba já žiju permanentně ve stresu. I když mám zrovna lepší dny, úzkost je úzkost a má na všechno svůj vlastní názor. Není lehké s tím žít. A asi nejhorší na ní je to, že ji nikdo kromě vás nevidí. Tedy samozřejmě na jednu stranu je to dobře, jinak by vás brzo začali obcházet obloukem nebo by vás rovnou zavřeli do blázince, protože to, co mně se honí hlavou, to fakt není „normální“. Ale jsem high functioning, tzn. že většinou na mě není nic vidět, maximálně si pomyslíte, že jsem trochu odtažitá, bez výrazu, nebo možná trochu bitch.

No ale jak nikdo neví, na co myslím, čeho se bojím, co v hlavě furt řeším, jsem v tom dokonale sama. A to tomu všemu tak nějak přidává na síle. Takže když teď najednou celej svět je dokonale v řiti, nikdo neví, co bude, a všichni mají stažený žaludky, já si skoro zpívám (tedy navrch k mé tradiční úzkosti), protože pro mě to vlastně není zase taková změna. Samozřejmě na mě má dopad vědomí, že tentokrát to není jenom v mojí hlavě. Beru to maximálně vážně, tedy jak jen to je možné v rámci snahy neposrat se z toho. Ale suma sumárum mám takový zvrhle hřejivý pocit z toho, že konečně jednou nejsem jediná (já vím, že jsou nás miliony), kdo má v břichu paniku.

Od pondělního večera, kdy UK vyhlásilo karanténu, jsme my Češi o hodně klidnější. Ze všech rodin v naší partě, ta naše se k tomu v podstatě stavěla ještě nejrozumněji, přesto do poslední chvíle vyráželi ven, a tak nějak ještě pořád tu a tam vyrážejí, nakupovat jídlo, kterého přitom už tak mají na dobrého půl roku. Pořád se ještě dopouštějí risků, které se mohou zdát drobnými, ale reálně mohou mít obří dopad. Ale dohromady se tu teď cítím velmi bezpečně a jsem vděčná za to, že jsme tu v takové klidné tiché bublině, dobrovolně odříznutí od světa, ale rozhodně ne zavření.

Ostatně kromě víkendů se toho pro nás osobně moc nezměnilo. Naopak práce je ještě víc, ale zatím to zvládáme docela dobře. Dokud alespoň nějak fungují internetové objednávky, nemusíme nikam vycházet, my osobně máme zásob relativně dostatek, zítra bychom měli dostat další, a o víkendu nám stačí jet se nabít do lesa.

Denně mluvím s našima a mít takhle častější kontakt je ku prospěchu všem. Připadá mi, že je teď snazší komunikovat se spoustou lidí, snad proto, že jsou teď online i ti, kteří na to jindy nemají čas. A všechen humor a kreativita okolo mě nesmírně baví a hřejí. Je to jako bychom se všichni konečně po sto letech sešli u jednoho obřího táboráku a začali si povídat, hrát na nástroje, zpívat, a prostě se veselit. Jako by to konečně bylo tak, jak to být má.

Samozřejmě, já to tak vidím hlavně proto, že je pro mě normální být v kontaktu s rodinou a kamarády jen online a vedle sebe mít „jen“ pana M.. A my dva jsme zvyklí být spolu téměř 24/7 už sedm let, takže se toho pro nás ani v tomto směru nic nezměnilo. A nejsme zavřeni v jednom bytě. Soucítím se všemi, pro které je tohle všechno drastická změna. Na jednu stranu jim závidím, že jsou zavřeni doma se svými blízkými. Ale jsem vděčná za to, že naše situace je v porovnání s karanténou v městském bytě prakticky bezstarostná.

---

Domácí školení jde zatím relativně dobře. Z většiny to má v paži šéfová, je v tom tedy částečně chaos a leccos se nestíhá (částečně i naschvál, taky jsou to někdy dost salámisti), ale vesměs zatím panuje dobrá nálada, i když toho má aspoň jeden člověk dost. Po pátku dětem začínají prázdniny, tak by mělo nastat větší leháro, za to však mnohem víc her a zabavování dětí, i když je možné, že bude třeba dohánět spoustu restů z tohohle týdne, a tak to bude vesměs stejné.

