Krize druhého měsíce a snahy prokousat se jí bez úhony

Sedm týdnů uteklo jako nic a já se snažím prokousat tradiční krizí třetího měsíce, která tady prý obvykle přichází už na druhý, jak nás varovali – a měli pravdu.

Poslední týden mě ale i přes to úterní volno celkem zmohl a dost unudil, tak snad je to jen tím a ten příští bude zase lepší.

Úklidy v normálních chatkách mě teď v podstatě až baví – uklidnilo se to, člověk už líp umí, zaběhl se, vytvořil nějaké uklidněné vztahy se všemi okolo. Do práce se normálně těším, už jen kvůli těm lidem – supervizoři, řidiči, všichni jsou tu v podstatě super a často se nasmějeme. Těžko bych vybírala svého oblíbeného spolupracovníka, každý tu má hodně do sebe. Dokonce i tělo si zvyklo na náročné šlapání do kopců. Kolo mám sice nějaké pošahané, nejlehčí převod úplně nejlehčí není a často mi spadne řetěz, ale i tak mě nohy už nebolí, ani se tak nezadýchávám a nepřijde mi to až tak náročné, abych kvůli tomu šla za místním bike guyem, neboli opravářem kol.

Noví lidé v týmu způsobili, že si najednou připadáme jako hrozní mazáci, na druhou stranu zrovna tou „svojí“ slečnou, kterou jsem tak napůl zaučovala, si nejsem moc jistá, a docela mě to v tomhle týdnu vyčerpalo. Je to zvláštní. Měla stejnou učitelku jako já, Maďarku, která je vážně dobrá a rychlá a jejíž systém považuju za dost možná nejlepší. Ta nová, Polka, je chytrá a hodně od rány, ale na mě až moc. Příliš mnoho dotazů, příliš málo poslouchání. Jako bych mluvila do zdi, poslouchá mě tak první tři čtyři slova, a pak cítím, že vypla a že ji to nezajímá. Často mi skáče do myšlenek a já ztrácím nit. Při mé roztržitosti to není dobré.

První den, dva, jsem z ní měla radost, že jí to jde a že tomu rozumí, ale pak jsme dostaly chatku, kde by neměl být problém skončit s velkým předstihem i v jednom člověku v kuchyni, natožpak ve dvou. Místo toho jsme to ale skoro až nestíhaly, a já už prostě nevěděla, jak jí mám vysvětlit, že se nemůže takhle zdržovat leštěním sklenic a kastrolů ani v tak jednoduché chatce, že ať to proboha narve do té myčky a jede dál. Došla jsem ale k závěru, že jí to prostě nevysvětlím, protože ať to podám jak to podám, neposlouchá mě. Nemá z toho ten správný vítr jako jsem měla já, nerespektuje moc systém, jakým by se věci měly dělat, má svou hlavu a je přesvědčená, že díky svému selskému rozumu a organizačním schopnostem (které jinak celkem má, jak jsem viděla na její brutální reorganizaci depotové kuchyně, do níž se mimochodem pustila s elánem mně blízkým zcela dobrovolně) to hravě dokáže zvládnout. Mně o tom ale bohužel nepřesvědčila a jak říkám, spíš mě to unavovalo sledovat, a tak jsem se už v pátek nemohla dočkat, až zase budu mít vlastní chatku, kde budu v té kuchyni sama, nikdo na mě nebude mluvit a budu si to moct dělat po svém bez potřeby někomu rvát věci z ruky a vysvětlovat mu, že takhle ne.

Zlatá Rumunka, která přijela jen pár dní před ní. Tu sice učil někdo jiný a systémem, který by mně osobně nevyhovoval, ale oproti Polce je naprosto světová a po celé tři hodiny jsme na sebe promluvily asi pět vět, což mi perfektně vyhovovalo. Ať žije asocialita. Nemusela jsem se navíc vůbec bát nechat ji v kuchyni samotnou, a všechno měla v perfektním pořádku a bez machrování a tří prdelí světoborných řečí. Kéž by takových lidí přijíždělo víc.

Novou Maďarku, kterou nastěhovali k nám, jsem zatím při práci neviděla. Vím jen to, že kouří, je tichounká jako myška, chodí brzo spát (pokud zrovna nepaří s ostatními Maďary) a včera se zničehonic jala luxovat v kuchyni. Normálně to sice míváme jako ranní povinnost my, ale teď máme beztak rozvrh poněkud pozměněný, takže co bych jí v tom bránila? 😀 Je mi milé zjištění, že kromě několika na nervy jdoucích čuňat, co se neobtěžují po sobě umýt nádobí nebo zaprasený sporák, tu s námi žije taky někdo, kdo má podobné uklízecí mánie jako já.

