Pozvolna jsem dobalila. V prvním kole se mi pan M. vysmál a prohlásil, že ještě že mám ten vyfukovací pytel. Ve druhém jsem některé položky vytřídila, neb jsem usoudila, že to určitě zvládnu i bez nich, a taky jsem byla líná nad tím přemýšlet.
Ono by tam ve výsledku nemělo mrznout až tak brutálně, jak jsem původně myslela, i v noci by se teploty měly dostávat maximálně na -8 a ve dne by se měly držet kolem nuly a nad nulou, takže jsem zvážila množství svetrů, triček a dalších potenciálních vrstev a usoudila, že mi ta opravdu teplá a tlustá zimní bunda bude nejspíš k ničemu a že to zvládnu i s tou tenčí, starou, která moc teplá není, ale za to je výrazně skladnější a lehčí a s těmi vrstvami víc verzatilní. Je to ale zvláštní pocit a pořád bojuju s nejistotou, protože ta tlustá bunda byla první věc, kterou jsem si byla jistá, že pojede 😀
Nevím, nakolik je to foto k něčemu, ale ráda bych dostála svému slibu a měla to tu zaznamenané. Po vyfouknutí pytle (museli jsme ho na několika místech zalepit, kočky zřejmě úřadovaly), se ukázalo, že mám toho oblečení přece jen na své poměry dost málo, z čehož mám opět napůl radost a napůl divný pocit 😀 Pytel zabíral tak čtvrtinu kufru. Konkrétní oblečení nemá smysl rozepisovat, jen je prostě vždycky těžké vybrat, co má a co nemá smysl, když nevíte, do čeho přesně jedete. Zdaleka ne všechno mám multifunkční, tak je jasné, že si často beru některé věci tak nějak zbytečně. Ale to dopředu prostě nikdy nevíš. Kdyby mi něco jó chybělo, tak se to koupí, ostatně si rozhodně dělám zálusk na nějaké ty steampunkové nákupy po netu, a mám v merku i pár dalších věcí, které bych dost potřebovala, ovšem jen za předpokladu, že seženu fakt dokonalou verzi.
Limit na velký kufr mám asi 23 kilo a váží mi cca 15, což nabízí prostor k přemýšlení a přidávání, ale popravdě mě nic moc nenapadá. Už jsem se celkem naučila, že co nemáš, to snadno koupíš, a nemá smysl tahat zbytečná množství krémů a podobně jen proto, že je mám a chci spotřebovat. Tři měsíce to počká. Zítra k večeru už budeme v městečku, kde strávíme dvě noci, a bude tak dost času si cokoli důležitého dokoupit. Mám pocit, že sebe sama tak trochu testuju, ale nejedeme do pustiny – jedeme k rodině, která nám kdyžtak taky něco půjčí.
Z důležitých věcí mám tak jen termohrnek (určitě přijde vhod), různá léčiva a KPZtku, kosmetickou taštičku samozřejmě narvanou vším možným, co paradoxně není ani tak moc kosmetika jako spíš drogerie (nijak zvlášť se nelíčím, takže…), pilník, sponky, moje super nůžky a hřebínek na stříhání vlasů (priority…), jedna malá dóza Nivey na ruce, jedna s koňskou mastí a jedna s domácí mastičkou na pleť a svalstvo, suchý šampon ve spreji (co já vím, jestli to tam seženu…), pangaminy, šumáky a další vitamíny, dvě malé dózy sypaného čaje, co jsem dostala k Vánocům, srolovaný batoh, sandály (mám jaksi nemocnou nohu a v bačkorách i crocsech mě bolí), záložní disk, a to je asi tak všechno, co stojí za zmínku. Všechno to ještě překryju bundou a třeba pyžamo a pár dalších věcí mám venku z pytle, abych do něj v hotelu nemusela – páč pak bych ho už nevyfoukla. A dál se uvidí, co tam případně ještě bude potřebovat přihodit pan M.. Jelikož ten veze drona místo příručáku, budu zas v rozmachu kapku omezená. Co se dá dělat, cena za luxusní videa.