Výborná zpráva je, že je znovu ve hře pes. Ale nebudu se nadchávat, dokud tady fakt nebude, protože tohle už jsme slyšeli mockrát 😀

Do té doby se bavíme otáčením kachních vajec, prací a ňucháním nad vší možnou divokou zvířenou – i když v některých případech by se dala nazvat spíš polodivokou – například divoké kačeny si troufají blíž a blíž a dneska mi snad hodinu dělaly společnost při zahradničení. Možná už jezdím na ten venkov pracovat sedm let, ale tohle mě nikdy nepřestane bavit 🙂

Zato kočička se furt nechce moc kamarádit. Dá si říct na fotku celkem zblízka, ale i na to musí být zabavena granulemi. No, ale pořád je to výrazný pokrok oproti začátkům, a chodí sem teď téměř denně, byť ne pokaždé k nám na terasu. Něco mi říká, že potenciálního nového majitele teritoria (psa) s velkou radostí nepřivítá. Na druhou stranu pokud se tu bude nadále zdržovat, nebudu mít klid, co se nových kačen týče. Uvidíme, jak se to vyvine.

V lese je dobře. Zvlášť když se nám podaří výjimečně objevit kus jehličnatého. Minulý víkend jsme si udělali výlet k našemu předchozímu bydlišti, a nejen že se tam člověk cítil skoro jako doma, protože tam nějakou dobu fakt doma byl, ale zároveň to i aspoň trochu připomínalo lesy české, na které to tedy stejně nemá, ale aspoň trochu toho mechu a hned je mi líp u srdce.

A navíc česnek. Medvědí česnek. Spousty medvědího česneku. Lány medvědího česneku. Jezdíme tam na něj každý rok, když jsme poblíž, a zvlášť v tomhle období nic nepřebije pár tašek jídla zadarmo. A procházku někde, kde nejsou lidi, jen krásná příroda a zpěv ptáků. A hezké vzpomínky.

Neděli jsem si taky užila, i když jsme se šli jen projít po zahradě a přitom vlastně skončili u konzultování práce na pozemku. Jak jsem si zvykla, že normálně aspoň jeden den padne na výlet do města nebo za kamarády (nebo oboje), najednou tam přece jenom bylo prázdno v rozvrhu. Ale vůbec mi to nevadilo a strašně se těším na víkend další, že tam bude zase. Tak trochu vím, co s tím udělám, a tak trochu vůbec, a oboje bude super.

Za běžného provozu musím neustále o víkendech balancovat mezi děláním spousty kreativních věcí, uklízení, dohánění restíků, řešení věcí online a odpočinkem, a na konci víkendu, i když jsem celkem spokojená s tím, jak probíhal, cítím žal nad tím, že toho času bylo málo. Mám milion věcí, co chci dělat, milion věcí, které normálně nosím v hlavě týdny i měsíce, než se k nim konečně dostanu, a do toho bych spala. Výjimečně se mi pořadí prospat třeba celé nedělní dopoledne, a i když spaní nikdy nelituju, je to výrazná časová spotřeba, kterou zaplatím neděláním spousty jiných věcí. Jak se těším, že teď budu moct těmi víkendy „plýtvat“, jak se mi to bude zrovna hodit do krámu, a na konci každého z nich budu vědět, že se nemusím vůbec stresovat, protože cokoli jsem nedělala teď, budu moct dělat ten další.

Až jsem si z toho nadbytku času koupila kurz yógy pro empaty. A i když ji v týdnu vůbec nestíhám, nemám z toho nervy, protože mi neuteče. A vím, že se k ní znovu dostanu o tom víkendu. A že to je mimochodem přesně jedna z věcí, kterou teď fakt chci dělat.

A vůbec. I ty večery jsou teď takové jakoby delší, a rozhodně inspirovanější. Napsat tohle mi trvalo i s řešením fotek dvě hodiny. A mohla jsem jet v kuse. I když ovšem taky víte, čím to je? Že teď místo večeře většinou jíme Manu. A u toho člověk nemá potřebu čumět na seriál, a zabere to tři minuty i s přípravou. No tak to se pak taky není čemu divit, že má člověk najednou tolik času, a kila jdou dolů 😀

Tak se mějte. A snad nám ta dobrá nálada vydrží.