Jinak už je to oficiální – dostali jsme na starosti Sea Garden units. „Senior“ uklízeči jsou tam zatím pořád dva Maďaři, ale my už jsme v podstatě zaučení a někdy během června, července, očekávám, že to převezmeme. Naše jména dokonce už visí ve výukovém manuálu na uklízení, aby všichni věděli, že to je naše práce 😛

Zatím nás to s panem M. dost nervuje. Snažíme se na to moc nemyslet a věřit tomu, co říká většina zkušenějších – že to má svoje benefity. Ale co se mého momentálního pocitu týče, ta práce má podle mě víc mínusů a nelíbí se mi, že budeme dělat něco jiného než zbytek bandy. Mám pocit, že nás to nepříjemně vyděluje, což se nám tak krátce po příjezdu vůbec nehodí do krámu. Jestli jsme doteď byli tak trochu pro sebe a mimo ostatní Čechy, myslím, že odteď tak budeme působit ještě mnohem víc.

Denně se nemůžu dočkat, co najdu večer na tabuli v centrále – modlím se, aby tam byly normální chatky a ne Sea Garden. A oběma se nám čím dál častěji o uklízení zdá, což jsme u normálních chat taky neměli. Upřímně doufám, že se to brzy taky usadí a že se mi zlepší nálada, teď mám neustále pocit příšerné únavy a neinspirovanosti. Předevčírem mě chytla psavá a na pár hodin jsem se pustila do dávno neviděného e-booku (fanfáry!), ale to je tak všechno. Do blogu jako bych nevěděla, co psát, s našima po skypu jako by nebylo co pozitivního řešit, spíš se jen dozvídám nepříjemnosti. Ale možná právě to bude ten důvod za tím vším. Možná proto mám pocit, jako bych se potřebovala na pár dní schovat před světem do postele, než se to uklidní a zase bude dobře. Teď jako bych pořád jen čekala, co zase přijde příště za jobovku. To je jeden z hlavních nedostatků tohohle způsobu života. Nejste u toho, takže se všechno dozvídáte se zpožděním, jednu pecku mezi oči za druhou. A nic s tím odsud neuděláte.

Možná nás vyčerpává i to, jak prokrastinujeme. Pan M. pořád, že by hrál na kytaru, ale často se k tomu není schopen dostat. Já zas potřebuju poslat naskenovanou smlouvu do OZP a s každým dalším uběhnutým dnem mi to přijde jako víc a víc paralyzující úkol. Jen dát dohromady účty a kdo komu co dluží nám trvalo v podstatě od příjezdu doteď – respektive se k tomu přemluvit a začít. Pak už to byla otázka asi hodiny.

Taky jsme zažádali o výměnu našeho prasklého člunu a nový už by měl být na cestě. Pozměnili jsme trochu systém organizace věcí v pokoji a hned se nám tu líp hýbe. Budeme kupovat nový mixér, jelikož stávající Duronic se moc neosvědčil, a pořídili jsme sítě do oken, abychom mohli větrat beze strachu z pavouků, komárů a much. Snažíme se neustále si to bydlení vylepšovat, ale popravdě mě teď trochu psychicky ničí, kolik věcí a zásob tu máme v tak malém prostoru. Zásoby jsou samozřejmě šikovné, ve zdejších podmínkách to jinak ani nejde a ušetří nám to spoustu peněz, ale nemít je kam dát, kam schovat z dohledu, mě ničí.

Je to asi víc věcí, co se prostě seběhlo dohromady a co člověka vyčerpávají. Obavy, jak to s těmi unitami bude, jak vlastně bude probíhat celé léto (ačkoli nám kdekdo říká, že během léta se tam budeme mít mnohem líp než oni v běžných chatách), co bude s námi dál, kam pojedeme příště a jestli vůbec někam – dlouhodobé společné soužití 24/7 není lehké a všechno si vybírá svou daň, i když se snažíme.

Do toho se mi zbláznil obličej a zase na mě útočí akné, což taky na náladě nepřidá. Začala jsem znovu baštit pangamin, učím se nezapomínat na denní tabletku spiruliny, do smoothieček ráno sypu macu a rozčiluje mě, že to na sobě zatím vůbec necítím. Velká očekávání jsou zabíják vší radosti z malých úspěchů.

Ze zlatých bažantů mám ale radost vždycky. Jen kdyby se jim, potvůrkám, občas chtělo upustit nějaké to fénixí pírko na památku!