V příručáku mám hlavně notebook, malou taštičku s urgentnostmi do letadla (nesnáším se zvedat pro kufr a snažit se v něm na tom titěrném prostoru přehrabovat, ale právě tahle „záchranná letadlová“ taštička je něco, co si doufám koupit v hezčím provedení :D), nalgenku na vodu/Manu, triko, termotriko, pashminu a rukavice v rolovacím vakuovém sáčku (budou čekačky na letištích a velký kufr uvidím až večer, tak kdyby náhodou), cestovní polštářek, klapky na oči, špunty do uší, Manu a nějaké ořechy na zobání na cestu. Dál doklady, vytištěná víza, a ještě přibude iPhone s rezervacemi a letenkami a ještě nějaká svačinka. Cestovní ručník – nevím, jestli v hotelu budou, je to spíš přenocovna, určitě žádný luxus – nakonec migroval do velkého, stejně jako nějaká ta drogerie, takže tam budu mít jen nezbytnou kosmetiku na cestu, všechno samozřejmě v uzaviratelném sáčku 😉
Vycházela jsem ze svých vlastních tipů, co si vzít s sebou na cestu, a bylo třeba uvážit, jak bude cesta probíhat, co kde může a nemůže být a co budu kde potřebovat.
Mám samozřejmě i vyměněné peníze, rozdělené do dvou kufrů a té malé taštičky, kdyby náhodou cokoli. Na velký kufr mám nachystanou fólii, balit budeme ale až na letišti. A v obou kufrech jsou podle rad aerolinek na lístku naše kontakty, čísla letu a info, kam ten kufr letí.
Poslední chvíle? Ujasňujeme si, kde co máme a co se nám ještě může hodit. Hledáme, znovu vyndaváme a znovu přerovnáváme 😀 Pan M. má nachystanou rozdvojku na sluchátka, ještě lovíme a přebíráme filmy, kdo co má. Přemítám, co ještě stihnu ráno sníst a co zabalím s sebou. Netřeba přehánět, máme Manu a v letadle dostaneme i něco najíst, ale mám v lednici pár věcí, co by naši nesnědli.
Pan M. zařizuje mezinárodní Simku. Znovu si v duchu už po tisící odříkávám, co všechno jsem zařídila a na co mohla zapomenout. Koukám na Scribd a hledám zajímavé knihy na čtení. Přemýšlím, že bych si možná přece jen měla zařídit členství, abych měla full verze. Uvažuju, co všechno nás čeká cestou, co nás může čekat tam, trochu si nadávám, že nemám nic pro děti, ale jsou beztak tak malé, že na tom snad moc nesejde. Při přemýšlení nad „typicky českými dárky“ mě nic rozumného stejně nenapadá.
Offline mapa je nachystaná, průvodce taky. Informace o procházení imigračním okénkem vyfocené a mám kontakt na kamaráda kamarádky kamaráda v tom městečku, kde budeme přespávat. Asi za tři hodiny „vstáváme“ (nevím, jestli půjdeme vůbec spát) a trmácíme se kousek na noční autobus, kterým pak pojedeme hodinu, ale odveze nás přímo na letiště.
V takových chvílích je těžké myslet na to, že něco opouštím. Ale zároveň je těžké na to nemyslet. V těch vteřinách, kdy z vedlejšího pokoje zakašle máma, kdy se mi po stole proběhne Allegra a to malé kotě se mi vydrápe po židli s naprosto nevinným výrazem tvora, který netuší, že si s ním po další tři měsíce nebudu hrát, se mi vždycky sevře krk a s ním dušička. A není to lehké. A kdykoli mi táta znovu opakuje, že jsme stateční, a loučíme se jako by nic, mně to tak vůbec nepřipadá. Ale jsme na to dva, a to ty těžké věci dělá alespoň proveditelnými.
Leave a Comment